ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1296.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1296/2014 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. října 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné L. L., roz. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2013, č. j. 4 To 207/2013-1779, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 221/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2013, č. j. 6 T 221/2011-1723, v trestní věci obviněných P. K., J. B. a L. L. byla obviněná L. L. uznána vinnou účastenstvím podle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. na skutkovém základě, že „dne 9. 12. 2004 v P., pobočce Živnostenské banky, a. s., N. P., P., obžalovaný P. K. jako žadatel o poskytnutí hypotečního úvěru předložil tzv. Žádost o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 4.950.000,- Kč za účelem pořízení nemovitosti, a to rodinného domu na parcele včetně poz. parcel v katastrálním území obce S., zapsaný na listu vlastnictví, ve kterém uvedl, že je profesí obchodním manažerem společnosti Chmelař soukromý pivovar Žatec, s. r. o., a současně doložil peněžnímu ústavu tzv. Potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů ze závislé činnosti dokládající jeho průměrný čistý měsíční příjem ve výši 50.334,- Kč, ačkoliv se tyto údaje nezakládaly na pravdě, a které mu byly za účelem podvodného vylákání hypotečního úvěru opatřeny J. B.; na základě takto doložených podkladů Živnostenská banka, a. s., pobočka P., uzavřela dne 30. 12. 2004 v B. s P. K. smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 4.950.000,- Kč jako účelového úvěru v podobě investice do nemovitosti, když pohledávka z úvěru byla zajištěna zřízením zástavního práva na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti na pozemkové parcele a pozemcích zapsané na LV pro obec S., k. ú. S. a Katastrální úřad Č. B., když uvedená nemovitost byla předmětem uzavřené kupní smlouvy ze dne 29. 11. 2004, kterou uzavřel jako kupující obžalovaný P. K. a jako prodávající V. J. zastupující společnost J+J Renting, a. s., a nemovitost byla dle smluvních podmínek prodána P. K. za částku 8.500.000,- Kč s tím, že částka 3.550.000,- Kč byla složena při podpisu kupní smlouvy a zbývající částka bude uhrazena z hypotečního úvěru poskytnutého Živnostenskou bankou na účet vedený u ČSOB, a. s.; předmětnou kupní smlouvu však bez vědomí předsedy představenstva společnosti V. J. podepsala obžalovaná L. L. (dříve J.), aniž by k tomuto měla řádné oprávnění, a takto jednala se snahou získat finanční prostředky z poskytnutého úvěru, aniž by skutečně došlo k převodu nemovitosti a vyplacení části kupní ceny, aby mohl žadatel o úvěr P. K. předložit peněžnímu ústavu doklad o nabytí nemovitosti a splnění účelovosti hypotečního úvěru, přičemž obžalovaná L. L. (dříve J.) společně s obžalovaným J. B. po předchozí společné dohodě v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky z hypotečního úvěru přemlouváním vyvolala u P. K. rozhodnutí žádat o poskytnutí předmětného úvěru a J. B. od počátku organizoval a plánoval shora popsanou transakci, když vedl jednání s Živnostenskou bankou, a. s., této předkládal potřebné doklady, na podkladě schválení hypotečního úvěru pak byly finanční prostředky ve výši 4.950.000,- Kč vyplaceny na předem stanovený účet J. B. ke škodě Živnostenské banky, a. s., N. P., P., když vklad zástavního práva nebyl příslušným katastrálním úřadem zaevidován z důvodů nedostatečnosti předložených materiálů“. Za to byla obviněná podle §250b odst. 4 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Poškozená UniCredit Bank Czech Republic, a. s., IČ 64948242, se sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, (dříve Živnostenská banka, a. s.) byla s uplatněným nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích v rámci rozsudku ze dne 17. 9. 2013, č. j. 4 To 207/2013-1779, tak že je výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl (bod II.). Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obviněné L. L. nabyl právní moci dne 17. 9. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výroku o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku obviněná následně dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) předně obsáhle citovala z judikatury Ústavního soudu vztahující se k otázce ústavně konformního výkladu důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Na tomto základě dovozuje, že podle §265e odst. 1 písm. b) tr. ř. nebo podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nelze odmítnout takové dovolání, které je ve skutečnosti opřeno o námitky jiného charakteru, než jsou v tom kterém dovolacím důvodu připuštěny; nejčastěji pak pokud namísto námitek vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku jsou napadána skutková zjištění soudů. Dovolatelka je toho názoru, že v jejím případě došlo v řízení před soudy k takovým flagrantním pochybením při zjišťování skutkového stavu věci, že tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. To pak podle ní výjimečný zásah do skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení nejen umožňuje, ale dokonce je tento zásah nezbytný. Je přesvědčena, že na základě provedených důkazů, ať už přímých či nepřímých, nebyla její vina v podobě účastenství na projednávané trestné činnosti spolehlivě prokázána. Odvolací soud podle jejího názoru na svou přezkumnou povinnost zcela rezignoval, když se tím, zda jsou skutková zjištění soudu prvního stupně správná či nesprávná, vůbec nezabýval a v tomto smyslu se nijak nevypořádal s její obhajobou. Ta od počátku spočívá v tom, že se v žádném případě nejednalo o fingovaný převod vlastnických práv k nemovitosti s tím, že získané peněžní prostředky neměly být použity společností J+J Renting, a. s., nýbrž na úhradu peněžité záruky nahrazující vazební zajištění osoby V. J. Dovolatelka v této souvislosti především uvedla, že byla k jednání s obviněným P. K. jménem společnosti J+J Renting, a. s., zmocněna plnou mocí, podle níž byla oprávněna za společnost činit všechny úkony, tedy též jejím jménem uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitosti. Smlouvu uzavřela v souladu se zákonem a obviněný P. K. nemovitost po právu nabyl, přičemž kupní cena měla být uhrazena z úvěrových prostředků, které mu byly poskytnuty bankou. Z logiky věci tak podle dovolatelky vyplývá, že jednala-li na základě zmocnění za společnost J+J Renting, a. s., musela jednat nikoli s cílem přivodit prospěch sobě, ale s cílem získat finanční prostředky právě ve prospěch zastupované společnosti. Na tom nic nemění skutečnost, že se nakonec inkriminované peněžní prostředky dostaly do dispozice obviněného B. a nikoli společnosti. Dovolatelka odmítá závěr odvolacího soudu, že jednala v záměru dostat se k finančním prostředkům nelegálně, a proto obviněného K. navedla k uzavření fingované kupní smlouvy, jež měla být podkladem pro získání hypotečního úvěru. Ten podle ní soud druhého stupně dovodil patrně z vlastní úvahy, že při pravdivém vyrozumění banky o dlužníkově osobě a zdroji jeho příjmů na úhradu splátek by mu tento úvěr poskytnut nebyl. V návaznosti na tom pak vykonstruoval ničím nepodložený závěr, že dovolatelka spoluobviněného K. navedla ke spáchání trestného činu, neboť musela být srozuměna s tím, že se tento zaváže k úhradě měsíčních splátek, na jejichž pokrytí budou jeho příjmy zcela nedostačující. Podle názoru dovolatelky je nepřípustné usuzovat na její účastenství na trestné činnosti pouze z toho, co mohla nebo nemohla očekávat a jak se měla zachovat. Dovolatelka ve skutečnosti jenom realizovala obchodní záměr, na němž se dohodla s obviněným P. K. Nikterak nepopírá, že koupě předmětných nemovitostí měla být z jeho strany hrazena prostřednictvím hypotečního úvěru, přičemž tento způsob úhrady kupní ceny také sama navrhla. Současně rovněž ujednala, že splátky úvěru budou hrazeny z pronájmu předmětných nemovitostí, když nájemce uvedených prostor sama obstará, a že tedy ze strany P. K. budou splátky řádně hrazeny. Za účelem vyřízení hypotečního úvěru dále smluvila s jedním ze svých dlužníků, obviněným B., že tento bude při sjednání úvěru nápomocen, neboť má známé v bance, kteří by mohli poskytnutí úvěru po administrativní stránce zařídit. Dále se však již o vyřízení úvěru nijak nestarala, jak vypověděla již před soudem prvního stupně. Vše obstarávali obvinění B. a K.
Dovolatelka zdůraznila, že ze žádného z provedených důkazů nelze dovodit, že by se jakkoli podílela na opatřování nepravdivých podkladů pro vyřízení úvěru, či snad iniciovala jejich opatření, nebo měla alespoň povědomost o jejich existenci. Nadto jednala v přesvědčení, že spoluobviněný K. bude úvěr řádně splácet příjmem plynoucím mu z pronájmu předmětných nemovitostí. Proto nelze z ničeho usuzovat na její srozumění s eventualitou, že poskytnutý úvěr splácen nebude. Došlo-li nakonec ke spáchání trestného činu, stalo se tak zcela nezávisle na její vůli, nehledě na to, že se o něm dozvěděla až ze strany banky. Skutečnost, že úvěr byl čerpán na účet spoluobviněného B., nijak ovlivnit nemohla. Protože se domnívala, že celý proces schvalování a čerpání úvěru probíhá v souladu se smlouvou i zákonem, nemohlo jí být kladeno za vinu, že ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. jiného navedla ke spáchání trestného činu. Závěrem dovolatelka připomněla, že nikoli zanedbatelná část odpovědnosti za vzniklou situaci leží na zaměstnancích banky resp. bance jako takové, která je dostatečně vybavená mechanismy sloužícími k tomu, aby se tak zásadních pochybení jako v daném případě vyvarovala. Banka podle ní pochybila již při schvalování úvěru, když nevěnovala náležitou pozornost předloženým dokladům a neověřila si, zda jsou pravdivé. Stejně tak nevynaložila dostatečnou péči, aby se úvěr dostal jeho příjemci. Nelegálnímu čerpání úvěrových prostředků obviněným B. tak mohla snadno předejít.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2013, č. j. 4 To 207/2013-1779, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2013, č. j. 6 T 221/2011-1723, zrušil a poté aby Krajskému soudu v Českých Budějovicích, případně Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněná v něm v zásadě pouze opakuje skutečnosti, které na svou obhajobu zmiňovala v průběhu celého trestního řízení i v řádném opravném prostředku (odvolání). Odvolací soud se jejími výhradami proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně náležitě zabýval a její argumentaci nepřisvědčil. Pokud skutkové a právní závěry soudu prvního stupně plně akceptoval, nelze mu v tomto směru ničeho vytýkat. Dovolatelka podle státního zástupce navíc charakterem svých námitek nerespektovala podstatu zvoleného dovolacího důvodu, když tvrdí vlastně jenom to, že skutek v podobě, jak byl zjištěn soudem a popsán ve výroku jeho rozsudku, se vůbec nestal. Její námitky tak směřují výhradně proti správnosti skutkových zjištění a kvalitě důkazního řízení. V celém dovolání přitom není uvedena jediná hmotně právní námitka, jež by mohla zvolený dovolací důvod naplnit.
Proto státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud tímto způsobem rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná L. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť obviněná jím napadla rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl zamítnut její řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností, čehož - jak ostatně vyplývá z textu dovolání - si je dobře vědoma. Hmotně právní námitku, že svým jednáním nenaplnila zákonné znaky stíhaného deliktu (účastenství na trestném činu ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b/ tr. zák.) založila výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě vyhodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě měla být v neprospěch dovolatelky porušena především zásada in dubio pro reo , když soudy při neakceptování její obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k její tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho měly vycházet z vadně zjištěného skutkového stavu věci, tedy z takového, který neodpovídal skutečnosti (tj. dovolatelkou prezentované skutkové verzi). Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatelka ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při současném respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je vždy třeba mít na zřeteli ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy především právo na spravedlivý proces a přihlížet též k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí soudu. Takovými vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazů soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový zásadní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané úmyslné trestné činnosti za prokázané. K závěru o vině dovolatelky dospěl po logické analýze provedeného dokazování jako celku (viz zejména str. 11 - 13 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, plně navázal. Své úvahy v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí náležitě rozvedl (viz příslušné části odůvodnění na str. 5 - 8 písemného vyhotovení napadeného rozsudku). Nejvyšší soud tak nesdílí názor dovolatelky, že byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
K argumentaci dovolatelky, s níž však posléze žádné důsledky pro správnost hmotně právního posouzení skutku nespojila, že banka mohla vyvinout vlastní kontrolní aktivitu směřující k tomu, aby poskytnutí úvěru obviněnému P. K. na základě předložených podkladů nebylo vůbec schváleno, je zapotřebí poukázat na to, že personální aparát té které bankovní instituce primárně není určen k tomu, aby zjišťoval, zda žadatelem předkládané podklady a dokumenty potřebné pro uzavření úvěrové smlouvy jsou či nejsou pravdivé; tj. aby a priori vycházel z presumpce, že žadatel o úvěr s vysokou mírou pravděpodobnosti při sjednávání úvěrové smlouvy uvádí nepravdivé či hrubě zkreslené údaje.
Ani okolnost, že by ze strany zaměstnanců banky nebyla při jednání s obviněnými P. K. a J. B. zachována jistá (nezbytná) míra opatrnosti, sama o sobě by nutně nezbavovala aktéry podvodného jednání trestní odpovědnosti. Na věc je totiž nutno nahlížet především z pohledu ústavního principu právního státu, formulovaného Plénem Ústavního soudu v nálezu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, který mimo jiné obsahuje formulaci zásady, že „se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání … nebo nabývat majetku vlastním zločinem“.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněné L. L. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler