ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1398.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1398/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný Z. D. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 11 To 227/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 69/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 3 T 69/2012 , byl obviněný Z. D. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ na základě výběrového řízení obdržel jako zhotovitel zakázku na zhotovení a výrobu požární nástavby na silniční motorové vozidlo tovární značky IVECO Daily, od objednatele společnosti Profi Auto CZ, a. s., kdy toto vozidlo mu bylo předáno na základě předávacího protokolu ze dne 8. 10. 2009 v jeho provozovně s tím, že termín dokončení zhotovení nástavby byl stanoven do 31. 1. 2010, kdy vozidlo mělo být předáno objednateli, vzhledem k tomu, že termín dokončení zhotovitelem nebyl dodržen, objednatel vypověděl sjednanou smlouvu o dílo a Z. D. byl vyzván dne 28. 5. 2010 k neprodlenému vrácení vozidla objednateli, přičemž k vlastnímu vrácení vozidla objednateli došlo až dne 28. 6. 2010, ovšem bez jím vyrobených komponentů hasičské nástavby, které již byly v průběhu realizace zakázky do vozidla namontovány a staly se tak jeho součástí, na což byl obžalovaný upozorněn zástupcem poškozené firmy, a to nádrž na vodu, koše z hliníkových profilů pro přepravky s výbavou, pojezdové mechanismy pro umístění DP, elektrocentrály a vysavače, dále plastového profilu pro umístění zábleskových majáků a konečně kotvícího mechanismu pro elektrický naviják, kdy tímto jednáním způsobil Z. D. společnosti Profi Auto CZ, a. s., se sídlem Říčany, Kolovratská 1367 IČ 26178559, škodu ve výši 300.000,- Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 3 T 69/2012, podal obviněný Z. D. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 11 To 227/2013 , a to tak, že odvolání obviněného Z. D. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 11 To 227/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 347 - 350), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že předmětné věci, které namontoval pro poškozenou společnost do vozidla, se nestaly součástí věci ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). V rozhodnutí obou soudů se uvádí, že věci byly vyrobeny a již namontovány a k jejich demontáži došlo pouze za účelem nátěru hasičského vozidla, kdy se však toto tvrzení nezakládá na pravdě a neopírá se o prokázaný a skutečný stav. Byl mu přistaven toliko podvozek vozidla, který měl být upraven tak, aby vznikl funkční hasičský vůz. Podvozek však nebyl způsobilý jít na technické přezkoušení a nebyl k němu ani přidán technický průkaz, typový list vozidla či technická dokumentace. Vzhledem k tomu, že stavba hasičského vozidla byla stále ve fázi rozpracovanosti a toto vozidlo nebylo dokončeno, natož odzkoušeno, nemohly se věci, které byly na vozidle toliko zkoušeny, stát součástí věci. Obviněný dále cituje vyhlášku č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „vyhláška č. 341/2002 Sb.“), konkrétně pak ustanovení §1 písm. d) vyhlášky č. 341/2002 Sb. stran toho, co je pevnou nástavbou hasičského vozidla, a dále otázku potřeby osvědčení o homologaci a vydání technického protokolu k vozidlu. Uvádí, že vozidlo svým provedením musí odpovídat i vyhlášce č. 35/2007 Sb., o technických podmínkách požární techniky (dále jen „vyhláška č. 35/2007 Sb.“) a na ní navazující technické normy. Pokud všechny tyto potřebné dokumenty k výstavně vozidla nebyly vydány a vozidlo neodpovídalo technickým podmínkám požární techniky, nelze přidané komponenty na předmětný podvozek považovat za vyrobené a za součást vozidla vzhledem k tomu, že do vydání homologace a technického protokolu za tyto věci a celé vystavěné vozidlo nemohl zodpovídat, a zároveň tedy nemohl takto nedokončený vůz objednateli předat. K objasnění všech specifik stran vytvoření hasičského vozu navrhoval obviněný ustanovit znalce, což však bylo soudem zamítnuto s tím, že určení, zda je věc součástí věci hlavní, je otázkou právní nikoli otázkou určenou pro znalce. S tímto se však obviněný neztotožňuje. Dále obviněný uvedl, že na předmětném vozidlu pracoval bez smlouvy, na základě falešné objednávky, ve které cena za provedené dílo nemůže být nikdy reálná. Na to však nebylo soudy reagováno. Dále uvedl, že mu nebylo uhrazeno vše, co na výstavbu vozidla vynaložil. Ani v tomto bodě nebylo dokazování doplněno. Nastoluje otázku, zda vůbec šlo neexistující hasičské vozidlo sundáním rozpracovaným věcí znehodnotit. Nalézací soud současně zamítl výslech svědků a nepovažoval za důležité obstarat listiny k technickému stavu vozidla.
Obviněný závěrem namítl, že je přesvědčen o tom, že se jedná toliko o obchodněprávní spor a zahájení trestního řízení shledává neadekvátním. Nikdy neměl v úmyslu zpronevěřit jakékoli věci v souvislosti s výstavbou požárního vozidla. Předmětné věci nebyly nikdy výrobně dokončeny, nebyly součástí objednávky poškozených a ke zkoušení těchto rozpracovaných výrobků na předaný podvozek docházelo pouze za účelem zkoušení možného vzhledu požárního vozidla do doby, než bude poškozenými upřesněn požadovaný rozsah výstavby požárního vozidla. Věci tak nemohly být nikdy ve vlastnictví poškozených, neboť mu nikdy nebyly svěřeny, naopak byl od počátku jejich vlastníkem.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 11 To 227/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 3 T 69/2012, a věc byla nalézacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že jak objektivní stránka trestného činu, tak subjektivní stránka byla obviněným naplněna, neboť jednal v úmyslu, přinejmenším v úmyslu nepřímém. Podle §120 odst. 1 obč. zák., podle nějž je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží, nezáleží na tom, zda součást věci je momentálně připevněná k věci hlavní, či nikoli. Specifické součásti vyrobené obviněným byly po zaplacení téměř celé kupní ceny díla integrální součástí vozidla. Na protiprávnost svého jednání a vlastnění pěti prvků poškozenou firmou byl obviněný upozorněn svědky V. a K., emailovou výzvou J. T., ředitele poškozené společnosti, ze dne 18. 6. 2010 a 23. 7. 2010. Obviněný si přesto předmětných pět prvků ponechal a nehodlal je vydat. Obviněný byl tedy přinejmenším srozuměn s protiprávností svého jednání a přinejmenším v nepřímém úmyslu si tedy přisvojil věc, respektive součásti věci, které mu byly svěřeny, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 11 To 227/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují částečně do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (námitka neprovedení obviněným navrhovaných důkazů – znaleckého posudku, resp. přibrání znalce, blíže nejmenovaných svědků a technické dokumentace k vozidlu) a vadná skutková zjištění (zejména námitky stran toho, jaká dokumentace byla k vozu k dispozici, v jaké fázi se celá zakázka výstavby hasičského vozu nacházela, jaké náklady byly ze strany obviněného již vynaloženy, resp. zda byly jeho náklady pokryty, a zejména pak otázka vlastnictví pěti předmětných prvků, které nebyly nikdy výrobně dokončeny, stejně jako námitka stran objednávky jako takové, kterou označil za zfalšovanou), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že provedenými důkazy nebyly objasněny veškeré skutkové okolnosti potřebné pro rozhodnutí) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že nikdy neměl v úmyslu zpronevěřit jakékoli věci v souvislosti s výstavbou hasičského vozu, kdy pět předmětných částí nebylo součástí objednávky, kterážto navíc byla zfalšovaná, nebyly výrobně dokončeny a na předaný podvozek byly namontovány pouze za účelem zkoušení možného vzhledu hasičského vozu do doby, než bude poškozeným objednatelem upřesněn požadovaný rozsah výstavby).
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Z. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný se dopustil přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu .
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě . Objektivní stránku naplní pachatel, který si
a) přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a zároveň tím
b) způsobí na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli , jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem.
Obviněný se na podkladě objednávky poškozeného zavázal k výstavbě hasičského vozidla, kdy však nebyl termín pro dokončení zakázky dodržen a ze strany objednatele – poškozeného byla proto smlouva vypovězena a obviněný byl vyzván k vydání vozidla. Vozidlo bylo následně obviněným vydáno, nicméně bez pěti obviněným vyrobených komponentů, které byly vyrobeny specificky pro uvedené vozidlo. Obviněný je přesvědčen, že uvedené komponenty jsou stále v jeho vlastnictví, resp. že se nestaly součástí věci hlavní, tedy vozidla – podvozku dodaného poškozeným.
Pro posouzení je zde stěžejní otázka, zda se předmětných pět částí vyrobených obviněným stalo k datu předání (vydání) vozidla poškozenému součástí věci hlavní, tj. předmětného vozidla či nikoli, a pokud ano, zda si byl této skutečnosti obviněný vědom, resp. byl s touto skutečností seznámen, čímž by naplnil skutkovou podstatu přečinu zpronevěry, nebo se jednalo stále o věci v jeho vlastnictví, kdy by pak jeho jednání nebylo sto naplnit skutkovou podstatu uvedeného přečinu.
Podle §120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Součástí věci podle ustanovení §120 odst. 1 obč. zák. je vše, co k ní podle její povahy náleží, a to nejen fyzicky, ale i funkčně, a co nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, a to rovněž nejen fyzicky nebo technicky, ale také funkčně. Znehodnocením věci hlavní nemusí být jen ztráta její hodnoty peněžní, nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné; znehodnocením se míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně (plní svou funkci na nižší úrovni) nebo mu nemůže sloužit vůbec (srov. např. rozsudek ze dne 29. 7. 1999, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 2000, pod č. 10, rozsudek ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1666/1998, rozsudek uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, rozsudek ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/1999, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 7, pod č. C 574, a rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/1999, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 22). Oddělení přitom zahrnuje nejrůznější způsoby separace, od přímých zásahů do hmotné podstaty věci, přes manipulaci neničící podstatu věci až po pouhé volně proveditelné odnětí věci (srov. např. rozsudek ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 28, pod č. C 2489). Není - li součást oddělena, není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, pokud není zákonem stanoveno jinak. S věcí “hlavní” tvoří věc jedinou, jež je podrobena jednotnému právnímu režimu; sdílí tedy to, co se po právní stránce týká věci hlavní, a to i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí věci hlavní taková věc, která byla (resp. která by jinak byla) věcí samostatnou (srov. rozsudek uveřejněný pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992, či rozsudek ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2250) - srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 200/2010, www.nsoud.cz .
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží” se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila”, však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení” zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě .
V posuzované věci je předmětem sporu pět komponentů hasičské nástavby – nádrže na vodu, koše z hliníkových profilů pro přepravky s výbavou, pojezdové mechanismy pro umístění DP, elektrocentrály a vysavače, plastový profil pro umístění majáků a kotvící mechanismus pro elektrický naviják.
Za účelem posouzení naplnění prvního výše zmíněného kritéria sounáležitosti předmětného vozidla a uvedených komponentů je nutno položit si otázku, zda může být toto hasičské vozidlo užíváno i bez těchto komponentů. Sám obviněný uvedl, že výstavba hasičského vozu má svá specifikace a uvedené komponenty jím byly vyrobeny v rámci zpracování díla – výstavby hasičského vozidla. Hasičský vůz je zcela jistě vozem velmi nestandardním a vyžadujícím specifické úpravy a zařízení, stejně jako např. vozy rychlé záchranné služby. Uvedené komponenty jsou pak specifickými náležitostmi hasičského vozu, byť ne všechny musí být zcela nezbytnými či v provedení (myšleno tvaru a rozměrech) obviněným zrealizovaným. Lze si však jen těžko představit hasičské vozidlo bez nádrže na vodu. Je nepochybné, že demontáží těchto předmětných komponentů (tedy oddělením ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák.) předmětné vozidlo ztratilo svůj účel, resp. došlo k zásadnímu omezení jeho užití a funkce. Na tom nemění nic skutečnost, že vozidlo nebylo ještě zcela dostavěno, tedy ani odzkoušeno. Stěžejní je, že se jednalo o objednávku hasičského vozidla, kdy komponenty pro tento účel a konkrétní vůz, přestože ještě nebyly trvale zamontovány do vozidla, byly již vyrobeny, a bez nich by došlo k zásadnímu omezení funkce vozidla jako hasičského vozu.
Co se týče druhého kritéria, tj. míry oddělitelnosti obou věcí tak, aby nedošlo ke znehodnocení věci hlavní, je zde s ohledem na závěry stran prvního kritéria zřejmé, že oddělením uvedených komponentů, která byla vyrobena v rámci díla – hasičského vozidla a která jsou specificky určenými součástmi, bylo hasičské vozidlo znehodnoceno, resp. došlo k újmě na jeho hodnotě. Jinými slovy, při porovnání stavu před oddělením uvedených komponentů a po jejich oddělení, je zřejmé, že vozidlo by po oddělení komponentů speciálně vyrobených pro účely hasičské nástavby vozidla sloužilo svému účelu méně kvalitně, resp. nemohlo mu sloužit vůbec. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 33 Odo 351/2002, www.nsoud.cz ).
Předmětné komponenty tak s podvozkem tvoří jeden funkční celek, kdy věc hlavní – vozidlo bez nich nemůže sloužit jako hasičský vůz, který byl předmětem smlouvy o dílo. Nejvyšší soud má tedy za to, že obě uvedené podmínky jsou v projednávané věci naplněny.
Na skutečnost, že se jedná po zaplacení téměř celé ceny díla o součást věci hlavní, tedy objednaného hasičského vozidla, kdy předmětné komponenty tvoří s podvozkem jeden funkční celek, byl obviněný upozorněn opakovaně. Jednak svědky V. a K., jednak opakovanou výzvou zaslanou prostřednictvím elektronické pošty ze dne 18. 6. 2010, resp. 23. 7. 2010, a to ředitelem poškozené společnosti. Obviněný byl tak přinejmenším srozuměn s tím, že zadržováním předmětných komponentů hasičské nástavby může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tímto srozuměn, tedy jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 písm. b) tr. zákoníku.
K námitce, že věc neměla být řešena v trestním řízení, neboť se jednalo o občanskoprávní vztah, tedy, že trestní represe měla přijít do úvahy až ve chvíli, kdy ostatní prostředky selhaly či jsou neúčinné, Nejvyšší soud uvádí, že porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. D. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata