ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.4079.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4079/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ M. B. a b/ R. B. , zastoupených JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172, proti žalované Římskokatolické farnosti Obora , se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 136, IČO: 64018164, zastoupené JUDr. Josefem Bajcurou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 682/14, o zaplacení částky 984.400,- Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 1/2010, o dovoláních žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2013, č. j. 12 Co 20/2012-118, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2013, č. j. 12 Co 20/2012-118, se v nákladovém výroku II. mění tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení částku 149.444,- Kč k rukám JUDr. Josefa Bajcury, advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 682/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.659,- Kč k rukám JUDr. Josefa Bajcury, advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 682/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se – s odkazem na ustanovení §667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) – domáhali zaplacení částky 984.400,- Kč. V žalobě uvedli, že za trvání nájemního vztahu uskutečnili se souhlasem žalované (tehdejší pronajímatelky) tam specifikované stavební úpravy nemovitosti, kterou jim za úplatu přenechala k dočasnému užívání na dobu dvaceti let smlouvou ze dne 31. října 1990 (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“ a „Smlouva ze dne 31. října 1990“), že v létě roku 2008 předmětnou nemovitost prodala manželům R. a E. S., že nájemní vztah byl ukončen dohodou ke dni 30. září 2008 a že žalovaná jim odmítá zaplatit náhradu za zhodnocení nemovitosti, jež podle znaleckého posudku z 1. října 2008 činilo ke dni skončení nájmu 984.400,- Kč.
Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) mezitímním rozsudkem ze dne 13. října 2011, č. j. 5 C 1/2010-103, rozhodl, že základ nároku je po právu „v celém rozsahu“ ; současně vyslovil, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto „rozsudkem ve věci samé“ .
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. října 2013, č. j. 12 Co 20/2012-118, citovaný (mezitímní) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 984.400,- Kč zamítl (výrok I.); výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (dále též jen „nákladový výrok II.“).
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že Smlouvou ze dne 31. října 1990 byl založen (úplatný) právní vztah dočasného užívání nemovitosti (ve smyslu §397 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991), jenž se k 1. lednu 1992 transformoval na nájemní poměr podle §663 a násl. obč. zák. Vycházeje ze skutkového zjištění, že žalovaná se nezavázala k úhradě nákladů spojených s odsouhlasenou změnou nemovitosti, dospěl k závěru, že v daném případě jde o nárok podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. V návaznosti na to dovodil, že vznik tohoto nároku je vázán na skončení nájmu (v projednávaném případě dohodou ke dni 30. září 2008) a je proto dán proti pronajímatelům, jimiž byli k uvedenému dni manželé S. (v důsledku nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti za trvání nájmu – §680 odst. 2 obč. zák.). Uzavřel, že nebyla-li tedy žalovaná v postavení pronajímatelky nemovitosti ke dni skončení nájemního vztahu, není v dané věci pasivně věcně legitimována. Současně dospěl rovněž k závěru, že – z důvodů rozvedených v napadeném rozsudku – není ani žalobkyně aktivně věcně legitimována. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odůvodnil konstatováním, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně plně úspěšné žalované (§150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacího soudu – dále jen „o.s.ř.“). Tyto důvody spatřoval v tom, že žalovaná nejprve přislíbila žalobcům poskytnutí protiplnění za zhodnocení nemovitosti, avšak po jejím prodeji od tohoto slibu ustoupila. Zohlednil rovněž to, že žalobci provedli na nemovitosti „nemalé úpravy“ a žalobu podali „ve snaze domoci se alespoň částečně svých nároků“ . Podle jeho názoru by proto uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo pro ně nepřiměřeně tvrdé, přičemž odepření této náhrady výrazně nezasáhne do majetkové sféry žalované, a to „i s přihlédnutím ke kupní ceně nemovitosti (dosažené částečně i díky péči žalobců o ni)“ .
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni účastníci řízení.
Žalobci přípustnost svého dovolání opřeli o ustanovení §237 o.s.ř. V dovolání vyjádřili nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Měli za to, že právní vztah z vypořádání investic vynaložených na změnu pronajaté věci není součástí nájemního vztahu, a proto změnou vlastnictví nemovitosti za trvání nájemního poměru nepřešla na její nabyvatele povinnost k vypořádání těchto investic. V této souvislosti naznačili, že otázka pasivní věcné legitimace ve vztahu k nároku podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. má být posouzena jinak, než jak byla vyřešena Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010. Zároveň odvolacímu soudu vytkli, že skutkové zjištění, že žalovaná se nezavázala k úhradě nákladů spojených s odsouhlasenou změnou nemovitosti, čerpal z listinných důkazů, které nezopakoval, ačkoli soud prvního stupně z těchto listin učinil zjištění opačné. Podle jejich mínění tímto postupem porušil ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. a odchýlil se od ustálené judikatury ( „např. R 64/1966, R 92/1968, SJ 2001, č. 11, a mnohé další...“). Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná výslovně napadla pouze nákladový výrok II. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání odůvodnila tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (aplikace moderačního oprávnění soudu podle §150 o.s.ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a také Ústavního soudu). Předně namítla, že při posouzení, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, odvolací soud nepřihlížel stejnou a rovnou měrou k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Ohledně úvahy, jak by se odepření náhrady nákladů řízení dotklo jejích majetkových poměrů, se totiž spokojil toliko s obecným konstatováním, že „i s přihlédnutím ke kupní ceně nemovitosti (dosažené částečně i díky péči žalobců o ni) nejde o výrazný zásah do její majetkové sféry“ . Podle jejího mínění je však takovýto způsob aplikace ustanovení §150 o.s.ř. v rozporu s ustálenou soudní praxí. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, z 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, z 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, a z 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, a dále rovněž na nález Ústavního soudu z 5. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 2658/10. Vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud měl navíc účastníky seznámit se svým záměrem rozhodnout o nákladech řízení podle §150 o.s.ř. a umožnit jim se k němu vyjádřit, což však neučinil (zde poukázala na protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 2. října 2013). Namítla, že za tohoto stavu bylo napadené rozhodnutí (pro ni) překvapivé. Způsob, jakým odvolací soud použil moderační oprávnění podle §150 o.s.ř., odporuje rovněž právním závěrům vysloveným v nálezech Ústavního soudu z 5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13, z 11. března 2014, Pl. ÚS 46/13, a z 29. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 3627/13. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a aby v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“). Předně shledal, že dovolání byla podána včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Především nelze přehlédnout, že žalobci v dovolání uplatnili vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkli vadu řízení (dovolací námitkou, že v odvolacím řízení postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o.s.ř.). Byť vady řízení přípustnost dovolání nezakládají, dovolací soud (snad jen na okraj) dodává, že vytýkaný postup odvolacího soudu není vadou, natož vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. Ustálená soudní praxe totiž dovodila, že důkaz listinou může odvolací soud hodnotit odchylně a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by tento důkaz musel opakovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 11. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, uveřejněný pod C 770 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4746/2010, a z 11. prosince 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013). Kromě toho nelze ani přehlédnout, že uvedenou námitkou žalobci brojili – v rozporu s logikou věci – proti regulérnosti procesního postupu, jehož výsledkem bylo potvrzení pravdivosti jejich vlastního skutkového tvrzení, resp. zjištění skutkové okolnosti, kterou v řízení sami uplatnili (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 68 až 70 spisu).
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovolání žalobců není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť otázku pasivní věcné legitimace žalované ve vztahu k uplatněnému nároku podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, uveřejněném pod č. 92/2012 časopisu Soudní judikatura, totiž Nejvyšší soud dovodil, že účelem citovaného ustanovení je vypořádat investice nájemce provedené se souhlasem pronajímatele, a to subjektem, jenž je pronajímatelem ke dni skončení nájmu věci. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 3951/2010, a z 16. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 67/2013 (proti posléze uvedenému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 3999/2013), a nemá – ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – důvod se od něj odchýlit ani v poměrech souzené věci. Nad rámec uvedeného lze jen pro úplnost dodat, že ze strany žalobkyně nemohlo jít o dovolání přípustné podle §237 o.s.ř. už proto, že v poměru mezi ní a žalovanou založil odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž jeden (názor o nedostatku její aktivní věcné legitimace) nebyl dovoláním napaden (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 časopisu Soudní judikatura).
Za této situace Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Poté dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle §237 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí (o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč), jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky naplněnosti předpokladů pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §150 o.s.ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na posléze uvedenou vadu žalovaná ve svém dovolání poukázala dovolací námitkou, že nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu byl (pro ni) nepředvídatelný. Byl-li však dotčený výrok z posléze uvedených příčin změněn, stala se vytýkaná vada – s přihlédnutím k jejímu charakteru – bezpředmětnou. Dovolací soud se jí proto již blíže nezabýval.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud – zejména s odkazem na tam uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu – dovodil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o.s.ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o.s.ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení §150 o.s.ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o.s.ř., formulovanou v §150 o.s.ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, a z 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013).
S přihlédnutím k citované judikatuře zastává dovolací soud názor, že posuzovaný případ neprovází žádné zvláštní okolnosti, jež by odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně plně úspěšné žalované (§150 o.s.ř.). V tomto směru je bez právního významu zejména okolnost, že žalobci na nemovitosti provedli „nemalé úpravy“ a svou žalobu podávali „ve snaze domoci se alespoň částečně svých nároků“ . Je tomu tak proto, že investice vložené do nemovitosti (byť většího rozsahu) jim nelze v případě procesního neúspěchu ve věci „kompenzovat“ rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, ať už je k podání žaloby přiměla jakákoli pohnutka. To platí tím spíše, že jejich pohnutka k soudnímu uplatnění nároku není ničím výjimečná (zvláštního zřetele hodná); naopak „snaha domoci se svých nároků“ je typickým důvodem zahájení (civilního) soudního sporu v případě, kdy je protistrana odmítá uspokojit. V této souvislosti je rovněž zapotřebí zdůraznit, že žalovaná nezavdala příčinu k podání žaloby, jak se snad mylně domníval odvolací soud. Změna jejího postoje (ústup od slibu poskytnout žalobcům protiplnění za zhodnocení nemovitosti) totiž pouze odrážela způsob, jakým se v jejích hmotněprávních poměrech projevil prodej předmětné nemovitosti manželům S., tedy – řečeno jinak – odpovídala skutečnosti, že pozbytím vlastnického práva k nemovitosti za trvání nájemního poměru přestala být její pronajímatelkou a v konečném důsledku osobou, která měla nájemci vypořádat jeho investice při skončení nájmu. Z procesního hlediska to jsou tudíž žalobci, kteří nesou plnou odpovědnost za výsledek daného sporu (zamítnutí žaloby), neboť požadovaného plnění se od počátku domáhali proti osobě, která nebyla v dané věci pasivně věcně legitimována. Zbývá dodat, že nejsou-li shora uvedené okolnosti hodné zvláštního zřetele, pak důvod pro odepření náhrady nákladů řízení nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobcům větší újmu, než jejich nepřiznání žalované (srov. nález Ústavního soudu z 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013). Ustanovení §150 o.s.ř. totiž neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 9. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 551/2011). Z uvedeného vyplývá, že v projednávaném případě nebyly splněny předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení postupem podle §150 o.s.ř.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace (§241a odst. 3 o.s.ř.) správný. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud uvedený výrok, který má povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř.), změnil (podle §243d písm. b/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty za středníkem o.s.ř.) tak, že přiznal – způsobem vymezeným ve výroku II. tohoto usnesení – náhradu nákladů řízení (před soudy obou stupňů) procesně plně úspěšné žalované (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Při stanovení výše této náhrady vycházel dovolací soud z úvahy, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o.s.ř., tj. výši náhrady nákladů řízení určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době poskytnutí jednotlivých úkonů právní služby (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně náleží žalované odměna za zastupování advokátem (§137 odst. 2 o.s.ř.) sestávající z celkem osmi úkonů právní služby. První úkon právní služby představuje převzetí a příprava zastoupení dne 2. března 2011 (č. l. 52 spisu; §11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu), druhý vyjádření k žalobě z 21. března 2011 a jeho doplněk z 16. června 2011 (č. l. 57 a 73 spisu; §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) a zbylé úkony účasti na čtyřech jednáních před soudem prvního stupně, z nichž první dne 16. června 2011 a druhé dne 24. srpna 2011 nepřesáhly dvě hodiny (č. l. 68 až 70 a č. l. 90 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), třetí dne 6. října 2011 trvalo (vyjma přestávky, během níž bylo řízení přerušeno na dobu delší než třicet minut) déle než čtyři hodiny a méně než šest hodin, pročež se účast na něm považuje za tři úkony právní služby (č. l. 95 až 100 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), a při čtvrtém byl dne 13. října 2011 pouze vyhlášen rozsudek (č. l. 101 spisu; §11 odst. 2 písm. f/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna z uvedených úkonů, tvoří peněžité plnění v částce 984.400,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), čemuž podle §7 bodu 6 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 12.260,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů, kromě účasti na posledním (čtvrtém) jednání, za nějž náleží polovina dané odměny, tj. částka 6.130,- Kč. Celkem tedy na odměně za zastupování advokátem v řízení před soudem prvního stupně přísluší žalované částka 91.950,- Kč.
Vedle odměny dále stojí částka náhrad hotových výdajů ve výši osmkrát 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), náhrada cestovních výdajů podle cenových sazeb stanovených vyhláškou č. 377/2010 Sb. (uplatněná podáním ze dne 7. října 2013 /č. l. 125 spisu/ za cesty na první a třetí jednání po trase Praha – Louny a zpět o celkové délce 244 km uskutečněné osobním automobilem s kombinovanou spotřebou 7,9 l/100 km nafty /viz č. l. 126 spisu; §158 odst. 4 věta třetí zákona č. 262/2006 Sb./) ve výši 1.496,- Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), náhrada za promeškaný čas (odpovídající době strávené cestami automobilem na první a třetí jednání a zpět) ve výši 800,- Kč (§14 advokátního tarifu) a částka 20.296,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Celkem tak žalované náleží na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částka 116.942,- Kč.
Náhrada nákladů odvolacího řízení žalované pak sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby, konkrétně za odvolání ve věci samé z 21. prosince 2011 (č. l. 108 spisu; §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu) a za účast na jednání před odvolacím soudem dne 2. října 2013, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 112 a 113 spisu; §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotě v částce 984.400,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu) odpovídá (podle §7 bodu 6 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby opět ve výši 12.260,- Kč, tj. za oba úkony celkově 24.520,- Kč.
Vedle odměny dále stojí částka náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), náhrada cestovních výdajů podle cenových sazeb stanovených vyhláškou č. 472/2012 Sb. (za cestu na odvolací jednání po trase Praha – Ústí nad Labem a zpět o celkové délce 176 km uskutečněnou stejným automobilem jako dřívější cesty) ve výši 1.141,- Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), náhrada za promeškaný čas (odpovídající době strávené cestou automobilem na odvolací jednání a zpět) ve výši 600,- Kč (§14 advokátního tarifu) a částka 5.641,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Celkem tak žalované náleží na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 32.502,- Kč.
Za tohoto stavu tedy dovolací soud zavázal žalobce, kteří nebyli v daném sporu úspěšní, aby žalované zaplatili na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení dohromady částku 149.444,- Kč (§224 odst. 1 a 2, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení pak dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a opět zavázal žalobce, kteří nebyli úspěšní ani v tomto řízení, k náhradě nákladů vzniklých žalované v souvislosti s podáním dovolání dne 27. května 2014 proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby představovaný dovoláním proti rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé (§11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu; srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněné pod č. 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za tento úkon, tvoří tentokrát peněžité plnění (náklady řízení před soudy nižších stupňů) v částce 149.444,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), ze kterého činí podle §7 bodu 5 advokátního tarifu mimosmluvní odměna 7.100,- Kč. Žalované přitom náleží polovina této odměny ve výši 3.550,- Kč (§11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu). K této částce je nakonec zapotřebí připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), částku 809,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.) a zaplacený soudní poplatek z dovolání ve výši 2.000,- Kč (viz č. l. 153 spisu; §137 odst. 1 o.s.ř.). Celkově tak Nejvyšší soud přiznal žalované k tíži žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.659,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu