ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1115.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1115/2014 -50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. října 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné I. K., roz. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 9 To 68/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 19. 11. 2012, č. j. 18 T 1/2012-1122, v trestní věci obviněných L. Š. a I. K. byla obviněná I. K. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku, jehož se měla společně s obviněným L. Š. dopustit jednáním popsaným pod body ad 1/, 2/, 4/ a 5/ výroku o vině, kdy v bodě ad 2/ bylo jednání ukončeno ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě ad 5/ ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla obviněná podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil ve výroku o společném trestu a ve výroku o přiměřených omezeních rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 43 T 1/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozenou společnost ALIRANTA, s. r. o., se sídlem Husova třída 26, České Budějovice, IČ 28064313, odkázal soud s uplatněným nárokem na náhradu škody výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byla obviněná podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2011, č. j. KZV 37/2010-114, z dalších dílčích útoků specifikovaných ve výroku rozsudku, v nichž bylo spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, částečně ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku a zčásti ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchala obviněná.
O odvoláních obviněné i spoluobviněného L. Š. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 9 To 68/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných zrušil v celé odsuzující části. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněnou nově uznal vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod ad 5/), za jednání popsané v bodech ad 1/, 4/ a 5/ výroku o vině. Za to a dále za sbíhající se zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 43 T 1/2011, ji odsoudil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2, tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Odvolací soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o společném trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 43 T 1/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozenou společnost ALIRANTA, s. r. o., se sídlem Husova třída 26, České Budějovice, IČ 28064313, pak stejně jako soud prvního stupně odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu odvolací soud podle §226 písm. b) tr. ř. obviněnou zprostil podané obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ukončený ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku (v rozsudku soudu prvního stupně popsaný pod bodem ad 2/ výroku o vině). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. 10. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná I. K. následně dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá jednak na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a současně že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku (odvolání), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle názoru obviněné (dovolatelky) založen tím, že odvolací soud nerespektoval ustanovení §116 tr. zákoníku. Návětí v popisu skutku ve výroku o vině totiž nesprávně uvozuje její společnou dohodu se spoluobviněným L. Š. jak v případě dílčích útoků, jejichž spácháním byla uznána vinnou, tak i v případě dílčího útoku, pro který byla obžaloby nakonec zproštěna. Zprošťující výroky jak v napadeném rozsudku, tak i v rozsudku soudu prvního stupně, měly být podle dovolatelky nahrazený prostým „vypuštěním“ inkriminovaných dílčích útoků. Tímto postupem se soudy v jejím případě dopustily jakési úvahové „schizofrenie“, kdy formulací skutku (návětí) na straně jedné vytvořily prostor pro závěr o jejím společném záměru se spoluobviněným Š., včetně motivu a pohnutky, přičemž na straně druhé tvrdí, že tyto subjektivní vztahy u ní vlastně dány nejsou. To považuje dovolatelka za velmi problematické zvláště za situace, kdy odvolací soud na její vinu usuzoval především z výpovědi spoluobviněného L. Š. a ze závěru znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, který hodnotil v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když jej nepřípustně zdeformoval, resp. z něj vyvodil takové skutkové závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývaly. Znalecké zkoumání toliko nevyloučilo možnost, že autorkou inkriminovaných písemností byla dovolatelka, rozhodně ji však tento důkaz sám o sobě neusvědčoval. V této souvislosti si pak dovolatelka klade otázku, jak je možné, že ze spáchání některých dílčích skutků měla být usvědčena svědeckou výpovědí spoluobviněného Š., která tudíž musela být soudem vzata za věrohodnou, zatímco stran jiných dílčích útoků soud věrohodnost jeho tvrzením nepřiznal. Dovolatelka nikdy nepopírala jistou formu účasti na posuzovaném jednání, ovšem ani nadále nepřipouští, že by šlo z její strany o počínání takového druhu, že by mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu, kterým byla uznána vinnou.
Pochybení podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je podle obviněné dáno tím, že odvolací soud jednoduše nevypustil z výroku o vině skutky ad 2/, 3/ 6/ a 7/, což by mu u těchto dílčích jednání vlastně umožnilo nezahrnovat do svého rozhodnutí mechanicky přijatou uvozovací část popisu skutku. Jeho rozhodnutí by za tohoto stavu pak nebylo vnitřně rozporné, ale naopak srozumitelné, odpovídající obecným zásadám právním i ústavněprávním principům.
Z výše uvedených důvodů obviněná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud jejímu dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 9 To 68/2013, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 18 T 1/2012, a aby Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře přikázal věc k novému rozhodnutí se závazným právním názorem.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně poukázala na to, že soud druhého stupně po provedeném přezkumu ve věci rozhodl novým rozsudkem, kterým dovolatelku uznal vinnou a uložil jí trest. Uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea prvá tr. ř. tak v daném případě vůbec nepřicházelo v úvahu. Pokud dovolatelka rozsudku odvolacího soudu vytýká, že jím nebyla napravena vada, která měla spočívat v tom, že soud prvního stupně rozhodl v jejím případě stran skutků popsaných v obžalobě pod body ad 3/, 6/ a 7/ zprošťujícím výrokem, nelze podle státní zástupkyně přehlédnout, že při absenci odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněné proti těmto výrokům byl odvolací přezkum omezen pouze na odsuzující výrok prvoinstančního rozhodnutí. Kromě toho soud prvního stupně rozhodl zprošťujícím výrokem podle §226 písm. c) tr. ř. procesně zcela správně, tj. v souladu s ustanoveními §12 odst. 12 tr. ř. a §116 tr. zákoníku. Napadá-li pak dovolatelka zde již přípustným způsobem a na podkladě shodné argumentace zprošťující výrok rozsudku odvolacího soudu podle §226 písm. b) tr. ř., jenž se týkal skutku popsaného v bodě ad 2/ obžaloby, kterým byl původní rozsah jejího zproštění nově rozšířen, pak podle státní zástupkyně neopřela své námitky o žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Odvolací soud navíc ani v tomto směru nepochybil.
Totéž pak platí podle státní zástupkyně i stran namítané nesprávnosti právního posouzení skutku, opírající se o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zde dovolatelka v rozporu s hmotně právní povahou tohoto důvodu dovolání pouze polemizuje se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Kromě toho, pokud jde o závěry znalkyně z kriminalistického odvětví písmoznalectví, soudy jejich vypovídající hodnotu zkoumaly řádně v kontextu s dalšími ve věci opatřenými důkazními podklady. U každého dílčího skutku důsledně zvážily, zda a do jaké míry byla naplněna předchozí spolupachatelská dohoda mezi obviněnou a obviněným L. Š. o podvodném způsobu využití padělaných plných mocí jednatelky poškozené společnosti ALIRANTA, s. r. o., a ve kterých případech spoluobviněný naopak jednal zcela samostatně a bez jejího nejmenšího povědomí. K dovolatelkou namítané zakázané deformaci důkazu při jeho hodnocení a tím i k výjimečnému důvodu pro zásah do skutkového stavu věci v rámci dovolacího řízení tak podle státní zástupkyně nedošlo.
Proto své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň vyjádřila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná I. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Dospěl k závěru, že dovolání (jako celek) je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť obviněná jím napadla rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Za hranicí přípustnosti dovolání se však obviněná ocitla argumentací směřující vůči namítané nesprávnosti postupu odvolacího soudu, který měl podle jejího názoru napravit pochybení soudu prvního stupně, spočívající v rozhodnutí zprošťujícím výrokem podle §226 písm. c) tr. ř. stran skutků (dílčích útoků pokračujícího trestného činu) popsaných v obžalobě ohledně její osoby pod body ad 3/, 6/ a 7/, jejich „vypuštěním“ z výroku rozsudku. V tomto směru lze zcela přisvědčit výstižné připomínce vyjadřující se státní zástupkyně, že obviněná vymezila přezkumnou povinnost odvolacího soudu pouze na odsuzující část rozsudku soudu prvního stupně, aniž by ten byl povinen - při absenci odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné - za podmínek §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumávat i zprošťující část napadeného rozsudku. Touto částí dovolání se tedy Nejvyšší soud věcně nezabýval a ani tak učinit nemohl (k otázkám týkajícím se vymezení odvolacího přezkumu a v návaznosti na tom i rozsahu dovolacího přezkumu Nejvyšším soudem srov. přiměřeně rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 20/2004 tr.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud Vrchní soud v Praze projednal odvolání obviněné ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu rozhodl nikoli o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku, nýbrž ji po zrušení prvoinstančního rozhodnutí svým rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř. nově uznal vinnou a uložil jí trest, obviněná důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. právně relevantně uplatnit nemohla .
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatelka - pokud jde o výrok o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku - nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a odvolacím soudem aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Hmotně právní námitku, že svým jednáním nenaplnila všechny zákonné znaky výše uvedené skutkové podstaty, založila výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi spoluobviněného L. Š. a obsahu znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma. V posuzovaném případě měla být v její neprospěch porušena především zásada in dubio pro reo , když odvolací soud při neakceptování její obhajoby vyhodnotil obsah dokazování k její tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho měl vycházet z vadně zjištěného skutkového stavu věci, tedy z takového, který v posuzovaném případě de facto neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatelka ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při současném respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je vždy třeba mít na zřeteli ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Takovými vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazů soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí. Odvolací soud v rámci provedeného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) věnoval skutkovým námitkám obviněné dostatečnou pozornost. V odůvodnění rozsudku podrobně a přesvědčivě vysvětlil, vůči jakým skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad a která naopak za bezchybná a správná nepovažoval. Na skutkový stav, jak jej po provedení dokazování ve veřejném zasedání doplnil a upřesnil, pak navázal vlastní právní kvalifikací jednání obviněné, kterou rovněž řádně v souladu s ustanovením (§125 odst. 1 tr. ř.) ve svém rozhodnutí odůvodnil (k tomu viz příslušné části písemného vyhotovení rozsudku týkající se obviněné na str. 13 – 15, 17 a 18/19). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci - zejména pokud jde o okolnosti spáchání jednotlivých skutků (dílčích útoků), podílu obviněné na nich a jejího podvodného úmyslu - zjištěn povrchně, anebo že by byl výsledek trestního řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani procesní námitku obviněné, byť formálně uplatněnou s odkazem na porušení hmotně právního ustanovení §116 tr. zákoníku, že odvolací soud ji nesprávně výrokem podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek označený shodně v obžalobě i ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně pod bodem ad 2/, namísto toho, aby tento dílčí útok z výrokové části vlastního rozhodnutí ve věci jednoduše „vypustil“.
Nejvyšší soud nicméně jako obiter dictum na tomto místě pro úplnost poznamenává, že tzv. velká novela trestního řádu, provedená zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, nově upravila procesní nakládání s pokračujícími trestnými činy, resp. s jejich jednotlivými dílčími útoky, které se v procesně právní rovině považují za samostatné skutky, o nichž lze rozhodnout odděleně (srov. §11 odst. 2, §12 odst. 12, §17 odst. 2, §20 odst. 1 a §23 odst. 1 tr. ř.). Do 31. 12. 2001 se pokračování v trestném činu považovalo za součást jednoho nedělitelného skutku. Platilo, že pokud například soud po provedení dokazování a vyhodnocení důkazů dospěl k závěru, že dílčí útok pokračujícího skutku (trestného činu) popsaný v obžalobě nebyl prokázán, tento útok z výroku o vině vypustil (aniž by o něm dále rozhodoval). Tuto skutečnost pak soud pouze uvedl a vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. zavedla, aniž se změnila definice uvedená v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., že skutkem podle trestního řádu se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak (srov. §12 odst. 12 tr. ř.). Pojem pokračování v trestném činu má tedy jiný význam v hmotně právním smyslu (zde platí, že pokračování v trestném činu je jeden skutek, jeden trestný čin) a jiný v procesně právním smyslu (kde každý dílčí útok pokračujícího trestného činu je zároveň samostatným skutkem). Také v případě pokračování v trestném činu ve smyslu nové hmotně právní úpravy - ustanovení §116 tr. zákoníku - je pokračující trestný čin z hlediska hmotného práva nadále jedním skutkem, ovšem z hlediska práva procesního nadále platí zásada vyjádřená v ustanovení §12 odst. 12 tr. ř.
Důsledkem novelizované právní úpravy je pak například to, že na jedné straně ani pravomocné odsouzení za některé dílčí útoky jednoho a téhož pokračujícího trestného činu, který je podle trestního zákona (tj. v hmotně právním smyslu) jedním skutkem a jedním trestným činem, nebrání tomu, aby byl tentýž obviněný trestně stíhán a odsouzen za další dílčí útoky stejného trestného činu a aby mu byl případně uložen společný trest za pokračování v trestném činu (§45 tr. zákoníku). Stejný princip se uplatní i v případě, že byl obviněný pro některý z dílčích útoků (skutků) obžaloby zproštěn. Nové pojetí, které přinesla zmiňovaná novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., však především znamená, že soud musí rozhodnout o všech dílčích útocích pokračujícího trestného činu, a to třeba i rozdílnými výroky (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 781/2011, str. 7/8).
V posuzovaném případě napadený rozsudek odvolacího soudu uvedené procesní zásady plně respektuje.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněné I. K. dospěl k závěru, že v dovolání zčásti absentují podmínky jeho přípustnosti a zčásti nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler