ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.533.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 533/2014-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. června 2014 o dovoláních, která podali obvinění 1) E. H. , 2) P. H. , 3) K. H. , , 4) J. S. , , 5) M. B. , a 6) H. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 2 To 99/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 6/2013, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného J. S. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 2 To 99/2012, a to v části, jíž bylo zamítnuto odvolání tohoto obviněného proti výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 1 odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. S. bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, která podaly obviněné E. H. a P. H., odmítají .
IV. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání, která podali obvinění K. H., M. B. a H. P., odmítají .
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 11 T 6/2013 , o vině a trestu obviněných E. H., P. H., K. H., J. S., M. B. a H. P., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
1. „ obžalovaní E. H., P. H., K. H. a J. S. nejméně od ledna 2009 do 29. 4. 2010 jako členové organizované skupiny, složené nejméně z výše uvedených obžalovaných E. H., P. H., K. H., J. S., M. S., která byla pro tuto trestnou činnost pravomocně odsouzena rozsudkem Zemského soudu ve Stuttgartu číslo 1 KZM 1004/2011 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 4 let a 6 měsíců, a L. M., který byl pro tuto trestnou činnost pravomocně odsouzen rozsudkem Zemského soudu ve Stuttgartu číslo 1 KZM 1004/2011 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 7 let a 10 měsíců, se úmyslně, ve vzájemné součinnosti a dělbě jednotlivých úkolů ve spojení s dalšími osobami působícími na území cizího státu, a to T. r., především C. S. žijícího na neznámé adrese v T. r., a dalších osob, podíleli na nedovoleném transportu (pašování) omamné látky heroin z města I. do města B., kdy některé lety byly ukončeny s přistáním ve V. v R. r. a jiné v ČR P., následném nakládání a distribuci této omamné látky na území města B. a to především tím, že L. M. sjednával v zahraničí nákup heroinu od C. S., hradil jeho koupi, sám nebo prostřednictvím M. S. (která sama z počátku působila jako kurýrka) najímal kurýrky k pašování heroinu z T. r. do ČR do B. a P., případně do V. v R. r., s tím, že jim obstarávali společně s M. S. letenky do I., hradili náklady s cestami spojené, dovezený heroin od kurýrek odebírali, ředili a obstarávali jeho následnou distribuci dalším osobám jako obžalovaným M. B. v množství 5 gramů za jeden až dva týdny, H. P. v množství 15-20 gramů jednou za tři dny, J. S., kterému heroin poskytovali zdarma za práci pro L. M., a dále v blíže nezjištěném množství a četnosti A. S., D. B. a dalším osobám, přičemž, E. H., P. H., K. H. a M. S. (dále též jen kurýrky) se úmyslně podílely na dovozu omamné látky heroin z T. r., částečně přes území R. r. do ČR, prostřednictvím L. M. nebo M. S. byly vybaveny letenkami a penězi na cesty, po svém příletu do T. byly společně ubytovány buď v neznámém hotelu, nebo přímo v bytě u C. S., nebo u některých z jeho známých, v bytech prostřednictvím C. S. jim byl předán heroin již zabalený v podobě válečků do dvou vrstev potravinářské folie a prezervativu o váze minimálně 15 gramů, poté si takto zabalený heroin zavedly vaginálně; kdy M. S. byla schopna přepravit během jedné cesty nejméně 7 válečků, přičemž takto za období od ledna 2009 do 29. 4. 2010 uskutečnila nejméně osm cest a dovezla na území ČR nejméně 840 gramů heroinu a zbývající kurýrky přepravily 5 až 10 válečků; následně byly kurýrky odvezeny na letiště v I., po příletu na letiště do V. nebo P. si na toaletě kurýrky vyjmuly heroin a tento zabalily do hygienických sáčků, z letiště ve V. byly odvezeny zpět do B. buď osobním motorovým vozidlem, které řídil L. M. nebo J. S., nebo cestovaly při letech z I. do V. nebo P. autobusem společnosti S. A., po svém příjezdu do B. předaly heroin buď M. S., nebo L. M., za každou cestu obdržela kurýrka od L. M. částku 15.000,- Kč, takto se
obžalovaná E. H. v době od 15. 1. 2009 do 18. 4. 2010 v jedenácti případech úmyslně podílela na dovozu omamné látky heroin do ČR, přičemž při každé cestě byla schopna přepravit minimálně 10 válečků s heroinem a za shora uvedené období takto dovezla na území Č. republiky nejméně 1650 gramů omamné látky heroin;
obžalovaná P. H. v době od 1. 5. 2009 do 18. 4. 2010 v devíti případech úmyslně podílela na dovozu omamné látky heroin do ČR, přičemž při každé cestě byla schopna přepravit minimálně 5, nejméně v jednom případě i 9 válečků s heroinem a za shora uvedené období takto dovezla na území ČR nejméně 735 gramů omamné látky heroin;
obžalovaná K. H. v době od 5. 3. 2010 do 18. 4. 2010 ve třech případech úmyslně podílela na dovozu omamné látky heroin do ČR, přičemž při každé cestě byla schopna přepravit minimálně 6 válečků s heroinem, a tímto způsobem dovezla na území ČR nejméně 270 gramů omamné látky heroin;
obžalovaný J. S. nejméně od ledna 2009 do 29. 4. 2010 s vědomím, že se jedná o nelegální dovoz omamné látky heroin, zajišťoval dopravu pro P. H., E. H., K. H. a M. S. v rámci ČR a dále též z B. na letiště do P. nebo V. a poté zpět i s dovezeným heroinem z letiště ve V. nebo v P. do B. na pokyn L. M.; v době, kdy se L. M. nacházel mimo území ČR, nebo byl jinak zaneprázdněn, J. S. podle pokynů L. M. osobně pomáhal zajišťovat obchody týkající se prodeje heroinu dovezeného do ČR z T. a měl též za úkol postarat se o odstranění drog v případě problémů L. M. s policií;
obžalovaní se drogové trestné činnosti dopouštěli v úmyslu získat pro L. M. majetkový prospěch, který při průměrné ceně 800,- Kč za jeden gram heroinu představoval celkovou částku nejméně 2.796.000,- Kč, kdy na této částce se podílela obžalovaná E, H. svými cestami společně s P. H., K. H. a M. S. částkou nejméně 2.160.000,- Kč za společný dovoz minimálně 2.700 gramů heroinu; obžalovaná P. H. svými cestami společně s E. H., K. H. a M. S. částkou nejméně 1.284.000,- Kč za společný dovoz minimálně 1.605 gramů heroinu a obžalovaná K. H. svými cestami společně s E. H., P. H. a M. S. částkou nejméně 660.000,- Kč za společný dovoz minimálně 825 gramů heroinu “;
2. „ obžalovaní J. S., M. B. a H. P. : se dne 21. 5. 2010 v B. pokusili společným jednáním v úmyslu pro sebe opatřit a přechovat, získat plastový odpadkový koš s vědomím, že jeho obsahem je omamná látka heroin a to tím způsobem, že poté, co téhož dne sdělila M. S. J. S. požadavek své dcery M. S. zaslaný přes jejího obhájce ze S. r. N. na vyzvednutí plastového odpadkového koše z bytu na adrese B., ulice V., který používala M. S. a L. M. k nakládání s heroinem pašovaným způsobem popsaným v bodě 1.), nabídl ji J. S. pomoc při odvozu koše, následně ji do bytu společně s M. B. a H. P. odvezli motorovým vozidlem tov. zn. Chevrolet Spark, blíže neuvedené registrační značky, kdy po příjezdu na ul. V. zatímco M. S. odešla vyzvednout odpadkový koš, J. S., M. B. a H. P. čekali ve vozidle na parkovišti u hotelu A., na ul. D. t., po několika minutách telefonicky kontaktoval J. S. M. S., ať koš odveze do svého bydliště v B. na J. U., kde si jej později vyzvednou; k čemuž však nedošlo, neboť M. S., poté, co odpadkový koš skutečně vyzvedla a směřovala na zastávku městské hromadné dopravy na ulici D. t., byla zadržena hlídkou Policie ČR; následným ohledáním odpadkového koše a znaleckým zkoumáním jeho obsahu bylo zjištěno, že obsahoval cca 780,14 gramů omamné látky heroin, s obsahem 316,34 gramů heroinu báze a přibližně 781,2 gramů látky určené k ředění heroinu “;
3. „ obžalovaný M. B. dne 13. 3. 2012 v 08:20 hodin v bytě v 6. nadzemním podlaží na ulici J. F. v B., přechovával pro vlastní potřebu v kapse kalhot psaníčko o obsahu 2,567 gramů heroinu s čistotou 0,266 gramů heroinu báze “;
„ přičemž uvedeného jednání uvedeného pod body 1) - 3) se všichni obžalovaní dopustili bez příslušného povolení pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, kdy heroin podle přílohy č. 3 zákona číslo 167/1998 Sb., patří mezi omamné látky zařazené do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška 47/1965 Sb. ve znění sdělení číslo 458/1991 Sb.), a s vědomím, že se o takovou látku jedná “, přesto jednali uvedeným způsobem.
Na podkladě skutkového stavu popsaném pod bodem 1) výroku o vině byla obviněná E. H. shledána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a podle §283 odst. 4 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Taktéž P. H. byla na podkladě skutkového stavu popsaném pod bodem 1) výroku o vině shledána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a podle §283 odst. 4 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Obviněná K. H. byla na podkladě skutkového stavu popsaného pod bodem 1) výroku o vině shledána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a podle §283 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Obviněný J. S. byl na podkladě skutkového stavu popsaném pod bodem 1) výroku o vině shledán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a pod bodem 2) výroku o vině pak zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve spojení §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný M. B. byl na podkladě skutkového stavu popsaném pod bodem 2) výroku o vině uznán vinným zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve spojení §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 3) výroku o vině pak přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §284 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to psaníčka o současném obsahu 2,442 gramů hnědé látky - heroinu, které je uloženo v režimovém skladu Policie ČR, Kounicova 24, Brno.
Obviněný H. P. byl na podkladě skutkového stavu popsaném pod bodem 2) výroku o vině shledán vinným zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve spojení §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §284 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 11 T 6/2013, podali obvinění E. H., P. H., K. H., J. S., M. B. a H. P. odvolání. Odvolání v neprospěch obviněného H. P. podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 2 To 99/2013 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání všech obviněných a státního zástupce zamítl.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 2 To 99/2013, podali všichni obvinění prostřednictvím svých právních zástupců dovolání.
Obviněná E. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 2486 - 2488) uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, že ačkoli v určité fázi trestního řízení nebyla řádně zastoupena obhájcem, orgány činné v trestním řízení i přes tuto skutečnost nadále bez jejího vědomí prováděly důkazy, z nichž pak obecné soudy dovodily závěr o vině, čímž řízení zatížily zásadní procesní vadou, která se pak promítla i do nesprávného posouzení celé věci.
Obviněná namítla procesní nepoužitelnost důkazu výslechem svědkyně M. S. ze dne 21. 8. 2012, neboť nebyla o existenci takového úkonu nikdy nikým vyrozuměna a nemohla proto ani využít svých práv k obhajobě. Ačkoli jí dne 13. 8. 2012, tedy v době kdy byla umístěna ve vazbě, její tehdejší obhájce Mgr. Mikyska vypověděl plnou moc k další obhajobě, kdy tímto okamžikem přestal také jakoukoli obhajobu fakticky vykonávat, přičemž o tomto současně vyrozuměl i vyšetřující orgány, tak tyto i nadále pokračovaly v provádění dokazování bez jakéhokoli jejího vědomí a právě v této době pořízený důkaz - výpověď svědkyně M. S. byl pak nalézacím i odvolacím soudem vyhodnocen jako nejvýznamnější a korunní důkaz celé obžaloby, na jehož podkladě byla pak také odsouzena. Dle názoru obviněné však tímto postupem byla zásadním způsobem zkrácena na svých právech obhajoby, neboť ačkoli fakt, že nemá obhájce, byl orgánům činným v trestním řízení znám již několik dnů před konáním zásadního výslechu svědkyně M. S., přičemž rozhodně nešlo o neodkladný či neopakovatelný úkon, orgány činné v trestním řízení neučinily nic pro zachování jejího práva na obhajobu, v důsledku čehož u výslechu, který byl později vyhodnocen jako korunní důkaz a zásadní důvod jejího odsouzení, nebyla nikým zastoupena, takže zde nikdo nehájil její práva a ona sama se tohoto úkonu zúčastnit nemohla, ani nemohla svědkyni položit žádnou otázku. Obviněné byl pak další obhájce, JUDr. Janovcová, ustanoven soudem teprve dne 10. 9. 2012. Krajský soud se pak s touto námitkou vypořádal tak, že tuto odmítl s obecným poukazem na ustanovení §20 odst. 6 zákona o advokacii, tedy že výslech svědkyně proběhl v 15 denní lhůtě, po kterou měl obhájce Mgr. Mikyska povinnost činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klientka neutrpěla na svých právech a oprávněných zájmech újmu. Ve vztahu k ustanovení §20 odst. 6 zákona o advokacii pak obviněná namítla, že uvedené ustanovení neupravuje práva a povinnosti osoby obviněné v trestním řízení, tedy nesupluje ani neupřesňuje příslušná ustanovení trestního řádu či ústavních předpisů stran práva na obhajobu. S ohledem na skutečnost, že Mgr. Mikyska jí vypověděl plnou moc pro údajné „zcela zásadní narušení nezbytné vzájemné důvěry jejím jednáním“ (č. l. 338), které blíže nespecifikoval, nelze rozhodně považovat za procesně přijatelné, aby její zájmy a práva vynuceně a formálně hájil advokát, který má vůči ní natolik negativní vztah, že jí právě z důvodu další obhajobu poskytovat odmítl. Z úředního záznamu na č. l. 339 se navíc podává, že policejní orgán jí sám oznámil onu skutečnost, že není řádně zastoupena obhájcem až dva dny po konání předmětné svědecké výpovědi, tedy ještě stále v oné 15 denní lhůtě, ačkoli mu to bylo známo již dříve. Je tedy zcela evidentní, že řádná obhajoba u tohoto úkonu jí zajištěna nebyla a ona tak od 13. 8. 2012 až do 10. 9. 2012 nebyla i přes svoje umístění ve vazbě a další existující důvody nutné obhajoby náležitě zastoupena žádným obhájcem. Z tohoto důvodu úkony, které za dané situace a vědomí policejní orgán provedl, tedy zejména předmětná stěžejní výpověď svědkyně, nemohou být vůči ní použity jako důkaz.
Na podkladě uvedeného obviněná E. H. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k její osobě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 2 To 99/2013, a stejně tak i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 11 T 6/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 1 odst. 1, 4 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná P. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 2495 – 2501) uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněná namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nezabýval odvolacími námitkami, které v odvolání uplatnila, kdy současně nenapravil pochybení nalézacího soudu, který rozhodl na základě chybného právního posouzení jejího jednání. Hodnocení důkazů nalézacím soudem v její trestní věci převzal odvolací soud bez dalšího, což je dle jejího názoru v rozporu s principy formální logiky. Odvolací soud přihlédl pouze ke skutečnostem, které z dokazování vybral již nalézací soud jako tzv. okolnosti, které podle jeho přesvědčení prokazují její vinu, ale naprosto pominul okolnosti a skutečnosti svědčící v její prospěch a odporují použití právní kvalifikace skutku, která byla v jejím případě použita. Od počátku trestního stíhání nesouhlasí s tvrzením, že se jako členka organizované skupiny vědomě podílela na pašování heroinu. V řízení nebyla prokázána subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu, pro který byla odsouzena. O tom, že by se z T. do ČR měly pro jejího bývalého partnera dovážet drogy, nevěděla. Měla za to, že v sáčcích převáží drahé kameny. Toto potvrdila v přípravném řízení i svědkyně M. S., stejně jako svědek L. M. Navíc nikdy nebyla s drogami zadržena a ani u ní nikdy nebyly žádné drogy nalezeny, a to ani při letištní kontrole. Dále namítla, že se svědkem L. M. žila jen krátce v roce 2007, kdy k činnosti kladené jí za vinu došlo v roce 2009 a 2010, kdy však soudy na uvedenou skutečnost nereagovaly a argumentaci použily v její neprospěch. Obviněná dále popírá svou vědomost o fungování organizované skupiny, kdy uvádí, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, že by o činnosti spoluobviněných nebo organizátorů něco konkrétního věděla. O opatřování látky, jejím pašování a distribuci mezi konzumenty v ČR nic nevěděla, ani se této činnosti nijak neúčastnila. Přestože v řízení musí být prokázána nejenom tzv. vzájemná propojenost jednotlivých spolupachatelů, nýbrž také to, že každý z nich ví, nebo bezpečně věděl, že je členem organizované skupiny, která působí na území nejméně dvou států a dosahují svým jednání jednotného cíle, tento fakt nebyl soudem nijak konstatován. Zároveň nesouhlasí se závěrem soudů, že ve všech případech dovážela drogu heroin v tom množství a čistotě, jak dovozovala obžaloba. Obviněná se dále vyjádřila k důkazům získaných cestou mezinárodní justiční spolupráce, kdy namítla, že se jedná o listinné důkazy opatřené ve zcela jiné kauze, jiných obviněných a opatřené za zcela jiných procesních podmínek, jenž vyžaduje trestní řád ČR, jako např. účast obhájců na těchto úkonech. Namítla taktéž, že v řízení nebyly provedeny zásadní důkazy, jako jsou výpovědi M. S. a L. M., kdy jejich výpovědi byly toliko čteny, ačkoli jejich účasti nic nebránilo. Obviněná zpochybnila i závěry soudů stran množství dováženého heroinu, kdy dle jejího názoru soudy nepřesně vycházely z vyjádření znalce z oboru soudního lékařství, aniž přihlédly k individualitě každé ženy. Soudy tedy dospěly k závěru o tzv. obecném množství drogy, aniž by však v řízení skutečně látka a její druh nebo množství a kvalita byla vůbec prokázána. Odvolací soud se v případě prokázané nepřesnosti tímto ale dále nezabýval a pouze konstatoval, že nepřesnost nemá význam pro ustálení skutkového děje a ani na údajnou právní kvalifikaci trestného činu, s čímž nelze souhlasit.
Obviněná P. H. se proto domnívá, že tyto vytčené vady jsou podřaditelné pod jí zvolený dovolací důvod, neboť tímto postupem soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná K. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 2491 - 2494) uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť ve věci učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Obviněná zejména namítá absenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinnou, čímž došlo k tomu, že skutek byl kvalifikován v rozporu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Setrvává na své obhajobě, že nikdy neměla v úmyslu svým jednáním naplnit skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Tvrzení soudu nalézacího soudu, následně potvrzené rozhodnutím odvolacího soudu, že byla minimálně srozuměna s tím, že se dopouští jednání, které porušuje zákonem chráněný zájem, zcela postrádá ve vztahu k její osobě oporu v provedených důkazech. Své odsouzení proto považuje za zjevný exces v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Žádný z provedených důkazů neprokázal, že by věděla o tom, že to, co převáží, je omamná nebo psychotropní látka. Pokud pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je usvědčována výpověďmi svědkyně M. S. a svědka L. M., pak toto tvrzení odvolacího soudu zcela postrádá oporu v obsahu těchto výpovědí. Ani jeden z těchto svědků totiž neuvedl, že by věděla o tom, že převáží drogy a ne diamanty. Do válečků nešlo vidět a sama svědkyně M. S., jejíž výpověď považovaly soudy obou instancí za věrohodnou, výslovně uvedla, že „měla zákaz se s K. H. bavit o obsahu válečků“. I druhý klíčový svědek L. M. přímo vyloučil možnost, že by obviněná úmyslně páchala trestnou činnost. Přesto soudy tuto výpověď použily pro odůvodnění, že byla srozuměna s tím, že páchá trestnou činnost. Obviněná považuje za neakceptovatelné, aby si soud z výpovědi svědka vzal pouze část, která se mu hodí pro odsouzení a druhou ve prospěch obviněné vědomě ignoroval. V této souvislosti vytýká soudům, že dezinterpretovaly obsah výpovědi svědka L. M. u německého soudu a závěry odvolacího soudu v této výpovědi učiněné jsou tak v příkrém rozporu s obsahem tohoto důkazu, neboť odvolací soud si tento klíčový důkaz, tj. obsah výpovědi L. M. u německého soudu svévolně upravil tak, aby vyhovovala jeho záměru potvrdit odsuzující rozsudek. Obviněná dále zdůraznila, že doba, po kterou se na páchání trestné činnosti podílela, byla výrazně kratší (pouze měsíc a půl), protože se účastnila pouze tří cest do T. a na konci poslední cesty, když pojala podezření, že pašovaným zbožím nemusí být diamanty, oznámila, že už na další cestu jet nehodlá. Tímto jasně projevila svou vůli, v níž jakékoliv srozumění s porušováním zájmu chráněného trestním zákonem zcela absentovalo a rozhodně tak nelze hovořit ani o úmyslu nepřímém. Obviněná pak zdůrazňuje i obecný princip, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok, nicméně nic jiného než podezření soudy nebyly schopny z provedených důkazů objektivně vytvořit. Námitky obviněné směřují taktéž proti výroku o trestu, kdy namítá, že jí uložený trest je takřka dvojnásobný ve srovnání s trestem uloženým hlavním organizátorům dané trestné činnosti v trestním řízení v Německu, což označuje za „výsměch spravedlnosti“. Domnívá se, že v daném případě bylo namístě použití moderačního ustanovení §58 tr. zákoníku „i ve větší šíři“, než učinil soud nalézací.
S ohledem na uvedené námitky obviněná K. H. navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací vyhověl podanému dovolání a dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve všech jeho výrocích.
Obviněný J. S. v rámci podaného dovolání (č. l. 2503 - 2517) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť odsuzující rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení obou skutků jeho se týkajících, jakož i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , neboť v odsuzujícím rozsudku je část jednoho z výroků neúplná.
Obviněný namítl, že ve věci došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když skutková zjištění jsou založena pouze na procesně nepoužitelné výpovědi svědkyně M. S., kdy ze zbývajících důkazů předmětná skutková zjištění nijak nevyplývají. Dále namítl, že jeho jednání bylo v bodě 1) výroku o vině chybně vyhodnoceno jako jeden skutek, ačkoli se jednalo o více skutků samostatných, kdy převážná část z nich se udála za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Obviněný má taktéž za to, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje ani v jednom případě znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným. Pochybení pak vytýká i výroku o trestu, neboť má za to, že mu měl být uložen souhrnný trest, kdy měl být zrušen výrok o trestu z dřívějšího odsuzujícího rozsudku a měla mu být započítána část dříve vykonaného trestu. Výroku rozsudku pod bodem 1) pak vytýká, že je neúplný. Obviněný v prvé řadě pak uvádí, že výpověď svědkyně M. S. byla čtena v rozporu se zákonnými podmínkami, přičemž má za to, že nebylo možno tuto výpověď číst dle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť obhajoba vyslovila svůj zásadní nesouhlas s jejím přečtením, majíc za to, že se svědkyně v předmětné době nezdržovala dlouhodobě v cizině a ani nebyla nedosažitelná. Výhrady pak vznáší i k procesní použitelnosti listinných důkazů z cizího trestního spisu, což dle jeho názoru nemá oporu v trestním řádu, zejména se nepřijatelně odvolávají na výpovědi učiněné před německými justičními orgány v jiném trestním řízení za jiných procesních pravidel, na výpovědi, u kterých nebyli přítomni ani obvinění ani jejich obhájci. V uvedeném shledává porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Část skutku popsaným pod bodem 1) výroku o vině (stran tvrzení, že obviněný v době nepřítomnosti L. M. podle jeho pokynů pomáhal zajišťovat obchody týkající se prodeje heroinu dovezeného do ČR z T.), navíc nemá žádnou oporu ve skutkových zjištěních nalézacího soudu, čímž došlo k dalšímu extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný vyslovuje domněnku, že nelze postavit najisto, jaká látka byla předložena k vyhotovení odborného vyjádření, neboť došlo k pochybení policie, která zaměnila předchozí omamnou látku za náhražku. Stejně tak namítá, že skutková zjištění v tomto směru nemají oporu v provedených důkazech.
Z hlediska hmotněprávního posouzení jeho jednání pak uvádí, že vhledem k časovým rozestupům mezi jednotlivými cestami se nejednalo o jediný skutek, ale o více samostatných skutků a zároveň vytýká neurčitost popisu skutku. Zpochybňuje pak subjektivní stránku přisouzeného zločinu, pokud jde o organizovanou skupinu působící ve více státech, neboť o organizovanosti nic nevěděl a dokonce ani nebyl nikdy v T. Dále namítá, že znak „ve více státech“ je třeba vykládat jako více států, než dva, což v jeho případě splněno nebylo. Ve vztahu ke znaku získání značného prospěchu obviněný namítá, že nebyla zjištěna konkrétní povaha inkriminované látky, a proto nelze stanovit jakoukoli její „prodejní cenu“. Zároveň uvádí, že ani nebylo zjištěno, zda se vůbec jednalo o omamnou látku ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině dále namítl, že se dopustil maximálně přípravy a nikoli pokusu a poukázal na to, že místo setkání se svědkyní M. S. opustil ještě před jejím zadržením policií. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný namítá, že ve věci byly dány podmínky pro uložení souhrnného trestu ve vztahu k jeho předchozímu odsouzení z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 95 T 14/2011, neboť tento trest byl sice na základě amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky zmírněn, nikoli však s účinky zahlazení, a nebyla tak naplněna výluka ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 4 tr. zákoníku. V závěrečné části dovolání pak obviněný poukazuje na četné odvolací námitky, kterými se odvolací soud nezabýval a výslovně je činí „součástí dovolání“. Ve vztahu k výroku o trestu pak namítá, že státní zástupkyně pro něj požadovala trest v nižší výměře a tento mu byl uložen přísnější, než v případě pachatelů odsouzených v N.
Obviněný J. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k tr. ř. zrušil jak celé usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 2 To 99/2013, tak celý předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 11 T 6/2013, a aby v souladu s §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. B. v rámci podaného dovolání (č. l. 2790 - 2791) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení obou skutků nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný nerozporuje, že je osobou drogově závislou, avšak dosud žil řádným způsobem života. Z provedených důkazů vyplývá, že jel autem, společně s dalšími spoluobžalovanými, do bytu M. S., avšak z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by znal účel cesty - vyzvednutí drog. Odvolací soud se vůbec nezabýval tím, že závěry nalézacího soudu nejsou vůbec podloženy důkazy. Upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/2006, dle kterého ani nejvyšší stupeň podezření sám o sobě nestačí pro odsouzení. Zároveň má za to, že dobrovolně upustil od dokonání trestného činu a trestnost jeho pokusu tedy zanikla. Samotnou cestu do bytu „zájmové osoby“ pak nelze považovat za trestnou. Současně upozorňuje, že osoba, která cestu zorganizovala (a dalo by se tedy předpokládat, že je s věcí nejvíce obeznámena), byla v trestním řízení v procesním postavení svědka, což je porušení rovnosti před zákonem, neboť pokud tato osoba neměla tušení, co plastový koš obsahuje (a soudy jí uvěřily), nemohl to logicky tušit ani on, který se k cestě dostal v podstatě náhodou.
Obviněný M. B. proto navrhl, aby Nejvyšší soud „napadené rozsudky“ zrušil a věc vrátil soudu prvého, případně druhého stupně k dalšímu řízení, případně aby sám ve věci rozhodl dle §265m tr. ř.
Obviněný H. P. v rámci podaného dovolání (č. l. 2518 - 2522) uplatnil taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení obou skutků nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítá, že přisouzený zločin nespáchal a jedná se o „justiční omyl“.
Obviněný se domnívá, že byl odsouzen při naprosté absenci právně relevantních důkazů svědčících o zločinném jednání. V podstatě lze shrnout, že byl odsouzen za to, že jel s dalšími dvěma muži cizí národnosti a jednou ženou dne 21. 5. 2010 malým autem, a následně byl po dvou letech zadržen policií. Podrobně rekapituluje průběh událostí, k nimž mělo dojít v případě skutku uvedeného pod bodem 2) výroku o vině a dovozuje, že právní kvalifikace je v jeho případě naprosto nepřesvědčivá a jeho jednání není trestným činem. Soudem i napadeným rozhodnutím je mu přisuzován úmysl získat koš (společně s oněmi dvěma muži) s vědomím o jeho obsahu, tedy s obsahem drogy, jak byl tento obsah údajně zjištěn Policií ČR (koš nebyl v řízení soudu nikdy předložen). Takové právní posouzení skutku je však chybné, protože mu bez jakéhokoliv podkladu přičítá účel a význam, který jeho jednání nemělo. Domnívá se, že mohl být nanejvýš nevědomým pomocníkem, když nejvíce mohla vědět o obsahu koše svědkyně M. S., která však paradoxně stíhána není. Napadené rozhodnutí je tak ve vztahu k jeho osobě (a možná i k jeho spoluobviněným spolujezdcům v autě) opřeno o nelogickou a nepřesvědčivou konstrukci, vybudovanou obžalobou a bohužel akceptovanou soudem, která má naplňovat znaky zločinu, jímž však není. Dovozuje tedy existenci „extrémního nesouladu“ mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný dále rozebírá důkazní situaci a dospívá k závěru, že o jeho vině nesvědčí. Zároveň namítá, že neměl možnost položit otázky svědkyni M. S., čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Porušení principu práva obviněného na spravedlivý proces se však promítlo i do způsobu, jakým byla soudem „vykonstruována“ skutková zjištění. Zásadní skutková zjištění a důkazy ohledně jeho úmyslu zmocnit se v inkriminované době koše s drogou značného rozsahu a o jeho vědomosti o obsahu koše totiž zcela absentují. Korunní svědkyně M. S. o jeho účasti na inkriminované jízdě autem nevypověděla nic, kdy nebyla ani žádným soudem vyslechnuta. Stejně tak svědek L. M. Pokud mu byla ve skutku pod bodem 1) výroku o vině připisována distribuce 15 – 20 g heroinu, stalo se tak bez jakýchkoliv pádných důkazů. Obviněný dále namítl, že během celého soudního řízení nebyla jakkoli dokázána existence organizované skupiny a režim jejího fungování. Tvrzení o její existenci je dokládáno víceméně tvrzením, že se účastníci vzájemně znají a scházejí se jako krajané v určitém baru. Státní žalobce ani soudy neobstaraly žádné věrohodné důkazy, že měl jakoukoli povědomost o odpadkovém koši s drogami a spolu s dalšími dvěma spoluobžalovanými J. S. a M. B. měl v úmyslu si opatřit z onoho odpadkového koše omamné látky v množství značného rozsahu, a dále je distribuovat. Závěrem obviněný namítl, že nebylo vyhověno obhajobě požadující výslech M. S. v ČR, nebyl předložen předmětný odpadkový koš, nebyla přes opakované žádosti obhajobě předložena výpověď M. S. na Policii ČR, nebylo vysvětleno, zda byla či nebyla její osoba sledována.
Obviněný H. P. proto navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a aby zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu vázajícím se na jeho osobu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. c), g), k), l ) tr. ř. odpovídá pouze dílčí část námitek některých obviněných.
Ve vztahu k dovolání obviněné E. H., kterážto uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že pokud jde o její námitku stran povinného zastoupení obhájcem, s touto se neztotožňuje. Soudy v dané věci důvodně aplikovaly ustanovení §20 odst. 6 zákona o advokacii, jenž ukládá advokátu, který klienta zastupuje na plnou moc, i v případě výpovědi plné moci ve prospěch klienta po dobu patnácti dnů činit neodkladné úkony. Ani sama obviněná nezpochybňuje, že vyrozumění o konání výslechu svědkyně M. S. obdržel předchozí obhájce obviněné ještě předtím, nežli policejnímu orgánu doručil vyrozumění o výpovědi plné moci. Pro procesní použitelnost uvedeného důkazu pak postačuje, že obhájci byla účast umožněna, tedy, že byl o uvedeném úkonu včas informován, k čemuž skutečně došlo. Byl-li tedy tento obhájce o konání výslechu řádně vyrozuměn v době, kdy obviněnou stále zastupoval, nelze vytýkat soudům, pokud dospěly k závěru, že takový výslech byl proveden řádně a za zákonem stanovených podmínek.
Státní zástupce dále za námitku naplňující dovolací důvod vyhodnotil námitku obviněného J. S., pokud tvrdí, že jeho jednání není jediným skutkem, ale více skutky, jež je namístě právně posoudit podle předchozí právní úpravy. Ani s touto námitkou se však státní zástupce neztotožňuje, neboť za jediný skutek je třeba považovat všechny ty projevy vůle pachatele navenek, pokud jsou příčinou trestně právně relevantního následku a jsou kryty zaviněním. Následek, jímž je v konkrétním případě porušení zájmu společnosti na zamezení nedovoleného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, je způsoben jak dovozem omamné látky v rámci organizované skupiny, tak i jejím dalším držením pro účely další distribuce (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1440/2008). Pakliže jde tedy o skutek jediný, nelze jej i přes delší časové období jeho páchání skutek dělit. Zároveň je zřejmé, že takové obviněným navrhované rozdělení jeho jednání na samostatné skutky by pro obviněného nemohlo být příznivější. Za hmotněprávně relevantní námitku lze považovat i tu, jíž obviněný zpochybňuje naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, když se obviněný domnívá, že se musí jednat o více, než dva státy. Takový názor však státní zástupce nepovažuje za správný, neboť je v přímém rozporu s rozhodnutím publikovaným pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr., podle něhož postačí, jedná-li se o dva státy, z nichž jedním může být ČR Za obsahově relevantní státní zástupce shledal i námitku obviněného stran posouzení podmínek pro uložení souhrnného trestu. Uvedenou námitku shledal opodstatněnou. Obviněnému je kladeno za vinu jednání, jehož se dopustil v období od ledna 2009 do 29. 4. 2010 a dne 21. 5. 2010. V trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 14/2011 byl přitom rozsudek pro jinou trestnou činnost obviněného vyhlášen dne 25. 5. 2011, kdy obžaloba byla podána dne 26. 1. 2011, tedy až poté, co obviněný ukončil páchání nyní projednávané trestné činnosti, a proto lze vyloučit, že by na posouzení souběhu mohlo mít vliv případné předchozí rozhodování Městského soudu v Brně trestním příkazem. Je tak zřejmé, že Krajský soud v Brně odsuzoval obviněného za trestný čin, který spáchal dříve, nežli byl vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin a obě předmětné trestné činnosti jsou tak ve vztahu souběhu. Na tom nic nemění ani aplikace amnestie prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., neboť jak obviněný správně upozornil, předchozí trest mu byl pouze ve smyslu čl. III této amnestie zmírněn, nikoli však s účinky zahlazení. Pokud jde o ostatní námitky obviněného S., jakož i o námitky ostatních obviněných, dle názoru státního zástupce uplatněným dovolacím důvodům obsahově neodpovídají. Mimo rámec „hmotněprávního“ dovolacího důvodu spadají i četné námitky proti procesní použitelnosti důkazů získaných justičními orgány SRN, tvrzené vady provádění důkazu čtením protokolu o výpovědi svědkyně M. S., stejně jako výhrady proti konkrétní výměře uložených trestů.
Dle názoru státního zástupce nelze mít na podkladě provedeného dokazování pochyb o naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. V daném případě je evidentní, že k dovozům omamné látky heroin docházelo na základě již relativně sofistikovanější hierarchicky uspořádané skupiny, představující jednak primární zdroj heroinu v T., na něj navazující činnosti skupiny logisticky zajišťující dovoz heroinu z T. do ČR kolem svědka M. M. a tuto skupinu na spodním žebříčku uzavírají samotné kurýrky, jež fyzicky heroin převážely ve svých útrobách. Obdobně je namístě odmítnout i námitky obviněných, že nebyla prokázána jejich subjektivní stránka ve formě úmyslu. V tomto směru lze odkázat na podrobné úvahy nalézacího soudu, který na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že u obviněných je třeba do jisté doby dovodit minimálně srozumění s tím, že převážejí ve svých útrobách omamnou látku (k tomu srov. str. 19, 21 rozsudku soudu nalézacího), přičemž od určité doby lze hovořit dokonce o úmyslu přímém. Stejně tak je třeba odmítnout jako obsahově neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu námitky obviněných S., P. a B., pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2) výroku o vině, neboť i v tomto směru jde o námitky, jež jsou obsahově pouze polemikou se skutkovými zjištěními soudů. Relevanci nelze přiznat ani námitce obviněného B., pokud jde o posouzení jeho jednání jako pokusu přisouzeného zločinu, neboť je patrné, že svůj závěr o dobrovolném upuštění od dokonání tohoto trestného činu odvíjí od vlastní skutkové verze, kdy takovému dobrovolnému upuštění od dokonání zločinu však soudy zjištěné skutečnosti vyplývající z výpovědi svědkyně M. S. nenasvědčují. Ryze skutkovou povahu pak mají námitky, pokud jde o konkrétní zjištění objemu dovážené omamné látky. Jde přitom o otázku, které zejména soud nalézací věnoval náležitou pozornost, přičemž vycházel ze všech zjištěných skutečností a tyto vykládal v souladu se zásadou in dubio pro reo výrazně ve prospěch obviněných. Pokud jde o procesní použitelnost důkazů opatřených justičními orgány SRN, jde rovněž o otázku primárně procesní, neodpovídající uplatněnému hmotněprávnímu důvodu dovolání. Státní zástupce dále zdůraznil, že nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Uplatněným dovolacím důvodům pak obsahově neodpovídají ani námitky týkající se výroku o trestu. Proti výroku o trestu, resp. jeho výměře, lze totiž zásadně brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obvinění neuplatnili. Pokud v tomto směru poukazuje obviněný S. na návrh trestu učiněný státní zástupkyní v závěrečné řeči, nelze než uvést, že v případě rozhodování soudu o trestu se v č. trestním řízení nikterak neuplatňuje procesní zásada iudex ne eat ultra petita partium a návrh státního zástupce v tomto směru tedy není pro soud co do horní meze vyměřovaného trestu závazný. Stejně tak nelze považovat za relevantní námitky obviněného S., které podřazuje pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento dovolací důvod totiž obviněný spatřuje pouze v nedůsledném popisu skutku v tzv. skutkové větě, v čemž spatřuje rozpor mezi popisem skutku a odůvodněním rozsudku. Zde se však dle názoru státního zástupce nejedná o opomenutí některé z podstatných náležitostí výroku rozsudku, ale pouze o jistou nedůslednost popisu skutku, která však pod citovaný dovolací důvod nespadá, nehledě na skutečnost, že tato nedůslednost ani nemá žádný hmotněprávní význam pro právní posouzení jednání obviněného.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných P. H., K. H., M. B. a H. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Uvedená dovolání, přestože se formálně opírají o deklarovaný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově směřují proti skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy nalézací a odvolací, a tedy dovolací důvod obsahově nenaplňují a nenaplňují ani žádný z jiných dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
Ve vztahu k dovolání obviněné E. H. státní zástupce dospěl k závěru, že je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V případě obviněného J. S. pak státní zástupce namístě podanému dovolání přisvědčil, avšak pouze v tom omezeném rozsahu, pokud mu nebyl rozsudkem soudu prvého stupně uložen souhrnný trest ve vztahu ke sbíhajícímu se odsouzení Městského soudu v Brně. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, č. j. 2 To 99/2013-2283, a to pouze v části, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. S. proti výroku o trestu, a dále zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň s tím navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněného.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 2 To 99/2013, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. c), g), k) a l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
- obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl (§265b odst. 1 písm. c/ tr. ř.),
- rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (§265g odst. 1 písm. g/ tr. ř.),
- v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný (§265b odst. 1 písm. k/ tr. ř.),
- bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 písm . l / tr. ř.).
Obviněným J. S. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněných. V projednávané trestní věci je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněných projednal a také z podnětu těchto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Dovolací důvod tedy přichází v úvahu toliko v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., o nichž bude pojednáno dále.
Obviněná E. H. uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Jedná se o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. §36 tr. ř. a §42 zákona č. 218/2003, Sb. zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) je však svým vymezením užší , neboť jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu . Pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (R 48/2003, R 23/2007-II., NS 17/2002-T 413 a NS 19/2003-T 455). Současně má Nejvyšší soud za to, že výklad tohoto dovolacího důvodu nelze pojímat čistě restriktivně, a že tedy pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003). Naplnění tohoto dovolacího důvodu nicméně nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem , např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. NS 19/2003-T 455 a TR NS 17/2005-T 806).
Obviněná namítla, že v určité fázi řízení nebyla zastoupena obhájcem, přičemž orgány činné v trestním řízení i přes tuto skutečnost provedly stěžejní důkaz, na němž je založen závěr o její vině, a to výslech svědkyně M. S., o jehož konání nebyla vyrozuměna, a to za situace, kdy jí předchozí obhájce vypověděl plnou moc, přičemž nového obhájce si ještě nezvolila. Vyslovuje závěr, že v období od 13. 8. 2012 do 10. 9. 2012 nebyla řádně zastoupena obhájcem, z čehož pramení procesní nepoužitelnost výpovědi svědkyně M. S. vůči její osobě.
Obviněná tímto opakuje námitku, ke které se vyjádřil již nalézací soud, který na str. 40 rozsudku uvedl, že v projednávané věci je namístě aplikace §20 odst. 6 zákona o advokacii (zákon č. 85/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), podle něhož nedohodne-li se advokát s klientem jinak nebo neučiní-li klient jiné opatření, je advokát povinen po dobu 15-ti dnů ode dne, kdy smlouva o poskytování právních služeb na základě výpovědi zanikla, činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu. To neplatí, pokud klient advokátovi sdělí, že na plnění této povinnosti netrvá. Zároveň neshledal, že by takovéto sdělení bylo součástí dohody mezi obviněnou a jejím advokátem. Mgr. Richard Mikyska převzal obhajobu obviněné na základně plné moci dne 13. 3. 2012 (č. l. 336) a tuto dne 13. 8. 2012 vypověděl (č. l. 338), o čemž byla obviněná informována sdělením, které obdržela dne 20. 8. 2012, kdy následně požádala o ustanovení nového obhájce. Z obsahu spisu se podává, že Mgr. Richard Mikyska obdržel vyrozumění o konání výslechu svědkyně M. S. ještě předtím, nežli policejnímu orgánu doručil vyrozumění o výpovědi plné moci. K výslechu svědkyně M. S. došlo následující den, tj. 21. 8. 2012. Nalézací soud uvedl, že „ pokud Mgr. Richard Mikyska v rámci výpovědi plné moci odkazuje na ustanovení §20 odst. 2 zákona o advokacii, měl tak povinnost činit veškeré nezbytné úkony po dobu 15-ti dnů, kdy výslech svědkyně S. byl veden právě v takovéto lhůtě “. K námitce se pak v rámci podaného odvolání vyjádřil i odvolací soud, který se ztotožnil se závěry nalézacího soudu a na aplikaci ustanovení §20 odst. 6 zákona o advokacii neshledal žádných nesrovnalostí. Jak soud nalézací, tak soud odvolací pak zdůraznily, že výpověď svědkyně M. S. nebyla jediným usvědčujícím důkazem vůči obviněné E. H., jak se tato snaží argumentovat. „ Jmenovaná je však usvědčována výpověďmi spoluobžalovaných H. a H., stejně jako výpovědí M. S. “ (str. 18 rozsudku). I Nejvyšší soud se s uvedenými závěry nalézacího, a potažmo i odvolacího soudu ztotožňuje, a proto nemůže námitce obviněné E. H. přiznat jakékoli opodstatnění. Nad rámec věci pak podotýká, že pro procesní použitelnost uvedeného důkazu není třeba, aby se obhájce takového úkonu skutečně účastnil, ale aby mu byla taková účast umožněna, k čemuž skutečně došlo.
Obvinění P. H., K. H., J. S., M. B. a H. P. shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , v rámci něhož je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, který ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný.
Obvinění P. H. a J. S. byli uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku . K. H. pak byla uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
Uvedeného zvlášť závažného zločinu se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed (odst. 1), spáchá-li jej ve značném rozsahu (odst. 2 písm. c/ u obviněné K. H.), nebo ve velkém rozsahu (odst. 3 písm. c/ u obviněných P. H. a J. S.), a to v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch (odst. 3 písm. b/), a spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech (odst. 4 písm. c/).
Obviněný J. S. uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitku, v rámci níž zpochybňuje naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou ve více státech“, maje za to, že se musí jednat o více, než dva státy. S určitou mírou benevolence lze mít za to, že uvedenou námitku, byť odlišně formulovanou, uplatnila i obviněná P. H. , která namítla nenaplnění uvedeného znaku s tím, že si nebyla vědoma toho, že by byla členkou nějaké organizované skupiny.
Uvedeným námitkám však nelze přisvědčit, neboť organizovanou skupinou působící ve více státech se rozumí skupina působící nejméně ve dvou státech, a to případně včetně ČR . Jinak se organizovanou skupinou rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro společnost (srov. R 45/1986). V tomto případě taková organizovaná skupina může, ale také nemusí působit přímo v ČR, neboť postačí, když je pachatel pouze ve spojení s takovou organizovanou skupinou působící mimo území ČR ve více jiných státech. Jinými slovy pro naplnění tohoto znaku není podstatné, zda pachatel skutečně takový druhý stát fyzicky navštíví. Čin je totiž spáchán ve spojení s organizovanou skupinou, je-li pachatel, který může, ale nemusí být členem organizované skupiny, při jejím páchání jakkoli navázán (osobně, telefonicky, prostřednictvím internetu apod.) na organizovanou skupinu . Pachatel tedy může být sám členem organizované skupiny, ale může s touto toliko spolupracovat (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1663). V projednávané věci se k uvedené námitce vyjádřil odvolací soud na str. 28 až 29 napadeného usnesení, kdy uvedl, že „ pojem "ve spojení" znamená, že dostačující je taková forma spolupráce s organizovanou skupinou působící ve více (tj. alespoň dvou) státech, která nemá rysy vyšší míry koordinace činnosti - typické pro vazby mezi vlastními členy této skupiny, která však má pro činnost této skupiny význam, tj. její činnost podporuje, usnadňuje, napomáhá jí apod. Podle názoru Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1411/2004) k naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty zákon nevyžaduje, aby se pachatel dopustil činu jako její člen, ale postačí i volnější forma spolupráce pachatele s takovou skupinou, přičemž není nutné, aby taková skupina měla trvalejší charakter a vyvíjela svou činnost opakovaně a soustavně. Tento znak může být naplněn i jednorázovým působením organizované skupiny ve více státech “. S takovýmto výkladem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Z obsahu skutkové věty pak jasně vyplývá, že obvinění (spolu s obviněnou E. H.) se jim za vinu kladeného jednání dopustili na území minimálně ČR a T., kde byl heroin opatřován, a to na podkladě dohody s L. M., který byl označen soudy za hlavního organizátora uvedené trestné činnosti, kdy mu v organizování distribuce heroinu asistoval vedle dalších osob i J. S. a s pašováním heroinu mu napomáhaly zejména obviněné E. H., P. H. a K. H., které působily jako kurýrky převážející heroin ve svých útrobách. Lze jednoznačně dovodit vzájemnou provázanost zúčastněných osob, které v rámci spolupráce současně vykazovaly prvky hierarchie (kdy důležitou úlohu v rámci hierarchie sehrály i osoby svědků M. M. a M. S., kdy tyto byly odsouzeny v rámci jiného, cizozemského trestního řízení). Vzájemná spolupráce zúčastněných osob pak zahrnovala jednak způsob, jakým byl heroin v T. opatřován, jednak způsob, jakým byla zajištěna logistika, stejně jako následná prvotní distribuce. Ve vztahu k námitkám obviněných je namístě poznamenat, že pokud tato byla uplatněna s tím, že obviněným nebyl uvedený znak prokázán či tento nevyplývá z provedených důkazů, jak namítl obviněný H. P. , pak byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť námitky takto vznesené brojí proti soudy učiněným skutkovým závěrům a obsahu provedeného dokazování, kdy se takto míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka J. S. , v rámci níž namítl, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako jeden skutek, ale jako skutků více. Má současně za to, že mělo být posouzeno podle právní úpravy dle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinné do 31. 12. 2009.
Uvedené námitce nelze přisvědčit. Specifikum trestného činu podle §283 tr. zákoníku se projevuje v tom, že již jeho zákonné vymezení v podobě alternativních znaků objektivní stránky umožňuje, v závislosti na naplnění toho kterého z nich konkrétně realizovaným jednáním pachatele, zvažovat různé formy trestného činu z hlediska jejich klasifikace v užším smyslu. Lze poukázat na to, že uvedený trestný čin může v konkrétním případě nabýt jak povahy trestného činu trvajícího, tak trestného činu pokračujícího, přičemž není vyloučeno, že i déletrvající delikt, sestávající z jednotlivých aktů, nebude posuzován ani v jedné z uváděných variant. Za jediný skutek je tak třeba považovat všechny ty projevy vůle pachatele navenek, pokud jsou příčinnou trestně právně relevantního následku a jsou kryty zaviněním (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 /publikováno pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr./). Povaha skutku de iure, který je kladen obviněnému za vinu, neodůvodňuje to, aby se ve vztahu k jeho složkám přistupovalo jako k dílčím útokům pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, jak má obviněný s největší pravděpodobností na mysli, tj. k takovým jednáním, pro něž by bylo z hlediska procesního, z důvodu zákonně vedeného procesu, třeba realizovat důsledky plynoucí z ustanovení §12 odst. 12 tr. ř., tzn. stran každého jednotlivého dílčího útoku/samostatného procesního skutku zahajovat trestní stíhání jeho pachatele ve smyslu ustanovení §160 odst. 1, 5 tr. ř. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že obviněným namítané posouzení jeho jednání jako jednání spáchaného více skutky, by pro něho ani v případě takové možnosti nebylo příznivější, neboť i zde by byl aplikován odst. 4 písm. c) §283 tr. zákoníku, tedy jednání spáchaném „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“.
Jako námitku relevantně uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyhodnotil nejvyšší soud námitku obviněného J. S. stran nesprávně uloženého úhrnného trestu, namísto trestu souhrnného.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je totiž možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. právě pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Ve vztahu k obviněnému J. S. je možno uvést, že uvedená námitka je důvodná. O bviněnému je kladeno za vinu jednání, kterého se měl dopustit v období od ledna 2009 do 29. 4. 2010 (skutek pod bodem 1/ výroku o vině) a dne 21. 5. 2010 (skutek pod bodem 2/ výroku o vině). Dne 25. 5. 2011 byl pro jinou trestnou činnost obviněného vyhlášen rozsudek v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 14/2011, pro skutky spáchané v období od 8. 6. 2010 do 14. 9. 2010 , kdy obžaloba v této věci byla podána již dne 26. 1. 2011 . Z uvedeného plyne, že obžaloba byla podána až poté, co obviněný ukončil páchání trestné činnosti v nyní projednávané věci, a proto lze vyloučit, že by na posouzení souběhu mohlo mít vliv případné předchozí rozhodování Městského soudu v Brně. Krajský soud v Brně tedy obviněného odsuzoval za trestný čin spáchaný dříve, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Lze tedy shledat, že nyní projednávaná trestná činnost obviněného a trestná činnost, která byla předmětem jednání u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 14/2011, jsou ve vztahu souběhu. Obviněnému tak měl být správně uložen trest souhrnný podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 95 T 14/2011. Uvedenému závěru nebrání ani ve věci obviněného aplikovaná amnestie prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., kdy byl v rámci řízení o amnestii podle čl. III jemu uložený předchozí trest ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 14/2011 zmírněn. Výluka uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 4 tr. zákoníku je totiž vázána na skutečnost, že předchozí odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, což ani v důsledku aplikace amnestie nenastalo, neboť u obviněného účinky zahlazení nenastaly.
Pokud pak obviněná K. H. namítla nepřiměřenost trestu, resp. nepřiměřenou přísnost jí uloženého trestu, pak není takováto námitka podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že všem obviněným byly uloženy přípustné druhy trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestné činy, jimiž byli uznáni vinnými. Nelze opomenout ani užití moderačního práva soudu podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ve vztahu k obviněným E. H., P. H. a K. H., které namísto věznice se zvýšenou ostrahou zařadil do věznice s ostrahou. Současně obviněným E. H. a P. H. uložil tresty v dolní polovině zákonné trestní sazby, kdy ve vztahu k obviněné K. H. užil §58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, který umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. U obviněného J. S. pak nalézací soud neshledal žádné polehčující okolnosti. Pokud v rámci dovolání tento obviněný odkazoval na návrh státního zástupce stran nižšího trestu, než toho, který mu byl uložen, pak Nejvyšší soud poznamenává, že návrh státního zástupce není v tomto směru pro soud závazný.
Za námitky nepodřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak třeba označit všechny ty, v rámci nichž obvinění namítají nesprávné hodnocení důkazů včetně způsobu jejich opatření (spadají sem námitky stran učiněných svědeckých výpovědí, zejména svědkyně M. S. a svědka L. M., stejně jako výpovědí samotných obviněných, či znaleckého posudku prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc.), a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména stran vzájemné informovanosti obviněných, způsobu pašování a celkového zjišťovaného množství pašovaného heroinu), jimiž prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že závěr o vině je postaven na základě důkazů, které nejsou objektivní či opatřené zákonnou cestou, kdy se ze strany soudů jedná o spekulace a nepodložené úvahy) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obvinění trvají na tom, že se uvedeného jednání nedopustili, případně v takovém rozsahu a takovým způsobem, který je jim kladen za vinu).
Takto obviněnými vznesené námitky jsou tak založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Stran námitek neprokázání subjektivní stránky, kterou uplatnily zejména obviněné P. H. a K. H. s tím, že o tom, že pašují drogy, nevěděly, neboť se domnívaly, že se jedná o drahé kameny, Nejvyšší soud uvádí, že uvedené námitky jsou uplatněny neregulérním způsobem, neboť obviněné svými námitkami brojí proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Nelze taktéž opomenout, že této otázce věnoval nalézací soud náležitou pozornost, kdy v rámci odůvodnění (zejména str. 19 až 21 rozsudku) rozebral vzájemné vztahy mezi obviněnými, vyhodnotil jejich výpovědi, stejně jako výpovědi svědků a další okolnosti případu. Na podkladě takto zjištěných skutečností pak dospěl k závěru, že subjektivní stránka byla u všech obviněných naplněna, kdy vzhledem k okolnostem případu „ musely všechny kurýrky být obeznámeny s tím, že se nepodílejí na nelegálním dovozu drahých kamenů, nýbrž na pašování drog “. Stran obviněných E. H., P. H. a K. H., pak nalézací soud uvedl, že „ již od počátku tyto musely jednat nejméně v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy že byly minimálně srozuměny s tím, že se dopouští jednání, které porušuje zákonem chráněný zájem “, kdy u obviněných E. H. a P. H. „ úmysl eventuální přerostl do úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy že přímo věděly o pravé podstatě pašování narkotik a chtěly se na takovémto porušování zákonných norem podílet “ (str. 21 rozsudku nalézacího soudu). I odvolací soud se uvedenou námitkou neprokázání subjektivní stránky podrobně zabýval (str. 24 až 26 napadeného usnesení), kdy zejména rozebral úvahy stran toho, proč verzi o pašování drahých kamenů vyhodnotil jako nevěrohodnou. V podrobnostech proto lze na uvedené pasáže odkázat.
Soudy se podrobně zabývaly i otázkou celkového množství pašovaných drog. Zejména nalézací soud podrobným a vyčerpávajícím způsobem vyložil, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru stran množství pašovaných drog (str. 22 až 26 rozsudku). Vycházel přitom jak z výpovědí svědků M. S. a L. M., tak zejména pak z provedeného vyšetřovacího pokusu a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., které měly ozřejmit zejména způsob pašování drog a určit, jaké množství mohly kurýrky ve vlastních útrobách převážet. Znalec pak uvedl, že „ údaje zmiňované M. S. o počtu převážených válečků jsou naprosto reálné “ (str. 24 rozsudku). Údaje pak byly porovnány se záznamy leteckých společností o uskutečněných letech a záznamy o rezervacích cestovních agentur. Odvolací soud pak ve vztahu k uvedeným námitkám uvedl, že „ se s úvahami nalézacího soudu i jeho závěry ztotožnil “ a odkázal na vyčerpávající odůvodnění nalézacího soudu, kdy současně zdůraznil, že „ při zjišťování konkrétního množství drogy nalézací soud vycházel v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ z údajů pro obžalované nepříznivějších “, resp. příznivější než závěry, ke kterým dospěl Zemský soud ve Stuttgartu (str. 26 napadeného usnesení).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení . Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Mezi namítaná procesní ustanovení lze podřadit všechny námitky stran procesní použitelnosti důkazů opatřených cestou justiční spolupráce v N., stejně jako namítané provedení těchto důkazů, resp. čtení protokolů o výpovědích svědků M. S. a L. M.. Spadají sem i námitky stran údajného porušení principu in dubio pro reo v neprospěch obviněných, a obecné námitky stran porušení práva na spravedlivý proces. Pokud jde o procesní použitelnost důkazů opatřených cestou justiční spolupráce, zde postačuje odkázat na pečlivé odůvodnění odvolacího soudu, zejména na str. 22 až 23 napadeného usnesení, který uvedl, že „ k přípustnosti použití listinných materiálů cizího státu zajištěných formou mezinárodně-právní pomoci lze v obecné rovině konstatovat, že podle §89 odst. 2 věty první tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného, svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. …Zásadně proto s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. nelze vyloučit možnost použití listinných materiálů poskytnutých cizím státem na základě mezinárodně-právní pomoci, navíc za situace, že se jedná o důkazní materiál státu, který je členem Evropské unie, kde se předpokládá důvěra v právní systém těchto zemí “.
Obvinění J. S., M. B. a H. P. byli dále uznáni vinnými zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 4 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a popsaném pod bodem 2) výroku o vině. Obviněný H. P. byl navíc pro skutek popsaný pod bodem 3) výroku o vině uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku.
Námitky obviněných ve vztahu ke skutku pod bodem 2), resp. bodem 3) výroku o vině však nejsou sto naplnit jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obvinění svými námitkami brojí proti učiněným skutkových závěrům a polemizují se způsobem, jimiž byly soudy důkazy hodnoceny, případně předkládají soudu vlastní verzi událostí. Obvinění tak namítají nesprávné hodnocení důkazů (J. S. zpochybnil odborné vyjádření stran zadržené látky a výpověď svědkyně M. S., jejíž výpověď do určité míry zpochybnil i obviněný H. P., který taktéž namítl neprovedení výslechu svědkyně M. S. k uvedenému skutku, nepředložení předmětného odpadkového koše a výpovědi svědkyně M. S. učiněné na Policii ČR), a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (obecně stran toho, zda měli povědomí o tom, že se v odpadkovém koši nacházejí drogy, resp. zda se v koši vůbec nějaké drogy nacházely, popřípadě jaké, zda byla svědkyně M. S. nějak instruována k tomu, aby do svého bydliště dovezla předmětný koš, zda měli vůbec ponětí o pravém obsahu koše), jimiž prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z výpovědi svědkyně M. S. u hlavního líčení se nepodává, že by byla J. S. kontaktována a instruována k tomu, aby předmětný koš odvezla do svého bydliště, kdy ani závěr o povědomí obviněného H. P. o obsahu koše nemá oporu v provedeném dokazování, resp. pro uvedený závěr nebyly dle jeho názoru obstarány žádné důkazy) a zejména pak předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy M. B. uvedl, že nevěděl o účelu cesty, tj. vyzvednutí drog, ale toliko byl osobou, která jela do bytu M. S.; H. P. pak uvedl, že v době, kdy svědkyně M. S. vyzvedla předmětný koš a byla následně zadržena příslušníky Policie ČR, on se nikde v blízkosti již nenacházel, nanejvýš byl v celé věci náhodným nevědomým pomocníkem k trestnému činu, pokud ovšem spoluobvinění J. S. a M. B. o pravém obsahu koše vůbec věděli; kdy obviněný J. S. spáchání uvedeného trestného činu nadále popírá).
Pokud pak obvinění J. S. a M. B. namítli, že by se v případě jejich osob stran skutku pod bodem 2) výroku o vině mohlo nanejvýše jednat o pokus trestného činu, kdy navíc obviněný M. B. od dokonání trestného činu dobrovolně upustil, a namítal-li obviněný H. P. , že nebyly naplněny znaky uvedeného trestného činu, kdy použitá právní kvalifikace je nesprávná, neboť jeho jednání nebylo trestným činem, uplatnili tak sice námitky, které jsou v obecné rovině pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, ale učinili tak způsobem neregulérním, resp. tyto závěry odvíjí od vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, dle níž si nebyli vědomi pravého obsahu předmětného odpadkového koše, tedy se jedná o čistou spekulaci, částečně jsou pak uvedené námitky neopodstatněné. Obviněný J. S. navíc uvedenou argumentaci podpořil námitkami hraničícími s křivým nařčením policejního orgánu z manipulace se zadrženým důkazním materiálem, kdy však nic z obsahu trestního spisu takovémuto závěru nenasvědčuje.
Lze přisvědčit dovolatelům v jejich tvrzení, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto všichni tři dovolatelé namítají . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci i přes rozsáhlou argumentaci obviněných, zejména pak K. H., J. S. a H. P., kteří konkrétně uvedenou existenci tzv. extrémního rozporu namítli, nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny pečlivým způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. V této souvislosti lze odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího soudu (zejména str. 13 až 40 rozsudku). Nalézací soud věnoval pozornost všem aspektům případu.
Podrobně rozebral jednotlivá tvrzení obviněných, kdy řádně a srozumitelně odůvodnil, na podkladě jakých důkazních prostředků a jejich vzájemných souvislostí tato shledal nevěrohodnými. Zejména se jedná o tvrzení stran toho, že kurýrky si nebyly vědomy toho, že pašují drogy (skutek pod bodem 1/ výroku o vině), stejně jako vědomy si toho, co bylo pravým obsahem předmětného odpadkového koše (skutek pod bodem 2/ výroku o vině). Zabýval se podrobně zjištěním stran toho, jakým způsobem byly obviněné jako kurýrky zapojeny do převozu drog, včetně míry jejich informovanosti a vědomosti o pravém stavu věcí (str. 17 až 21 rozsudku), dále množství pašované drogy a způsobu, jakým byly pašovány (str. 22 až 26 rozsudku), zapojení obviněného J. S. do procesu pašování drog (str. 26 až 29 rozsudku), a stejnou míru pozornosti věnoval i skutkům pod body 2) a 3) výroku o vině. Na str. 38 až 40 se pak vyjádřil k jednotlivým námitkám obhajoby.
Odvolací soud pak z podnětu odvolání obviněných přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a přes rozsáhlé námitky obviněných tento potvrdil, kdy konstatoval, že „ krajský soud v odvoláním napadeném rozsudku dostál svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť rozsah dokazování provedený krajským soudem je třeba pokládat za dostačující a splňující požadavky §2 odst. 5 tr. ř. … provedení dokazování rovněž nedává podklad k závěru, že by trestní řízení bylo jednostranně vedené. Zhodnocení provedených důkazů nalézacím soudem také nelze (jak vyplývá z uvedeného) označit za odporující znění §2 odst. 6 tr. ř. “ (str. 19 napadeného usnesení).
Zde je namístě uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Soudy obou stupňů tak založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem .
Obviněný J. S. uplatnil taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod uplatnil s tím, že nalézací soud pochybil v tom, že ačkoli mu v odůvodnění rozsudku přičrtl k tíži celé množství dovezené omamné látky, ve výrokové části u skutku pod bodem 1) se o této skutečnosti nezmiňuje, přičemž u ostatních obviněných toto uvedeno je.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze uplatnit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; nebo určitý výrok sice byl učiněn v napadeném rozhodnutí, ale není úplný, kdy lze mít dle obsahu dovolání za to, že tuto druhou variantu dovolacího důvodu uplatňuje i obviněný.
Obviněný konkrétně jeho naplnění spatřuje v neúplném popisu skutku v tzv. skutkové větě, kdy v důsledku shledává rozpor mezi popisem skutku a odůvodněním rozsudku. Přestože lze obviněnému přisvědčit, že se jedná o drobné opomenutí, resp. jistou nedůslednost v popisu skutku, tato nemá žádný vliv na hmotně právní posouzení uvedeného skutkového děje. Navíc uvedená námitka svým obsahem předmětný dovolací důvod nenaplňuje.
Jediným pochybením nalézacího soudu tak i nadále zůstává nesprávné uložení úhrnného trestu namísto trestu souhrnného v případě obviněného J. S., kdy toto pochybení nebylo následně odstraněno soudem odvolacím v rámci odvolacího řízení. Nutno však zdůraznit, že uvedené pochybení nemá žádný vliv na meritum věci, tedy učiněná skutková zjištění ve věci a její právní posouzení.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není, vyjma výše uvedeného pochybení stran nesprávně uloženého trestu, zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněných E. H. a P. H.
Současně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání K. H., M. B. a H. P. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání.
Ze shora stručně rozvedených důvodů pak Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. S. podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 2 To 99/2012, zrušil, a to v části, jíž bylo zamítnuto odvolání tohoto obviněného proti výroku o trestu. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude vrchní soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v případě u obviněného J. S.) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil k dovolání obviněného J. S. napadený rozsudek odvolacího soudu týkající se tohoto obviněného. Zrušen byl celý výrok o trestu. Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se J. S. bere do vazby podle §67 písm. a) tr. ř., protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestu vyhnul, a podle §67 písm. c) tr. ř., protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Obviněný byl z těchto důvodů ve vazbě již v původním řízení, kdy lhůta vazebního důvodu podle §67 písm. b) tr. ř. již uplynula.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláními a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata