ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.175.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 175/2014 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. února 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. S ., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2013, č. j. 6 To 356/2013-127, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 67/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 8. 2013, č. j. 2 T 67/2013-101, byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 24. 1. 2013 v době kolem 12:40 hodin ve F.-M. řídil po silnici II. třídy, ulici B. v levém jízdním pruhu čtyřpruhové komunikace ve směru od obce S. nákladní automobil tov. zn. DAF, a když u autobusové zastávky U. zastavil v pravém jízdním pruhu před přechodem pro chodce autobus MHD zn. Irisbus, řízený L. H., nezastavil a ani nesnížil rychlost jízdy a předním nárazníkem srazil na vozovku nezletilého chodce přecházejícího po vyznačeném přechodu pro chodce z pravé strany chodníku, čímž mu způsobil zranění spočívající ve zlomenině pravostranné očnice, pravostranné prasklině kosti temenní, otřesu mozku prvního stupně, kdy v důsledku tohoto úrazu došlo k akutní reakci na stres s následným rozvojem symptomatologie posttraumatické stresové poruchy s omezením v běžném způsobu života po dobu delší 6 týdnů“. Za to byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu soud současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 10. 2013, č. j. 6 To 356/2013-127, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 10. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. S. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že jeho jednání mohlo být právně kvalifikováno nejvýše jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Nesouhlasí se závěrem soudů, že poškozenému svým jednáním způsobil těžkou újmu na zdraví. Poukázal na to, že podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění znesnadňující způsob života poškozeného po dobu delší než 6 týdnů. V daném však taková časová hranice z provedeného dokazování nevyplynula. Naopak, z odborného lékařského vyjádření MUDr. P. H. z Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice Ostrava ze dne 20. 3. 2013 vyplývá, že v případě poškozeného byla dostatečně dlouhou dobou léčení ke zhojení utrpěného poranění doba 5 týdnů. Ani znalkyně MUDr. Marie Foltýnová před soudem prvního stupně nebyla schopna přesně určit, kdy posttraumatická stresová porucha u poškozeného nastoupila a kdy přesně vymizela. Obviněný (dovolatel) proto před odvolacím soudem navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku, který by přesně určil dobu, po kterou byl poškozený skutečně omezen v běžném způsobu života. Odvolací soud však tento důkazní návrh nepřijal, když znalecký posudek MUDr. Foltýnové považoval za dostačující. Skutková zjištění v tomto směru tedy zůstala neúplná. Soudy obou stupňů podle dovolatele pochybily také v tom směru, že neprovedly jím navrhované důkazy, jejichž pomocí by byl dostatečně zjištěn průběh celého nehodového děje, což se mělo stát zejména vypracováním znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, popř. provedením vyšetřovacího pokusu. V uvedené souvislosti soudům vytkl, že se vůbec nezabývaly otázkou reakční doby, kterou měl v rozhodném okamžiku k dispozici. Tato byla nižší než 1,5 vteřiny, což znamená, že ve skutečnosti neměl dostatek času jakkoli kritickou situaci ovlivnit. Proto se necítí být za inkriminovanou dopravní nehodu odpovědný. Nelze pominout ani to, že soudy nevzaly v úvahu, resp. přehlédly nesrovnalosti ve výpovědích svědků nehody. Odvolací soud se podle názoru dovolatele navíc odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž by prováděl jakékoli dokazování. To má být patrno z odůvodnění obou soudních rozhodnutí, kdy soud prvního stupně uzavřel, že autobus v pravém jízdním pruhu před přechodem v okamžiku nehody stál, zatímco odvolací soud uvedl, že „z předmětné zástavky vyjížděl a zastavil před přechodem“. Závěrem dovolatel vznesl výhrady i proti uloženému trestu zákazu činnosti, který má mít pro něj i jeho rodinu likvidační důsledky v důsledku ztráty zaměstnání.
Z výše uvedených důvodů závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2013, č. j. 6 To 356/2013-127, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 8. 2013, č. j. 2 T 67/2013-101, a aby soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu (samosoudcem) soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 21. 1. 2014. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel - pokud jde o výrok o vině - s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku v rozsudku soudu prvního stupně a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na námitce neúplnosti provedeného dokazování a na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě vyhodnocení důkazů k průběhu a následku předmětné dopravní nehody. V posuzovaném případě tak měla být v neprospěch dovolatele především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby měly vyhodnotit obsah nedostatečně provedeného dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak vycházely z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Tyto jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, a to v takových případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou takovou vadou však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Náležitě se vypořádal nejen s okolnostmi významnými pro závěr o průběhu nehodového děje, ale také se skutečnostmi významnými pro posouzení, zda následek (účinek) na zdraví poškozeného nezletilého lze považovat za těžkou újmu na zdraví ve formě delší dobu trvající poruchy zdraví (§122 odst. 2 písm. i/ tr. zákoníku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. V rozporu s tím, co tvrdí dovolatel (s poukazem na nikoli podstatné formulační odlišnosti v odůvodněních obou rozhodnutí), na zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení stíhaného skutku, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil (viz str. 3 – 5 shora odůvodnění napadeného usnesení). I on se vypořádal s prakticky totožnými námitkami obviněného, které učinil předmětem nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, a dostatečně vysvětlil, proč jim nepřisvědčil. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K dovolatelem vytýkanému nedostatečnému rozsahu dokazování - konkrétně neprovedení důkazů znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy k ověření jeho obhajoby a revizním znaleckým posudkem ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie pro děti a dorost, vypracovaného MUDr. Foltýnovou ke zjištění následků dopravní nehody na psychický stav poškozeného - je třeba uvést, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tomu oba soudy dostály, když v písemných vyhotoveních svých rozhodnutí dostatečně vysvětlily, proč k obhajobou požadovanému doplnění dokazování nepřistoupily (viz str. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a též str. 4 shora usnesení odvolacího soudu).
Pokud jde o výhrady dovolatele vůči uloženému trestu zákazu činnosti, Nejvyšší soud předně podotýká, že námitky vůči druhu a výměře trestu lze - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno - pokud jde o výrok o trestu - považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Žádnou takovou námitku však dovolatel nevznesl. Jeho argumentace nepříznivými sociálními dopady uloženého trestu zákazu činnosti pro něho i jeho rodinu současně nenaplňuje ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento trest mu byl ukládán za trestnou činnost související s řízením motorového vozidla , navíc spočívající v závažném porušení řidičské povinnosti vyplývající ze zákona o silničním provozu. Tím byly splněny podmínky pro jeho uložení podle §73 odst. 1 tr. zákoníku. Současně byl tento trest uložen výrazně při dolní hranici jeho zákonného rozpětí, které činí jeden rok až deset let (§73 odst. 1 tr. zákoníku). Jedná se tedy o trest zákonný, jak pokud jde o jeho druh, tak i výměru.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného M. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler