ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.156.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 156/2014 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. února 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. V ., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2013, č. j. 7 To 273/2013-998, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 61/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 20. 6. 2013, č. j. 102 T 61/2013-948, byl obviněný L. V. v bodě ad 2/ výroku uznán vinným přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pod body ad 1/, 3/, 4/, 5/, 6/ , 7/, 8/, 9/ a 10/ výroku přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě ad 6/ výroku o vině současně zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodě ad 11/ výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
Pod bodem ad 6) výroku o vině bylo jednání obviněného právně kvalifikováno mimo jiné též jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože obviněný „dne 13. 10. 2012 v H.-M., okres K., kolem 16.20 hodin po ulici H. třída ve směru ke křižovatce s ulicí J. A. K. řídil osobní automobil tovární značky Volkswagen Bora červené barvy, přičemž při jízdě v pravém jízdním pruhu se zařadil do bezprostřední blízkosti za před ním jedoucí osobní automobil tovární značky Škoda Superb, který řídil M. S., při projíždění kruhového objezdu u vlakového nádraží se zařadil do pravého jízdního pruhu a na červený světelný signál „Stůj!“, když stál v souběžném jízdním pruhu vedle stojícího vozidla řízeného M. S., stáhl okénko na straně řidiče a na M. S. zakřičel, že pokud z místa ujede, zabije jej, přičemž svou výhrůžku umocnil tím, že M. S. ukázal plynovou pistoli, kterou držel v ruce, a M. S. z obavy o svůj život, když se domníval, že se jedná o střelbyschopnou zbraň, z místa zvýšenou rychlostí vyjel od kruhového objezdu a pokračoval zvýšenou rychlostí po ulici H. třída v H.-M. až na křižovatku s ulicí N. třída za stálého pronásledování L. V. ve vozidle Volkswagen Bora, v prostoru křižovatky poblíž obchodního domu E. se razantně otočil zpět a zvýšenou rychlostí ujížděl po ulici H. třída ke kruhovému objezdu u vlakového nádraží v H., kde odbočil na ulici O. a pokračoval ve směru do O. za stálého pronásledování L. V., kdy ten se jej snažil svým vozidlem předjet a vytlačit z komunikace, což se mu nepodařilo, kdy M. S., aby zabránil střetu vozidel, musel s vozidlem sjet až na krajnici, kdy v tuto dobu L. V. na M. S. namířil pistolí blíže nezjištěného charakteru, kterou držel v levé ruce, vystrčil z okna řidiče a jedenkráte vystřelil směrem na jedoucí vozidlo, aniž by vozidlo zasáhl, M. S. pokračoval zvýšenou rychlostí po ulici O. ve směru do O., kde L. V. vozidlo dojel a nejméně třikráte směrem na vozidlo z plynové pistole vystřelil, následně M. S. odbočil z ulice O. na ulici S., kde jej stále pronásledoval, avšak vzhledem k tomu, že v průběhu jízdy M. S. telefonicky tuto věc oznámil svým zaměstnavatelům O. Š. a M. Š., tito mu vyjeli na pomoc v jejich osobním automobilu tovární znaky Škoda Superb a zablokovali mu jízdu, kdy jej taktéž pronásledovali, čehož M. S. využil k tomu, aby z místa ujel,…“.
Zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku uznal soud obviněného vinným na skutkovém základě, že (ad 11/ výroku o vině) „dne 2. 11. 2012 v H—M., okres K., v době od 22.56.55 do 22.57.04 na ulici S. Č., okres K., v cele předběžného zadržení, kde byl umístěn po provedení výslechu svědka M. S., který vypovídal ve věci obviněného L. V., v době, kdy M. S. opouštěl po provedeném výslechu budovu Policie České republiky a přicházel k zaparkovanému osobnímu automobilu, kterým k budově policie přijel, L. V. se záměrem docílit toho, aby M. S. výpověď změnil či již v této věci nevypovídal, vylezl v cele předběžného opatření umístěné v přízemí budovy PČR H. na postel a když se střetli pohledy, L. V. gesty naznačoval, když si projížděl svou rukou pod svým krkem, že M. S. za toto ublíží, a vzhledem k osobě L. V. a ke způsobu spáchání skutku, v jehož věci M. S. vypovídal, měl obavu, že by L. V. svou výhrůžku mohl uskutečnit, a proto se ihned dostavil do budovy Policie České republiky a tyto skutečnosti sdělil z obavy o svůj život orgánům činným v trestním řízení“.
Za výše uvedenou trestnou činnost byl obviněný podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu soud uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to plastového kufříku k plynové pistoli ZORAKI model 914 cal 9 mm včetně návodu a záručního listu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené I. P. na náhradě škody částku 8.500,- Kč.
O odvolání obviněného, které směřovalo výlučně proti výrokům o vině pod body ad 6/ a 11/ a proti výroku o trestu, a o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné, pobočka v Havířově, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 8. 2013, č. j. 7 To 273/2013-998, jímž z podnětu obou odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil z napadeného rozsudku soudu prvního stupně výrok o vině pod bodem ad 7/, neboť shledal, že jde o jednání zcela totožné s jednáním popsaným pod bodem 6), a celý výrok o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněných výrocích o vině pod body ad 1/ až 6/ a 8/ až 11/ odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. 8. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. V. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Dovolání směřoval proti části týkající se výroků o vině v bodech 6/ a 11/ z rozsudku soudu prvního stupně a proti novému výroku o trestu.
Chybné právní posouzení shora popsaných skutků ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá podle obviněného (dovolatele) v tom, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací ho „uznaly vinným“, aniž by pro takové rozhodnutí měly jakýkoli podklad v provedeném dokazování. V této souvislosti dovolatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a na ni navazující rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle nichž lze přezkum skutkových zjištění - navzdory hmotně právnímu vymezení uplatněného dovolacího důvodu - připustit i v dovolacím řízení tehdy, jestliže rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývající právní kvalifikací, jak je tomu podle přesvědčení dovolatele právě v jeho trestní věci. Oba soudy podle něj postupovaly v příkrém rozporu s ústavně garantovanou zásadou presumpce neviny. Důkazy hodnotily jednostranně, kdy kladly důraz výhradně na skutečnosti svědčící v dovolatelův neprospěch a naopak pominuly ty důkazy, které hovořily v jeho prospěch. V daném případě proto nebylo možno spolehlivě dovodit, že k prokázání viny došlo bez důvodných pochybností.
Dovolatel zdůraznil, že i nadále odmítá, že by poškozeného M. S. pronásledoval a ohrožoval se zbraní, jak je mu kladeno za vinu v bodě ad 6/ výroku o vině. Že by vlastnil či jen držel zbraň, nebylo v řízení prokázáno. Použití zbraně dále nepotvrdila ani expertíza, která zjišťovala přítomnost povýstřelových zplodin, či ohledání místa údajného činu, kde mělo dojít ke střelbě. Nebyly nalezeny střely ani nábojnice, ani případné otvory po kulkách na karoserii automobilu poškozeného. Neexistoval tedy žádný objektivní důkaz o tom, že by vůči němu spáchal zločin vydírání se zbraní. Jediným důkazem v tomto směru byla samotná výpověď poškozeného, o jejíž věrohodnosti lze ovšem úspěšně pochybovat, neboť se jedná o osobu v minulosti odsouzenou za úvěrový podvod. Nikdo další přímým svědkem údajné střelby nebyl. Svědkové O. Š. a O. Š. o ní měli pouze zprostředkované informace. Zároveň vypověděli, že žádnou střelbu dovolatele při pronásledování obou vozidel neviděli ani nezaslechli. Na tuto skutečnost však soudy nebraly žádný zřetel. Dovolatel na tomto místě také zdůraznil, že u něj nebyla nalezena žádná střelná zbraň, přičemž kufřík na plynovou pistoli, který byl v rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávně předmětem trestu propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, lze stěží považovat za dostatečný důkaz o vlastnictví nebo dokonce použití střelné zbraně. Na vnitřně rozporné a nelogické výpovědi poškozeného stojí podle dovolatele i závěr soudů, že z okénka cely předběžného zadržení posunkem vyhrožoval poškozenému odcházejícímu z policejní služebny, v čemž byl spatřován zločin vydírání spáchaný na svědkovi (bod ad 11/ výroku o vině). Soudy této výpovědi uvěřily i přesto, že existuje kamerový záznam, který neprokazuje, že by se dovolatel něčeho takového dopustil, a ani svědkyně G., jež měla být tvrzenému jednání přítomna, si ničeho nevšimla. Soud prvního stupně navíc v odůvodnění rozsudku sice zmiňuje výpověď svědkyně G., ovšem žádným způsobem se s ní nevypořádal a neuvedl, proč vzal za plně pravdivou právě výpověď poškozeného. Provedený vyšetřovací pokus sice dokázal, že obviněný (dovolatel) by se mohl teoreticky dopustit jednání, jež je mu kladeno za vinu, nic ale nevypověděl o tom, zda se ho skutečně dopustil.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2013, č. j. 7 To 273/2013-998, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 20. 6. 2013. č. j. 102 T 61/2013-948, a obžaloby pro skutky pod body ad 6/ a 11/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně ho zprostil, nebo aby věc vrátil k novému projednání soudu prvního stupně.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 16. 12. 2013. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 23. 1. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství tohoto oprávnění nevyužije. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný L. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo dovolatelem namítanými vadami, které by současně naplňovaly další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutků ad 6/ a 11/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě tak měla být v neprospěch obviněného především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutků ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání v této části uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou takovou vadou však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědí poškozeného M. S. věnoval patřičnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč jim uvěřil (viz str. 11 dole až 14 shora rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil (viz str. 4/5 shora odůvodnění napadeného rozsudku). Rovněž on se vypořádal s prakticky totožnými námitkami obviněného, které učinil předmětem i nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, a dostatečně vysvětlil, proč jim nepřisvědčil. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud jako obiter dictum podotýká, že soudu prvního stupně lze vytknout poněkud nevýstižný a určité pochybnosti vzbuzující popis skutku ad 6/ výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Pokud soud dospěl k závěru, že se provedeným dokazováním nepodařilo přesně zjistit povahu a účinky zbraně použité obviněným k působení na poškozeného, měl tuto okolnost důsledněji zohlednit v popisu skutkového děje a odstranit z něj zmatené a nepřesné formulace ohledně toho, kolik pistolí a jakého druhu měl dovolatel v kritickou dobu vlastně u sebe („ukázal plynovou pistoli“, „namířil pistoli blíže nezjištěného charakteru“, atd.).
Na straně druhé je však nutno konstatovat, že výše uvedená formulační nepřesnost nemá na právní posouzení předmětného skutku žádný relevantní dopad. Bez jednoznačného zjištění charakteru obviněným použité zbraně by se soudy neobešly za předpokladu, že by uvažovaly o právním posouzení jeho jednání jako pokusu některého závažnějšího trestného činu, jehož pojmovým znakem je způsobení následku (účinku) v podobě smrti či újmy na zdraví u napadeného. Pro právní posouzení jednání pachatele jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (tj. se zbraní) ovšem postačí zjištění, že pachatel - v úmyslu vyvolat v poškozeném obavu z hrozícího fyzického násilí - použil takový předmět, který byl způsobilý vzbudit dojem, že hrozba zbraní je reálná a že násilí se uskuteční, jestliže se poškozený nepodřídí vůli pachatele, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. To znamená, že za zbraň ve výše uvedeném smyslu je možno považovat jak funkční i nefunkční střelnou zbraň, tak i její napodobeninu (např. pistole), (k tomu srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 5 Tdo 253/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 684, sv. 4/2004).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného L. V. bylo opřeno o skutečnosti, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, nebylo mu možno přiznat opodstatnění ani z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler