ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.25.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 25/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2014 stížnost, kterou podal obviněný T. P. D. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2014, sp. zn. 12 To 99/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2014, sp. zn. 7 T 8/2014, byl T. P. D. ve skupinové trestní věci uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku a dále k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Předmětné trestné činnosti se obvinění měli dopustit tím, že od konce října 2012 do doby svého zadržení dne 5. března 2013 se měli podílet na pěstování konopí setého, tzv. indoor způsobem v budově bývalé drůbežárny v obci M., okres K. H., přičemž se jim podařilo vypěstovat 2011 kusů rostlin konopí setého o celkové hmotnosti 3.883,3 g, vzrostlého do výšky 10 až 50 cm, z nichž lze po sklizení a usušení získat celkové množství o hmotnosti 3.006,3 g psychotropní látky delta-9-THC, jak je podrobně rozvedeno ve výroku citovaného rozsudku. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu u dalších 4 spoluobviněných. Proti tomuto rozsudku podali obvinění odvolání, která byla předložena Vrchnímu soudu v Praze.
Dne 30. září 2014 Vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. 12 To 99/2014, podle §72 odst. 4 tr. ř. rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal obviněný T. P. D. stížnost, kterou do doby rozhodování Nejvyššího soudu neodůvodnil (viz sdělení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2014).
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
O důvodnosti vazby obviněného T. P. D. a bylo v průběhu dosavadního trestního řízení již několikrát rozhodováno, naposledy napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze. Obviněný byl prvoinstančním soudem, byť nepravomocně, uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve spolupachatelství, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši osmi a půl roku a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou. V předchozím průběhu řízení byl shromážděn dostatek důkazů, které vedly nalézací soud k přesvědčení o tom, že skutek, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, byly naplněny všechny znaky zvlášť závažného zločinu a existují zřejmé důvody pro podezření, že čin spáchal obviněný. Nic se tedy nemění na tom, že obviněný je nadále důvodně podezřelý ze spáchání zvlášť závažného zločinu.
Vrchní soud v Praze založil své rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě na skutečnosti, že došlo k jeho nepravomocnému odsouzení, přičemž podezření ze spáchání trestné činnosti doposud nebylo zásadním způsobem rozptýleno, čímž se ovšem nijak nepokusil předjímat výsledek odvolacího řízení. Vrchní soud v Praze se dále zabýval otázkou vazeb obviněného na Českou republiku, které neshledal natolik stabilní a pevné, aby mohly být považovány za důvod pro nahrazení vazby jiným opatřením podle §73 tr. ř., neboť sice v České republice žije manželka a mladší dítě obviněného, u kterých by obviněný mohl pobývat, nicméně další potomek obviněného navštěvuje školu ve Vietnamské socialistické republice, žije tam rovněž další část rodiny obviněného, obviněnému skončilo povolení k pobytu v České republice k 1. červenci 2014, nevlastní žádný významný majetek v České republice, zdržoval se do svého zadržení v pronajatých prostorách bez řádné smlouvy a nemůže se vykázat ani žádným významnějším zdrojem legálních příjmů. V případě uprchnutí obviněného do Vietnamské socialistické republiky by se stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným.
Vzhledem k tomu, že obviněný nijak blíže neodůvodnil svou stížnost a neuvedl konkrétní argumenty pro jeho propuštění z vazby, Nejvyšší soud přezkoumal závěry Vrchního soudu v Praze ze všech hledisek a plně se s nimi ztotožňuje. Vrchní soud založil své rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě na základě skutečnosti, že již došlo k odsouzení obviněného, byť nepravomocně, k trestu odnětí svobody ve výši osmi a půl roku, což samo o sobě patří mezi velmi významné důvody pro uložení tzv. útěkové vazby. Vrchní soud v Praze se rovněž zabýval vazbami obviněného na Českou republiku a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažuje tyto vazby za natolik pevné, aby mohlo dojít k propuštění obviněného z vazby a dále správně zohlednil i další dílčí faktory jako dosavadní způsob života obviněného, rozsah jeho majetku v České republice či prokázání legálního zdroje příjmů obviněného.
Nad rámec odůvodnění Vrchního soudu v Praze možno poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve kterém je uvedeno, že hrozbou vysokého trestu lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let) a dále, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. ř. eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Takovými námitkami se pak musí soud zabývat. V řadě svých usnesení pak Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. února 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. března 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. března 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. srpna 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. září 2010), sedm let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. března 2003), devět let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3219/11 ze dne 16. 11. 2011) či čtrnáct let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. srpna 2008).
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, dále vyplývá, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.
Nejvyšší soud shodně s Vrchním soudem v Praze došel k závěru, že délka trestního stíhání obviněného je, s ohledem na povahu a závažnost předmětné trestné činnosti, adekvátní, přičemž nelze shledat ani jakékoliv zbytečné průtahy v průběhu trestního řízení. Délka trvání vazby se zatím ani nepřiblížila maximální přípustné délce trvání vazby, která je u zvlášť závažných zločinů stanovena podle §72a odst. 1 písm. c) tr. ř. na tři roky.
Vrchní soud v Praze se zabýval možností nahrazení vazby jiným opatřením uvedeným v §73 tr. ř. Tato opatření s ohledem na výše uvedené neshledal za dostačující, s čímž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík