ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.133.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 133/2014 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. února 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Z. S ., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2013, č. j. 8 To 508/2011-537, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 22/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 8. 2011, č. j. 1 T 22/2011-320, byl obviněný Z. S. uznán vinným „pokusem přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku“ (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě konkrétně popsaném v tzv. skutkové větě výroku o vině. Za tuto a další sbíhající se trestnou činnost byl podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu soud uložil rovněž trest vyhoštění ve výměře tří let. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 6. 2011, č. j. 1 T 6/2011-258, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, č. j. 8 To 508/2011-537, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté obviněného Z. S. uznal vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, když skutek oproti rozsudku soudu prvního stupně částečně modifikoval tak, že obviněný „25. září 2010 kolem 19.15 hodin vnikl nezjištěným způsobem do pokoje v hotelu R. v ulici I. P. P. v K. V. a tam uložil do brašny notebook zn. Lenovo PPR 61 v hodnotě 8.000 korun českých, který chtěl odcizit a jenž patřil Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ale vtom jej přistihla uživatelka pokoje M. M., která se do pokoje vrátila, a tak jí tam do očí nastříkal sprej a z místa utekl, aniž by něco odnesl“. Za to a za další sbíhající se trestnou činnost obviněného shodně jako soud prvního stupně podle §178 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu uložil také trest vyhoštění ve výměře tří let. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 6. 2011, č. j. 1 T 6/2011-258, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. 5. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Z. S. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že oba soudy se nevypořádaly s některými skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, v důsledku čehož dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zásadně nesouhlasí se způsobem, jakým hodnotily ve věci provedené důkazy, když závěr o jeho vině opřely výhradně o výpověď poškozené. Dovolatel připomněl, že při ohledání místa činu nebyly na dveřích od pokoje zjištěny žádné známky násilného vniknutí. To pouze potvrzuje jeho obhajobu, že poškozená ho sama vpustila dovnitř. Přesto si odvolací soud – s odkazem na věrohodnost výpovědi poškozené – tuto skutečnost vyložil tak, že elektronické zařízení zajišťující uzamykání dveří zřejmě nefungovalo. Zde se však podle dovolatele jedná o pouhou domněnku a ničím nepodloženou spekulaci. Proto v posuzované věci namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými závěry soudů na straně druhé, který je podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu způsobilý vyvolat dovolací přezkum.
Uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel také v tom, že ačkoli odvolací soud kvalifikoval stíhaný skutek mimo jiné pouze jako pokus přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy mírněji než soud prvního stupně, nijak se to neprojevilo ve výměře uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Se zřetelem na shora uvedené skutečnosti závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 8 To 508/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 1 T 22/2011, zrušil a věc „vrátil“ Okresnímu soudu v Karlových Varech k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 23. 9. 2013 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný Z. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel - pokud jde o výrok o vině - s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a odvolacím soudem aplikovanou právní kvalifikací ani to, že ve věci učiněná skutková zjištění byla nesprávně posouzena z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž odvolací soud dospěl na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě tak měla být v neprospěch dovolatele především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soud při neakceptování jeho obhajoby měl vyhodnotit obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak vycházel z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí. Soud se po doplnění a opakování dokazování ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce obecné i specifické věrohodnosti poškozené věnoval k námitce obviněného patřičnou pozornost. Nutno poznamenat, že při rekonstrukci skutkového děje nevycházel výhradně z její výpovědi, jak namítá dovolatel, ale přihlédl i k důkazům dalším, konkrétně svědeckým výpovědím R. H. a S. K. Teprve po jejich celkové analýze dospěl k závěru, že celá událost se odehrála tak, jak uváděla poškozená (viz str. 3/4 odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud tak nesdílí názor naznačený dovolatelem, že by odvolací soud v projednávaném případě vycházel z povrchně zjištěného skutkového stavu věci, anebo že by dokonce jeho rozhodnutí bylo v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran uložené trestní sankce Nejvyšší soud předně podotýká, že námitky vůči druhu a výměře trestu lze - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno - pokud jde o výrok o trestu - považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Žádnou takovou námitku však dovolatel nevznesl. Jeho argumentace vztahující se k nezbytnosti promítnout v odvolacím řízení do nového (mírnějšího) právního posouzení činu též novou (mírnější) sankci současně nenaplňuje ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému (dovolateli) byl totiž ukládán trest odnětí svobody mj. za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Pokud mu tedy byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, navíc jako souhrnný, jedná se o trest zákonný, jak pokud jde o druh, tak co do výměry.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného Z. S. bylo opřeno o skutečnosti, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler