ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.654.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 654/2013 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2013 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 9 To 360/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 48/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 9 T 48/2012, byl obviněný M. P. uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1) dne 20. 1. 2012 okolo 04.00 hod. si telefonicky přivolal vozidlo taxi, kde si od jeho řidiče poškozeného M. O., pod záminkou nutnosti vyplacení cestovního pasu, který nechal zastaven v herně, zapůjčil částku ve výši 2.200,- Kč, kdy mu na oplátku za půjčené peníze nabídl následný odvoz prostitutky do M. L. za cenu 200,- EUR, poté spolu odjeli do C. H. D. v P., V., kde obviněný poškozeného vylákal dovnitř, zde mu sdělil, že má počkat v prostoru výherních automatů, že jde pro slíbenou prostitutku a poté společně pojedou do M., kde mu vrátí půjčené peníze, následně však utekl druhým východem z kasina, aniž by vrátil poškozenému zapůjčené peníze, a současně nezaplatil za uskutečněnou jízdu vozidlem taxi v hodnotě 400,- Kč, a tímto svým jednáním způsobil uvedenému poškozenému škodu v celkové výši 2.600,- Kč,
2) dne 27. 1. 2012 okolo 14.00 hod. si telefonicky přivolal vozidlo taxi, kde si od jeho řidiče poškozeného J. B., pod záminkou nutnosti vyplacení cestovního pasu, který nechal zastaven v herně, zapůjčil částku ve výši 1.300,- Kč, kdy mu na oplátku za půjčené peníze nabídl následný odvoz známé do Č. B., která mu následně měla vrátit půjčené peníze, přičemž po příjezdu na P., ulice M., obviněný poškozenému sdělil, že s ním již dál nepojede, dal mu telefonní číslo na onu prostitutku a řekl mu, kde ji má vyzvednout, když poškozený zjistil, že je celá věc smyšlená a kontaktoval telefonicky obviněného, tak tento mu oznámil, že došlo k nedorozumění a že se má pro něj vrátit, avšak ani napodruhé nedošlo ke vrácení peněz ani odvozu, obviněný již byl nekontaktní, a aniž by vrátil poškozenému zapůjčené peníze a současně nezaplatil za uskutečněnou jízdu vozidlem taxi v hodnotě 600,- Kč, a tímto svým jednáním způsobil uvedenému poškozenému škodu v celkové výši 1.900,- Kč,
3) dne 8. 2. 2012 okolo 01.00 hod. oslovil na ulici řidiče taxi poškozeného L. R., od kterého si pod záminkou nutnosti vyplacení cestovního pasu, který nechal zastaven v herně, zapůjčil částku ve výši 2.000,- Kč, kdy mu následně na oplátku za půjčené peníze nabídl následný odvoz známé do K. V., poté spolu odjeli do C. H. D.v P., V., kde obviněný poškozeného vylákal dovnitř, zde mu sdělil, že má počkat v prostoru výherních automatů, že jde pro slíbenou prostitutku a poté společně pojedou do K. V., kde mu vrátí půjčené peníze, následně však utekl druhým východem z kasina, aniž by vrátil poškozenému zapůjčené peníze a současně nezaplatil za uskutečněnou jízdu vozidlem taxi v hodnotě 100,- Kč, a tímto svým jednáním způsobil uvedenému poškozenému škodu v celkové výši 2.100,- Kč,
tímto pokračujícím jednáním způsobil výše uvedeným poškozeným škodu v celkové výši 6.600,- Kč, přičemž od počátku jednal v přímém úmyslu se na úkor jednotlivých poškozených obohatit, a popsané peněžní prostředky a služby získat tím, že poškozeným sdělí smyšlenou legendu, bez níž by mu popsané finanční prostředky poškozenými poskytnuty nebyly.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 6 T 24/2012, který nabyl právní moci dne 19. 5. 2012, a rovněž výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 7 T 4/2012, který nabyl právní moci dne 31. 3. 2012, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 9 To 360/2012, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Daniela Macka s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v jehož úvodu uvedl, že nalézací soud jednak nesprávně zjistil skutkový stav, protože mu byly za vinu kladeny i skutky, kterých se nedopustil, jednak skutky, jež spáchal, nesprávně právně posoudil. Konkrétně k dílčímu útoku pod bodem 3) uvedl, že jej poškozený L. R. při rekognici vůbec nepoznal a místo něj označil zcela jinou osobu. Soud jej proto nemohl za stavu, kdy v tomto případě existoval pouze tento jediný důkaz, uznat vinným, protože nemohl závěr o jeho vině opírat o úvahu, že v dalších dvou činech postupoval stejným způsobem. V takovém případě soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, protože dostatečně nezvážily, že obviněný uvedený čin popřel a výsledek rekognice byl jediným usvědčujícím důkazem. Ve vztahu k bodu 2) obviněný považoval za nesprávné, že se soudy nevypořádaly s jeho tvrzením, že ujednání s poškozeným J. B. je založeno na smlouvě o půjčce, tj. dvoustranném soukromoprávním úkonu. Obviněný měl v úmyslu poškozenému peněžní prostředky vrátit a na důkaz toho mu také poskytl jako zástavu svoji koženou bundu. Tato okolnost nutně musí vést k závěru o absenci subjektivní stránky, která v kombinaci se zásadou ultima ratio vylučuje spáchání dílčího útoku v bodě 2), jejž nelze zařadit do pokračování v uvedeném trestném činu.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 9 To 360/2012, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 9 T 48/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že pokud dovolatel na podkladě vlastního hodnocení důkazů namítal, že se dílčího útoku pod bodem 3) výroku o vině nedopustil, jde o námitky směřující výlučně do oblasti skutkového zjištění, jež deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají a nelze k nim v dovolacím řízení přihlížet. Za námitku korespondující s uvedeným dovolacím důvodem označil jen tu, jež směřuje proti dílčímu útoku pod bodem 2) a je v ní poukazováno na smlouvu o půjčce jako na občanskoprávní vztah. K této výhradě však sdělil, že taková smlouva je jen podkladem pro páchání trestného jednání, neboť obviněný od počátku jednal v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit, a tudíž se dopustil trestného činu podvodu. Za významné však považoval, že obviněný poškozenému zanechal svou koženou bundu jako poskytnutí zástavy. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Tdo 890/2007, podle níž nejde o trestný čin podvodu, jestliže dlužník sice od počátku neměl v úmyslu poskytnutý úvěr či jiný závazek splácet, úvěr či jiný závazek však byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která postačovala k tomu, aby jejím prodejem byl závazek splacen. V předmětné věci však skutkové závěry neumožňují učinit jednoznačný závěr, že jednání obviněného pod bodem 2) výroku o vině není trestné, ani že mezi obviněným a poškozeným skutečně došlo k takovému ujednání, které by bylo možno považovat za uzavření ústní smlouvy zástavní. Zdůraznil, že nebyla zjišťována ani tržní cena předmětné kožené bundy, což přisoudil tomu, že soudy zřejmě považovaly otázku zástavního práva za právně bezvýznamnou. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že poskytnutí zástavy by mohlo mít vliv nanejvýše na trestnost vylákání částky 1300,- Kč, ale nelze vytvářet právní konstrukci, že by bunda byla současně jakousi „naturální platbou“ za poskytnutou taxislužbu. I kdyby k částce 1.300,- Kč vylákané jednáním pod bodem 2) výroku o vině nebylo vzhledem k poskytnuté zástavě přihlíženo, činila by škoda v součtu všech tří dílčích útoků 5.300,- Kč a šlo by i nadále o škodu nikoli nepatrnou, která zakládá právní kvalifikaci skutku podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Z těchto důvodů ani přes částečnou důvodnost uplatněných námitek by projednání dovolání nemohlo mít výraznější vliv na postavení obviněného, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Ve vztahu k takto uplatněným námitkám obviněného a s důrazem na všechna výše rozvedená pravidla významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významné i to, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Obviněný uvedené zásady zákonem vymezené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nerespektoval v té části dovolání, v níž namítal, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci a že se činu nedopustil. V této souvislosti pak v rozporu s označeným dovolacím důvodem vytýkal, že nespáchal čin pod bodem 3) a že jej poškozený L. R. při prováděné rekognici in natura dne 6. 4. 2012 neurčil jako pachatele a že i přes tyto skutečnosti jej soudy zcela nesprávně tímto činem shledaly vinným. Z obsahu těchto výhrad je zřejmé, že obviněný nebrojil proti právnímu posouzení, jak uvedený dovolací důvod předpokládá, ale vytýkal způsob, jakým soudy tento důkaz hodnotily a na základě jakých úvah a jiných důkazních prostředků svůj závěr o jeho vině opřely. Takto uplatněné výhrady nejenže nejsou v souladu s požadavkem na hmotně právní posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod, ale nenaplňují ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného z jejich podnětu přezkoumávat.
I přes tento závěr považuje Nejvyšší soud jen pro úplnost za nutné zmínit, že uvedené skutečnosti byly soudy obou stupňů v potřebné míře vzaty do úvahy a se zřetelem na obsah provedených důkazů zkoumány a vyhodnoceny. Lze proto poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který uvedl, že svědek L. R. obviněného sice při rekognici nepoznal, resp. jej neoznačil jako pachatele, a uvedl, že si není jeho podobou jistý, avšak popsal všechny souvislosti, za nichž se čin udál. Proto soud uzavřel, že jeho průběh a všechny další souvislosti, za jakých byl proveden, korespondují s těmi, jaké byly zjištěny v dalších dvou případech, u nichž pachatelství obviněného zpochybněno nebylo (viz strana 4 a 5). Odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně doplnil (strana 3 odůvodnění napadeného usnesení) o okolnosti, za nichž byla rekognice prováděna, a zdůraznil, že i když poškozený L. R. obviněného přímo jako pachatele neoznačil, váhal mezi jím a dalším figurantem, který byl obviněnému velmi podobný, a pokud uvedl, že si není jist, nebyl schopen v rámci této podobnosti určit, který z nich je pachatelem. Poškozeného rovněž, jak vysvětlil, mátlo, že figuranti neměli na hlavě pokrývku, kdežto pachatel měl při činu čepici. Nejvyšší soud tento postup hodnocení důkazů považuje za plně odpovídající podmínkám vymezeným v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a k tomu dodává, že i výsledky provedené rekognice byly v daném případě vyhodnoceny způsobem, který je logický a vychází ze souvislostí vyplývajících ze všech okolností, za nichž byly dílčí útoky spáchány, neboť soudy zcela správně hodnotily všechny rozhodné skutečnosti, k nimž jsou povinny přihlížet. Nejvyšší soud nezjistil, že by bylo možné uvažovat o nedůslednosti soudu vyvolávající pochybnosti o tom, že obviněný čin v bodě 3) spáchal. Nebyla totiž zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Námitkou dopadající na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou výhrady směřující proti dílčímu útoku pod bodem 2), jemuž obviněný vytýká, že uvedený čin je pouze občanskoprávním vztahem, u něhož nelze použít prostředky trestního práva, které jsou jen krajním prostředkem, tj. tzv. „ultima ratio“. Obviněný tudíž v souladu s jím označeným dovolacím důvodem namítá nesprávné právní posouzení, a proto Nejvyšší soud k takto vznesené výhradě zkoumal, zda je dovolání v této části opodstatněné.
Protože byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, lze připomenout, že se ho dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Obviněný se v dovolání nezaměřil na žádné jiné než shora uvedené nedostatky týkající se použité právní kvalifikace přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal v pokračování (§116 tr. zákoníku). Nebrojil tudíž proti naplnění jednotlivých znaků této skutkové podstaty, ale omezil se jen na to, že vztah mezi obviněným a poškozeným J. B. byl založen na soukromoprávním dvoustranném právním úkonu, což opíral o tvrzení, že se s poškozeným dohodli, že mu peníze vrátí, a že poškozenému zanechal ve vozidle svou koženou bundu.
Nejvyšší soud k těmto výhradám obviněného podotýká, že uváděné okolnosti nejsou vyjádřeny ve skutkových zjištěních a nebyly způsobem, jak obviněný v nyní podaném dovolání uvádí, ani prokázány. I přesto však lze obecně pro úplnost uvést, že jak smlouva o půjčce (§657 obč. zák.), tak i smlouva zástavní (§552 obč. zák.), jichž se obviněný jako občanskoprávních vztahů domáhá, jsou dvoustranné právní úkony založené zejména na smluvní autonomii vůle subjektů, která se neomezuje jen na volnost uzavírat smlouvu, vybírat si smluvního kontrahenta, utvářet obsah smluv a volit si jejich formu, nýbrž v sobě zahrnuje i svobodu se dohodnout na rozvázání smlouvy a na případných následcích jejího zrušení. Prvořadým úkolem je, aby vše, co souvisí se smlouvami, které se uzavírají, bylo smluvními stranami formulováno v souladu se zákonem i s jeho účelem, s dobrými mravy a v jejich rámci v souladu s uplatňující se zásadou clara pacta boni amici (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 369).
Uváží-li se však popis skutkových zjištění a obsah výpovědi poškozeného J. B., nelze se uvedených občanskoprávních institutů v daném případě dovolávat. Mezi obviněným a poškozeným sice došlo k dvoustrannému smluvnímu vztahu, který svědčil o uzavření smlouvy o půjčce, protože obviněný, aniž by však poškozenému sdělil, že sám nemíní dodržet svůj závazek, si od poškozeného půjčil hotovost s argumentem, že si potřebuje v baru něco vybrat. Obviněný byl podle tohoto ujednání povinen poškozenému peníze vrátit, a to tak, že vyzvednou i dívku, s níž obviněný v taxi telefonoval, a že obviněný pak všechno zaplatí. Obviněný dal poškozenému do zástavy bundu, k níž však nic podstatného neuvedl, jen se nechal s odůvodněním nějakých složitostí vysadit. Poškozenému dal telefonní číslo, aby na něj zavolal nějaké slečně; když to poškozený učinil, ta se mu jen vysmála a on zjistil, že jde o slečnu v nějakém klubu, která s ním nechtěla nic řešit. Bundu, kterou obviněný v taxi nechal, poškozený odnesl na policii (viz výpověď poškozeného č. l. 166, 167 spisu).
Z těchto prokázaných skutečností plyne, že i když obviněný uzavřel s poškozeným smlouvu o půjčce, obviněný ji uzavíral již s tím, že její podmínky nedodrží, protože právě tato půjčka byla jen součástí jeho podvodného záměru od důvěřivého poškozeného vylákat peníze a domoci se požadované částky. Obdobně tomu bylo i s bundou, kterou poškozenému ve vozidle zanechal. Její ponechání ve vozidle poškozeného nesplňovalo podmínky zástavy mimo jiné i proto, že poškozený k tomuto úkonu žádnou svou vůli neprojevil, což doložil i tím, že si bundu neponechal, nepovažoval ji za své vlastnictví, ale za věc stále náležející pachateli, a v souladu s tímto svým postojem k této věci jako věci cizí ji také předal policii. Žádné skutečnosti, které byly prokázány, tudíž nenasvědčují tomu, že by se jednalo o smlouvu zástavní založenou na splnění podmínek vymezených v §552 obč. zák.
Nejvyšší soud proto i ve vztahu k dílčímu útoku uvedenému v bodě 2) dospěl ve shodě se soudy nižších stupňů k závěru, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Jestliže se obviněný s ohledem na uvedené souvislosti domáhal své beztrestnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní plynoucí princip ultima ratio, nebylo možné jeho dovolání vyhovět. S touto námitkou se zcela správně již odvolací soud vypořádal a Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Z toho vyplývá, že závěr o tom, zda je v konkrétním případě vhodné aplikovat zásadu uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, lze zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, schválené dne 30. 1. 2013, dosud neuveřejněné).
Posuzovaná věc, jak byla výše popsána, je škodlivým jednáním, u něhož nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, např. norem občanského práva. Použitá právní kvalifikace je proto namístě s tím, že nebyla porušena zásada ultima ratio vyjadřující jen podpůrnou roli trestního práva, ale bylo zde zcela namístě na čin obviněného aplikovat normy trestního práva a vést obviněného za tento čin k trestní odpovědnosti a vyvodit z něj i trestněprávní důsledky s ním spojené, jak soudy obou stupňů zcela správně učinily, když shledaly, že obviněný po všech stránkách naplnil formální znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Když Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích neshledal vytýkané vady, dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. července 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová