ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.573.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 573/2014 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. května 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. T., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 10. 2013, č. j. 55 To 56/2013-220, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 97/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 9. 2012, č. j. 3 T 97/2012-166, byl obviněný J. T. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „ dne 3. 11. 2011 v M. H., po předchozí telefonické domluvě, vystupujíce jako zástupce neexistujícího subjektu E. U. INKASO LAJV, nabídl poškozenému Z. V., vymožení jeho pohledávek, s čímž poškozený souhlasil, podepsal obžalovanému mandátní smlouvu a plnou moc a zaplatil poplatek ve výši 2.700,- Kč a předal obžalovanému email a kopii faktury na částku 25.680,- Kč za společností PASIV SYSTEM, s. r. o., následně, v areálu společnosti TRW Automotive Czech, s. r. o., předal dne 10. 11. 2011 poškozený obžalovanému hotovost ve výši 78.000,- Kč, která měla být použita na doplacení leasingových splátek na vozidlo Škoda Octavia 1.9 TDi v držení společnosti PASIV SYSTEM, s. r. o., a dne 14. 11. 2011 hotovost ve výši 27.000,- Kč, která měla být použita na úhradu nákladů za předčasné doplacení uvedené leasingové smlouvy, přičemž obžalovaný nikdy neměl v úmyslu zajistit vymožení pohledávky poškozeného, se společností PASIV SYSTEM, s. r. o., nikdy nejednal a údaje o leasingové smlouvě si vymyslel a obžalovaný jednal v úmyslu vylákat z poškozeného finanční prostředky a použít je pro vlastní potřebu, tímto jednáním způsobil poškozenému Z. V., škodu ve výši 107.700,- Kč a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Mladě Boleslavi, č. j. 3 T 102/2005-380, ze dne 13. 12. 2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č. j. 10 To 72/2006-409, ze dne 21. 3. 2006, které nabyly právní moci dne 21. 3. 2006, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, který vykonal dne 23. 11. 2010“. Za to byl obviněný podle 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost, aby poškozenému Z. V. uhradil škodu ve výši 107.700 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 10. 2013, č. j. 55 To 56/2013-220, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 10. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. T. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) úvodem konstatoval, že si je vědom hmotně právního zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě obecně nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno. Na straně druhé však připomněl, že Nejvyšší soud v minulosti tuto zásadu při svém rozhodování opakovaně prolomil v situacích, kdy nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces. Podle názoru dovolatele se právě v předmětné trestní věci o takový případ jedná.
Dovolatel setrval na tvrzení, že to byl ve skutečnosti on, kdo se stal obětí podvodu ze strany jistého pana L., který mu slíbil peníze za to, že ho odveze ke Z. V. (poškozenému) a bude s ním jednat podle jeho instrukcí. Když od poškozeného získal 78.000 Kč, předal je poté. Za to od něho obdržel odměnu ve výši 5.000 Kč. Z další předané částky 27.000 Kč už slíbených 3.000 Kč nedostal. Oproti inkasovaným částkám dovolatel poškozenému předával pokladní příjmové doklady, které předem podepsal L. Dovolatel je měl pouze vyplnit, což v souladu s obdrženými pokyny také učinil. Není však pravdou, že by podepsal plnou moc a mandátní smlouvu, jak vypověděl poškozený. To by se dalo poměrně snadno prokázat znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Když se dovolatel dozvěděl, že L. ho podvedl a v důsledku toho vznikla škoda poškozenému, chtěl ji nahradit výtěžkem z prodeje čtyř parcel, které mu byly darovány panem T. Darovací smlouva sice nebyla vložena do katastru nemovitostí, takže jako vlastník je zde stále zapsán pan T., nicméně ze sdělení jednatele realitní kanceláře P. N. vyplývá, že dovolatel nelže. Za výše popsaných okolností je zároveň zřejmé, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku úmyslného trestného činu podvodu, neboť zjevně vůbec nepředpokládal, že L. nemá v úmyslu předat poškozenému předmět leasingu. Nejednal tedy se záměrem vylákat od poškozeného finanční prostředky a použít je pro vlastní potřebu, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně.
Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který zdůraznil, že v rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkového stavu, na němž jsou založena napadená rozhodnutí, pouze v případě existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Protože taková situace podle jeho názoru v dané věci nenastala, dovodil, že obviněný založil svůj mimořádný opravný prostředek na námitkách, které pod uplatněné důvody dovolání podřadit nelze.
Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou namítá dovolatel, by tedy byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí anebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadou zakládající existenci dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod ve skutečnosti nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek de facto založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě tak měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby, podle které neměl v úmyslu dopustit se vůči poškozenému Z. V. jakéhokoliv protiprávního jednání a sám se stal obětí podvodného jednání ze strany jistého pana L., vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak mělo být vycházeno ze skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané, resp. proč měl jeho konstantní obhajobu, že s poškozeným jednal podle pokynů třetí osoby a byl v podstatě pouze jejím „řidičem“ a „prostředníkem“, za vyvrácenou (viz str. 5/6 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz pasáž na str. 3 shora napadeného usnesení). Nelze tedy říci, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného J. T. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., nebylo mu možno přiznat z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. žádné opodstatnění. Proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler