ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1416.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1416/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný Z. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 3 To 188/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 146/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 81 T 146/2012 , byl obviněný Z. Š. na podkladě skutkového stavu podrobně rozepsaným ve výroku uvedeného rozsudku pod body 1) – 5) uznán vinným třemi přečiny podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to pod body 1) – 3), bodem 4) a bodem 5) výroku o vině.
Za to byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody:
- J. K., částku 12.000,- Kč,
- F. O., částku 12.000,- Kč,
- P. S., částku 6.500,- Kč,
- J. R., částku 9.500,- Kč,
- W. D. P., částku 5.200,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 81 T 146/2012, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 3 To 188/2013 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného Z. Š. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu.
Za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným jednak přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustil dle skutkových zjištěním jednáním popsaným pod body 1) – 3) výroku o vině spočívajícím v tom, že:
1) „ dne 12. 10. 2010 ve F.–M. jako obchodní zástupce společnosti Amenity, s. r. o., vylákal pod záminkou poskytnutí půjčky ve výši 700.000,-- Kč od J. K. částku ve výši 12.000,-- Kč poté, co jí předložil k podpisu zprostředkovatelskou smlouvu č. 120006, a to s ubezpečením, že půjčka je již schválena, přestože věděl, že se jedná pouze o zprostředkovatelskou činnost, směřující k vyřízení úvěru či půjčky, která však J. K. poskytnuta nebyla, čímž J. K. způsobil škodu ve výši 12.000,-- Kč “;
2) „ dne 18. 10. 2010 v O. jako obchodní zástupce společnosti Amenity, s. r. o., vylákal pod záminkou poskytnutí půjčky ve výši 800.000,-- Kč od F. O. částku ve výši 12.000,--Kč poté, co mu předložil k podpisu zprostředkovatelskou smlouvu, a to s ubezpečením, že půjčka je již schválena, přestože věděl, že se jedná pouze o zprostředkovatelskou činnost, směřující k vyřízení úvěru či půjčky, která však F. O. poskytnuta nebyla, čímž F. O. způsobil škodu ve výši 12.000,-- Kč “;
3) „ dne 20. 10. 2010 v O. jako obchodní zástupce společnosti Amenity, s. r. o., vylákal pod záminkou poskytnutí půjčky ve výši 80.000,-- Kč od P. S. částku ve výši 6.500,--Kč poté, co mu předložil k podpisu zprostředkovatelskou smlouvu, a to s ubezpečením, že půjčka je již schválena, přestože věděl, že se jedná pouze o zprostředkovatelskou činnost, směřující k vyřízení úvěru či půjčky, která však P. S. poskytnuta nebyla, čímž P. S. způsobil škodu ve výši 6.500,-- Kč“;
jednal přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 4) výroku o vině spočívajícím v tom, že:
4) „ dne 25. 8. 2011 ve F. –M. jako obchodní zástupce společnosti DOMIS TRADE, s. r. o., vylákal pod záminkou poskytnutí půjčky ve výši 400.000,-- Kč od J. R. částku ve výši 9.500,-- Kč poté, co mu předložil k podpisu zprostředkovatelskou smlouvu, a to s ubezpečením, že půjčka je již schválena, přestože věděl, že se jedná pouze o zprostředkovatelskou činnost, směřující k vyřízení úvěru či půjčky, která však J. R. poskytnuta nebyla, čímž J. R. způsobil škodu ve výši 9.500,--Kč “;
a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 5) výroku o vině spočívajícím v tom, že:
5) „ dne 7. 9. 2012 ve F. –M. jako obchodní zástupce společnosti Credit Group Int., s. r. o., Praha, IC 24706701, vylákal pod záminkou poskytnutí půjčky ve výši 60.000 Kč od W. D. P. částku ve výši 5.200 Kč poté, co jí předložil k podpisu zprostředkovatelskou smlouvu číslo, a to s ubezpečením, že půjčka je již schválena, přestože věděl, že se jedná pouze o zprostředkovatelskou činnost směřující k vyřízení úvěru či půjčky, která však W. D. P. poskytnuta nebyla, čímž této způsobil škodu ve výši nejméně 5.200 Kč “.
Za to byl obviněný podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody:
- J. K., částku 12.000,- Kč,
- F. O., částku 12.000,- Kč,
- P. S., částku 6.500,- Kč,
- J. R., částku 9.500,- Kč,
- W. D. P., částku 5.200,- Kč.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 3 To 188/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 258 - 260), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) t r. ř. , s tím, že došlo ze strany odvolacího soudu k nesprávnému právnímu posouzení celé trestní kauzy.
Obviněný uvedl, že je přesvědčen, že předmětný skutek byl nesprávně klasifikován jako trestný čin. Na základě zjištěné důkazní situace není možné jeho jednání podřadit pod přečin podvodu dle ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku tak, jak bylo dovozeno nalézacím a následně i odvolacím soudem, ale celá věc je maximálně civilněprávním sporem, kdy v podrobnostech odkazuje na ve věci podané odvolání ze dne 5. 4. 2013. Poukazuje dále na právní názor Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010, který stanovil, že pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od těchto účastníků lze pak požadovat, aby postupovali obezřetně, a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když jsou pro to snadno dosažitelné prostředky. Současně je nutné přihlédnout zejména k tomu, zda uvedené prostředky nepřesahují reálné možnosti poškozeného z hlediska jeho věku, vzdělání, životních zkušeností apod. Proto za situace, kdy v rámci předmětného vztahu poškozený sám svou zjevnou neopatrností, jíž se mohl snadno vyvarovat, přistoupil k nejisté finanční dispozici a vynaložil finanční prostředky, pak se s důsledky této nejistoty musí také sám vypořádat, a to za použití prostředků soukromého práva. Obviněný je toho názoru, že výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu lze aplikovat i na danou trestní kauzu, kdy jeho jednání nelze postihnout trestní represí, ale poškození se mohou svých nároků domáhat maximálně občanskoprávní žalobou.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 3To 188/2013, a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel vznáší prakticky jedinou námitku, a sice tu, že právní vztahy řešené napadeným meritorním rozhodnutím nespadají do oblasti trestního práva, nýbrž se jedná o soukromoprávní vztahy, jejichž řešení trestním soudům nepřináleží. Tento argument v zásadě staví na tvrzení, že na škodlivém následku se podstatnou měrou podíleli sami poškození tím, že při jednání s obviněným neprojevili dostatečnou obezřetnost a k úhradě jím požadovaných částek přistoupili velmi lehkovážně, tedy že nedbali ani elementární obezřetnosti, a proto musí sami nést tíži škodlivého následku. Nejvyšší soud v citované věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010, stejně jako soudy v projednávané věci, konstatoval, že poškození skutečně mohli projevit více opatrnosti a důkladněji ověřovat podmínky, za nichž obviněnému vypláceli požadované sumy, a se zřetelem k této okolnosti soudy vyměřily obviněnému trestní sankci, kterou je možno označit víceméně za symbolickou. Na straně druhé je nepochybné, že obmyslným jednáním obviněného byli poškození záměrně vmanévrováni do situace, v níž mylně považovali podepisované dokumenty již za smlouvy o poskytnutí úvěru, kdy současně jednali pod tlakem finanční tísně a byli zranitelnější ve smyslu ochoty přistupovat na sliby obviněného. Obviněný je záměrně ponechával v omylu o pravé povaze a významu listin, které podepisovali, a neobjasnil jim pravou povahu právního vztahu, do něhož vstupují, a to nepochybně v souvislosti se svým podílem na vyplacených „provizích“. Státní zástupce uzavřel, že jednání obviněného naplňuje všechny znaky přečinu podvodu a je vskutku jednáním kriminálním, nikoli beztrestným chováním, jež lze řešit pouze v režimu norem občanského práva.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť jeho námitky zvolený důvod dovolání neosvědčily.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 3 To 188/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný byl uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou .
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení . Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí , ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost . Trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku může být spáchán i tím, že pachatel vystupoval jako zprostředkovatel úvěru a sliboval podnikatelům zajištění či obstarání úvěrů za poskytnutí určité peněžní částky (provize) , přičemž po jejím zaplacení žádný úvěr nezajistil ani neposkytl (případně vůbec nečinil žádné kroky směřující k tomu, aby jej zajistil) a od počátku mu šlo jen o vylákání peněz . Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049 – 2058).
Obviněný s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, namítl, že se jedná toliko o soukromoprávní vztah mezi ním a poškozenými, kdy tito při jednání s ním neprojevili dostatečnou obezřetnost a k úhradě jím požadovaných částek přistoupili velmi lehkovážně, tedy nedbali ani elementární obezřetnosti, čímž se na škodlivém následku podstatnou měrou podíleli, a musí proto nést důsledky.
Dle skutkové věty spočívalo jednání obviněného v tom, že pod záminkou poskytnutí půjčky vylákal na poškozených různě vysoké finanční částky poté, co jim předložil k podpisu smlouvy s ujištěním, že půjčka je již schválena, a to za situace, kdy si byl vědom skutečnosti, že se jedná toliko o smlouvy zprostředkovatelské, které teprve směřují k vyřízení úvěru či půjčky.
Je zcela zřejmé, že obviněný vystupoval z pozice obchodního zástupce různých společností a „svým klientům“ předkládal smlouvy, jejichž pravou povahu jim neosvětlil, kdy se současně jednalo o situaci, ve které se ne každý z nich mohl snadno orientovat. Obviněný uvedené smlouvy vydával za smlouvy, na jejichž podkladě byl již poškozeným schválen úvěr či půjčka, což neodpovídalo skutečnosti, resp. poškozené ponechal v omylu, že tomu tak je. Obviněný pak za takovéto „zprostředkování“ inkasoval různé částky, kterými se obohatil, aniž by podnikl jakékoli kroky k tomu, že by uvedené zprostředkovatelské smlouvy zrealizoval. Jeho podvodné jednání je zcela očividné, stejně jako úmysl vylákat od poškozených různé částky peněz a o tyto se obohatit.
Obviněnému lze přisvědčit, že jednání poškozených bylo ne zcela uváženým, zejména jednalo-li se o úvěry a půjčky v řádech desetitisíců či dokonce statisíců. Přesto je odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, nepřípadný. Uvedené usnesení se týká odlišného skutkového případu, kdy poškození „ jako účastníci soukromoprávního vztahu evidentně nedbali ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, svou vlastní liknavostí si neopatřili snadno dostupné informace významné pro rozhodnutí týkající se nákupu nemovitostí a sami se tak vystavili riziku vyplývajícímu z uskutečňované transakce “. V dané věci si poškození při nákupu nemovitosti neověřili informaci o možných zástavních právech na nemovitost váznoucích, kdy tuto si mohli vyžádat od obviněného nebo si sami opatřit výpis z katastru nemovitostí, což je lehce dostupný doklad, který si lze obstarat bez jakýchkoli obtíží. Nejvyšší soud uvedl, že „ využití výpisu z katastru nemovitostí jako autentického zdroje informací pro rozhodnutí činěná ohledně koupě nemovitostí nebylo ničím, co by nějak přesahovalo reálné možnosti poškozených z hlediska jejich věku, vzdělání, životních zkušeností apod. “. V projednávané věci se však jednalo o situaci jinou, kdy obviněný vystupoval z pozice obchodního zástupce společností poskytujících úvěry či půjčky, své „klienty“ ujistil o tom, že jimi požadované úvěry či půjčky již byly schváleny, a pro stvrzení transakce jim předložil smlouvy, o jejichž pravé povaze je neinformoval. Nelze opomenout, že se nejednalo o informace pro poškozené snadno dostupné. Za „zprostředkování“ si nechal vyplatit od poškozených různě vysoké finanční částky, na jejichž vyplacení neměl nárok, neboť závazkům ze zprostředkovatelské smlouvy nedostál. Podvodný úmysl lze dovodit i z toho, že poškozeným uváděl termíny, v rámci nichž jim budou peníze na účet poslány, přestože si byl vědom skutečnosti, že žádnému z nich úvěr či půjčka zajištěny nebyly. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu na str. 7 až 8.
K námitce, že věc neměla být řešena v trestním řízení, neboť se jednalo o občanskoprávní vztah, Nejvyšší soud uvádí, že porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu . Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. Š. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata