ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1314.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1314/2013 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2014 o dovolání obviněného R. V ., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 6 To 592/2012-277, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 130/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2012, č. j. 1 T 130/2011-245, byl obviněný R. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „v postavení jednatele poškozené společnosti ROYALSTAV, s. r. o., IČ: 472 84 633, při odprodeji majetku poškozené společnosti v podobě motocyklu zn. Harley Davidson, typu FS2, kupujícímu P. J., na základě kupní smlouvy ze dne 21. března 2008, jejíž součástí byla dohoda o kupní ceně v částce 240.000,- Kč, přijal od svědka M. H., který tento prodej se souhlasem obžalovaného zprostředkoval, částku ve výši 200.000,- Kč jako kupní cenu za prodávaný motocykl, když zbývající částku ve výši 40.000,- Kč si svědek M. H. po předchozí domluvě s obžalovaným ponechal jako odměnu za provedení částečné opravy a zprostředkování prodeje motocyklu, následně však z této přijaté částky vložil do pokladny poškozené společnosti pouze částku ve výši 20.000,- Kč a částku ve výši 180.000,- Kč si ponechal pro vlastní potřebu, přičemž za účelem zakrytí vzniklého finančního rozdílu si obstaral fiktivní pokladní příjmový doklad a duplicitní kupní smlouvu s uvedením kupní ceny prodávaného motocyklu v částce 20.000,- Kč, které předložil účetní poškozené společnosti a způsobil tak poškozené společnosti škodu ve výši 180.000,- Kč“. Za to byl obviněný podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu soud současně uložil přiměřenou omezující povinnost nahradit podle svých sil v průběhu zkušební doby škodu, kterou trestným činem způsobil.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 3. 2013, č. j. 6 To 592/2012-277, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 3. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. V. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soud prvního stupně vyvodil z provedeného dokazování skutkové závěry způsobem odporujícím jedné ze základních zásad trestního řízení „in dubio pro reo“. Ty pak bez dalšího převzal i soud druhého stupně, aniž by se náležitě vypořádal s odvolací argumentací obhajoby, když veškeré námitky v podstatě paušálně jako neopodstatněné odmítl. Oba soudy dospěly k závěru o dovolatelově vině na základě výpovědi jediného svědka M. H., a to i přes existenci zcela zásadních rozporů mezi jeho tvrzeními na straně jedné a výpověďmi dovolatele a svědků P. J. a A. Š., týkajících se okolností průběhu skutkového děje, na straně druhé. Výpovědi dovolatele, které byly od samého počátku trestního řízení zcela konzistentní, bez bližšího relevantního zdůvodnění soudy označily za nevěrohodné. V další části dovolání pak obviněný provedl vlastní rozbor ve věci provedeného dokazování. V tomto rámci zdůraznil, že on sám kupní smlouvu ohledně převodu vlastnického práva k motocyklu zn. Harley Davidson z majetku poškozené společnosti ROYALSTAV, s. r. o., nesepisoval a dostal ji už připravenou k podpisu ve dvou vyhotoveních právě od svědka H. V okamžiku, kdy smlouvy podepisoval, ještě nebyly podepsány kupujícím. Proto je prostřednictvím jmenovaného svědka vrátil k podpisu kupujícímu a následně obdržel zpět jedno vyhotovení. Nikdy neměl k dispozici smlouvu, na níž by byla jako kupní cena uvedena částka 240.000,- Kč, a takový finanční obnos od svědka H. nikdy nepřevzal. Rovněž tak nepřevzal ani částku 200.000,- Kč, nýbrž pouze 20.000,- Kč. V této souvislosti dovolatel opakovaně namítal, že je s podivem, že by svědek H. v případě předání částky 200.000,- Kč, jak tvrdí, nepožadoval vystavení příslušného písemného potvrzení, což je u tak vysokých peněžních obnosů obvyklé. Pokud soud prvního stupně argumentoval tím, že tato skutečnost svědka nečiní nevěrohodným a neukazuje na jeho podvodné záměry, neboť sám dovolatel jej bez písemné smlouvy pověřil zprostředkováním prodeje motocyklu, pouze to potvrzuje tvrzení obhajoby, že se jednalo o zprostředkování prodeje za poměrně nízkou částku 20.000,- Kč, která pro poškozenou společnost neměla žádný zásadní význam.
Dovolatel soudům dále vytkl, že opomenuly jeho tvrzení, že v jeho případě zcela chyběl motiv ke spáchání trestného činu, neboť byl jedním ze společníků poškozené společnosti a v době prodeje motocyklu za firmou evidoval značné pohledávky. Pokud by skutečně převzal od svědka H. částku 200.000,- Kč, mohl tento obnos z pokladny společnosti na částečnou úhradu svých pohledávek obratem vybrat. V žádném případě tedy neměl zapotřebí dané finanční prostředky zpronevěřit a ještě vyhotovovat falzifikát kupní smlouvy. Co se týče závěru soudu o nezvykle nízké ceně, za kterou byl motocykl prodán, dovolatel namítl, že takové konstatování nebylo podloženo žádným relevantním důkazem v podobě znaleckého posudku nebo odborného stanoviska. Soud vyšel pouze z tvrzení svědků, kteří jsou v daném směru pouzí laici. Nebyla stanovena obvyklá prodejní cena motocyklu. Soud k ní - přes návrh obhajoby - patřičné dokazování neprovedl. Dovolatel připomněl, že si sám v roce 2006 nechal vypracovat k ceně motocyklu znalecký posudek v rámci jeho odkupu od společnosti KOMASTAV, a. s., přičemž cena byla znalcem určena na částku 124.000,- Kč. Následně byl motocykl cca po dvou letech v důsledku dopravní nehody opětovně ve větším rozsahu poškozen, což mělo na jeho další cenu nepochybně významný vliv. Je tedy zcela nelogické, aby jej za daných okolností prodával za částku 240.000,- Kč. Dovolatel uzavřel, že v průběhu trestního řízení se především nepodařilo zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a při rozhodování o vině došlo k porušení zásady in dubio pro reo. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08, podle něhož v případech, kdy na základě provedeného dokazování lze v trestní věci dospět k několika rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, která je pro obviněného nejpříznivější.
Dovolatel má za to, že jeho dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je přípustné i důvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265 písm. k, odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí KS v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 6 To 592/2012-277, a současně, aby podle §265l přikázal KS v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 8. 8. 2013. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 16. 9. 2013 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný R. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem a stanovení rozsahu tohoto přezkumu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil jednak na námitce, že dokazování v předmětné trestní věci bylo provedeno v nedostatečném rozsahu, a jednak na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení důkazů provedených, zejména pak usvědčující výpovědi svědka M. H., kterou označil za nepravdivou. V posuzovaném případě tak měla být v dovolatelův neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování uplatněné obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování a z něho plynoucí různé skutkové verze k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. soudem zjištěný skutkový stav věci zjevně nemá žádnou vazbu na deklarované výsledky provedeného dokazování, či je dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. V odůvodnění svého rozhodnutí náležitě a logicky vysvětlil, proč považoval výpověď svědka M. H. za věrohodnou a proč měl naopak obhajobu obviněného - v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy - za vyvrácenou. Stejně tak se vypořádal se skutkovou argumentací obviněného stran absence motivu inkriminovaného jednání (v podrobnostech viz str. 7 až 10 shora rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnými procesními námitkami obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a z nich plynoucím právním závěrům neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) přesvědčivě zdůvodnil (viz str. 4 – 6 shora napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
K dovolatelem vytýkanému nedostatečnému rozsahu dokazování, konkrétně neprovedení důkazu znaleckým posudkem k určení reálné prodejní ceny předmětného motocyklu, je třeba uvést, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten rozsudek soudu prvního stupně splňuje, neboť v jeho písemném vyhotovení je v souladu s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. vysvětleno, proč soud k obhajobou navrhovanému doplnění dokazování nepřistoupil (viz str. 7 odůvodnění). Z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu (viz č. l. 275 verte procesního spisu) pak vyplývá, že obhajoba v rámci odvolacího řízení žádné další provádění dokazování nenavrhovala.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Obviněný R. V. své dovolání opřel o skutečnosti, které pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů uvedených v §265b tr. ř. podřaditelné nejsou. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler