ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.907.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 907/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2014 o dovolání obviněného J. R. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 9 To 466/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 132/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 2 T 132/2008, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, za což byl podle §221 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Příbrami se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že dne 24. 9. 2007 ve 12.30 hodin na silnici mezi obcemi Ž. a P. bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného M. B. , který v tu dobu seděl na motocyklu odstaveném na krajnici, a to tím způsobem, že jej opakovaně udeřil pěstí do obličeje a když poškozený upadl na zem, tak jej několikrát kopl kopem střední až velké intenzity do oblasti hrudníku, čímž mu způsobil zlomeninu 11. žebra vlevo se schodovitým posunem, krevní výron pod červení dolního rtu o průměru asi 2 cm a krevní výrony v oblasti dolních očních víček, přičemž v důsledku zlomeniny žebra byl poškozený podstatným způsobem omezen v obvyklém způsobu života po dobu 10 dnů.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 9 To 466/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním. Jako dovolací důvod označil skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že předchozí řízení vykazuje vady. Přestože obviněný v rozporu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř., upravujícím požadavky na obsah dovolání, výslovně neodkázal na žádné z ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. vymezující zákonné dovolací důvody, je z obsahu dovolání zřejmé, že ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný předně uvádí, že za procesní vadu považuje zejména skutečnost, že soudy obou stupňů rozhodovaly na základě znaleckého posudku, k jehož některým závěrům nemají zpracovatelé dostatečnou kvalifikaci. Soudy neodůvodnily, z jakého důvodu se přiklonily pouze k závěru znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem a nevzaly v potaz protichůdné znalecké posudky. Dle obviněného se nelze opírat pouze o skutečnost, že znalecký ústav Č. B. měl k dispozici prvotní lékařskou zprávu poškozeného, když správnost takové lékařské zprávy byla vyvrácena MUDr. Dogošim a MUDr. Válkem, a pokud převládá pochybnost, má soud postupovat ve prospěch obviněného, nebo k vyvrácení všech pochybností přistoupit k dalšímu dokazování, tedy k zadání nového posudku. Za problematický dovolatel považuje závěr soudu, že i když svědkyně P. a K. pachateli přímo do tváře neviděly, je prokázáno, že útočníkem byl právě on. Dále konstatuje, že svědecké výpovědi svědkyň R. a B. nelze hodnotit jako stěžejní důkazy, neboť tyto svědkyně ho neznají, žádná rekognice neproběhla a jejich popis útočníka je zcela obecný. Obviněný má nadále za to, že se uvedeného jednání nedopustil. Domnívá se, že ani jeden soud neměl dostatek důkazů pro to, aby jej mohl uznat vinným, jelikož neexistují jednoznačné důkazy prokazující jednak skutek samotný a jednak rozsah zranění poškozeného, přičemž absentuje jediný přímý důkaz, který by obviněného z předmětného jednání usvědčoval. Za této situace měl dle obviněného soud respektovat zásadu in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby. Řízení je tedy zatíženo vadou v podobě nesprávného hodnocení důkazů, nerespektováním základních zásad trestního řízení a neprovedením důkazů, které obhajoba navrhla. Závěrem obviněný uvádí, provedením kterých úkonů je třeba odstranit jím namítané vady dokazování a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání vyhodnotil jako důvodné, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc k novému projednání, popřípadě věc vrátil odvolacímu soudu, pokud jej Nejvyšší soud sám nezprostí obžaloby.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že v dovolání obsažené označení dovolacího důvodu lze z části považovat za tvrzení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a lze tedy mít za to, že záměrem obviněného patrně bylo uplatnit právě tento důvod, byť se tak nestalo zákonu odpovídajícím způsobem. K námitkám obviněného obsaženým v odůvodnění dovolání státní zástupce uvedl, že obviněný v dovolání uplatnil toliko námitky, které žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů neodpovídají. Zdůraznil, že soudy se v daném ohledu nedopustily pochybení tvrzených obviněným, když se podanými znaleckými vyjádřeními, užitými podklady i kvalifikací znalců dostatečně zaobíraly a své závěry přijatelným způsobem odůvodnily. Stejně tak není dán žádný, natož extrémní, rozpor mezi výslechy svědkyň a závěrem o pachatelství obviněného. Dovolání proto státní zástupce shledává podaným z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a navrhuje jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Předně je třeba zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci rozhodování o dovolání přitom Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Namítat lze též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může spočívat rovněž v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. nebo namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Obviněný vytýká soudům, že svá skutková zjištění nesprávně opíraly o znalecký posudek znaleckého ústavu s poukazem na to, že znalecký ústav vycházel z lékařské dokumentace ohledně zranění poškozeného opatřené bezprostředně po útoku. Dle obviněného k některým závěrům nemají zpracovatelé tohoto znaleckého posudku dostatečnou kvalifikaci, a nelze se opírat pouze o skutečnost, že znalecký ústav měl k dispozici prvotní lékařskou zprávu poškozeného, když správnost takové lékařské zprávy byla vyvrácena MUDr. Dogošim a MUDr. Válkem. K těmto námitkám je třeba předně uvést, že jde o námitky směřující výhradně do oblasti procesní a skutkové, které, jak je výše rozebráno, vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Dovolání je určeno k nápravě procesních a hmotně právních vad taxativně vyjmenovaných v rámci dovolacích důvodů, uvedených v §265b tr. ř., nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu, není tedy pověřen k opětovnému plnému přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 tr. ř.) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Obviněný však výše uvedenou charakteristiku dovolání jako mimořádného opravného prostředku a uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přehlíží, když ve svém dovolání opětovně uvádí námitky skutkového a procesního charakteru, které byly podstatou jeho obhajoby již v rámci řízení před soudy nižších stupňů a s nimiž se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. K námitkám obviněného ohledně rozsahu a způsobu dokazování Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, který k řádnému provedení a hodnocení důkazů má v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti v provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady, a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.), čímž je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud tedy není povolán k tomu, aby bez dalšího přehodnocoval provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Nejvyšší soud tedy považuje za nadbytečné a vymykající se smyslu a účelu dovolacího řízení v plném rozsahu opakovat závěry soudů nižších stupňů, s nimiž se plně ztotožňuje a na něž si ve zbytku dovoluje odkázat zvláště za situace, kdy se do značné míry jedná o totožné námitky, se kterými se Nejvyšší soud vypořádal ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (usnesení ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 11 Tdo 749/2009). K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2546/09, zejména na str. 2 a 3. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že se nelze ztotožnit s námitkou obviněného, že ani jeden soud neodůvodnil, z jakého důvodu se přiklonil pouze k závěru znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem a nevzal v potaz protichůdné znalecké posudky, neboť s touto otázkou se soudy obou stupňů v odůvodnění svého rozhodnutí náležité vypořádaly. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že rozsah zranění poškozeného, jakož i mechanismus jejich vzniku, byl prokázán výpovědí znalce a znaleckým posudkem znaleckého ústavu Nemocnice České Budějovice, soudně lékařského oddělení, jehož závěry stvrdil před soudem doc. MUDr. František Vorel, přičemž z výpovědi obhajobou navrženého znalce prof. Válka nebyly vyloučeny závěry ústavně zpracovaného znaleckého posudku (k podrobnostem viz str. 4 až 5 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nelze souhlasit s námitkou obviněného, že okresní soud měl v této části k dispozici dva protichůdné znalecké posudky a pochybil, pokud za této situace nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování opatřením dalšího posudku, neboť je zřejmé, že zpracovatelé se touto problematikou zabývali v širších souvislostech a měli k dispozici více podkladů než znalec prof. MUDr. Válek, CSc., MBA a podrobně se vyjádřil též k námitce obviněným tvrzené nedostatečné kvalifikace zpracovatelů ústavního posudku (viz str. 5 usnesení odvolacího soudu).
Ani námitky obviněného, kterými zpochybňuje existenci důkazů prokazujících skutek samotný a výpovědi svědkyň P. , K. , B. a svědkyň R. , nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť tyto rovněž směřují proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení a provedení důkazů. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze nad rámec dovolacího přezkumu zdůrazňuje, že dle zásady volného hodnocení důkazů vyjádřené v §2 odst. 6 tr. ř., hodnotí soud důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z obsahu spisu je zřejmé, že skutková zjištění soudu prvního stupně v posuzovaném případě mají oporu v provedených důkazech a jejich logickém a přesvědčivém zhodnocení a odůvodnění. Pokud tedy nalézací soud považoval výpověď poškozeného M. B. a výpovědi svědkyň P. , K. , B. a svědkyň R. , které navíc nezůstaly osamoceny, za věrohodné, vybudoval na těchto svědeckých výpovědích a dalších provedených důkazech svá skutková zjištění a své závěry přesvědčivě a logicky odůvodnil, lze konstatovat, že nijak nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Obdobné námitky zpochybňující tyto svědecké výpovědi navíc obviněný uplatnil již v rámci svého odvolání a nutno konstatovat, že odvolací soud se těmito námitkami podrobně zabýval a své závěry ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil (viz str. 4 usnesení odvolacího soudu).
K námitce obviněného, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny se každým důkazním návrhem zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení. V případech tzv. opomenutých důkazů se jedná o nesprávný proces realizace důkazního řízení, který má za následek porušení práva na spravedlivý proces (tedy je pochybením ústavně právně relevantním) jen tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. To znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II.ÚS 3644/13). Nejvyšší soud ani v tomto ohledu neshledal v postupu soudů nižších stupňů v projednávané věci jakékoli pochybení, když soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vždy řádně uvedly, z jakých důvodů provedení obviněným navržených důkazů považovaly za nadbytečné (viz str. 5 až 6 rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 2 T 132/2008 a str. 4 usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 9 To 466/2013).
Z obsahu podaného dovolání je tedy zřejmé, že námitky obviněného směřují primárně proti způsobu provedení a hodnocení důkazů a proti rozsahu dokazování a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Obviněný tak ve skutečnosti neuplatnil jedinou námitku, vztahující se k právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, když z charakteru jeho námitek je evidentní, že se jedná o námitky skutkové a procesní povahy, jimiž se primárně snaží dosáhnout změny skutkových zjištění, přičemž teprve na základě takto učiněné změny skutkových zjištění by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku a ke zproštění obviněného obžaloby. Ačkoliv tedy obviněný ve svém dovolání jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení skutku, uplatňuje ve skutečnosti pouze námitky, které nejsou způsobilé obsahově naplnit nejen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který jako jediný představuje určitý průlom do výše uvedených zásad a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zásah do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly jeho právní závěry v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 259/2006, ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1395/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že se obviněný neztotožňuje se závěry, ke kterým soudy nižších stupňů po provedení dokazování a zhodnocení důkazní situace dospěly, a že tyto neodpovídají jeho představám, když mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na jedné straně a učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry na straně druhé je zjevná logická návaznost. Obviněný ostatně tento extrémní nesoulad ve svém dovolání ani nenamítá.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný J. R. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík