ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.480.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 480/2014 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. dubna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 8 To 375/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 63/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 27. 6. 2013, č. j. 9 T 63/2013-259, v trestní věci obviněných V. J., L. J. a J. J. byl obviněný V. J. uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že spolu s L. J. a J. J. „ v přesně nezjištěné době mezi 22:30 hod. až 23:30 hod. dne 3. 4. 2013 v B., okres T., na náměstí R. v herně si přisedli ke stolu k poškozeným V. S., a D. H., přičemž nejprve sám obviněný V. J. se záměrem získat a ponechat si mobilní telefon zn. Nokia C7 od poškozeného V. S. tento mobilní telefon pod záminkou zaslání SMS zprávy od poškozeného V. S. vylákal a posléze přes žádosti poškozeného V. S. o jeho navrácení reagoval nejprve slovy „počkej, za patnáct minut“ a poté poškozenému sdělil, že to nebudou řešit uvnitř herny, ale venku na náměstí, načež všichni obžalovaní u stolu pronesli několik vět v romském jazyce, následně obž. V. J. a J. J. společně s poškozeným V. S. odešli z herny, kdy na odchodu obž. V. J. romským jazykem nahlas sdělil, že „toho kluka udělá“, v důsledku čehož byl obž. J. J. srozuměn s tím, že tento slovní obrat znamená, že poškozenému V. S. chce vzít všechny další věci, které má poškozený u sebe, po několika metrech za nimi vycházeli obž. L. J. a pošk. D. H., přičemž obž. V. J. a J. J. – při vědomí své početní a fyzické převahy – vedeni společným záměrem zmocnit se věcí poškozeného V. S. v místě za rohem budovy herny, obž. J. J. společně s obž. V. J. poškozeného V. S. nejprve fyzicky napadli nejméně třemi údery pěstí do oblasti hlavy a následně po něm V. J. požadoval pokleknutí, odprošení a vydání cigaret, které měl poškozený V. S. u sebe, což poškozený ze strachu o své zdraví a z obavy z dalšího fyzického napadání učinil, načež i přesto obž. J. J. a V. J. poškozeného nejméně jedenkrát udeřili pěstí do obličeje a obž. J. J. jej jedenkrát kopl kolenem do oblasti hlavy, přičemž obž. L. J. nejdříve poškozeného D. H. držel a řekl mu „ať se do toho neplete, nebo taky dostane přes hubu“, následně jej pustil a stoupl si před něj, přičemž v průběhu napadání poškozeného S. spoluobžalovanými k němu rovněž obž. L. J. přistoupil a sdělil mu, že jestli se zkusí bránit, tak s ním zamete, posléze – i přes opakovaně vedený fyzický útok ze strany obžalovaných – ve chvíli nepozornosti obžalovaných se poškozenému V. S. podařilo vysmeknout a z místa utéct, načež obž. V. J. přistoupil k poškozenému D. H. a požadoval po něm vydání peněz, poškozeného prohledával a mezi tím jej nejméně jedenkrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, v důsledku čehož mu poškozený D. H. vydal drobné mince v částce nejméně 50,- Kč, které měl při sobě, načež poškozený rovněž využil nestřeženého okamžiku a z místa utekl, kdy v důsledku jednání obžalovaných poškozený V. S. utrpěl minimálně tupé trauma lbi, zhmoždění levé tváře, horního i dolního víčka levého oka a zhmoždění krku, což si vyžádalo ošetření v nemocnici ve S. a vystavení pracovní neschopnosti v době od 4. 4. 2013 do 19. 4. 2013, a dále poškozenému V. S. odcizením mobilního telefonu a krabičky cigaret vznikla škoda dle odborného vyjádření v celkové výši 2.086,- Kč a poškozenému D. H. odcizením peněžní hotovosti v mincích vznikla škoda ve výši minimálně 50,- Kč, přičemž obž. V. J. takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 5. 2. 2006, č. j. 1 T 71/2005-187 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 50 To 20/2007), v právní moci dne 5. 2. 2007, mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců nepodmíněně se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem, když tento trest vykonal dne 27. 5. 2011“.
Za to byl obviněný V. J. podle 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněnými L. J. a J. J. zaplatili poškozenému V. S. na náhradě škody částku 8.060,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných L. J. a J. J.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný V. J. a L. J. a v neprospěch obviněného V. J. též státní zástupce. Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 8 To 375/2013, jímž na podkladě odvolání obviněného V. J. a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným toliko zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku na zčásti modifikovaném skutkovém základě oproti výroku rozsudku soudu prvního stupně, že obviněný „v době mezi 22.30 hodin dne 3. 4. 2013 v B., okres T., na náměstí R. u herny po slovech, že „toho kluka udělá“ s původně spoluobžalovaným J. J. napadli nejméně třemi údery pěstí do hlavy V. S., a to se záměrem zmocnit se jeho věcí, následně poškozeného žádal, aby poklekl, odprosil a vydal cigarety v hodnotě 86,- Kč, což poškozený ze strachu o své zdraví a z obavy z dalšího fyzického napadání učinil, načež společně s J. J. poškozeného nejméně jednou udeřili pěstí do obličeje a J. J. jej jednou kopl kolenem do hlavy, posléze se i přes opakovaně vedený fyzický útok V. S. podařilo utéct, načež V. J. přistoupil k poškozenému D. H., a požadoval po něm vydání peněz, poškozeného prohledával a mezi tím jej nejméně jedenkrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, v důsledku čehož mu D. H. vydal drobné mince v částce nejméně 50,- Kč, načež rovněž utekl; v důsledku tohoto jednání V. S. utrpěl minimálně tupé trauma lbi, zhmoždění levé tváře, horního i dolního víčka levého oka a zhmoždění krku, což si vyžádalo ošetření v nemocnici ve S. a vystavení pracovní neschopnosti v době od 4. 4. 2013 do 19. 4. 2013“. Za to obviněnému V. J. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň uložil povinnost, aby zaplatil poškozenému V. S. na náhradě škody částku 86,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody soud odkázal poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Skutek spočívající v tom, že obviněný si spolu s L. J. a J. J. v přesně nezjištěné době mezi 22:30 až 23:30 hod. dne 3. 4. 2013 v B., okres T., na náměstí R. v herně přisedl ke stolu k poškozenému V. S. a se záměrem získat a ponechat si jeho mobilní telefon jej pod záminkou zaslání SMS zprávy vylákal a takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 6. 2006, č. j. 1 T 71/2005-187, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 50 To 20/2007, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona č. 140/19961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců nepodmíněně se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem, když tento trest vykonal dne 27. 5. 2011, čímž měl podle obžaloby spáchat přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku, odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř., za použití §222 odst. 2 tr. ř., postoupil k projednání Městskému úřadu v B.
Odvolání obviněného L. J. bylo výrokem podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 30. 9. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), napadl obviněný V. J. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že pokud vůči poškozeným užil nějakého násilí, nebylo a nemělo být prostředkem sloužícím ke zmocnění se jejich věcí ve smyslu skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel kategoricky odmítl i závěr soudů, že poškozeného D. H. prohledával. Tuto jeho konstantní obhajobu konečně ve svých výpovědích potvrdili jeho spoluobvinění, přičemž ani z výpovědí poškozených bez dalších pochybností nevyplynulo, že by je nutil k vydání mobilního telefonu, cigaret a drobných mincí násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí. Dovolatel připustil, že jeho jednání nebylo v souladu se zásadami morálky a že zřejmě mělo i protiprávní charakter. Protože však podle jeho názoru jednoznačně nevykazovalo všechny nezbytné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, pak rovněž trest, který mu byl za předmětný čin soudem uložen, je nutno považovat za nepřiměřeně přísný, včetně zařazení pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou. Dovolatel připomněl, že nad svým činem vyjádřil lítost, poškozeným zaslal písemnou omluvu a omluvil se jim osobně i při hlavním líčení. Je také připraven nahradit jim způsobenou škodu.
S ohledem na výše uvedené důvody uzavřel své dovolání návrhem, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby mu uložil trest mírnější se zařazením do věznice s ostrahou.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 17. 1. 2014. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 5. 2. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolacím námitkám obviněného věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný V. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel - pokud jde o výrok o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku - s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě tak měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby, podle níž sice vůči poškozeným užil násilí, nikoli však jako prostředku ke zmocnění se jejich věcí, vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí netrpí.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz str. 8 a 9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na něž následně navázal vlastní právní kvalifikací, neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz pasáž na str. 6/7 napadeného rozsudku). Nelze tedy říci, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani poukaz obviněného na to, že mu odvolací soud uložil nepřiměřeně přísný trest jak co do výměry, tak i způsobu jeho výkonu, založený na názoru, že použitá právní kvalifikace skutku vzbuzuje pochybnosti a dovolatel zároveň nad svým jednáním vyjádřil lítost a poškozeným se opakovaně omluvil. Vyjma toho, že obviněný tuto námitku do značné míry odvíjí od výtek týkajících se ve věci učiněných skutkových zjištění a správnosti jejich právního posouzení odvolacím soudem (viz výše), je nutno zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře trestu - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného V. J. bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler