ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.2.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 2/2014-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2014 stížnosti obviněných R. V. , a R. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 4 To 69/2013, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obviněných R. V. a R. V. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 T 7/2011, byli obvinění R. V. a R. V. uznáni vinnými jednak zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku za použití §23 tr. zákoníku, který spáchali ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 tr. zákoníku a jednak zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1, alinea druhá, tr. zákoníku za použití §23 tr. zákoníku, za což jim byli uloženy tresty odnětí svobody R. V. v trvání 11 let a R. V. v trvání 10 let a 6 měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu u 6 spoluobviněných. Proti tomuto rozsudku podali obvinění a státní zástupce odvolání, která byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 4 To 69/2013, podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. rozhodl o ponechání obviněných ve vazbě, neboť u nich přetrvávají důvody vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podali obvinění stížnosti. Obviněný R. V. ve své stížnosti především zdůraznil, že vazba ke dni vydání napadeného usnesení trvá už 3 roky a 2 měsíce. Stěžovatel podrobně rozebral výjimečnost vazby a nevyhnutelnost náležitého a pečlivého odůvodnění její existence s ohledem na veškeré okolnosti případu, přičemž v této souvislosti odkazoval též na judikaturu Ústavního soudu. Vrchnímu soudu vytýká, že při rozhodování o dalším trvání vazbě porušil svou povinnost zabývat se důvodností trestního stíhání pro daný skutek, neboť pouhým odkazem na nepravomocný rozsudek zcela rezignoval na povinnost vyhodnotit jednotlivé skutečnosti opodstatňující důvodnost trestního stíhání. Samotné nepravomocné odsouzení nemůže bez dalšího odůvodňovat podezření ze spáchání trestného činu ve smyslu ust. §67 ve spojení s ust. §73c písm. a) tr. ř. Z odůvodnění napadeného usnesení nejsou patrny žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly některý z důvodů vazby, čímž došlo k porušení §73c písm. a) až c) tr. ř. Obviněný má za to, že s ohledem na závažné pochybení a složitost případu bude rozsudek soudu prvního stupně v odvolacím řízení zrušen anebo věc předložena Evropskému soudnímu dvoru. Trestní řízení bude tedy trvat ještě řadu let, a proto by bylo neakceptovatelné jeho vazební stíhání po celou tuto dobu, čímž by de facto odpykal celý hrozící trest výkonem vazby. Stěžovatel následně podrobně rozebral vady nepravomocného rozsudku spočívající v chybných skutkových zjištěních, procesních pochybeních, jakož i v hmotně právním posouzení s tím, že je vyvrácena opodstatněnost jeho trestního stíhání. Rovněž odůvodnění vazebních důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř. shledává nedostatečným, když jejich existence není podložena žádnými konkrétními skutečnostmi. Dále vytýká Vrchnímu soudu v Olomouci porušení zásady presumpce neviny, jelikož je z jeho závěrů patrné, že obviněného vnímá jako pachatele trestné činnosti a to konkrétně z vyjádření, že „ z okolností případu zcela zjevně vyplývá, že v páchání další trestné činnosti stejného charakteru bylo oběma obžalovaným zabráněno právě jejich zadržením a vzetím do vazby “ a že „ R. V. je v současné době stíhán i ze spáchání další majetkové trestné činnosti“. Dále obviněný poukazuje na to, že pouhým odkazem na předešlé rozhodnutí o ponechání ve vazbě soud zcela ignoroval zásadní změnu, jež nastala od posledního rozhodování o vazbě, a to podání odvolání, které měl v době vydání napadeného rozhodnutí k dispozici, a námitky v něm vznesené měl posoudit jako předběžnou otázku důvodnosti trestního stíhání, jež je stěžejní otázkou pro ponechání obviněného ve vazbě. K důvodu vazby podle §67 písm. a) tr. ř. uvádí, že u něj není důvodná obava z útěku, neboť je přesvědčen, že mu nemůže být za vytýkané jednání uložen žádný trest. Přitom samotná hrozba vysokého trestu nepostačuje pro naplnění tohoto vazebního důvodu, když podle judikatury Ústavního soudu tato hrozba musí být založena na konkrétních skutečnostech, zakládajících důvodnost trestního stíhání. Rovněž nesouhlasí s vazebním důvodem podle §67 písm. c) tr. ř., jelikož došlo ke změně ve fungování daňového skladu ČEPRO a navíc ke změně právní úpravy, čímž je takřka znemožněno opakování jednání, které je obviněnému kladeno za vinu. Veškeré podrobně rozvedené námitky v stížnosti obviněný podložil judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám jej propustil z vazby na svobodu, nebo pro případ, že by shledal některý z důvodů vazby, rozhodl o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a písemným slibem.
Obviněný R. V. předně zpochybnil postup vrchního soudu, který učinil napadené rozhodnutí v neveřejném zasedání. Ve věznici mu totiž nebylo umožněno poradit se o možnosti konání vazebního zasedání se svým obhájcem, přičemž byl na něj činěn nátlak, aby se okamžitě vyjádřil, zda se chce zúčastnit vazebního zasedání. Přitom nemohl očekávat, že bude o vazbě rozhodováno již 9. 12. 2013, když lhůta měla uplynout až 17. 12. 2013, čili řešení otázky účasti na vazebním zasedání se jevilo předčasným. Domnívá se proto, že bylo porušeno jeho právo být slyšen, jež je zakotveno v §73d tr. ř. a v judikatuře Ústavního soudu. Obviněný nesouhlasí, že byl ponechán ve vazbě s ohledem na ustanovení §72b tr. ř., když je zřejmé, že z důvodů vad procesních, pro nesprávnost skutkových zjištění a právního posouzení věci, vytýkaných v odvolání, bude bezpochyby rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Navíc stěžovatel předpokládá, že odvolací soud bude povinen obrátit se na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou. Tyto skutečnosti by mohly zapříčinit značné prodloužení trestního řízení a držet v průběhu celé této doby obviněného ve vazbě by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces. Nelze přitom odůvodnit další trvání vazby pouze ustanovením §72b tr. ř., když tímto nemůže být odůvodněna existence vazebních důvodů ani existence důvodného podezření ze spáchání trestného činu. S ohledem na požadavek ustanovení §67 tr. ř., aby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly, že obviněný spáchal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, jež naplňuje znaky trestného činu, stěžovatel rozsáhle zpochybňuje nepravomocný rozsudek krajského soudu, jakož i jeho vadný procesní postup, skutková zjištění a právní posouzení, z čehož nakonec dovozuje nedůvodnost jeho trestního stíhání. Dále namítá, že u něj nemůže být založen důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř., neboť došlo k novelizaci zákona o dani z přidané hodnoty, a proto jednání, které jim je kladeno za vinu, již v podstatě není možné uskutečnit, resp. zopakovat, navíc za situace, kdy došlo ke změně postupu provozovatele daňového skladu. Přitom zde nelze hovořit o bezprostředním zabránění v páchání trestné činnosti, když je stíhán pro skutek spáchaný v období 1. 4. 2009 do 31. 3. 2010 a do vazby byl vzat teprve 7. 10. 2010, tedy o půl roku později. U předmětného důvodu vazby je nutné, aby nebezpečí další trestné činnosti hrozilo bezprostředně. Nemožnost páchání další trestné činnosti zdůrazňuje i fakt, že dotčeným společnostem byl zajištěn majetek a obviněnému byl uložen trest propadnutí majetku. Stěžovatel také poukazuje na to, že z osmi obviněných jsou ve vazbě pouze on a jeho otec R. V., přičemž nelze přehlédnout, že ani v obdobných případech řešených soudy nejsou obvinění vazebně stíháni po tak dlouho dobu, čímž dochází k porušení čl. 1 LZPS, jímž se zajišťuje svoboda a rovnost občanů. Svou argumentaci obviněný podpořil četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí.
Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné.
Především Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obdobné námitky oba obvinění opakovaně uplatňovali v mnohačetném přezkumu dalšího trvání jejich vazby, přičemž soudy věnovaly těmto námitkám náležitou pozornost a pečlivě se s nimi, i s ohledem na délku trvání vazebního stíhání a samotných okolností případu, vypořádaly. Výše uvedenými námitkám stěžovatelů se k jejich ústavním stížnostem nejednou zabýval také Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3713/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 4428/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 425/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 2249/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4150/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 4149/12), na jehož závěry, jimiž shledal tyto námitky stěžovatelů za nedůvodné, bude poukázáno též níže.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. o ponechání obviněných ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. V odůvodnění rozhodnutí zejména nově poukázal na rozsudek krajského soudu, kterým byli obvinění uznáni vinnými dvěma zvlášť závažnými zločiny, což odůvodňuje podezření ze spáchání trestné činnosti a s ohledem na ustanovení §72b tr. ř. také jejich ponechání ve vazbě. Dále uvedl, že obviněným bylo v páchání další trestné činnosti stejného charakteru zabráněno právě jejich vzetím do vazby a nelze odhlédnout ani od dalších trestních stíhání obviněného R. V. za majetkovou trestní činnost. K samotným důvodům vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř. především odkázal na předchozí rozhodnutí o vazbě obviněných, když jinak ve věci nedošlo k žádným podstatným změnám.
Ačkoliv samotný odkaz na předešlá rozhodnutí soudů o dalším trvání vazby, který vrchní soud učinil již nikoliv jako stížnostní soud, nýbrž jako soud, který nyní rozhodoval o vazbě jako soud v prvním stupni, nelze považovat za precizní naplnění požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí o vazbě v §73c tr. ř., avšak nic to nemění na věcné správnosti jeho rozhodnutí. Obvinění byli opakovaně seznámeni s konkrétními argumenty, kterými je založena existence vazebních důvodů podle §67 písm. a), písm. c) tr. ř. Tyto skutečnosti byly obviněným dobře známé, také v době vydání napadeného usnesení. Nelze proto vytýkat vrchnímu soudu, že považoval za nadbytečné opakování již mnohokrát uvedených argumentů, přesto neméně aktuálních a důležitých, opodstatňujících vazební důvody. Navíc z konstatování, že nedošlo k žádným podstatným změnám ve věci je zřejmé, že vrchní soud vyhodnotil tyto důvody a s ohledem na jejich závažnost nadále považoval i v době svého rozhodování pokračovaní vazby u obviněných za nezbytné. Přitom ani Ústavní soud nepovažuje odkaz soudu na dřívější rozhodnutí za jakkoliv vadný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 4149/12) a uvádí k tomu, že „ nevidí žádný rozumný důvod, proč by měl příslušný soud znovu „opisovat“ celé pasáže z odůvodnění předchozího rozhodnutí či opakovat to, co bylo stran obsahu opravného prostředku již vyjádřeno v předchozí části odůvodnění daného rozhodnutí, pokud se s nimi plně ztotožňuje“ (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 2249/12) . Nejvyšší soud proto neshledal v odůvodnění napadeného usnesení natolik závažné pochybení, jež by zakládalo rozpor s požadavky §73c písm. a) až c) tr. ř., jak se domnívají oba stěžovatelé.
Pokud se jedná o důvody vazby podle §67 písm. a) a písm. c) tr. ř., které jsou stěžovateli zpochybňovány, je nutno uvést, že jejich důvodná existence byla naposledy podrobně rozebrána v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2013, č. j. 30 T 7/2011-15632. Existenci důvodu vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. ř. dokládá nepravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, z něhož vyplývá, že obviněným byly uloženy citelné nepodmíněné tresty odnětí svobody, přičemž ve věci je podáno též odvolání státního zástupce proti výroku o trestu v neprospěch obviněných. Z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03, publikovaného pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, vyplývá, že lze odůvodnit existenci tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). Pokud obvinění namítají, že soudy pouze bez dalšího u tzv. útěkové vazby mechanicky poukazují na hrozbu vysokého trestu, je nutno k tomu uvést, že trest odnětí svobody převyšující osm let vždy předpokládá rozsáhlejší a závažnější charakter trestné činnosti. Jestliže tedy rozsudkem, byť nepravomocným, došlo k uložení tak výrazného trestu odnětí svobody (v trvání 11 let u R. V. a 10 let a 6 měsíců u R. V.) musí bezpochyby existovat závažné důvody a okolnosti pro jeho uložení, které soud podrobně rozebírá při ukládání tohoto trestu. Reálnost této hrozby je tak v posuzované věci zesílena právě uloženým razantním nepodmíněným trestem odnětí svobody. Přestože již samotná reálná hrozba vysokého trestu postačuje pro založení důvodnosti tzv. útěkové vazby, je v rozporu se skutečností tvrzení stěžovatelů, že její existence je založena pouze na této hrozbě. Neméně podstatnou skutečností je několik dalších trestních stíhání, která jsou proti R. V. vedeny pro stejný ale také pro další trestné činy. Rovněž proti R. V. je vedeno další trestní stíhání pro spáchání trestného činu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak je podrobně rozvedeno ve výše uvedeném rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Soudy nižších stupňů bylo také zjištěno, že obviněný R. V. má rozsáhlé majetkové vazby na řadu obchodních společností sídlících v zahraničí a v této souvislosti bylo z dokumentů poskytnutých Finanční zpravodajskou jednotkou v Lichtenštejnsku zjištěno, že R. V. je v Lichtenštejnsku stíhán tamními orgány činnými v trestním řízení pro legalizaci výnosu z trestné činnosti, což také podrobně krajský soud rozebírá ve zmíněném rozhodnutí. Všechny tyto skutečnosti zakládají zcela reálnou obavu z útěku obviněných nejen před hrozbou vysokého trestu, ale také před dalšími trestními stíháními, která jsou proti nim vedena, přičemž zejména majetkové dispozice obviněného R. V. jim případně umožňují i dlouhodobě se ukrývat před orgány činnými v trestním řízení. Ačkoliv stěžovatel R. V. zdůrazňoval, že nemá žádné majetkové vazby v zahraničí, nelze přehlédnout, že je mezi ním a jeho otcem R. V. ten nejužší příbuzenský vztah, a proto nelze nepřihlížet k zahraničním majetkovým vazbám R. V. i vůči němu, zvláště když se trestné činnosti, které je jim kladena za vinu, měli dopouštět společně. Rovněž u důvodnosti tzv. vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. ř. je nutno poukázat na již výše konstatována další trestní stíhání, které jsou proti obviněným nově zahajována pro podezření ze spáchání další trestné činnosti; poslední bylo zahájeno dne 17. 1. 2013. Vzhledem k neustále se nově objevujícím skutečnostem a k dalším trestním stíháním by mohlo dojít v případě jejich propuštění na svobodu k dokonání nebo vykonání trestného činu, který nebyl z důvodu vazebního stíhání uskutečněn. S ohledem na délku trvání páchání trestné činnosti, četnost útoků, organizovanost, promyšlenost, vzájemnou propojenost a spolupráci pachatelů v rámci organizované zločinecké skupiny je důvodná obava, že v případě jejich propuštění z vazby by mohlo dojít k opakování trestné činnosti. V situaci, kdy se jedná o podezření z natolik sofistikované trestné činnosti, které se organizovaná zločinecká skupina měla dopouštět promyšleně po delší dobu a způsobit škodu více než stonásobně převyšující hranicí škody velkého rozsahu, nejde připustit jakoukoliv možnost jejího zopakování nebo umožnění spáchání trestného činu obdobné povahy. Nelze přitom popřít důvodnost předmětného vazebního důvodu pouze tvrzením, že skutek, který jim je kladen za vinu již nelze kvůli změně právní úpravy a změně fungování daňového skladu ČEPRO uskutečnit, neboť tyto argumenty nejsou dostačující vedle skutečností, jež jsou výše rozebrány. Nejvyšší soud proto nepochybuje o existenci vazebních důvodů podle §67 písm. a), c) tr. ř. u obou obviněných a nemá ani důvod ke zpochybnění závěru napadeného usnesení o nemožnosti nahrazení jejich vazby některým z institutů zakotveným v trestním řádu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám, že u obviněných nejsou dány důvody pro podezření ze spáchání trestné činnosti, pokud v projednávané věci obvinění argumentují údajným pochybením soudů při zjišťování skutkových zjištění, popř. v procesu dokazování, jakož i při samotné právní kvalifikaci, a když v této souvislosti poukazují na námitky uplatněné v odvolání. S ohledem na, byť nepravomocný rozsudek krajského soudu, jeho skutková zjištění, právní kvalifikací a výši uložených trestů, je naopak i nadále opodstatněna důvodnost podezření obviněných ze spáchání rozsáhlé a závažné trestné činnosti spočívající v krácení daňové povinnosti, kterou byla způsobena škoda přes půl miliardy korun, a které se obvinění měli dopouštět po delší dobu. Při rozhodování o dalším trvání vazby soud posuzuje důvodnost podezření ze spáchání závažné trestné činnosti, která vedla nebo pravděpodobně povede k uložení výrazného trestu. Navíc za situace, kdy již byl ve věci vydán rozsudek, jímž byli obvinění uznáni vinnými dvěma zvlášť závažnými zločiny, je umocněna důvodnost podezření ze spáchání stíhané trestné činnosti, neboť si lze jen stěží představit situaci, že by soud uznal obviněné vinnými, aniž by, byť jen podezření z jejího spáchání nenasvědčovaly provedené důkazy a zjištěné skutečnosti, což neplatí jen pro daný případ. Nejvyšší soud tímto nijak nezasahuje do práva obviněných na presumpci neviny, pouze reaguje na jejich požadavek, aby v tomto řízení o stížnosti proti jejich ponechání ve vazbě vlastně přezkoumával výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obvinění ve své stížnosti totiž rozsáhlé zpochybňují jednotlivé důkazy, skutkové i právní závěry krajského soudu, jakož i jeho procesní postup, a poukazují na další námitky uplatněné v odvolání, což však daleko přesahuje rozsah přezkumu důvodnosti dalšího trvání jejich vazby. Je nepřípustné, aby se soud (potažmo Nejvyšší soud) při rozhodování o stížnosti proti dalšímu trvání vazby vyjadřoval k použitelnosti jednotlivých důkazů, ke skutkovým zjištěním, k právní kvalifikaci činu atd., což souvisí výhradně s posouzením rozhodnutí, kterým byla vyslovena vina a uložen trest. Navíc svým stanoviskem k námitkám uplatněným v odvolání, které teprve budou předmětem přezkumu odvolacího soudu, by Nejvyšší soud nejen předjímal závěry odvolacího soudu k těmto námitkám, ale v rozporu se zákonem by v podstatě převzal jeho přezkumnou činnost. Proto nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatelů, že podáním odvolání z jejich strany došlo v jejich prospěch k podstatným změnám ve věci, na které měl vrchní soud reagovat, neboť samotné podání odvolání, kterým je zpochybňován rozsudek soudu prvního stupně o vině a trestu nemůže bez dalšího jakkoliv zasáhnout do posouzení důvodnosti trvání a opodstatnění vazebních důvodů. Ve vazebním řízení totiž soud zásadně přezkoumává, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Zde se tak nejedná o vyjádření nepochybného přesvědčení ohledně spáchání trestné činnosti obviněnými, jak se po soudech opakovanými námitkami na nedostatečné odůvodnění důvodnosti trestního stíhání stěžovatelé domáhají, ačkoliv následně soudům současně vytýkají porušení principu presumpce neviny, nýbrž o předpoklad založený na dosud zjištěných skutečnostech. Obvinění byli nepravomocně uznáni vinnými spácháním dvou zvlášť závažných zločinů a podle Nejvyššího soudu již samotná skutečnost, že se řízení nachází ve fázi odvolací, nasvědčuje tomu, že zde důvodné podezření z jejich spáchání je, což však v souvislosti s rozhodováním o vazbě logicky neznamená, že z tohoto pohledu musí být spáchání trestné činnosti již v tomto řízení obviněným nepochybně prokázáno. V daném stadiu trestního řízení tak již byla shromážděna celá řada důkazů, které spáchání trestné činnosti nasvědčují. Rovněž Ústavní soud k tomu uvedl, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti – nikoli jistoty – jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04, a ze dne ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/07).
Stěžovatelé dále namítali, že na základě podaných odvolání dojde k zrušení uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě nebo dokonce k předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, čímž se bude trestní řízení značně prodlužovat, a nelze akceptovat držení obviněných ve vazbě po celou tuto dobu. Jestliže by byl později odsuzující rozsudek v odvolacím řízení zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (odvolacím soudem by tedy nebylo znovu rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem pro zvlášť závažný zločin s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody), uplatní se znovu nejvyšší přípustná doba trvání vazby podle §72a odst. 1 tr. ř., neboť by odpadla podmínka pro použití §72b tr. ř. Jakmile doba trvání vazby u takového obviněného dosáhne nejvyšší přípustné doby trvání vazby, v dané věci tři roky, musí být obviněný propuštěn na svobodu. Podle §9a odst. 2 tr. ř. v případě, že soud v řízení podle tohoto zákona podává žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Evropskému soudnímu dvoru, vydá rozhodnutí o přerušení řízení. Jestliže je obžalovaný ve vazbě, pravomocné rozhodnutí o přerušení trestního stíhání má za následek, že obžalovaného bude třeba propustit z vazby na svobodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. 11 Tz 117/2005, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem 18/2005-T 820). Z toho je zřejmé, že obava obviněných, že budou s ohledem na ustanovení §72b tr. ř. drženi ve vazbě i po předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru nebo v případě zrušení rozsudku odvolacím soudem, není opodstatněná.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že není namístě námitka, že Vrchní soud v Olomouci odůvodnil další trvání vazby pouze odkazem na ustanovení §72b tr. ř., přičemž uvedené ustanovení nelze použít v případě pochybností o důvodnosti trestního stíhání. Odůvodnění dalšího trvání vazby vrchním soudem nebylo omezeno pouze na uvedený odkaz, nýbrž obsahovalo i vyjádření k vazebním důvodům a je již podrobně rozebráno na str. 4, 5 tohoto usnesení. Podle §72b tr. ř. byl-li soudem vyhlášen rozsudek, kterým byl obviněný odsouzen pro zvlášť závažný zločin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nezapočítává se doba vazby od vyhlášení takového rozsudku do nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo do zrušení takového rozsudku do celkové doby trvání vazby podle §72a odst. 1 tr. ř. K uplatnění předmětného ustanovení se nevyžaduje zhodnocení stěžovateli uváděných kritérií, nýbrž kumulativní naplnění těchto podmínek, které byly v posuzovaném případě splněny:
a) byl soudem vyhlášen odsuzující rozsudek, který může být i později zrušen,
b) obviněný byl tímto rozsudkem odsouzen pro zvlášť závažný zločin,
c) a to k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Obviněný R. V. rovněž namítal, že mu nebylo umožněno promyslet si účast na vazebním zasedání nebo se o tom poradit s obhájcem, když na něj dozorce naléhal, aby se okamžitě vyjádřil, zda trvá na konání vazebního zasedání a pokud nemá nic nového, že nemá smysl se jej účastnit. Uvedené tvrzení stěžovatele není ničím podloženo a ani sám obviněný nedokládá jakoukoliv stížnost na nátlak nebo chování dozorce, kterou by předložil řediteli věznice či jinému orgánu. Na formuláři označeném jako vyjádření obžalovaného (č. l. 15928 spisu) obviněný dne 26. 11. 2013 potvrdil, že nežádá o provedení vazebního zasedání. Neveřejné zasedání, na kterém bylo vydáno napadené usnesení, se konalo až dne 9. 12. 2013. Obviněný tedy měl téměř dva týdny na to, aby informoval o nastalé situaci svého obhájce nebo aby sdělil vrchnímu soudu sám či prostřednictvím obhájce, že žádá o konání vazebního zasedání. K navazující námitce, že soud je povinen konat vazební zasedání i v případě, že obviněný nepožádal o jeho konání, lze poukázat na závěry Ústavního soudu v usnesení ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3713/11, že pokud obviněný odmítl možnost nechat se soudem slyšet ve vazebním zasedání, jedná se o výjimku z povinnosti soudů osobně slyšet vazebně stíhanou osobu. Nadto rovněž ustanovení §73d odst. 3 tr. ř. při rozhodování o dalším trvání vazby váže povinnost soudu konat vazební zasedání na výslovnou žádost obviněného, pokud soud sám nepovažuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě.
Další námitkou obviněného R. V. bylo tvrzení o porušení zákazu diskriminace, neboť podle jeho názoru v jiných obdobných trestních věcech, jsou obvinění ve vazbě mnohem kratší dobu nebo jsou dokonce stíhání na svobodě, a že v jejich kauze jsou ve vazbě z osmi obviněných již pouze on a jeho otec R. V.. Ačkoliv se může jevit pro daný případ délka vazby obviněných ojedinělá, okolnosti případu a samotná rozsáhlost jednání, které je obviněným kladena za vinu, jsou rovněž jedinečné. Samotné srovnání počtu vazebních stíhání podle právní kvalifikace skutku není ani zdaleka postačující pro závěr o diskriminaci nebo neodůvodněném držení obviněných ve vazbě. Jak již bylo shora zmíněno, vzhledem k výjimečným okolnostem případu, kdy jsou obvinění důvodně podezření ze spáchání rozsáhlé, zvlášť závažné trestné činnosti organizovanou zločineckou skupinou, s přihlédnutím k zahájení nových trestních stíhání proti obviněným a k dalším skutečnostem rozvedeným v tomto usnesení, nelze shledat vazbu obviněných za nepřiměřenou, diskriminující nebo neopodstatněnou. Přitom jsou obvinění stíhání jako hlavní postavy organizované zločinecké skupiny, které měly rozhodujícím způsobem zosnovat, organizovat a řídit trestnou činnost, jež je všem obviněným kladena za vinu.
Ohledně porušení principu presumpce neviny vytýkané obviněným R. V. lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 425/12, ve kterém tato námitka byla již hodnocena jako nedůvodná. Nelze přitom soudy šikanovat za každé jejich jednotlivé vyjádření a vytrhovat jednotlivé věty z kontextu celého odůvodnění. Vrchní soud přitom napadené závěry užil při odůvodnění pokračování vazby, které je nutno založit na důvodnosti trestního stíhání obviněných, přičemž z jeho komplexní argumentace nelze vystopovat porušení principu presumpce neviny, resp. nepřípadný závěr o vině obviněných.
Posuzovanou věc s ohledem na její rozsah a povahu nebylo možno dříve pravomocně skončit, přičemž dosavadní řízení je přiměřené náročnosti projednávané věci a není zatíženo nějakými neopodstatněnými průtahy (§71 odst. 1 tr. ř.). Oba obvinění byli vzati do vazby rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2010, sp. zn. 0 Nt 3317/2010. V době vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013 tak byli ve vazbě celkem 2 roky a necelých 8 měsíců, čímž nebyla překročena nejvyšší přípustná doba trvání vazby v dané věci podle §72a odst. 1 písm. c) tr. ř., a to tři roky. Od vyhlášení rozsudku se na základě ustanovení §72b tr. ř. doba vazby nyní nezapočítává do celkové doby trvání vazby.
Pokud obviněný R. V. v rámci stížnostního řízení učinil nabídku, aby jeho vazba byla nahrazena přijetím písemného slibu nebo dohledem probačního úředníka, tak Nejvyšší soud s ohledem na rozsah své přezkumné činnosti v postavení soudu druhého stupně (srov. zejména §147 odst. 1 tr. ř.) o těchto návrzích nemohl rozhodovat, když navíc by svým konečným rozhodnutím odňal obviněnému právo na dodržení zásady dvojinstančního řízení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podané stížnosti obviněných jako nedůvodné zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík