ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1429.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1429/2013 -40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2014 o dovolání obviněného J. S ., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 8. 2013, č. j. 55 To 183/2013-457, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 117/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2013, č. j. 2 T 117/2011-418, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 6. 5. 2010, v sídle společnosti B. S., a. s., O., S., kde se vydával za zplnomocněného zástupce spol. TRUCK CENTRUM BOHEMIA, s. r. o., se sídlem V Hlinkách 1172, Chrudim, IČ: 25266543, aniž by byl oprávněn za tuto společnost jednat, pod záminkou realizace výstavby garáží v obci B., okres P., uzavřel v zastoupení této společnosti v souladu s ustanovením §269 odst. 2 obchodního zákoníku rámcovou kupní smlouvu na dodávku stavebního materiálu, na jejímž základě mohl od prodávajícího zakoupit zboží na fakturu s dobou splatnosti 14 dní ode dne jejího vystavení, kdy dle smlouvy byl stanoven limit pro závazky vzniklé v rámci smluvního vztahu ve výši 70.000,- Kč, přičemž při uzavírání smlouvy a po celé další období, tj. od 7. 5. 2010 do 10. 6. 2010, kdy zboží skutečně odebral na základě těchto vystavených faktur:
a) faktura ze dne 7. 5. 2010 na částku 57.824,- Kč,
b) faktura ze dne 11. 5. 2010 na částku 25.646,- Kč,
c) faktura ze dne 14. 5. 2010 na částku 18.236,- Kč,
d) faktura ze dne 20. 5. 2010 na částku 30.667,- Kč,
e) faktura ze dne 27. 5. 2010 na částku 31.818,- Kč,
f) faktura ze dne 28. 5. 2010 na částku 64.534,- Kč,
g) faktura ze dne 31. 5. 2010 na částku 62.320,- Kč,
h) faktura ze dne 3. 6. 2010 na částku 32.897,- Kč,
i) faktura ze dne 10. 6. 2010 na částku 60.394,- Kč,
které v době jejich splatnosti neuhradil a následně odebrané zboží prodal, a to převážnou část ve stavebním bazaru osoby samostatně výdělečně činné K. R., v obci L., okres K., kdy cena za odebrané zboží byla zhruba o 40 % nižší než cena, za kterou zboží od poškozené společnosti nakoupil, přičemž poškozenou neustále ubezpečoval, že celou věc zařídí a dá do pořádku, což neučinil a takto získané finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, kdy tak tímto jednáním způsobil škodu poškozené společnosti BALUS Stavebniny, a. s., ve výši 384.336,- Kč“. Za to byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a čtyř měsíců, pro jehož byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 2 T 148/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené BALUS Stavebniny, a. s., se sídlem Sladkovského 53a, Olomouc, IČ: 25388304, částku 354.336,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 14. 8. 2013, č. j. 55 To 183/2013-457, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 8. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. S. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako jednání trestné, přestože šlo o standardní obchodněprávní vztah, v jehož rámci řádně zastupoval společnost TRUCK CENTRUM BOHEMIA, s. r. o. Soud podle jeho názoru učinil ve věci neúplná skutková zjištění a na tomto nedostatečném základě pak chybně rozhodl jak o jeho vině, tak i o trestu a povinnosti k náhradě škody. Dovolatel setrval na svém tvrzení, že za výše uvedenou společnost jednal zcela oprávněně. V této souvislosti soudům vytkl, že nepovolily provedení některých navržených důkazů, které by tuto jeho obhajobu potvrdily. Předně nebyl vyslechnut svědek JUDr. Z., který vypracoval několik generálních plných mocí, na jejichž základě byl dovolatel zmocněn k zastupování společnosti TRUCK CENTRUM BOHEMIA, s. r. o. Několik těchto plných mocí podepsal i jednatel společnosti pan N. Právě on měl tedy zajistit zaplacení předmětných faktur za společnost, jejímž jménem dovolatel oprávněně jednal. Dále nebyl proveden důkaz k ověření okolností, za kterých ještě v roce 2011 jménem společnosti dovolatel jednal na finančním úřadě. Nebyla předložena ani plná moc založená u finančního úřadu. Také tímto důkazem hodlal dovolatel prokázat, že pro jednání jménem společnosti měl právní podklad. Proveden nebyl rovněž výslech svědka K., bývalého pracovníka společnosti BALUS Stavebniny, a. s., k předchozím obchodním vztahům mezi oběma společnostmi, jehož obsahem dovolatel mohl prokázat, že již v předcházejícím období byly uzavírány obdobné obchodní smlouvy mezi oběma subjekty, které byly likvidovány společností TRUCK CENTRUM BOHEMIA, s. r. o., a současně vyvrátit tvrzení svědkyně T., že si navržený svědek nepamatuje na daný vztah. Provedeny nebyly ani důkazy znaleckým posudkem z oboru účetnictví ohledně skutečnosti, jak byly dodané faktury, vyjmenované v tzv. skutkové větě, zaúčtovány v účetnictví a jak bylo účetně postupováno ze strany společnosti TRUCK CENTRUM BOHEMIA, s. r. o., a důkaz znaleckým posudkem ohledně pravosti podpisu dovolatele na uznávacím prohlášení ze dne 11. 6. 2010, přestože dovolatel tvrdil, že podepsal pouze uznání závazku za společnost. Soudy nepřistoupily ani k provedení důkazu čtením výpisu z obchodního rejstříku, z něhož vyplývá, že jako statutární zástupce společnosti TRUCK CENTRUM BOHEMIA, s. r. o., přestal být dovolatel veden v roce 2007, ale předmětná rámcová kupní smlouva byla podepsána až v roce 2010. Nemohlo tedy jít o „soukromou“ smlouvu dovolatele, když vystupoval za společnost na základě udělené plné moci. Ostatně společnost TRUCK CENTRUM BOHEMIA, s. r. o., obdržené faktury vystavené firmou BALUS Stavebniny, a. s., nikdy nenapadla pro neplatnost, resp. tato skutečnost dosud nebyla v řízení prokázána. Proto měla být vyložena ve prospěch dovolatele tím způsobem, že jde o faktury oprávněně převzaté společností, kterou zastupoval, a šlo tedy o standardní obchodněprávní vztah.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 55 To 183/2013-457, ze dne 14. 8. 2013, a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci, č. j. 2 T 117/2011-418, ze dne 23. 4. 2013. Současně požádal o odklad výkonu uloženého souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 12. 11. 2013. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 18. 11. 2013 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem a stanovení rozsahu tohoto přezkumu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil jednak na námitce, že dokazování v předmětné trestní věci bylo provedeno v nedostatečném rozsahu, a jednak na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení důkazů provedených. V posuzovaném případě podle něj byla především porušena zásada in dubio pro reo , když soudy při neakceptování uplatněné obhajoby vyhodnotily obsah neúplného dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. soudem zjištěný skutkový stav věci zjevně nemá žádnou vazbu na deklarované výsledky provedeného dokazování, či je dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. V odůvodnění svého rozhodnutí logicky a přesvědčivě vysvětlil, na základě jakých důkazů a z nich plynoucích skutečností neuvěřil konstantní obhajobě obviněného (dovolatele), že rámcovou kupní smlouvu na dodávku inkriminovaného stavebního materiálu dne 6. 5. 2010 se společností BALUS Stavebniny, a. s., uzavřel zcela legálně, tzn. v pozici zplnomocněného zástupce společnosti TRUCK CENTRUM BOHEMIA, s. r. o. (viz zejména str. 10 dole až 13 rozsudku). Odvolací soud se již v rámci svého prvého přezkumu ve věci (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) v usnesení ze dne 6. 2. 2013, č. j. 55 To 349/2012-401, přesvědčivě zdůvodnil (viz zejména str. 3 - 6 citovaného rozhodnutí). Důvodem zrušení rozsudku byly jiné vady.
V dovoláním napadeném usnesení ze dne 14. 8. 2013, č. j. 55 To 183/2013-457, se pak odvolací soud věcí zabýval především se zřetelem k vytýkaným vadám, tedy zda soud prvního stupně v hlavním líčení postupoval ve smyslu §264 odst. 1 tr. ř. a provedl úkony, které mu v původním zrušujícím usnesení nařídil; tj. zda si vyžádal trestní spis Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 2 T 148/2010, a z něj ověřil, jestli v dané věci nebylo vydáno rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky podle §368 tr. ř., což by mělo podstatný význam pro výrok o trestu v nyní projednávané trestní věci.
Nejvyšší soud tedy nesdílí názor dovolatele, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K dovolatelem vytýkanému nedostatečnému rozsahu ve věci provedeného dokazování je třeba uvést, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten rozsudek soudu prvního stupně splňuje, neboť v jeho písemném vyhotovení jsou v souladu s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. dostatečně rozvedeny důvody, proč soud k obhajobou požadovanému doplnění dokazování nepřistoupil (viz str. 13). Důkazní návrhy dovolatele neopomněl ani soud odvolací, jak je patrno již z jeho prvního rozhodnutí ve věci (viz citované usnesení ze dne 6. 2. 2013, č. j. 55 To 349/2012-401, str. 3 a 5/6).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného J. S. bylo opřeno výhradně o procesní (skutkové) námitky , které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět dovolatele k odkladu výkonu uloženého souhrnného trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci rozhodl (předsedou senátu) podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání právně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně (samosoudce). V posuzované věci však samosoudce Okresního soudu v Olomouci takový postup nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler