ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.19.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 19/2014-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 stížnost obviněného J. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 5 To 56/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného J. K. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 39 T 11/2013, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 23 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Toto rozhodnutí bylo napadeno jak odvoláním obviněného, tak odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněného, a spis byl předložen k rozhodnutí o odvolání Vrchnímu soudu v Olomouci.
Dne 29. 7. 2014 Vrchní soud v Olomouci usnesením, sp. zn. 5 To 56/2014, podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný J. K. ponechává i nadále ve vazbě, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost. V odůvodnění své stížnosti obviněný uvádí, že rozhodnutí soudu dle jeho přesvědčení není po právu a v souladu s principy spravedlnosti, přičemž poukazuje na dostatek důkazů a vyjádření znalkyně z oboru psychiatrie, založených ve spise, z nichž vyplývá, že jeho pobyt na svobodě není a nebyl nebezpečný, že vždy řádně pracoval, choval se ke každému slušně, nikdy nevyhledával konflikty a vždy byl spíše flegmatický a klidný. Obviněný dále zdůrazňuje, že rodina pro něj byla vždy vším, nikam necestoval, nezná žádnou cizí řeč a nemá finanční prostředky, které by mu umožnily vycestovat nebo se jinak vyhýbat trestnímu stíhání. Domnívá se, že za celou dobu, co se nachází ve vazbě, nebyly orgány činnými v trestním řízení zjištěny a doloženy žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že se dopustil skutku, který je mu kladen za vinu. Za celou dobu jeho omezení na svobodě nebyla předložena žádná nová skutečnost, přičemž ve vazbě je již 21 měsíců. Obviněný dále podotkl, že mezi událostí, která je předmětem řízení, a dobou, kdy jej policie omezila na svobodě, uplynulo 6 měsíců, a pokud by skutečně byl vinen a chtěl se jakýmkoliv způsobem vyhýbat trestnímu stíhání, stěhovat se do zahraničí, skrývat se či jednat jiným způsobem tak, aby naplnil důvod vazby zakotvený v §67 písm. a) tr. ř., pak by se nepochybně choval v průběhu tohoto období jinak. Závěrem stěžovatel uvádí, že ani pokud bude propuštěn, jeho chování a každodenní život nebude jiný než dřív, řádně by pracoval a zdržoval se v místech svého pobytu, výkonu práce, bydlení a rodinného zázemí a připomíná, že s policií vždy řádně spolupracoval a stejně tak by jednal i po propuštění. Žádá tedy, aby soud při přezkoumávání usnesení Vrchního soudu v Olomouci vzal zřetel i na právní hodnocení skutečností rozhodných pro vyvození závěrů o důvodnosti dalšího trvání vazby a všechny jím uvedené skutečnosti. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Předně je třeba připomenout, že v posuzované věci Nejvyšší soud již dříve rozhodoval o stížnosti obviněného J. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci o ponechání obviněného ve vazbě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 11 Tvo 4/2014). V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud podrobně vymezil důvody trvání vazby obviněného a poukázal na konkrétní skutečnosti, které svědčí o existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř., přičemž od vydání citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nedošlo ve vztahu k otázce důvodnosti trvání vazby obviněného k žádným podstatným změnám.
Obviněný byl znovu, byť nepravomocně, uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy a přečinem porušování domovní svobody, za což mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 23 roků. Při rozhodování o dalším trvání vazby soud posuzuje existenci důvodného podezření ze spáchání trestné činnosti jako jednu z podmínek ponechání obviněného ve vazbě. Nejvyšší soud má za to, že ve fázi odvolacího řízení již byla nashromážděna celá řada důkazů, které nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní řízení, tento skutek má všechny znaky trestného činu a jsou dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání výše uvedených trestných činů, pro které je v předmětném trestním řízení vazebně stíhán.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že u obviněného J. K. i nadále shledává existenci vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř., neboť z konkrétních skutečností vyplývá obava, že by obviněný v případě propuštění na svobodu mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a trestu, když nelze přehlédnout, že obviněnému hrozí vysoký trest. Poukázal přitom na skutečnost, že v dosud nepravomocném rozhodnutí Krajský soud v Brně dovodil existenci takových závažných skutečností, které odůvodnily uložení výjimečného trestu odnětí svobody, takže je zřejmé, že formální podmínky ustanovení §67 písm. a) tr. ř. jsou evidentně dány. Důvodnost útěkové vazby tedy vrchní soud spatřuje zejména v hrozbě vysokého trestu, přičemž tuto obavu ještě zesiluje skutečnost, že odvolacímu soudu bylo předloženo k projednání jak odvolání obviněného proti výše zmíněnému rozsudku, tak odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného směřující do výroku o trestu, a je zde tak zákonný prostor pro případné zpřísnění trestní sankce. Zásadní důvod pro ponechání obviněného ve vazbě tedy vrchní soud shledává v nepravomocně uloženém razantním trestu odnětí svobody v trvání 23 let, byť jde dosud o odsouzení nepravomocné, neboť již skutečnost, že k němu došlo a byl uložen takto důrazný trest odnětí svobody podstatně zvyšuje míru nebezpečí vyjádřeného v ustanovení §67 písm. a) tr. ř.
S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Olomouci se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě, a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Závěrům Vrchního soudu v Olomouci tedy nelze nic vytknout.
Je nutno vzít ohled na specifickou situaci případu, kdy byla tzv. útěková vazba soudem prodloužena po nepravomocném prvoinstančním rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 23 roků. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, publikovaném pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, judikoval, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let), rovněž konstatoval, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. ř. eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Takovými námitkami se pak soud musí zabývat. V řadě svých usnesení pak Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010), sedm let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003), devět let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3219/11 ze dne 16. 11. 2011), či čtrnáct let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008).
Obviněnému byl, byť nepravomocně, uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 23 roků. Již samotná hrozba uložení obdobně vysokého trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu v souladu s judikaturou Ústavního soudu představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Podané odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, směřující do výroku o trestu, přitom v projednávaném případě tuto obavu ještě více zdůrazňuje.
V této souvislosti lze odkázat rovněž na stávající judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a Ústavního soudu, na kterou ve svém rozhodnutí odkazuje také Vrchní soud v Olomouci, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14 a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Úmluva tedy považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58, či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104).
K námitkám obviněného, že ve spise je dostatek důkazů, z nichž vyplývá, že jeho pobyt na svobodě není a nebyl nebezpečný, vždy řádně pracoval, choval se ke každému slušně a nikdy nevyhledával konflikty, a k jeho prohlášení o jeho rodinných poměrech, neznalosti cizí řeči, nedostatku finančních prostředků k vycestování do zahraničí nebo skrývání se a možnostem zajištění vhodného zaměstnání a ubytování jak ze strany otce, tak ze strany ostatních příbuzných, Nejvyšší soud uvádí, že tyto nelze v posuzované věci shledat natolik silnými a přesvědčivými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Olomouci a propuštění obviněného na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrývání, daným zejména nepravomocným odsouzením k vysokému, ba dokonce výjimečnému, trestu odnětí svobody v trvání 23 roků, neposkytují dostatečnou záruku, že obviněný neuprchne nebo se nebude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, a důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. neeliminují.
Nejvyšší soud dále ve shodě s Vrchním soudem v Olomouci konstatuje, že délka trestního stíhání je s ohledem na závažnost trestné činnosti adekvátní, přičemž nelze shledat jakékoliv neopodstatněné průtahy, které by toto řízení postihovaly. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby obviněného, která ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby pro daný případ upravenou v ustanovení §72a odst. 1 písm. d) tr. ř.
Vrchní soud v Olomouci se rovněž zabýval možností nahrazení vazby jiným opatřením uvedeným v §73 tr. ř. Tato opatření však z důvodů výše podrobněji rozvedených neshledal dostatečnými. S tímto závěrem se Nejvyšší soud rovněž ztotožňuje.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík