ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1251.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1251/2014 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. října 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2014, č. j. 50 To 117/2014-2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 32 T 87/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. 9. 2013, č. j. 32 T 87/2013-1899, byla obviněná M. K. uznána vinnou jednak „pokračujícím“ přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jichž se dopustila jednáním popsaným pod body ad I/ 1) - 134) výroku o vině, a dále „trojnásobným“ přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsaná v bodech ad II/, III/ a IV/ výroku o vině. Za to a za další sbíhající se trestnou činnost byla „podle §45 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku“ , odsouzena ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Výrokem podle §45 odst. 1 tr. zákoníku a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o vině „A“ z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 9 To 133/2013, který „zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 10 T 132/2012, ze dne 26. 11. 2012, výrok o trestu a výroky o náhradě škody s výjimkou výroků týkajících se poškozené J. B. a V. Š. O uplatněných nárocích na náhradu škody soud rozhodl výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
O odvolání obviněné, které podala proti výroku o vině pod bodem ad III/ a proti výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 50 To 117/2014-2002, jímž z podnětu podaného odvolání podle §259 odst. 2 tr. ř. doplnil napadený prvoinstanční rozsudek ve výroku o trestu tak, že se obviněná odsuzuje podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a dále se podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ruší výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 2 T 179/2012, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. 5. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláním napadených, nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná M. K. následně dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) ke skutku pod bodem ad III/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně namítla, že nejednala v úmyslu neplatit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, který si dne 3. 3. 2011 pronajala v obci Z. - S., jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Proto nemohla tímto jednáním spáchat přečin podvodu podle §209 tr. zákoníku. Pokud odvolací soud k odvolání obviněné její trestní stíhání pro daný skutek nezastavil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka nadále nesouhlasí s tím, že s přihlédnutím k její tehdejší finanční situaci a k jejímu paralelnímu jednání bylo i zde nutno usuzovat na její podvodný úmysl. Soudy navíc její tehdejší finanční situaci ve skutečnosti nijak nezkoumaly.
Nesprávným hmotně právním posouzením je podle dovolatelky zatížen i výrok, jímž jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Má zato, že v jejím případě byly splněny podmínky pro uložení trestu odnětí svobody nespojeného s přímým výkonem, případně některého alternativního trestu. Pokud se tak nestalo, soudy svými rozhodnutími porušily zásadu, podle níž tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce citelnější. Dovolatelka také připomněla další zásadu, podle které je nutno trestní sankce ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům pachatele. V této souvislosti pak poukázala na to, že je matkou dvou malých dětí, které jsou bez otce. Výkon uloženého trestu by pak nepochybně negativně ovlivnil jejich vývoj a narušil vzájemné vazby. Soudy podle ní nepřihlédly ani k právům a zájmům poškozených osob, jimž je dovolatelka povinna nahradit škodu způsobenou trestnou činností. Kdyby jí uložily trest odnětí svobody s podmíněným odkladem či některý alternativní trest, mohla by zůstat výdělečně činnou a způsobenou škodu postupně hradit ze svého příjmu. Odvolací soud podle dovolatelky při posuzování správnosti uloženého druhu a výše trestu vycházel z nesprávného právního posouzení prvostupňového soudu, který při ukládání trestu přihlížel k nesprávné výši škody a počtu poškozených, když do svých úvah zahrnul i škodu způsobenou poškozeným subjektům trestnými činy, za něž byla dovolatelka uznána vinnou výrokem „A“ z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 9 To 133/2013, kterým jí byl uložen rovněž trest. Dovolatelka zdůraznila, že mimo rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město ve věcech vedených pod sp. zn. 2 T 130/2010 a sp. zn. 2 T 63/2011, ke kterým z důvodů amnestie prezidenta republiky nelze přihlížet, jí nikdy žádný podmíněný trest odnětí svobody či jiný alternativní trest uložen nebyl. Před spácháním trestné činnosti, za kterou byla odsouzena v nyní projednávané trestní věci, řádně pracovala. Podvodnou trestnou činnost začala páchat až v důsledku neutěšené životní situace, kdy zůstala s dětmi sama, neměla nikoho, komu by je mohla v pracovní době svěřit, dlouhodobě se jí nedařilo umístit je do mateřské školky, a proto nemohla docházet do zaměstnání. Ve výkonu trestu se nachází již více jak čtrnáct měsíců, což mělo na její osobu takový vliv, že si již plně uvědomila závadnost a závažnost svého trestného jednání. Smysl uloženého trestu tak již byl naplněn. Současně má již vytvořeno takové rodinné zázemí a podmínky, aby mohla žít řádným životem a pracovat.
Z výše uvedených důvodů je dovolatelka přesvědčena, že odvolací soud měl jednak výrok o vině ad III/ z rozsudku soudu prvního stupně zrušit a sám ve věci rozhodnout tak, že ji v uvedeném rozsahu obžaloby zprostí. Dále jí měl uložit trest odnětí svobody, avšak s podmíněným odkladem výkonu, popř. jiný alternativní trest.
Pod uplatněným důvodem dovolání podle §265kb odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněná namítla, že výrok napadeného rozsudku je neúplný, když z něj není zřejmé, jak se soud druhého stupně vypořádal s jejím odvoláním v části, která směřovala proti výroku o vině pod bodem III/ a proti výroku o trestu.
Své dovolání uzavřela návrhem, „aby dovolací soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.“
Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 9. 9. 2011. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací soud svým rozhodnutím současně vytvořil procesní stav, jakoby řádný opravný prostředek obviněné proti výroku o vině v bodě III/ a výroku trestu zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti).
Jestliže dovolatelka vytýká vadu spočívající v neúplnosti výrokové části rozhodnutí soudu druhého stupně, protože v něm chybí samostatný výrok o zamítnutí odvolání proti výroku o vině ad III/ rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku o trestu, pak podanému dovolání nelze z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu přiznat žádné opodstatnění.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je předně zřejmé, že odvolací soud podrobil přezkumu podle §254 tr. ř. všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž obviněná podala odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jejich vydání předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Současně přihlížel i k vadám, které obviněnou vytýkány nebyly, pokud měly vliv na správnost výroků odvoláním napadených. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil - pokud jde o otázku viny - správná skutková zjištění, která následně správně posoudil i po stránce právní. Výrok o trestu k odvolání obviněné oproti rozsudku soudu prvního stupně precizoval tak, aby odpovídal zákonným pravidlům pro ukládání trestu.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen dílčí výrok napadeného rozsudku, pak z podnětu podaného opravného prostředku (odvolání) rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, případně učiní výrok nový nebo napadený výrok doplní, aniž by dále musel rozhodovat o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny (jak se v praxi některých soudů nadbytečně děje), anebo že v rozsahu, v němž nebylo shledáno důvodným, se odvolání zčásti zamítá. To znamená, že rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby (zde dovolatelky) jen částečně, aniž by ho ve zbytku (tj. v neúspěšné části) zamítal. Nemůže se tedy jednat o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002 - T 417, resp. svazek 23/2003 – T 531).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatelka - pokud jde o výrok o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem ad III/ z rozsudku soudu prvního stupně - nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Hmotně právní námitku, že svým jednáním nenaplnila subjektivní stránku (zavinění) stíhaného úmyslného trestného činu, založila výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě měla být v její neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , když soudy při neakceptování její obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k její tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho měly vycházet z vadně zjištěného skutkového stavu věci, tedy z takového, který de facto neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatelka ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je vždy třeba mít na zřeteli ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Takovými vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazů soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané úmyslné trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 28 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně - jak již bylo zmíněno výše - žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, plně navázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí odůvodnil (viz zejména str. 3 napadeného rozsudku). Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky obviněné vztahující se k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu citovaného dovolacího důvodu lze považovat - pokud jde o výrok o trestu - jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než samotné použití adekvátního (resp. neadekvátního) druhu či výměry trestu; tzn. zásadně zde nepůjde o otázku přiměřenosti uložené trestní sankce. Naopak, jako příklad užití důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Takovou vadou však napadená rozhodnutí soudů v této trestní věci netrpí a dovolatelka ostatně ani ničeho v tomto směru nenamítala.
Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že za přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od jednoho do pěti let. Jestliže soud prvního stupně dovolatelce uložil tento trest ve výměře tří let, jedná se o trest zákonný co do druhu i výměry. Dovolatelka by tedy nemohla výrok o uloženém trestu úspěšně napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zákonodárcem přímo určeného pro taxativně vyjmenované vady výroku o trestu.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněné M. K. bylo dílem opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. podřadit nelze, a z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler