ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.105.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 105/2014 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. února 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. P ., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2013, č. j. 6 To 316/2013-606, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov pod sp. zn. 102 T 64/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 5. 8. 2013, č. j. 102 T 64/2013-578, byl obviněný L. P. uznán vinným v bodech 1/ a 2/ výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §307 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), v bodě ad 2/ výroku o vině dále zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „1) dne 15. 12. 2012 kolem 7.25 hodin v H.-B. a jinde, okres K., poblíž benzínové čerpací stanice Eurooil a po ulici F. bez vážného důvodu řídil svůj osobní automobil tovární značky BMW 318I, a to až na ulici T. v H.-P. s vědomím, že mu rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, č. j. 102 T 199/2010-62, ze dne 7. 12. 2010, který nabyl právní moci dne 14. 1. 2011, byl za dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložen vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody taktéž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců, a že „dne 16. 12. 2012 kolem 22.30 hodin v H.-M., okres K., bez vážného důvodu s vědomím, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, č. j. 102 T 199/2010-62, ze dne 7. 12. 2010, který nabyl právní moci dne 14. 1. 2011 a kterým byl odsouzen pro dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody taktéž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců od čerpací stanice Shell na ulici T. ve směru do centra města H. řídil svůj osobní automobil tovární značky BMW 318I, a to i navíc přesto, že si byl vědom skutečnosti, že před jízdou s vozidlem si aplikoval návykovou látku pervitin a je pod jejím vlivem, přičemž poté, když po ulici T. přejel přes dvojitou podélnou nepřerušovanou dělící čáru, čímž vzniklo podezření z přestupku a byl pronásledován služebním vozidlem Policie České republiky ve složení hlídky policistů P. H., J. M. a M. P. ve služebních stejnokrojích, na toto zareagoval tak, že z ulice T. nepřiměřenou a stále se zvyšující rychlostí přesahující hranici 100km/h odbočil na ulici N. třída, následně prudce odbočil na ulici L., a to za stálého pronásledování služebním vozidlem Policie České republiky se zapnutým světelným výstražným znamením, na toto nijak nereagoval a zvýšenou rychlostí policistům ujížděl po ulici N., poté odbočil na ulici K., kdy se vrátil zpět na ulici N. a zvýšenou rychlostí projížděl po místní komunikaci nacházející se poblíž letního kina, kdy však policista – řidič služebního vozidla M. P. vozidlo podjel, postavil jej příčně do jízdní dráhy jedoucího vozidla řízeného L. P., aby mu tak zahradil jízdní dráhu, policisté P. H. a J. M. z vozidla vystoupili, kdy policista ve služebním stejnokroji P. H. přiběhl k jedoucímu vozidlu z pravé strany, tj. k místu spolujezdce, policista J. M. k místu řidiče a oba hlasitě křičeli na řidiče, aby ihned zanechal své jízdy a z vozidla vystoupil, na což L. P. zareagoval tak, že ihned centrálním zámkem uzavřel veškeré dveře vozidla, proto policista P. H. služební zbraní rozbil okénko spolujezdce a opětovně hlasitě křičel na řidiče vozidla, aby vypnul motor a z vozidla vystoupil, v opačném případě bude použito donucovacích prostředků v souladu se zákonem o policii, na což L. P. nijak nereagoval, proto P. H. použil v souladu se zákonem o policii donucovací prostředek – hrozbu namířenou střelnou zbraní a takto opět L. P. vyzval, aby vypnul motor vozidla a z vozidla vystoupil, na což L. P. zareagoval tak, že na adresu policisty P. H. pronesl „Nestřílej, nestřílej“, poté zařadil zpátečku, vytočil kola doleva a prudce začal z vozidla couvat, přičemž P. H. přední částí vozidla srazil na zem a znemožnil mu tak provádění služebního zákroku a takto pravou přední částí vozidla P. H. odhodil na travnatý podklad a způsobil mu takto poranění v podobě pohmoždění a krevní podlitiny v oblasti dolní třetiny lýtka kosti vpravo, otoku a bolestivosti při zhmoždění základního kloubu palce levé ruky, které si vyžádalo léčení s následnou dobou pracovní neschopnosti v trvání nejméně 7 kalendářních dnů, poté začal prudce z místa ujíždět a vjel na ulici N., proto policisté služebním automobilem z ulice N. začali opět vozidlo řízené L. P. pronásledovat, avšak tento úmyslně s vozidlem vyjel mimo komunikaci, vjel do lesního porostu a z místa utekl, přičemž byl zadržen až po vyhlášení pátrání dne 17. 12. 2012, a v době řízení motorového vozidla měl v krvi nejméně 1,94 mg/l metamfetaminu a 0,23 mg/l amfetaminu“. Za to byl obviněný podle §325 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu soud současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to motorového vozidla zn. BMW 318I, šedé barvy.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku, jímž napadl výrok o vině pod bodem ad 2/ a výrok o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2013, č. j. 6 To 316/2013-606, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v odvoláním napadených výrocích nabyl právní moci dne 30. 9. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. P. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutek, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Dovolatel především neměl vůbec v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Na zasahujícího policistu H. nijak nenajížděl a nejednal s cílem způsobit mu zranění. Znění tzv. skutkové věty výroku rozsudku je proto v příkrém rozporu s důkazy, ze kterých soudy při objasňování věci a v odůvodnění svých rozhodnutí vycházely. Skutek se podle dovolatele ve skutečnosti neudál tak, jak byl podáván v rozhodnutí obou soudů. Je třeba vzít v úvahu, že jeho konstantní obhajoba byla potvrzována vyjádřeními svědků – policistů P. a M., kteří neviděli kontakt jeho vozidla s policistou H. Výpověď svědka H. (poškozeného) navíc nelze považovat za přijatelnou ani z technického hlediska. Poškozený také vypověděl, že po zastavení vozidel vystoupil ze služebního automobilu společně s kolegou M., což je ovšem zcela v rozporu s výpovědí policisty M. Zakreslil zcela odlišné postavení vozidel po zastavení, než jak je popsali oba jeho zasahující kolegové. Rovněž není možné, aby dovolatel poškozeného srazil spodní části předních dveří, jestliže ten stál při zákroku 1 m až 1,5 m od vozidla, jak tvrdil. O nevěrohodnosti výpovědi poškozeného svědčí i to, že nejprve vysvětloval výstřel ze služební zbraně do okénka zastaveného automobilu jako varovný, přičemž teprve následně uváděl, že se jednalo o výstřel nechtěný. Stran okolností výstřelu se výpovědi jednotlivých policistů u hlavního líčení vůbec značně lišily, ačkoli v přípravném řízení vykazovaly až nápadnou shodu. Dovolatel poukázal také na to, že při dechové zkoušce, provedené až po několika hodinách od předmětné události, byla poškozenému naměřena hodnota 0,25 promile alkoholu. Kontrolnímu odběru krve se pak podrobil až tři hodiny po zákroku, přičemž vůbec není zřejmé, zda předmětem laboratorního vyšetření byla právě jeho krev.
Dovolatel dále namítl, že podle znalce sice mohlo dojít ke zranění poškozeného při kontaktu s přední částí jeho vozidla, avšak samotný kontakt byl spíše nižší intenzity. Znalec zároveň nevyloučil, že ke zranění mohlo dojít i jiným způsobem. Policista v každém případě nestál před vozidlem. Pokud ho dovolatel přesto zranil, znamenalo by to, že šlo o událost čistě nahodilou. Vzhledem k tomu pak neobstojí ani odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 6 Tdo 676/2012 a sp. zn. 3 Tdo 1312/2012.
V další části dovolání obviněný poukázal na některé vady v postupu orgánů činných v trestním řízení, které podle jeho přesvědčení měly dopad na jeho základní právo na spravedlivý proces podle §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Především vytkl nedostatečné zajištění stop na místě činu, kdy zejména nebyla nalezena kulka vystřelená ze služební zbraně poškozeného. Z tohoto důvodu chybí vyhodnocení dráhy střely. Dále není k dispozici fotodokumentace zranění poškozeného. Dalším pochybením bylo, že k provedení dechové zkoušky použil policejní orgán přístroj, o kterém věděl, že je nepřesný. Soud prvního stupně nikterak nepřihlédl k výpovědi svědka L. A., kterou sice zmínil v odůvodnění svého rozsudku, ale vůbec ji nehodnotil, a to ani samostatně, ani ve vzájemné spojitosti s dalšími důkazy. Důkazně nepodložený je i závěr, že dovolatel měl s vozidlem úmyslně vyjet mimo komunikaci. Výpověď policistů není pravdivá ani potud, že odejel z benzínové čerpací stanice bez zapnutých světel, čímž primárně odůvodňovali svůj zákrok. Soudy se pak adekvátně nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a s nimi souvisejícími argumenty obhajoby. Tím svá rozhodnutí zatížily vadou spočívající v jejich nepřezkoumatelnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2013, č. j. 6 To 316/2013-606, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 20. 12. 2013. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 6. 1. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný L. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání (jako celek) je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na výhradách vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, a na námitce některých procesních pochybení orgánů činných v trestním řízení, která měla ve svém důsledku vést k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Soudy pak měly vycházet z nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Teprve s existencí shora namítaného pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž nijak svým vozidlem na zasahujícího policistu P. H. nenajížděl, natož aby tak činil v úmyslu působit na výkon jeho pravomoci jako úřední osoby, a pokud ho vozidlem srazil, došlo k tomu pouze náhodou, obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu spojoval nesprávné právní posouzení skutku ad 2/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně právně kvalifikovaného též jako zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) ve věci učiněných skutkových zjištění, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, a to v takových případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Náležitě také vysvětlil, proč vzal za vyvrácenou konstantní obhajobu obviněného (dovolatele), že ke kontaktu poškozeného P. H. s jeho vozidlem nedošlo a že poškozený si mohl zranění způsobit sám nějakým jiným způsobem (viz zejména str. 8 - 13 odůvodnění rozsudku). Vysvětlil, proč současně neuvěřil ani jeho dalším skutkovým tvrzením, zejména v tom směru, že poškozený P. H. ho při služebním zákroku ohrožoval střelnou zbraní ve stavu opilosti. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil (viz str. 4 - 7 odůvodnění napadeného usnesení). Rovněž on se vypořádal s prakticky totožnými námitkami, které obviněný učinil předmětem i nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, a dostatečně vysvětlil, proč jim nepřisvědčil. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Odvolací soud se vypořádal i s procesní námitkou obviněného stran opomenutí důkazu soudem prvního stupně, zde ve formě absence hodnotících úvah ve vztahu k výpovědi svědka L. A., jak vyplývá ze str. 6 odůvodnění napadeného usnesení.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného L. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler