ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1407.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1407/2014 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. listopadu 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2014, č. j. 6 To 139/2014-629, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 80 T 45/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 2. 2014, č. j. 80 T 45/2012-581, byl obviněný M. R. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „po předchozím zajištění uveřejnění inzerátu v internetové inzerci o nabídce k prodeji vozu tov. zn. Audi A6 V6, mj. s uváděnými údaji 3.0 benzín, r. v. 6/2003, 77.000 km, 4x4, 6 rychl. man., 1. majitel, koupeno v ČR, servisováno v Audi, stříbrná, cena 175.000,- Kč, který shlédl poškozený M. K. v B., popř. v T., okres F.-M., a po následném telefonickém kontaktu poškozeného s obžalovaným, během něhož obžalovaný poškozeného ujistil, že údaje ohledně vozidla obsažené v inzerátu se zakládají na pravdě, dne 1. 7. 2010 v J. u B. prodal obžalovaný poškozenému osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi A6, které mělo mít dle údajů v uzavřené kupní smlouvě a opětovného ústního ujištění ze strany obžalovaného najeto 77.120 km, včetně sady zimních pneumatik s disky, za cenu 175.000 Kč, přičemž věděl, že toto motorové vozidlo v době jeho prodeje mělo již ve skutečnosti najeto o nejméně 400.000 km více, čemuž by odpovídala nižší cena, což poškozený zjistil až po jeho několikaměsíčním užívání, přičemž pokud by poškozený informaci o skutečném počtu ujetých kilometrů prodávaného vozidla měl, předmětnou kupní smlouvu by neuzavíral, čímž poškozenému M. K.,, bytem B., způsobil škodu ve výši nejméně 105.900,- Kč“. Za to byl obviněný podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře šedesáti denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. K., bytem B., částku 105.900 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 5. 2014, č. j. 6 To 139/2014-629, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 5. 2014 (§140 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. R. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů dovodily existenci jeho podvodného úmyslu a tím i naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku bez náležité opory ve zjištěném skutkovém stavu věci, pouze na základě nepodložených subjektivních domněnek a úvah. Se skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyjádřil zásadní nesouhlas. Trvá na tom, že soudy hodnotily provedené důkazy selektivně, v rozporu s jejich skutečným obsahem. Některé důkazy pak byly zcela bezdůvodně a bez přiměřené argumentace ignorovány. Jako příklad tendenčního a jednostranného posuzování věci uvedl dovolatel hodnocení výpovědí svědků vyznívajících ve prospěch jeho obhajoby, které soud prvního stupně označil za nevěrohodné s poukazem na to, že svědci měli být vedeni snahou obviněnému pomoci a z trestné činnosti ho vyvinit. Na straně druhé soud nekriticky uvěřil výpovědi poškozeného, který údajně neměl mít důvodu se dovolateli mstít, cokoli si vymýšlet a tím se vystavovat riziku trestního stíhání pro křivé obvinění. V této souvislosti dovolatel vyzdvihl, že jakkoli poškozený podle svých slov neměl po zjištění skutečného stavu najetých kilometrů o vozidlo zájem, od kupní smlouvy neodstoupil a vozidlo si ponechal. Tím v podstatě konkludentně akceptoval jeho technický stav. Pokud přesto podal trestní oznámení, je evidentní, že zájem na odsouzení dovolatele měl, neboť tím mu byla přiznána i náhrada škody. Jeho výpověď tak z hlediska věrohodnosti nelze nadřazovat nad výpovědi ostatních svědků. Za zavádějící považuje dovolatel rovněž úvahu soudu, že poté, co zjistil nesrovnalosti v počtu inzerovaných a reálně ujetých kilometrů, se o vozidlo, resp. pravý stav věci, již nezajímal. Předmětný automobil naopak převezl ke svému známému, svědku J. B., který se mu léta staral o opravu jeho vozidel a k němuž choval důvěru. Šlo o to, aby svědek vše prověřil, neboť dovolatel informaci o překročení stavu tachometru vnímal - vzhledem k fyzickému stavu vozu - jako obtížně uvěřitelnou až absurdní. Vozidlo prohlédl i svědek H. B., který potvrdil, že nemůže být takto opotřebované. Dovolatel navíc kontaktoval i V. B., který předmětný obchod „samozvaně“ zprostředkoval a který vyloučil, že vozidlo by mělo jiný stav tachometru než ten, který je viditelný na jeho palubní desce.
Obviněný připustil, že byl prvním potencionálním kupujícím upozorněn na to, že inkriminované vozidlo má podle nějaké internetové databáze najeto přes 400.000 km. Sám si však toto tvrzení ověřit nemohl, neboť je „počítačovým analfabetem“. Navíc podle jeho názoru nelze a priori vycházet z toho, že informace na internetu byla věrohodná, že vozidlo má skutečně přetočený tachometr a že o tom věděl. Pak by nedával smysl jeho další postup, kdy je nechal zkontrolovat svým známým a kvůli tvrzeným nesrovnalostem kontaktoval V. B. Stejně tak podle dovolatele nelze akceptovat úvahu soudu, že pokud by si jako zkušený obchodník počínal korektně, zanesl by ničím nepotvrzený údaj o najetých kilometrech, sdělený mu prvním potencionálním zájemcem o koupi vozu, do kupní smlouvy.
S odkazem na trestně právní literaturu a judikatorní praxi dovolatel závěrem konstatoval, že úmysl jako formu zavinění zásadně nelze jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností objektivní povahy prokázat. To se podle jeho názoru v daném případě nestalo.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2014, č. j. 6 To 139/2014-629, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 2. 2014, č. j. 80 T 45/2012-581, zrušil i další výroky na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 13. 10. 2014. Přípisem doručeným soudu dne 15. 10. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek se k podanému dovolání nehodlá věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný M. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel sice formálně namítl, že nejednal v podvodném úmyslu a proto nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, ovšem tuto obecně hmotně právní námitku o nedostatku úmyslného zavinění neodůvodnil existencí žádného relevantního rozporu mezi skutkem popsaným ve výroku o vině ve vztahu k soudem aplikované právní kvalifikaci ani tím, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Své dovolání založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě vyhodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě měla být v neprospěch dovolatele porušena především zásada in dubio pro reo , když soudy při neakceptování jeho obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z vadně zjištěného skutkového stavu věci, tedy z takového, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět například opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně podrobně a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz příslušné pasáže na str. 7 dole až 13 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 4 až 6 shora napadeného usnesení). Vysvětlil, proč obhajobě obviněného spočívající v podstatě v tom, že nejednal v podvodném úmyslu, nýbrž v důvěře ve správnost jím inzerovaných údajů o technickém stavu a opotřebení prodávaného vozidla, stejně jako soud prvního stupně neuvěřil a vzhledem k výsledkům dokazování ji považoval za vyvrácenou. Nejvyšší soud nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného M. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler