ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.541.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 541/2014 -47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. dubna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2013, č. j. 5 To 73/2013-3288, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 1/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 1. 2013, č. j. 28 T 1/2008-3156, byl obviněný P. Z. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že
„1/ v době ode dne 6. 2. 2004 do dne 26. 3. 2004, když se vydával za jednatele neexistující rakouské společnosti TLLE Handel GmBH, Sarvliche Strasse 11B, A-1000 Wien, a vystupoval pod smyšlenými příjmeními „W., P. a D.“, objednával prostřednictvím elektronické pošty z adresy u slovenské spediční firmy M. K. – PANALOPA realizaci mezinárodní kamionové přepravy v rámci Evropské unie, která byla realizována v 26 případech dopravci z České a Slovenské republiky, přičemž vyfakturované částky za provedené přepravy neuhradil a způsobil tak M. K., škodu v celkové výši nejméně 2.512.363,- Kč, a jednal od počátku v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch tím, že svým závazkům k úhradě ceny poskytnutých služeb nedostojí, a
2) v období ode dne 2. 9. 2004 nejméně do dne 29. 10. 2004, když se vydával za pracovníka obchodní společnosti H. A. později Z. C., pod smyšleným příjmením „W.“, postupně objednával formou telefonických a faxových objednávek přepravy zboží u soukromých podnikatelů a obchodních společností provozujících nákladní automobilovou dopravu, které byly následně provedeny jejich kamiony v rámci Evropské unie, kdy vyfakturované částky v celkové výši nejméně 5.191.979,- Kč neuhradil, čímž způsobil škodu:
- P. M., podnikajícímu pod obchodním jménem P. M. – Pneucentrum, IČ 15512240, s místem podnikání Lázeňská 891, Bludov, okres Šumperk, v částce 1.800.000,- Kč,
- obchodní společnosti DOPRAVA Z. M&K, s. r. o., IČ 629 09 649, se sídlem Vodňany, Stožická 840, škodu v částce 660.430,- Kč,
- J. T., podnikajícímu pod obchodním jménem J. T., IČ 69015147, s místem podnikání Nučice 10, okres Kolín, škodu v částce 663.075,- Kč,
- ČSAD s. p. Hradec Králové, IČ 00086932, se sídlem Hradec Králové, Horova 180, škodu v částce 651.600,- Kč,
- obchodní společnosti CROWN PLUS, s. r. o., IČ 269 29 171, se sídlem Břeclav, Nám. T. G. Masaryka 10, škodu v částce 345.280,- Kč,
- Autodoprava F. a synové, IČ 48006637, se sídlem Orlová - Poruba, Zátiší 986, v částce 1.010.130,-KČ,
- obchodní společnosti Vasco Bohemia, s. r. o., IČ 250 06 363, se sídlem Ostrava - Vítkovice, Pohraniční 52/23, škodu v částce 61.464,- Kč,
tedy celkem ve výši 5.191.979,- Kč, přičemž je zřejmé, že od počátku jednal v úmyslu, že svým závazkům nedostojí, a s vědomím, že pro sebe či jiného získá majetkový prospěch, čímž tímto jednáním pod body 1. a 2. způsobil škodu v celkové výši 7.704.342,- Kč“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží, dále v oboru zprostředkovatelská a obstaravatelská činnost v oblasti nákupu a prodeje zboží a výrobků, dále v oboru mezinárodní zasilatelství a v oboru silniční motorová doprava a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva s předmětem podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží, dále v oboru zprostředkovatelská a obstaravatelská činnost v oblasti nákupu a prodeje zboží a výrobků, dále v oboru mezinárodní zasilatelství a v oboru silniční motorová doprava nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let.
Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost nahradit poškozeným M. K. škodu ve výši 2.512.363,- Kč, společnosti CROWN PLUS, s. r. o., škodu ve výši 345.280,- Kč, P. M. škodu ve výši 1.800.000,- Kč, společnosti DOPRAVA Z. M&K, s. r. o., škodu ve výši 660.430,- Kč a J. T. škodu ve výši 663.075,- Kč. Poškozeného M. K. pak podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 11. 2013, č. j. 5 To 73/2013-3288, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 11. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. Z. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl v podstatě to, že posuzovaná trestní věc se vyznačuje existencí tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a skutkovými závěry soudu prvního stupně na straně druhé. Předmětná vada má zcela zásadní význam a ve svém důsledku vedla k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud soud druhého stupně nesprávné skutkové a na ně navazující právní závěry považoval za správné a nenapravil je, ačkoliv v odvolacím řízení tak učinit mohl, zatížil své rozhodnutí vadou předpokládanou v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Soud prvního stupně podle dovolatele chyboval tím, že především přihlédl k „absolutně neúčinným důkazům“, zejména k jeho rekognici podle fotografie svědky K., M. a G. Obecně platí, že rekognici na základě fotografie lze jako důkaz použít jen tehdy, není-li možná rekognice in natura. Ta se v daném případě provést dala, nicméně soud se o ni ani nepokusil. Do fotoalba byla přitom před rekognicí zařazena fotografie dovolatele v podstatě shodná s jinou jeho fotografií, která byla svědkům dříve předložena individuálně. Takovým postupem nemohla být bez důvodných pochybností zjištěna objektivní pravda a zároveň jím došlo k porušení práva dovolatele na obhajobu, neboť ten se tohoto úkonu nezúčastnil. Za neúčinný důkaz považuje dovolatel i provedené „znovupoznání“ jeho hlasu svědkyní Z., která v podstatě neměla na výběr mezi více variantami hlasů a dopředu věděla, že srovnávaná zvuková nahrávka zachycuje jeho slovní projev jako obviněné osoby.
Dovolatel i nadále setrval na tom, že se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nedopustil. Na svědky uváděných místech se v rozhodnou dobu nenacházel. Na podporu svých tvrzení přitom navrhoval provedení konkrétních důkazů, které mohly významně přispět k objasnění skutkového stavu věci. Soud jeho návrhy odmítl zčásti s poukazem na objektivní nemožnost doplnění dokazování v požadovaném směru a dílem pro jeho nadbytečnost. V rámci dokazování tak provedl vesměs důkazy svědčící v neprospěch dovolatele a jeho obhajobu podrobněji neprověřil. Nedoplněním dokazování přitom důsledně nerespektoval ani pokyny uložené mu odvolacím soudem v předchozím - zrušujícím - rozhodnutí.
Svědky K. a M. navíc podle dovolatele nelze považovat za nezávislé a nestranné. Jedná se totiž o osoby, které jednaly přímo s poškozenými, pod jejich jménem byla realizována podnikatelská činnost a byly tak v postavení dlužníků. Z výpovědí dalších svědků bylo zjištěno, že výše jmenovaní poškozeným opakovaně uváděli nepravdivá tvrzení. Zejména tvrzení svědka K. za věrohodná považovat nelze. Byl to právě on, kdo byl jako jediný oprávněn disponovat s účtem založeným u Hypo Tirol Bang AG, z něhož měly být prováděny platby již v době „bezproblémové spolupráce s W.“. Ze zprávy založené na č. l. 1324 – 1325 spisu doplněné dalšími bankou předloženými listinami vyplývá, že účet nezaložil dovolatel, ale zmiňovaný svědek. Soud k prověření jeho věrohodnosti neučinil žádné kroky. Ignoroval skutečnost, že mezi ním a dovolatelem neexistovala žádná smlouva o zprostředkování či jiné formě spolupráce, a pouze se spokojil s jeho tvrzením o podvodném jednání vůči jeho osobě, kterým mu měla vzniknout údajná škoda.
Pochybnosti o objektivně zjištěném skutkovém stavu věci podle dovolatele přetrvávají i ohledně jednání popsaného pod bodem ad 2/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. U svědkyně G. nikdy v minulosti nebydlel, svědkyni M., která ho měla doučovat španělskému jazyku, nezná. K tomu opakovaně navrhl řadu důkazů, které však soud neprovedl. Neověřil tak pravdivost tvrzení svědkyň, že se v rozhodnou dobu měl nacházet na Slovensku, ve Španělsku či jinde, například zprávou jeho tehdejšího zaměstnavatele nebo výslechem svědka H. W., který by potvrdil jeho obhajobu, že tehdy pracovně pobýval v Německu, kde pravidelně přicházel na pracoviště. Soud neprověřil ani věrohodnost tvrzení svědkyně M. ohledně založení účtu BANCAJA ve Valencii včetně vkladu peněžních prostředků, kdy se opět jednalo o účet, se kterým byla oprávněna disponovat toliko svědkyně. Svědkyně uváděla nepravdu i potud, že ona sama žádné aktivity nevyvíjela, což je v rozporu mimo jiné s výpovědí dalších svědků, kteří potvrdili, že se kontaktovali se ženou mluvící slovensky, i tou skutečností, že v průběhu měsíce srpna až prosince 2004 byly provedené přepravy fakturovány svědkyní a byly hrazeny na její účet vedený na Slovensku u Tatra Banky. Soud neodstranil ani rozpory mezi výpovědí svědkyně a svědků T. a M. ohledně zjištění totožnosti „W.“ jako dovolatele.
Poslední okruh námitek dovolatel zaměřil do výroku o náhradě škody. Je toho názoru, že soud svým rozhodnutím porušil hmotné právo, neboť z provedených důkazů lze dospět k závěru, že závazek k náhradě škody byl již dříve částečně splněn. Tato skutečnost pak podle dovolatele měla význam i z hlediska právní kvalifikace jeho jednání, neboť škoda, resp. její výše je jedním ze znaků příslušné kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Soudy se opět dostatečně nevypořádaly s námitkami uplatněnými obhajobou, neprovedly jí navržené důkazy a neověřily, zda poškozenými uváděná škoda skutečně vznikla v takové výši, jak ji deklarovali.
Se zřetelem na shora rekapitulované důvody dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2013, č. j. 5 To 73/2013-3288, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která poukázala na věcné zaměření důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jeho prostřednictvím se obecně nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování, jak činí dovolatel. Zásah do skutkových zjištění soudů lze v rámci dovolacího řízení připustit pouze ve výjimečných případech tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, který však v nyní posuzované věci dán není. Oba soudy podle státní zástupkyně dovodily skutkový stav věci na základě důkazů provedených a opatřených v souladu se zákonem a svá rozhodnutí v tomto směru přesvědčivě odůvodnily. Zjištěné jednání pak za podmínek §2 odst. 1 tr. zákoníku zcela správně podřadily pod právní kvalifikaci podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) téhož předpisu, která byla pro dovolatele příznivější. Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na tom ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nelze podle názoru státní zástupkyně podřadit ani výhrady obviněného proti výrokům o náhradě škody. Ani zde se totiž jeho argumentace ve skutečnosti nedotýká zhodnocení hmotně právní otázky, nýbrž podmínek aplikace procesně právního ustanovení §228 odst. 1 tr. ř.
Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou namítá dovolatel, by tedy byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadou zakládající existenci dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel - pokud jde o výrok o vině - s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů, a na výhradách proti rozsahu a kvalitě provedeného dokazování. V posuzovaném případě měla být v neprospěch dovolatele především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy podle jeho tvrzení při neakceptování uplatněné obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho vycházely z takového skutkového stavu věci, který de facto neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že podaným mimořádným opravným prostředkem se primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při současném respektování názoru vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je vždy třeba mít na zřeteli ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Takovými vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazů soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející - v pořadí již druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci - netrpí. Soud prvního stupně se po doplnění dokazování na základě pokynů prvního (zrušujícího) rozhodnutí odvolacího soudu ve věci ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti a výši způsobené škody za prokázané. Nutno poznamenat, že při zjišťování skutkového děje nevycházel výhradně z (podle dovolatele pochybnosti vzbuzujících a tedy nevěrohodných) výpovědí svědků M. K., H. M. a L. G., ale přihlédl i k celé řadě důkazů dalších, které pravdivost a objektivitu těchto výpovědí podporovaly. K závěru, že se obviněný dopustil trestné činnosti způsobem a v rozsahu, jak je popsáno ve výroku o vině, dospěl po logické analýze provedeného dokazování jako celku (viz zejména str. 26 - 29 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) již neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení skutku, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil. Vypořádal se prakticky s totožnými procesními námitkami obviněného, které učinil předmětem i nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, a dostatečně vysvětlil, proč jim nepřisvědčil (k tomu srov. 9 - 21 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K dovolatelem vytýkanému nedostatečnému rozsahu dokazování, resp. neprovedení některých jím navržených důkazů, je třeba uvést, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nepochybně splňuje (viz str. 18 až 20 odůvodnění).
Právní relevanci z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nepřiznal ani námitce dovolatele, že soudy porušily hmotně právní předpisy, kterými se řídí režim stanovení výše a náhrady škody. Také tato výhrada byla totiž založena pouze na zpochybnění dostatečnosti (rozsahu a kvality) provedených důkazů a správnosti jejich hodnocení soudy. Jinými slovy, dovolatel neuplatnil žádné konkrétní výtky, o které by opřel právní názor, že stanovení rozsahu (výše) způsobené škody, resp. adhezní výrok jsou založeny na vadné aplikaci norem hmotného práva trestního či některého jiného právního odvětví, tj. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného P. Z. bylo opřeno o procesní (skutkové) námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, nebylo mu možno přiznat opodstatnění ani z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler