ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2161.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 2161/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované České republice – ministerstvu financí, IČO 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 3, za účasti České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem v Praze 4, Budějovická 5, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 69/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, č. j. 30 Co 403/2013-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, č. j. 24 C 69/2010-113 uložil žalované zaplatit žalobci 480.000,- Kč, ohledně částky 1.440.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 3. 6. 2005 při dopravní nehodě způsobené vozidlem Policie ČR škodu na zdraví, vedlejší účastnice již žalobci vyplatila 480.000,- Kč, jež představují náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále také „ZSU“), odpovídající 4000 bodů. Žalobce požadoval zaplatit další čtyřnásobek základního bodového ohodnocení za ztížení ZSU, tedy 1.920.000,- Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce, jehož zdravotní stav se ustálil k datu 18. 4. 2007, není promlčen, jestliže žaloba byla podána 10. 12. 2008. Dovodil, že postižení kachní chůzí, jizvami, ztuhlostí svalů a neschopností dlouho sedět byla dostatečně ohodnocena základní sazbou bodového ohodnocení, nebylo prokázáno, že by žalobce nedostudoval v příčinné souvislosti s utrpěným zraněním, žalobce je schopen samostatného života bez pomoci třetí osoby (sám vede svou domácnost) a psychologicky a psychiatricky byl naposledy vyšetřován v roce 2008 nebo 2009. Jeho stav ho také prokazatelně nevylučuje ze života partnerského a ani nemožnost uplatnit se v pracovním životě nebyla prokázána (žalobce se zabývá obchodem se starožitnostmi). Jediným důvodem, pro který soud prvního stupně přiznal žalobci jednonásobek základního bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění, byl nízký věk žalobce. K poškození zdraví došlo na počátku jeho produktivního věku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 30 Co 403/2013-161 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci dalších 206.400,- Kč, jinak jej v tomto výroku ohledně 1.233.600,- Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že nárok není promlčen ve smyslu §106 odst. 1 obč. zák. a že v daném případě jsou podmínky pro zvýšení základního bodového ohodnocení náhrady za ZSU o další násobek, vzhledem ke srovnání způsobu života a aktivit poškozeného před poškozením zdraví a po něm při zohlednění toho, nakolik jsou ztraceny jeho předchozí možnosti pro uplatnění ve všech sférách života; odkázal přitom na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud po zopakování důkazu znaleckým posudkem MUDr. Vlastimila Tichého na rozdíl od soudu prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce nedostudoval střední školu právě z důvodu poúrazového stavu, který vedl k postižení výkonnosti myšlení a k poklesu intelektových schopností. Uvedené skutečnosti vedly odvolací soud k závěru o přiměřenosti zvýšení náhrady za ZSU na dvojnásobek, zatímco další navýšení této náhrady by, i s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, neodpovídalo tzv. zásadě proporcionality. Protože však základní bodové ohodnocení činí 5.720 bodů, čemuž odpovídá částka 686.400,- Kč, kterou již také žalovaná žalobci vyplatila, a soud prvního stupně mu přiznal 480.000,- Kč, přisoudil odvolací soud žalobci dalších 206.400,- Kč. Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2006, sp. zn. 32 Cdo 273/2005, považoval vzhledem k odlišnému skutkovému stavu za nepřípadný.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce v potvrzujícím zamítavém výroku (1.233.600,- Kč). Namítal nesprávné právní posouzení věci a odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť považuje přiznanou náhradu ve výši dvojnásobku za proporčně nevyrovnanou s obdobnými případy. Pokazuje na to, že na samém prahu dospělého života je vyřazen z řady činností, které před úrazem provozoval, střední školu nedokončil v důsledku poúrazových obtíží a také ve výběru životní partnerky je omezen, přičemž všechny potíže, kterými trpí, se s přibývajícím věkem spíše zhoršují. Z posudku MUDr. Tichého je zřejmé, že je naplněno kritérium svědčící pro posttraumatickou stresovou poruchu a z posudku doc. Smetany je patrné, že sice není odkázán na pomoc druhé osoby, ovšem stav se u podobně postižených osob nadále zhoršuje. Také jeho možnost uplatnění na trhu práce je díky nedokončenému středoškolskému vzdělání podstatně snížena a omezen je i jako OSVČ a není jisto, zda ho jeho podnikání se starožitnostmi v budoucnu uživí. Nelze mu dávat k tíži, že nepobírá invalidní důchod, když není vyloučeno, že vbrzku bude nucen o něj zažádat. Namítá, že přiznaná částka neodškodňuje přiměřeně zdravotní poškození žalobce, a to i s přihlédnutím k předpokládanému odchodu do důchodu v 65 letech, neboť pak by přiznané navýšení představovalo necelých 15.000,- Kč na jeden odpracovaný rok. Uvádí, že rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem sp. zn. 32 Odo 273/2005, kde byl posuzován obdobný případ staršího poškozeného a Nejvyšší soud považoval za přiměřené zvýšení náhrady za ZSU o trojnásobek a je rovněž v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03, podle kterého je nutno za případ hodný mimořádného zřetele považovat takový, kdy je poškozený omezen nevratně a kdy došlo k omezení jednoho z nejvýznamnějších orgánů v lidském těle. V jeho případě došlo k vážnému a trvalému poškození mozku, jak vyplývá i ze znaleckých posudků. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu, případně jeho změnu a přiznání dalších 1.233.600,- Kč.
Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že vyplatila žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění celkem 1.372.800,- Kč. S poukazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které vykládá existenci výjimečných okolností ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., pak zdůraznila, že žalobce žije sám, není odkázán na pomoc třetí osoby, nedochází k lékařům, neužívá pravidelně léky, psychiatricky či psychologicky byl naposledy vyšetřován v letech 2007-2008 a ačkoli má potíže při navazování známostí, příležitostné známosti má. Okolnost, že nedokončil středoškolské studium, mu fakticky nebrání ve výdělečné činnosti, nedošlo u něj k úplné ztrátě pracovních schopností či možnosti účastnit se života kulturního ani ke ztrátě možnosti života partnerského. Došlo k poškození mozku, které bylo znalcem ohodnoceno 600 body při možném rozmezí 500-3000 bodů, tedy při samé dolní hranici, což nelze srovnávat s případem řešeným v Nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/2003, kde u poškozené došlo ke ztrátě zdravé ledviny, a nesprávný je také poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 273/2005, neboť neřeší srovnatelný případ; v něm se u poškozeného jednalo o následky závažnější než v posuzované věci. Navyšování náhrady za ZSU nemůže být bezbřehé a nelze náhradu rozpočítávat na roky, v nichž by měl být žalobce výdělečně činný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009). Vedlejší účastnice navrhla zamítnutí dovolání.
Rovněž žalovaná navrhla zamítnout dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o.s.ř. přípustné. Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 5. 11. 2013, a proto dovolací soud rozhodoval o dovolání podle občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve znění účinném od 1. 1. 2013 (čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, právo na náhradu škody vzniklé porušením právní povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Daný případ se proto posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“).
Podle §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Obecně platí, že již odškodnění v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé důsledky, které poškození zdraví znamená pro běžné životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Již toto základní odškodnění počítá s tím, že poškozený je vlivem následků zranění (poškození zdraví) v běžném životě omezen ve svých možnostech při uplatnění v zaměstnání, v rodinném životě, ve volném čase, v možnosti účastnit se kulturních akcí či v možnosti aktivně sportovat. Jedině tehdy, jestliže základní odškodnění tuto újmu zcela zjevně nepokrývá, protože jde o případ zvlášť závažný a hodný mimořádného zřetele, je možné ještě další zvýšení náhrady za ZSU nad rámec základního odškodnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že jsou podmínky podle §7 odst. 3 vyhlášky pro přiznání dvojnásobku základního odškodnění za ZSU s tím, že to plně vystihuje následky, které poškození zdraví, jež žalobce utrpěl, znamená pro jeho další život; odkázal např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2884/2010, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 4171/2012, a naopak poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 32 Cdo 273/2005, považoval za nedůvodný pro skutkovou odlišnost.
Případné zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky, které je založeno na srovnání způsobu života a aktivit, kterým se poškozený věnoval či mohl věnovat v době před poškozením zdraví, se stavem po škodné události, je závislé na rozsahu, v jakém je změněna (omezena) případně zcela ztracena schopnost poškozeného zvládat běžné životní úkony, a současně musí být situace poškozeného poměřována i s jinými obdobnými případy řešenými judikaturou, tedy s případy podobnými skutkově, kdy došlo ke srovnatelnému poškození zdraví se srovnatelnými (podobnými) důsledky pro budoucí život poškozených, přičemž i porovnání bodového ohodnocení je také užitečným vodítkem spolu s výší částek odškodnění v jednotlivých případech. Nejvyšší soud například v rozsudku z 28. 3. 2013, sp. zn 25 Cdo 4171/2010, rozsudku z 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010, usnesení z 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1032/2011, nebo v rozsudku z 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2598/2012, posuzoval poškozené s podobným rozsahem poškození zdraví (v případě sp. zn. 25 Cdo 1032/2011 šlo o poškození závažnější), ve věku 27 až 42 let, přičemž ve všech těchto případech se poškozeným, jejichž poškození bylo vyjádřeno v rozmezí 4665 b. – 5775 b., dostalo odškodnění v rozmezí 1.155.000,- Kč až 1.386.000,- Kč (v případě těžšího poškození zdraví), které ve všech případech vyjadřovalo dvojnásobek základního bodového ohodnocení. Jestliže se v tomto případě žalobci celkem dostalo 1.372.800,- Kč, pak je jisté, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, nýbrž se jí důsledně držel.
Kritériem naopak není rozpočítávání náhrady za ztížení společenského uplatnění na počet let zbývajících do předpokládaného odchodu do důchodu, neboť náhrada za ZSU není doživotní rentou ani náhradou za ztrátu na výdělku, nýbrž jednorázovým odškodněním nemajetkové ujmy, jež se projevuje v životě poškozeného ztrátou lepší budoucnosti.
Jak vyplývá z výše uvedeného, uplatněný dovolací důvod není naplněn, což činí dovolání žalobce nepřípustným, a proto je dovolací soud odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť vzhledem k obsahu vyjádření žalované k dovolání, které je toliko doslovným opisem vyjádření vedlejší účastnice, nemůže být odměna za toto vyjádření považována za náklad potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí, které v dovolací fázi řízení žádné náklady nevznikly (žádné neuplatnila) bylo rozhodnuto, že na ně nemá právo, a to podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu