ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.509.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 509/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. července 2014 dovolání obv. M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 14 To 263/2013, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 152/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 1 T 152/2012, byl obv. M. P. uznán vinným ze spáchání pokusu o přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §21 odst. 1 a §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl tímto soudem podle §329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 18 (osmnáct) měsíců.
Tento rozsudek napadl obv. M. P. odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích svým usnesením ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 14 To 263/2013, napadený rozsudek podle §256 tr. řádu zamítl.
Podle skutkových zjištění soudů I. stupně obv. M. P. jako příslušník Policie ČR, služebně zařazený ve funkci vrchního inspektora Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál (dále jen OSZBM), oddělení dohledu a dozoru, pracoviště Ústí nad Orlicí, v průběhu služby a při plnění služebních povinností v období od 18. 4. 2012 do 11. 5. 2012 postupoval při vyřizování žádosti o vydání zbrojní licence žadatelky D. M. , tak, že dne 11. 5. 2012 jmenované vydal doklad – zbrojní licenci č. ....... pro skupiny A, B, C, D, E, přičemž jednal v domnění, že podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu nemá D. M. nárok na vydání této licence, a že řízení o této žádosti by mělo být přerušeno, což však neučinil, ačkoliv D. M. ve své žádosti o vydání zbrojní licence uvedla jako odpovědnou osobu Ing. D. Ř. , který byl v době řízení o vydání zbrojní licence od r. 2009 stíhán policejním orgánem Policie ČR, Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen ÚOOZ SKPV), expozitury v Hradci Králové, a to pro několik úmyslných trestných činů (vedeno pod č.j.: UOOZ-179/TČ-2008-35), o čemž obžalovaný ze své předchozí služební činnosti věděl, přičemž vědomě nesplnil povinnosti vyplývající mu z jeho služebních povinností příslušníka Policie ČR, zejm. ze zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, neboť u osoby odpovědného zástupce Ing. D. Ř. neprověřil jeho bezúhonnost podle §22 a spolehlivost podle §23 cit. zákona, ačkoliv mu tato povinnost vyplývala z §33 odst. 2 písm. b) cit. zákona, záznam o vydání zbrojní licence nepředložil k podpisu svému nadřízenému a podepsal neoprávněně sám, a takto jednal v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch žadatelce D. M. ve formě vydání zbrojní licence, ač novelizované znění zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, účinné v době jednání obžalovaného, již nevylučovalo vydání zbrojní licence D. M. z důvodu zahájeného trestního stíhání odpovědné osoby a nevyžadovalo přerušení řízení o vydání zbrojní licence.
Obv. M. P. podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 14 To 263/2013, i proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 1 T 152/2012, dovolání , a to prostřednictvím svého advokáta JUDr. Ladislava Hostýnka (u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 6. 3. 2014). Svým dovoláním napadl obě rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to proti výroku o vině, kvalifikaci skutku i výroku o trestu, a odůvodnil ho odkazy na §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, neboť podle jeho náhledu trestní stíhání proti jeho osobě bylo vedeno i přesto, že je podle zákona nepřípustné a rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení.
Argumenty svého dovolání obviněný rozdělil na dvě hlavní části.
V první části v souladu s ust. §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako hlavní argument uvedl, že trestní stíhání jeho osoby považuje za nepřípustné, neboť byla porušena zásada ne bis in idem.
Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Pardubického kraje č. ŘŘ -316/2012 ze dne 10. 8. 2012 mu byl ukončen služební poměr podle §42 odst. 5 písm. a) zák. č. 361/2003 Sb., zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služebního zákona“), neboť výše uvedeným skutkem porušil služební slib. Dovolatel zdůraznil, že po jeho propuštění ze služebního poměru proti němu bylo ještě zahájeno trestní stíhání, v čemž spatřuje porušení zásady ne bis in idem.
V této souvislosti obviněný zdůraznil, že rozhodnutí, kterým byl propuštěn ze služebního poměru má znaky, požadované §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv, a proto lze propuštění ze služebního poměru označit za represivní sankci. Ta měla ve vztahu k jeho osobě velmi vážné osobní a finanční důsledky (podle dovolatele stejné, jako by byl např. soudem odsouzen k trestu zákazu činnosti či k trestu peněžitému).
Pro podporu tohoto argumentu dovolatel citoval část rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 738/2003, ve kterém se Nejvyšší soud vyslovil k porušení zásady ne bis in idem a mj. uvedl, že „je porušením zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod pokud byl obviněný trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v přestupkovém řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím a kterým byl tento čin posouzen jako přestupek, pokud ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo. V takovém případě ust. §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ust. čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod činí trestní stíhání nepřípustným (…) a tím je naplněn i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Ve druhé části svého dovolání obviněný vyjádřil v souladu s ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. názor, že v předmětném řízení došlo k závažnému pochybení, které spočívá v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 448/2010), neboť z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by se citovaného skutku skutečně dopustil úmyslně.
V tomto smyslu dovolatel zdůraznil, že původně byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 1 T 152/2012-195 ze dne 19. 2. 2013 z obžaloby zproštěn. Ale proti tomuto rozhodnutí podalo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové odvolání, na základě kterého byl zprošťující rozsudek usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, č. j. 14 To 116/2013-217 ze dne 15. 5. 2013, v celém rozsahu zrušen, a věc vrácena okresnímu soudu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyhodnotil úvahy okresního soudu jako předčasné, neboť se mj. nevypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro posouzení objektivní i subjektivní stránky. I přes pokyny odvolacího soudu však soud I. stupně žádné doplňující dokazování neprovedl (s výjimkou doplňujícího výslechu obviněného) a následně vydal rozsudek č. j. 1 T 152/2012-237 ze dne 27. 8. 2013, ve kterém jej uznal vinným ze spáchání přečinu úmyslného zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, ve kterém opětovně argumentoval tím, že se dopustil pouze nedbalostního jednání, nicméně odvolací soud jeho odvolání odmítnul.
Z tohoto důvodu byl dovolatel motivován ve svém dovolání znovu zopakovat své námitky, směřující k posouzení subjektivní stránky předmětného přečinu, které již uvedl v rámci svého odvolání. V nich zejména zdůraznil, že mu neb yl prokázán motiv k úmyslnému spáchání předmětného skutku , a také že by měl ze svého postupu nějaký prospěch. Proto podle jeho názoru nemohl soud dospět k závěru, že jednal úmyslně. Za nelogické dovolatel označil zejména to, že by přiměřeně inteligentní člověk riskoval v 54 letech ztrátu zaměstnání a nárok na každoměsíční výplatu výsluh ve výši cca 10.000,- Kč jenom kvůli tomu, že chtěl vyhovět známé žadatelce bez očekávání výhod. Proto zdůraznil, že pokud by soud vycházel z logického výkladu možných motivů a při tom respektoval zásadu in dubio pro reo , nemohl by dospět k závěru o jeho úmyslu dopustit se protiprávního jednání.
Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. a §223 odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 2009/1992 Sb., toto trestní stíhání zastavil. Pokud by však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zásada ne bis in idem porušena nebyla, pak dovolatel navrhnul, aby obě rozhodnutí soudů I. a II. instance byla zrušena a následně aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se předmětným skutkem dopustil pouze maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. ř.
K dovolání obv. P. se písemně vyjádřila státní zástupkyně (vyjádření č. j. 1 NZO 343/2014-11 ze dne 5. 5. 2014), která je činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
K první námitce dovolatele, ve které konstatoval nepřípustnost trestního stíhání v důsledku porušení zásady ne bis in idem , státní zástupkyně nejprve odkázala na §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, (dále jen „služebního zákona“). Poté konstatovala, že důvod propuštění ze služebního poměru nemůže být považován za trestní sankci , neboť se jedná pouze o opatření, které brání tomu, aby byl příslušníkem bezpečnostního sboru ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání na úrovni trestného činu (přestože v rámci trestního řízení dosud nebyl vynesen pravomocný odsuzující rozsudek). Smyslem řízení o propuštění tedy není policistu sankcionovat, ale pouze reagovat na danou situaci.
Dále státní zástupkyně doplnila, že Evropský soud pro lidská práva ve věci E. vs. Nizozemí vyslovil tři kritéria pro posouzení, zda lze projednávaný skutek považovat za trestný (ve smyslu, že rozhodnutí o něm zakládá nepřípustnost trestního řízení). Následně ve svém rozboru dospěla k závěru, že žádné z uvedených kritérií nelze relevantně dovodit. Proto pokud obviněný tvrdí, že dřívější rozhodnutí o jeho propuštění je nutné považovat za rozhodnutí ve smyslu čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a v návaznosti na to se domáhá zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., je třeba tuto jeho námitku odmítnout jako zjevně neopodstatněnou .
Ke druhé námitce dovolatele, ve které konstatoval nesprávné právní posouzení skutku, neboť byl posouzen jako úmyslný , státní zástupkyně rekapitulovala provedené důkazy. V závěru svého stanoviska se s právními rozbory soudů I. a II. stupně zcela ztotožnila, takže i podle jejího názoru obviněný skutečně učinil veškeré kroky k vydání zbrojní licence úmyslně. Proto i k této námitce dovolatele zaujala odmítavý postoj.
Závěrem státní zástupkyně shrnula, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutné napravit cestou dovolání, a proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby podané dovolání odmítl v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je ve všech částech zjevně neoprávněné . Současně doporučila, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K meritu věci
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti, upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Dovolatel vznesl své námitky s odkazem na dovolací důvody podle ust. §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, které podle zákona nebylo přípustné.
Obecně platí, že na tento dovolací důvod je možné úspěšně odkázat jen tehdy, pokud ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. ř., pro který trestní stíhání nelze zahájit (a pokud již zahájeno bylo, musí být zastaveno). To znamená, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.] a místo tohoto vydal „rozhodnutí ve věci samé“ (viz ust. §265a odst. 1, 2 tr. ř.), které je pro obviněného méně příznivé (nejčastěji se jedná o odsuzující rozsudek). Z výše uvedeného vyplývá, že předmětný dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání . Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento dovolací důvod nezakládají.
Podstatou námitky obv. P. je jeho přesvědčení, že rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona (č. l. 125) vykazuje znaky požadované §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. (ve spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv), a proto je chápe a prezentuje jako represivní sankci . Pokud byl tedy následně podroben trestnímu stíhání a soud rozhodl, že týmž skutkem naplnil skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, došlo podle dovolatele k porušení zásady ne bis in idem.
Tuto námitku Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neoprávněnou z níže uvedených důvodů.
Zásada ne bis in idem je v čl. 4 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vymezena jako „právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Tato zásada spočívá v tom, že „nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání pachatele (při splnění dalších předpokladů) vyloučeno mimo jiné tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení, ovšem za podmínky, že jde o řízení, které má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy (srov. např. rozsudek ve věcech E. vs. Nizozemí ze dne 8. 6. 1986, B. vs. Francie ze dne 24. 2. 1994, G. vs. Řecko ze dne 24. 9. 1997, apod.).
Pro posouzení námitky obv. P. bylo tedy klíčové vyhodnotit, zda rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru je či není rozhodnutí trestněprávní povahy.
Služební zákon (z. č. 361/2003 Sb.) v ust. §1 odst. 1 „upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby“. Zákon je tedy určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým stanoví řadu opatření, a pouze část jeho ustanovení má charakter disciplinárních trestů.
Podle §42 odst. 1 písm. d) tohoto zákona musí být příslušník propuštěn, pokud „porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru.“ Toto ustanovení má charakter opatření personálního charakteru, které je srovnatelné se zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Rozhodně se tedy nejedná o sankci ve smyslu represivního opatření.
Samotné kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za kázeňské přestupky, služební zákon obsahuje ve IV. části. Jaká jednání jsou chápány jako kázeňské přestupky, vymezuje služební zákon v §50. Výčet kázeňských trestů taxativně vyjmenovává služební zákon v §51 odst. 1 písm. a) – g), nicméně propuštění ze služebního poměru mezi nimi nefiguruje. Jedním z kázeňských trestů je podle §51 odst. l písm. d) odnětí služební hodnosti. Pokud je příslušníkovi bezpečnostního sboru uložen tento kázeňský trest, musí tento policista být ze služebního poměru následně propuštěn podle §42 odst. l písm. e) zákona. Z toho evidentně vyplývá, že rozhodování o propuštění ze služebního poměru není součástí řízení o kázeňském přestupku.
Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) je zvláštním typem řízení, které je upraveno §§183 – 185 služebního zákona. Naproti tomu řízení o kázeňském přestupku nebo o jednání, které mají znaky přestupku, je upraveno §§186 – 189 tohoto zákona. Z toho také vyplývá, že řízení o propuštění ze služebního poměru a řízení o kázeňském přestupku jsou dvě samostatná a na sobě nezávislá řízení , která zákon důsledně odděluje.
Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že pro řízení o kázeňském přestupku (a o jednání, které má znaky přestupku) platí, že kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§186 odst. 10 zákona). Naproti tomu ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona nic takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona.
Z tohoto rozboru jednoznačně vyplynul závěr, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) služebního zákona není řízením trestněprávní povahy a proto není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady ne bis in idem. Tento právní názor byl deklarován i v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. 8 Tdo 1161/2006, 7 Tdo 451/2014, apod.) a rovněž je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Proto vznesenou výhradu obviněného P. Nejvyšší soud zamítl jako zjevně neopodstatněnou .
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolatelova argumentace usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, je zcela nepřiléhavá, neboť šlo o kauzu, ve které trestnímu stíhání předcházelo rozhodnutí vydané v přestupkovém řízení a přestupkové řízení je nepochybně řízením trestněprávní povahy.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí pouze jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného (trestního) práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat pouze právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Z toho vyplývá, že mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jednoznačně stojí námitky proti porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) a výhrady skutkové povahy , tj. námitky, jimiž se dovolatel domáhá jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je vyhodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů I. a II. stupně byla přezkoumávána ještě III. instancí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03).
Nejvyšší soud již nemůže posuzovat správnost a úplnost skutkových zjištění, neboť není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto jsou skutková zjištění soudů I. a II. stupně pro Nejvyšší soud již definitivní a úplná.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen výjimečně – a to v případech, kdy objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznáší takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka akceptovatelná a relevantní.
Dovolatel P. subsumoval pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. svou výhradu o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů I. a II. stupně, které posuzovaný skutek vyhodnotily jako úmyslný, zatímco obviněný v rámci své obhajoby akcentoval, že se tohoto skutku dopustil z nedbalosti .
Nejvyšší soud po podrobném přezkumu spisového materiálu tuto dovolatelovu námitku odmítnul jako zjevně neopodstatněnou , neboť byla provedenými důkazy objektivně vyvrácena. Nejvyšší soud ověřil, že soudy nižších stupňů provedly dostatek důkazů, ze kterých odvodily správné skutkové i právní závěry. Se skutkovou i právní argumentací soudů I. i II. stupně se Nejvyšší soud zcela ztotožnil.
Z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný P. byl dostatečně informován o tom, že žadatelka D. M. nesplňovala podmínky na vydání zbrojní licence, a proto musela mít ke své žádosti oprávněnou osobu Ing. Ř.
V jednání byla shledána řada objektivních pochybení. Ve spise o vydání zbrojní licence neseděly datumy o přijetí žádosti a vykonání následných správních úkonů, chyběl otisk razítka i podpis obviněného, nebyl vyplněn důvod vydání žádosti, u žadatelky nebylo na RT prověřeno IČO (viz č. l. 180, 181). Zásadním pochybením však bylo, že na žádosti o vydání licence, stejně jako na koncesní listině, byl jako odpovědná osoba uveden Ing. Ř. , který byl v době tohoto správního řízení stíhán pro několik úmyslných trestných činů, přičemž obviněný o těchto skutečnostech prokazatelně věděl (č. l. 178/2), a přesto u této osoby neprovedl úkony směřující k prověření bezúhonnosti a spolehlivosti ve smyslu §22 a 23 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů a dál činil kroky k tomu, aby žadatelce zbrojní licenci vydal.
Závažnost výše uvedených pochybení umocňuje fakt, že vydání zbrojní licence opravňuje svého majitele k manipulaci se zbraněmi a střelivem (výroba, nákup a prodej, opravy a úpravy, přeprava, půjčování a další aktivity), a proto při vydávání licence musí policista postupovat zvlášť pečlivě, s čímž souvisí i prověřování všech zákonem stanovených skutečností. Proto také skutečnost, že dovolatel v situaci, kdy žadatelka pro vydání licence zákonné podmínky nesplňovala, odpovědnou osobu neprověřil, není možné bagatelizovat, neboť se jedná o velmi závažné porušení výše uvedených ustanovení zákona o střelných zbraních.
Následně pak dovolatel svým postupem ještě závažně porušil správní řád tím, že dané rozhodnutí nepředal ke kontrole jednomu ze svých nadřízených – vrchních komisařů Ing. B. nebo N. , ale podepsal ho sám (což potvrdily ve svých svědeckých výpovědích oba jmenovaní na č. l. 180/2, č. l. 182).
Všechna tato důkazní zjištění nemohou být „smeteny ze stolu“ prostým tvrzením obviněného, že v daném případě byl nepozorný, resp. že při opakovaném nakládání se spisem trpěl „profesní slepotou“. Od příslušníka policie, který byl u policie zaměstnán od r. 1992 (č. l. 179/2), je reálné očekávat, že ze své praxe již dobře ví, čeho si všímat a na co se zaměřit, aby při správním řízení nezpůsobil zbytečné chyby. Navíc úkony spojené s ověřováním bezúhonnosti a spolehlivosti osob jsou úkony naprosto rutinní a základní, které obviněný prováděl velmi často (tuto skutečnost potvrdil mj. i ředitel Krajského ředitelství policie Pardubického kraje v odůvodnění propuštění obviněného, viz č. l. 132). Proti těmto skutkovým zjištěním nemohly mít tvrzení obviněného, že „v minulosti se nedopustil žádného protiprávního jednání“ , že „u policie pracoval řadu roků a byl hodnocen kladně“ , nebo že „ nebyly prokázány žádné osobní vazby k D. M. a Ing. Ř. “ takovou argumentační sílu, aby na jejich základě soudy posoudily projednávaný skutek jako nedbalostní přečin. Naopak – všechny provedené důkazy vědomý úmysl dovolatele jednoznačně prokázaly.
Ve svém dovolání se obviněný rovněž podivoval nad tím, že nejprve byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z obžaloby zproštěn, ale poté, co toto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu projednání, tak byl následně odsouzen bez toho, aby byly ve věci provedeny další důkazy.
K této námitce Nejvyšší soud dodává, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí z 15. 5. 2013, sp. zn. 14 To 116/2013, pozastavil nad řadou nevyjasněných skutečností, které okresní soud ve svém zprošťujícím rozhodnutí dostatečným způsobem nevyložil. Za taková pochybení odvolací soud označil to, že soud I. stupně na základě provedených důkazů zjistil, že obviněný se svým jednáním dopustil celé řady závažných pochybení, ta však nepřípustně bagatelizoval. A dále krajský soud upozornil na to, že okresní soud jednání obviněného vyhodnotil jako úmyslné , ale v odůvodnění svého rozsudku již neuvedl, na základě čeho tak usoudil, resp. proč k takovému závěru dospěl. Na základě těchto svých zjištění odvolací soud vyzval soud I. stupně, aby se těmito argumenty zabýval, vyhodnotil je, a pokud to uzná za vhodné, tak aby ve věci doplnil ještě další důkazy (č. l. 222).
Z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 1 T 152/2012 (č. l. 237 an.) jednoznačně vyplynulo, že soud I. stupně náhled odvolacího soudu uznal za natolik přesvědčivý, že v tomto smyslu své rozhodnutí ze dne 19. 2. 2013 revidoval (č. l. 195), přičemž další doplňování důkazů již nepovažoval za nutné.
K hlavní výhradě obviněného je pak nutné zdůraznit, že okresní soud již ve svém prvním rozhodnutí z 19. 2. 2013 vyhodnotil jednání obviněného jako úmyslné. Vyplývá to z odůvodnění jeho rozhodnutí, kde jasně uvedl, že „ obžalovaný jednal v tzv. pozitivním právním omylu“ (…), takže se „dopustil jednání v úmyslu spáchat trestný čin – tedy v daném případě vydat zbrojní licenci osobě, která dle jeho představy na ni neměla nárok pro nesplnění podmínek v osobě odpovědného zástupce“ (č. l. 198). Obviněný tedy nebyl zproštěn z důvodu neprokázané viny, ale proto, že okresní soud měl za to, že skutek obžalovaného měl být posouzen jako kárné provinění, avšak k takovému řízení jej nebylo možné postoupit, neboť obv. P. již nebyl ve služebním poměru.
Z toho vyplývá, že i tyto argumenty jsou ryze účelové a v kontextu dovolání zjevně neopodstatněné, stejně jako jeho další námitka, že „přiměřeně inteligentní člověk by v 54 letech neriskoval ztrátu zaměstnání a nárok na každoměsíční výplatu výsluh kvůli vydání zbrojní licence své známé.“
Jak bylo zdůrazněno výše, Nejvyšší soud již není trestním řádem oprávněn k tomu, aby posuzoval správnost a úplnost skutkových zjištění. K přezkumu je oprávněn pouze výjimečně – pokud v předcházejících stádiích tr. řízení objektivně došlo ke zjevným a velmi závažným pochybením, takže by objektivně existoval extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé , který dovolatel učinil předmětem svého dovolání. V projednávaném případě však bylo Nejvyšším soudem shledáno, že skutková zjištění soudů nižších stupňů na provedené důkazy logicky navazují, a proto byly vyhodnoceny jejich skutkové závěry jako správné, stejně jako použitá právní kvalifikace.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud při svém přezkumu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry neshledal žádný rozpor, tím méně rozpor extrémní. Proto námitky dovolatele, podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Závěr
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení konstatoval, že skutky, jimiž byl obviněný M. P. uznán vinným, byly právně kvalifikovány správně, a proto svůj přezkum uzavřel konstatováním, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ve svém usnesení ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 14 To 263/2013, stejně jako Okresní soud v Ústí nad Orlicí ve svém rozsudku sp. zn. 1 T 152/2012 ze dne 27. 8. 2013 ve svých skutkových a na nich navazujících právních závěrech nepochybily. V napadených rozhodnutích tedy nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. k porušení zákona, a proto Nejvyšší soud dovolání obv. M. P. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 16. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman