ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1471.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1471/2013 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. ledna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. H ., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 9. 2013, č. j. 31 To 236/2013-426, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 42 T 189/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 4. 2013, č. j. 42 T 189/2011-407, byl obviněný M. H. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“) na tom pokračujícím základě, že
„1) dne 3. 3. 2010 požádal telefonicky V. H., bytem v Č. L., S. o poskytnutí finanční půjčky ve výši 50.000,- Kč s příslibem, že mu půjčku vrátí, jmenovaný téhož dne zaslal uvedenou částku na jím uvedený bankovní účet, a jednání se dopustil, ačkoli si byl vědom své nepříznivé finanční situace, která byla způsobena existencí jeho splatných vysokých finančních závazků vůči jiným věřitelům, kdy některé z nich byly soudně vymáhány, a jeho majetek, jakož i majetek jeho příbuzných byl pro jeho závazky exekučně zatížen, a věděl, že půjčku nevrátí nejen v dohodnutém termínu, ale ani později, přičemž tuto skutečnost V. H. zatajil a půjčený finanční obnos přes opakované výzvy jmenovanému ani zčásti nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 50.000,- Kč,
2) dne 7. 4. 2010 v Č. L. převzal na základě předchozí ústní dohody opět od V. H., finanční hotovost ve výši 350.000,- Kč jako půjčku s příslibem, že mu půjčku vrátí do 18. 4. 2010, téhož dne vystavil a jmenovanému předal směnku na částku 450.000,- Kč splatnou dne 18. 4. 2010 v hotovosti v místě trvalého bydliště V. H., a jednání se dopustil, ačkoli si byl vědom své nepříznivé finanční situace, která byla způsobena existencí jeho splatných vysokých finančních závazků vůči jiným věřitelům, kdy některé z nich byly soudně vymáhány, a jeho majetek, jakož i majetek jeho příbuzných byl pro jeho závazky exekučně zatížen, a věděl, že půjčku nevrátí nejen v dohodnutém termínu, ale ani později, přičemž tuto skutečnost V. H. zatajil, naopak jej ujišťoval, že v době splatnosti směnky bude mít dostatek finančních prostředků, ze kterých zapůjčenou finanční hotovost zaplatí, což se nestalo a půjčený finanční obnos přes opakované výzvy jmenovanému ani z části nevrátil, čímž V. H., bytem Č. L., S., způsobil škodu ve výši 350.000,- Kč,
3) dne 30. 4. 2010 v Č. L. převzal na základě předchozí ústní dohody opět od V. H., finanční hotovost ve výši 600.000,- Kč jako půjčku s příslibem, že mu půjčku vrátí do 15. 5. 2010, téhož dne vystavil a jmenovanému předal směnku na částku 700.000,- Kč splatnou dne 15. 5. 2010 v hotovosti v místě trvalého bydliště V. H., a jednání se dopustil, ačkoli si byl vědom své nepříznivé finanční situace, která byla způsobena existencí jeho splatných vysokých finančních závazků vůči jiným věřitelům, kdy některé z nich byly soudně vymáhány, a jeho majetek, jakož i majetek jeho příbuzných byl pro jeho závazky exekučně zatížen, a věděl, že půjčku nevrátí nejen v dohodnutém termínu, ale ani později, přičemž tuto skutečnost V. H. zatajil, naopak jej ujišťoval, že v době splatnosti směnky bude mít dostatek finančních prostředků, ze kterých zapůjčenou finanční hotovost zaplatí, což se nestalo a půjčený finanční obnos přes opakované výzvy jmenovanému ani z části nevrátil, čímž V. H., bytem Č. L., S., způsobil škodu ve výši 600.000,- Kč“.
Za tuto a další sbíhající se trestnou činnost byl obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení jako osoba samostatně výdělečně činná v oblasti vedení účetnictví a poradenství v trvání pěti let. Soud současně zrušil ve výrocích o trestu rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 T 166/2011-639, a trestní příkaz téhož soudu ze dne 6. 6. 2010, sp. zn. 4 T 93/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému V. H. na náhradě škody částku 1.000.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 20. 9. 2013, č. j. 31 To 236/2013-426, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 9. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. H. následně dovoláním , které zároveň obsahově směřovalo i proti odsuzujícím výrokům z rozsudku soudu prvního stupně. Jako dovolací důvody uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutky, které byly předmětem obžaloby, a to zejména z důvodu, že neprovedly všechny jím navržené důkazy a při závěru o jeho vině se nesprávně opřely o nepravdivou výpověď svědka P. N. Právě tento svědek dostal dovolatele do obtížné situace, kterou pak musel rychle vyřešit peněžními půjčkami od svého strýce V. H., od něhož během krátké doby získal částku celkem 1.000.000,- Kč. Zapůjčené peníze pak dovolatel předal právě výše uvedenému svědkovi, což potvrzují příjmové doklady založené ve spise vedeném Okresním soudem v Nymburce ve věci sp. zn. 10 C 125/2010. P. N. mu poskytl pouze 650.000,- Kč, ovšem s úrokem 20% týdně. Pod tlakem jeho osoby musel dovolatel podepsat listiny, kterými stvrdil půjčky v daleko vyšší částce. Soud však v tomto směru žádné dokazování neprováděl, neboť zamítl návrhy dovolatele na doplnění dokazování výpisy z účtů P. N., zprávou exekutorského úřadu a zprávou Městského úřadu v P. Dovolatel byl také uvedeným svědkem fyzicky napaden, což bylo zjištěno čtením obsahu shora citovaného civilního spisu Okresního soudu v Nymburce. Jde o skutečnosti, z nichž bylo možno zjistit a prokázat, že dovolatel v době uzavírání půjček nejednal v úmyslu zapůjčený obnos poškozenému V. H. nevrátit. U svědka P. Č. měl navíc vklad tichého společníka ve výši nejméně 2 milionů Kč a s touto částkou mohl také počítat. Svědek tuto skutečnost soudu potvrdil. Nepříznivé výsledky svědkova podnikání se projevily až v roce 2011. To bylo zároveň důvodem, proč nemohl dovolateli peníze z vkladu tichého společníka nakonec odevzdat.
Jestliže oba soudy ve svých rozhodnutích bez zřetele na výše konstatované skutečnosti shodně dovodily, že obviněný (dovolatel) již v době uzavírání jednotlivých půjček jednal s V. H. minimálně s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit, a tím ho uvedl v omyl, aby se ke škodě jeho majetku sám obohatil, jde podle dovolatele o závěr vzbuzující důvodné pochybnosti. Je přesvědčen, že soudy k němu dospěly na základě důkazně nepodloženého a tedy neúplně zjištěného skutkového stavu věci.
Dále je dovolatel toho názoru, že také úvaha soudů o výši uloženého trestu není správná. Soudy měly v jeho případě v rozporu s ustanovením „§23 tr. zákona“ ) Pozn.: Zde měl dovolatel zřejmě na mysli ustanovení §39 tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, podle něhož mu byl ukládán trest. o účelu trestu vycházet z nepochopení toho, že při ukládání trestu je třeba prevenci i represi zohlednit v každém individuálním případě vyváženě, což znamená, že nelze zdůrazňovat jen moment trestní represe, což by ve svém důsledku znamenalo exemplární trestání. Právě k tomu však v daném případě došlo, protože dovolateli byl uložen trest neúměrně vysoký, výrazně v horní třetině zákonné trestní sazby.
Z výše uvedených důvodů závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadená rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě a Krajského v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ve všech výrocích a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 14. 1. 2014 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo dovolatelem namítanými vadami, které by současně naplňovaly alespoň jeden z dalších uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel - pokud jde o závěr soudů o jeho vině - nenamítl s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil jednak na námitce, že soudy neprovedly dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, a na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení důkazů provedených. V posuzovaném případě tak měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování uplatněné obhajoby vyhodnotily obsah neúplného dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který odporoval skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání v této části uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, a to v případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku nebylo obviněnému (dovolateli) prokázáno, resp. že se jej nedopustil. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom podrobně vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce, zda obviněný jednal v podvodném úmyslu, věnoval patřičnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč neuvěřil jeho obhajobě, že svého strýce nechtěl podvést, popřípadě důvodně očekával, že bude - jak poškozeného ujišťoval - schopen krátkodobé půjčky ve smluvených termínech vracet z vlastních finančních prostředků (v podrobnostech viz zejména str. 8/9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a při hodnocení správnosti právní kvalifikace jednání obviněného (skutku) na ně plně navázal, což také v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu náležitě odůvodnil (viz str. 3 dole až 6 shora napadeného usnesení). Rovněž on se přesvědčivě vypořádal s procesními námitkami, které obviněný učinil předmětem i nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku. V tomto směru lze na argumentaci odvolacího soudu plně odkázat.
K dovolatelem vytýkanému nedostatečnému rozsahu dokazování, resp. neprovedení některých jím navržených důkazů, je třeba uvést, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten dovoláním napadená rozhodnutí obou soudů splňují (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 dole usnesení odvolacího soudu).
K námitce dovolatele stran nepřiměřené tvrdosti uložené trestní sankce je třeba vzít v úvahu, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně uvedl, že námitky vůči druhu a výměře trestu - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tj. byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno - pokud jde o výrok o trestu - považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Žádnou takovou námitku však dovolatel nevznesl. Jeho argumentace současně nenaplňuje ani uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl ukládán souhrnný trest odnětí svobody mimo jiné za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody až na osm let. Pokud mu tedy byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, jedná se o trest odpovídající zákonu jak co do druhu, tak pokud jde o výměru.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného M. H. bylo opřeno o skutečnosti, které pod důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, nebylo mu možno přiznat opodstatnění ani z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler