ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.352.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 352/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2013 o dovolání obviněného S. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 67 To 325/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 44/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. L. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 9 T 44/2012, byl obviněný S. L. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a podle §175 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného A. B.
Tento rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 napadli odvoláními jak obviněný S. L., tak i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v neprospěch obviněného. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 67 To 325/2012, obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Pro úplnost lze dodat, že odvolání podal i spoluobviněný A. B., jeho trestní věc však byla odvolacím soudem ze společného řízení vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se spoluobvinění přečinu vydírání dopustili tím, že v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2011 přislíbil A. B. poškozeným N. T. a A. Y., že pro cestovní kancelář C. U., jejíž jednatelkou je N. T., zajistí na konzulátu v K. vydání akreditace, na základě které by mohlo dojít k rozšíření činnosti cestovní kanceláře, a v měsíci září 2011 pak od poškozených požadoval zaplacení částky 30.000 hriven (v přepočtu cca 3.000 Euro) za práci údajně odvedenou při vyřizování akreditace a když poškození odmítli cokoli platit, jelikož akreditaci nezískali a ani nevěděli, jaká práce a kým měla být odvedena, tak jim vyhrožoval, že pokud nezaplatí, bude mít cestovní kancelář hodně problémů jak v České republice, tak na U., v návaznosti na to se dne 17. ledna 2012 dostavil do kanceláře společnosti C. U. v P., T., S. L., který se představil jiným jménem, vydával se za pracovníka Interpolu U. a poškozené ubezpečoval, že zaplatit musejí, a téhož dne při následném jednání v restauraci, kde již byli vedle poškozených přítomni jak A. B., tak S. L., dostali poškození čas na rozmyšlenou, zda požadovanou finanční hotovost zaplatí, nebo bude částka navýšena, a při večerním telefonátu poté A. B. znovu ubezpečoval poškozené, že musejí zaplatit a že částka již je navýšena na 10.000 Euro (nesprávně uvedeno hriven), přičemž vymáhání peněz, hrozba existenčními problémy a obava, že do záležitosti je zapojen Interpol, vzbudily v poškozených strach o život a zdraví a strach o existenci cestovní kanceláře.
Proti označenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný S. L. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož zjištěný skutkový stav neumožňuje z důvodu absence jak subjektivní, tak objektivní stránky učinit závěr o spáchání přečinu vydírání. Obviněný připomněl, že pohrůžku jinou těžkou újmou trestní zákon nikterak nedefinuje, avšak podle recentní judikatury se musí jednat o neoprávněné jednání pachatele, které hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou obdobné hrozbě spojované s pohrůžkou násilí a mohou u poškozeného vyvolat obavu srovnatelnou s ohrožením zdraví nebo života.
Ohledně jeho osoby však ani samotní poškození nic takového neuváděli, tedy ani to, že by jim dovolatel vyhrožoval zabitím nebo napadením, ale dokonce ani komplikacemi v podnikatelských aktivitách či zrušením pobytového režimu nebo jakoukoliv jinou újmou, jak by snad bylo možno hypoteticky dovodit u spoluobviněného A. B.
Soudy spatřovaly naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu jednak v tom, že se dovolatel prokazoval průkazem Interpolu, a jednak v tom, že jednal údajně v koordinované spolupráci s obviněným A. B. Vydávání se za pracovníka Interpolu však podle názoru obhajoby nemohlo výrazně zintenzivnit obavu z jednání dovolatele. Poškození neměli důvod spatřovat v jednání s údajným pracovníkem Interpolu jakékoliv ohrožení svých legitimních zájmů. Pokud by údajní poškození ničeho nedlužili a žádného dalšího protiprávního jednání se nedopustili, pak nemohli v jednání s hypotetickým pracovníkem Interpolu spatřovat jakékoliv nebezpečí ani pro sebe či své rodiny, ale ani pro své podnikání. Zůstává tedy nezodpovězená otázka, jak mohlo vydávání se za pracovníka Interpolu přivodit poškozeným jinou závažnou újmu.
Obviněný měl za to, že mu nelze přičítat k tíži kontroverzní jednání spoluobviněného A. B., jestliže chybí důkazy o tom, že by obviněný o této komunikaci věděl, nebo dokonce s ní byl srozuměn. Ačkoliv soud v odůvodnění rozhodnutí opakovaně hovoří o tom, že obvinění vyhrožovali údajným poškozeným, v kontextu s dovolatelem žádný důkaz svědčící pro tento závěr proveden nebyl a ani údajní poškození to netvrdili.
Dovolatel uzavřel, že i kdyby akceptoval soudy zjištěný skutkový stav, při absenci jakéhokoliv předchozího či pozdějšího nátlaku na poškozené, nekoordinaci jednání spoluobviněných, nevyplacení žádné částky a nezpůsobení faktické újmy nelze dojít k závěru, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání, jak vyvodily soudy. Ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu nelze ani nepřímo dovodit naplnění úmyslného zavinění. Nad to dovolatel ještě odkázal na princip subsidiarity trestní represe a této problematiky se týkající judikatury Ústavního soudu, např. jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a aby soudu prvního stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po stručné rekapitulaci průběhu dosavadního řízení uvedla, že námitku spočívající v tom, že ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba označit jako blíže nekonkretizovanou. Obviněný sice uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, avšak ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká pouze způsob, jímž realizovaly důkazní řízení a především způsob, jakým provedené důkazy ohodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá pouze odlišného způsobu hodnocení důkazů, vykládá provedené důkazy jinak než soudy a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje jiné skutečnosti, proti nimž potom směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nebrojí proti posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv obviněný prohlašoval, že akceptuje soudy zjištěný skutkový stav, ve své argumentaci se tímto východiskem důsledně neřídil, když implicitně, a místy i explicitně zpochybňoval učiněné skutkové závěry soudů. Učinil tak zejména popíráním vzájemné koordinace mezi oběma spolupachateli a jeho srozumění s postupem spoluobviněného A. B. vůči poškozeným.
V této části dovolání obviněný fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se přečinu vydírání v podobě zjištěné soudy nedopustil. Takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který však obviněný v dovolání ostatně ani nenamítal) totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Dovolací námitky obviněného tvořily v převážné části obsah jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly, když dospěly k odlišným skutkovým zjištěním, než obhajoba předestírala. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (viz zejména strany 6 až 8 rozsudku soudu prvního stupně, jakož i strany 5, 6 usnesení odvolacího soudu). Jestliže nalézací a ani odvolací soud skutkovým tvrzením obviněného neuvěřily a naopak vyšly z tvrzení poškozených N. T. a A. Y., svědkyně T. U., jakož i dalších nalézacím soudem zmiňovaných důkazů, pak je takový postup plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a skutkové závěry soudů proto nepřísluší dovolacímu soudu posuzovat a znovu přezkoumávat. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že klíčové zjištění o tom, že dovolatel jednal ve srozumění se spoluobviněným A. B. i ohledně jeho vyhrožování obviněným poškozením jejich obchodních aktivit a způsobením jim existenčních problémů není podepřeno pouze spekulacemi soudu, beroucími v potaz kontext celého jednání (i když ani ten nelze opomíjet), nýbrž i přímým svědectvím A. Y., který vypověděl (viz č. l. 262), že A. B. mu vyhrožoval dne 17. 2. 2012 na schůzce v restauraci naproti sídlu cestovní kanceláře za přítomnosti dovolatele, vydávajícího se za pracovníka Interpolu U. Dále pak tento svědek znovu použil plurál ohledně osob, které jej měly vydírat (viz č. l. 263). Tvrzení obviněného v tom smyslu, že nebyl proveden žádný důkaz, který by odůvodňoval ztotožňovat vyděračské jednání vůči poškozeným i s jeho osobou, tedy zjevně neodpovídá skutečnosti. Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze uvedenou námitku, musel by Nejvyšší soud odmítnout jeho dovolání jako podané z jiného důvodu, než trestní řád předpokládá v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání však byla – posuzováno s určitou benevolencí – relevantně uplatněna námitka zpochybňující správnost právního posouzení jednání dovolatele jako přečinu vydírání pro nedostatek naplnění znaku „jiné těžké újmy“ a úmyslného zavinění a rovněž námitka dovolávající se porušení principu subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud ovšem ani tyto námitky neshledal opodstatněnými.
Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Soudy shledaly, že jednáním spoluobviněných byl naplněn tento přečin v alternativě, že obvinění společným jednáním jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutili, aby něco konal. Podstata jejich jednání spočívala v tom, že jmenované poškozené oba obvinění, obviněný S. L. představující se jiným jménem a vydávající se za pracovníka Interpolu U., nutili k zaplacení částky 3.000, respektive 10.000 Euro, přičemž pohrůžka jiné těžké újmy měla konkrétně spočívat v hrozbě existenčními problémy a vyvoláním obavy u poškozených, že do záležitosti je zapleten Interpol, což v poškozených mělo vzbudit strach o život, zdraví a existenci cestovní kanceláře.
Dovolatel naproti tomu namítal, že vydáváním se za pracovníka Interpolu nemohl dosáhnout případnou pohrůžkou intenzity jiné těžké újmy. Poškození neměli důvod spatřovat v jednání s údajným pracovníkem Interpolu jakékoliv ohrožení svých legitimních zájmů. Pokud by údajní poškození ničeho nedlužili a žádného dalšího protiprávního jednání se nedopustili, pak nemohli v jednání s hypotetickým pracovníkem Interpolu spatřovat jakékoliv nebezpečí ani pro sebe či své rodiny, ale ani pro své podnikání.
Zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u poškozeného vyvolat obavu obdobnou s ohrožením jeho života nebo zdraví. Neoprávněnost jednání pachatele může spočívat v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený ani není povinen činit, anebo sice je pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, publikované pod č. 25/2012 Sb. rozh. tr.).
Nevyžaduje se, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy, ale postačí, aby byla v obecném smyslu toho schopna dosáhnout (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 685/2012). Zároveň dokonání trestného činu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku není na překážku, že pachatel použitím pohrůžky jiné těžké újmy nedosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jejím vlivem něco konal, opominul nebo trpěl (viz rozhodnutí pod č. 55/2007 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na kontext vyhrůžek směřujících na poškozování obchodních aktivit společnosti poškozených není bez významu zmínit rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 6 Tdo 171/2012, ve kterém tento soud judikoval, že jednání pachatele dosahuje požadované intenzity k naplnění znaku „pohrůžky jiné těžké újmy“, jestliže tento vyhrožoval poškozeným zařazením jejich společnosti do registru dlužníků, neboť takové jednání může poškozenému přivodit způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti.
V projednávané věci soudy nezjistily nic, z čeho by bylo možno vyvozovat, že poškození spoluobviněnému A. B. něco dlužili. Ačkoliv dovolatel tvrdil, že pouhé vydávání se za příslušníka Interpolu U. a ubezpečování poškozených, že dluh musí zaplatit, nelze považovat za trestnou činnost, Nejvyšší soud konstatuje, že kontext jednání obviněného spočíval v tom, že svým vydáváním se za pracovníka Interpolu a odvoláváním se na kontakty do vysokých pater státního aparátu U. se snažil vzbudit dojem, že je schopen jak poškozeným samotným, tak i jejich podnikání výrazně uškodit. Je zřejmé, že obviněný se nechoval vůči poškozeným jako policista, který vyšetřuje trestní kauzu, nýbrž jako člen mafie, který své oběti odírá o finanční prostředky. Policista by jistě nežádal mezi čtyřma očima vyplacení v hrivnách ekvivalentu 3.000 Euro a o několik dní později jeho komplic již dokonce 10.000, respektive 5.000 Euro. Zřejmý cíl jednání obviněného tedy směřoval k zastrašení, vyvolání atmosféry strachu u poškozených a byl zcela v souladu s jednáním spoluobviněného A. B. Strach obviněných ze zapojení Interpolu se tedy nevztahoval k hypoteticky legálním jednáním Interpolu, nýbrž k potenciálnímu zneužívaní struktur Interpolu U. k mafiánskému vydírání podnikatelů. Taková obava však je nepochybně způsobilá vyvolat strach o život a zdraví poškozených, jakož i o existenci jejich cestovní kanceláře, když na počtu udělených víz pro turisty a povolení k trvalému pobytu v České republice pro svoje osoby byli poškození existenčně závislí.
Nelze pominout, že obvinění byli uznáni vinnými, a to zcela opodstatněně, coby spolupachatelé. Jedná-li se o spolupachatelství, je nerozhodné, zda spoluobvinění své pohrůžky sdělili oba společně najednou, nebo zda tak učinili postupně po sobě či zda u každé pohrůžky byli přítomni oba nebo nikoli. Podstatné je, že jednali ve vzájemné shodě, vedeni stejným záměrem a zjevně ani jeden z nich neprojevil zásadní nesouhlas s postupem druhého (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1042/2011). Při splnění těchto podmínek platí v souladu s §23 tr. zákoníku, že za takové jednání odpovídá každý ze spolupachatelů, jako by trestný čin spáchal sám. Dovolatel proto nepochybně naplnil svým jednáním i znak „jiného pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutil něco konat“ a s ohledem na povahu trestné činnosti a konkrétní způsob jejího spáchání tak evidentně jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Druhou námitkou relevantně uplatněnou v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu (k tomu stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012).
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Na druhé straně je třeba uvést, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, aj.).
Jestliže bylo výše konstatováno, že podstata jednání spoluobviněných spočívala podle zjištění soudů v tom, že vyvoláváním obav o život, zdraví a existenci podnikatelských aktivit neoprávněně nutili poškozené k zaplacení poměrně vysoké částky peněz, když svoje jednání vzájemně koordinovali, přičemž dovolatel se neváhal ani falešně vydávat za pracovníka Interpolu, pak rozhodně společenská škodlivost jejich jednání je značně vysoká. Nejvyšší soud může pouze zopakovat závěry soudů nižších stupňů, že jednání obviněných plně odpovídá praxi ruskojazyčných mafií při vymáhání tzv. kryšy, což je jev mimořádně společensky nežádoucí a škodlivý, neboť je obvykle spojen i s další trestnou činností majetkového a násilného charakteru. Odhlédnout rovněž nelze od toho, že dovolatel se uvedeného protiprávního jednání dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rovněž za trestný čin vydírání. Jedná se tedy o speciální recidivu. Uplatnění trestně právních norem na takové jednání se proto jeví být naprosto nezbytné.
Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková