ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1275.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1275/2014 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. října 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2014, č. j. 5 To 40/2014-514, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 10/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 2. 2014, č. j. 28 T 10/2013-464, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 10. 2. 2013 kolem 09.45 hodin v obci J., okres V., v objektu ubytovny N., v prostorách pokoje v silně podnapilém stavu uchopil ostrý kuchyňský nůž zn. TESCOMA s plastovou rukojetí o celkové délce 260 mm, délce čepele 150mm, šířce čepele 25 mm, kterým si předtím připravoval jídlo na konferenčním stolku, s tímto zaútočil na poškozenou O. D., a to tak, že ji bodl zezadu do oblasti pravé podpažní čáry vpravo ve výšce 8. mezižebří, v důsledku čehož poškozená utrpěla bodnořezné poranění hrudníku a břicha s otevřením hrudní a břišní dutiny navenek a s poraněním důležitých vnitřních orgánů, a to poraněním dolního laloku pravé plíce a lacerací jater, kdy celková hloubka bodného kanálu byla cca 8-9 cm, a tímto poraněním došlo k průniku vzduchu do hrudní dutiny a jímž navenek komunikovaly hrudní a břišní dutina, čímž byl život O. D. bezprostředně ohrožen, kdy obžalovaný musel být srozuměn s ohledem na užitý nástroj a místo na těle poškozené, kam útok směřoval, s tím, že může způsobit poškození důležitého orgánu v těle poškozené“. Za to byl podle 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to nože zn. Tescoma Presto s plastovou rukojetí. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud obviněnému uložil také ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČ 47673036, se sídlem Slezská Ostrava, Michálkovická 108, na náhradě škody částku 95.314,- Kč.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného proti výrokům o vině i trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 5. 2014, č. j. 5 To 40/2014-514, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 5. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Citované rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že jeho jednání bylo neprávně posouzeno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, ačkoliv poškozenou nožem úmyslně nebodnul. Soudy podle něj při zjišťování skutkového stavu věci nesprávně vycházely z výpovědí svědků O. D. a P. Č. a z pochybnosti vzbuzujících závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaného MUDr. Císařovou, podle kterých mělo být vyloučeno náhodné upadnutí poškozené na nůž, jenž dovolatel právě držel v ruce. Naproti tomu soudy zcela ignorovaly jeho vlastní výpověď a především výpověď samotné poškozené, která v přípravném řízení i u hlavního líčení výslovně opakovaně popřela, že by proti ní cíleně zaútočil nožem v úmyslu jí ublížit. Poškozená naopak uváděla, že se jednalo o nešťastnou náhodu, kdy ona vlivem opilosti ztratila rovnováhu a na dovolatele, který si právě chystal jídlo, upadla. Odůvodnění soudu prvního stupně, že poškozená je jeho družkou a snaží se mu svou výpovědí pomoci, považuje dovolatel za spekulativní a ničím nepodloženou úvahu, už z toho důvodu, že vzhledem k jejímu okamžitému převozu do nemocnice a dovolatelově bezprostřednímu zadržení, po kterém následovalo uvalení vazby, se nijak předem domluvit nemohli. Pokud jde o již zmiňovaný znalecký posudek MUDr. Císařové, znalkyně při jeho zpracování vycházela striktně jen z těch postavení a variant vedení jednotlivých vpichů nožem, které byly předvedeny v rámci vyšetřovacího pokusu, jehož se navíc sama nezúčastnila. Jiné varianty postavení obou aktérů události nepřipustila. Přitom ani provedený vyšetřovací pokus všechny možnosti incidentu postihnout nemohl. Znalkyně neprověřila ani možnost natolik nešťastného pádu poškozené, že by svou vahou přitlačila ruku dovolatele do opěradla křesla či do jeho kolene a ta se tak stala natolik pevnou trčící překážkou, že mohla způsobit bodný kanál stejné hloubky, jakoby jí dovolatel učinil aktivní pohyb proti tělu poškozené. Vůči vyšetřovacímu pokusu dovolatel současně namítl, že byl sice prováděn na figurantce, avšak pouze gumovým nožem, který do živého těla neprojde a nelze tak přesně určit bodný kanál, včetně směru vpichu. Znalkyně nebyla schopna zodpovědět, jaké mohly být dovolatelovy reflexy v opilosti, tedy zda by při pádu poškozené na jeho osobu mohl instinktivně odtáhnout nůž. Postavení osob při průniku nože do těla poškozené nebylo možno zjistit ani na základě posudku z oboru mechanoskopie, jenž jeho obhajobu rovněž nevylučoval. Pokud jde o výpovědi svědků D., Č., Z. a K., je sice pravdou, že se vůči nim dovolatel vyjadřoval bezprostředně po inkriminované události, ovšem nutno je podle něj brát zřetel na skutečnost, že se nacházel ve stavu středně těžké opilosti, která podstatně ovlivňovala jeho vyjadřovací schopnosti. Navíc byl v šoku z toho, k čemu došlo, což jeho chování mohlo rovněž ovlivnit. Jestliže uvedl, že poškozenou „píchnul“, neznamená to, že nutně jednal aktivně a cíleně. Rozhodně pak není pravdou, že by se choval, „jako by něco udělal“. Poškozené se naopak snažil pomoci a do příjezdu sanitky se o ni staral, když většina svědků postupně odešla.
K uložení ochranného léčení protialkoholního dovolatel namítl, že takový postup nebyl objektivně podložen provedenými důkazy. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, podle kterých je osobou nacházející se v tzv. IV. terminální fázi alkoholové závislosti dle Jellineka s tím, že jeho pobyt na svobodě je potencionálně nebezpečný. Tato diagnóza znalců vycházela výhradně z faktu, že se dříve léčil pro alkoholovou závislost ve III. fázi. Přitom bylo svědecky prokázáno, že od té doby dovolatel prakticky nepil. Inkriminovaná událost byla ojedinělou výjimkou, kdy se napil alkoholu v důsledku úmrtí otce. Znalecký posudek je vůči dovolateli neobjektivní jako celek, neboť znalci ho neustále konfrontovali s jeho neprocesní výpovědí z doby před zahájením trestního stíhání, kdy ještě neměl obhájce. Bezdůvodně ho hodnotili jako osobu, která se snaží prezentovat v lepším světle a která má sklon interpretovat věci a události kolem sebe z hlediska prospěšnosti jeho vlastním potřebám a případné neúspěchy přičítat okolním vlivům. Tyto závěry se pak odrazily v konečném posouzení o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě, včetně nutnosti uložení protialkoholní léčby. Dovolatel zdůraznil, že je dosud bezúhonnou osobou, vedl řádný život, byl vždy bezproblémovým člověkem, který nikdy nevyhledával konflikty, a snažil se jim naopak předcházet. Konečně i podle znaleckého posudku patří k jeho adaptačním mechanismům spíše únik a vyhýbání se přímému střetu. Sklony k agresivním projevům u něj nebyly zjištěny. Uložení ochranného léčení se za těchto okolností jeví zcela nedůvodným.
Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2014, č. j. 5 To 40/2014-514, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 2. 2014, č. j. 28 T 10/2013-464, a Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 24. 9. 2014. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod - pokud jde o výrok o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku - nenamítl, že v rozsudku popsaný skutek není v souladu se soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě tak měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , pokud v zásadě namítá, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž ke zranění poškozené došlo pouze nešťastnou náhodou, když upadla na nůž, který v tu chvíli třímal v ruce, obviněný (dovolatel) spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně a především logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a proč jeho obhajobě spočívající v podstatě v tom, že se poškozená v důsledku opilosti a ztráty rovnováhy de facto sama nabodla na nůž, kterým si připravoval jídlo, neuvěřil (viz zejména str. 8/9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání a přesvědčivě vyložil, proč jeho odvolacím námitkám nepřisvědčil. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz pasáž na str. 4 dole až 7 shora napadeného usnesení). Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření (§98 tr. zákoníku), aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Dovolatel sice formálně namítl, že v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření - zde ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě postupem podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ovšem v rámci uplatněné argumentace ve skutečnosti pouze zpochybnil procesní validitu důkazu (konkrétně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie) a správnost jeho hodnocení soudy obou stupňů. V rozporu se závěry znalců a na ně navazujícím zjištěním soudů tvrdí, že na alkoholu závislý není, když jej prakticky nepožívá, až na „odůvodněné“ výjimky, jako tomu bylo kritického dne. Teprve v návaznosti na tom dovozuje, že zákonné podmínky pro uložení ochranného protialkoholního léčení v jeho případě dány nebyly. Opět se tedy primárně domáhá revize soudem zjištěného skutkového stavu věci.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na skutečnost, že ochranné léčení bylo dovolateli uloženo podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle citovaného zákonného ustanovení může soud uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel, který zneužívá návykovou látku (zde alkohol) spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.
Existenci posledně uvedené překážky, kterou by z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. bylo možno považovat za právně relevantní, však dovolatel nenamítl. Naproti tomu samotný závěr o nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě zákonnou podmínkou pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku není . Soud v tomto případě musí toliko pečlivě vážit jak povahu nemoci a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Tento korektiv odvolací soud plně respektoval. Jeho úvahám obsaženým na str. 9 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud nemá čeho vytknout a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného J. S. bylo opřeno o námitky, které pod důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k jeho konání zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler