ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.580.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 580/2014 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. května 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 6 To 58/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 43 T 9/2012, byla obviněná M. S. uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 18. 8. 2010 v P., S., v pobočce Komerční banky, a. s., v úmyslu získat finanční prostředky ke smlouvě o hypotečním úvěru na částku 7.990.000,- Kč, uzavřela k zajištění úvěru vedle zástavní smlouvy ze dne 25. 8. 2010, kterou byla s vědomím jejího majitele K. S. zatížena rozestavěná budova na stavební parcele, zapsaná na LV v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, pro k. ú. K. u T., obec T., jejíž hodnota byla stanovena na základě znaleckého ocenění ke dni 15. 3. 2010 v částce 3.515.000,- Kč, a zástavní smlouvy ze dne 25. 8. 2010, kterou byly s vědomím jejich majitelů N. S. a K. S. zatíženy nemovitosti, a to stavební parcela parc. a pozemková parcela parc., zapsané na LV v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, pro k. ú. K. u T., obec T., jejichž hodnota byla stanovena na základě znaleckého ocenění ke dni 15. 3. 2010 v částce 535.500,- Kč, rovněž zástavní smlouvu, kterou bez vědomí majitele nemovitostí M. M., zatížila jeho nemovitosti zapsané v listu vlastnictví vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, pro katastrální území M. u P., a to pozemek– stavební parcela, pozemek– stavební parcela, pozemek– stavební parcela, pozemek– pozemková parcela a budovu na parcele, přičemž předložila pozměněnou plnou moc od M. M. ze dne 16. 8. 2010, když do textu plné moci dodatečně, bez jeho vědomí, doplnila text „K tomu, aby mě zastupovala v plném rozsahu a bez jakýchkoli omezení k podpisu zástavních smluv rodinného domu U R. na pozemku parc., pozemku parc. , pozemku, pozemku parc., pozemku parc., vše zapsáno v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, katastrální území M., vše zapsáno na LV, a k podpisu všech souvisejících listin. Tato plná moc se uděluje bez časového omezení.“, dále s žádostmi o čerpání úvěru předložila dne 23. 9. 2010 padělanou fakturu ze dne 20. 9. 2010 na částku 248.000,- Kč, vystavenou A. P., která byla bankou proplacena dne 27. 9. 2010 na č. ú., a dále předložila dne 20. 10. 2010 padělanou fakturu na částku 220.000,- Kč ze dne 19. 10. 2010 vystavenou A. P., která byla bankou proplacena dne 22. 10. 2010 na č. ú., ačkoli A. P. nemohl faktury vystavit, neboť dne 12. 9. 2010 zemřel, přičemž celkově z poskytnutého úvěru vyčerpala částku 7.780.564,80 Kč a v období od 1. 9. 2010 do 15. 11. 2010 uhradila pouze částku 53.977,10 Kč a další splátky již nehradila, čímž Komerční bance, a. s., tak způsobila škodu ve výši nejméně 3.676.087,70 Kč“. Za to byla obviněná podle §211 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Poškozenou Komerční banku, a. s., odkázal soud s uplatněním nároku na náhradu škody výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 6 To 58/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 11. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná M. S. následně dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že skutkový stav, tak jak jej zjistil soud prvního stupně, nenaplňuje znaky trestného činu úvěrového podvodu, jímž byla uznána vinnou. Nebyl tudíž dán žádný procesní důvod, aby Vrchní soud v Praze její odvolání zamítl jako nedůvodné. Podle dovolatelky je podstatné především to, že ze skutkových zjištění soudů není možno spolehlivě dovodit, že by úmyslně uvedla při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, tedy že by naplnila skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu po subjektivní stránce. Z pouhého předložení plných mocí, které navíc sama nepozměnila, ale učinil tak její bývalý manžel, nelze podle dovolatelky ohledně její osoby automaticky presumovat zákonem předpokládanou úmyslnou formu zavinění.
Dovolatelka je dále toho názoru, že soudy nesprávně hmotně právně posoudily skutková zjištění týkající se její trestní minulosti, když přisuzovaly význam skutečnostem, že proti ní bylo v minulosti vedeno několik trestních stíhání, a hodnotily to jako okolnost přitěžující ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku, byť z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu takový závěr explicitně nevyplývá. Odvolací soud sice konstatoval, že až na výjimku k jejímu odsouzení z nejrůznějších důvodů nedošlo, nicméně akceptoval, že soud prvního stupně na ni zjevně při stanovení druhu a výměry trestu nehleděl jako na nevinnou, ač tak učinit měl.
Přestože dovolatelka připustila, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není určen k tomu, aby na jeho podkladě Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumával správnost skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, namítla, že v dané trestní věci jsou napadená rozhodnutí zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými závěry na straně druhé; tj. vadou, která skutkový přezkum nejen umožňuje, ale dovolací senát je k němu s ohledem na své poslání vymezené v čl. 90 odst. 2 Ústavy povinen přistoupit. Konkrétně je zmiňovaný extrémní rozpor podle dovolatelky dán tím, že soudy nesprávně a v její neprospěch hodnotily závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, z něhož sice vyplynulo, že předložené plné moci byly pozměněny, avšak nikoli již to, kdo je pozměnil. Přesto soudy toto „neutrální“ zjištění vykládaly jako jednoznačný důkaz o vině obviněné (dovolatelky), a to i přesto, že na celé věci ve skutečnosti získal (obohatil se) pouze její bývalý manžel.
Z výše uvedených důvodů obviněná závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 6 To 58/2013, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 43 T 9/2012, zrušil a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že pokud obviněná tvrdí, že inkriminovanou plnou moc nepozměnila, směřuje její výhrada výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Nevyplývá z ní ani existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kterou namítá toliko v obecné rovině s poukazem na hodnocení znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, technické expertízy písemností, který ovšem nebyl rozhodujícím nebo dokonce jediným důkazem o její vině. Závěry znaleckého posudku pouze nasvědčovaly věrohodnosti svědecké výpovědi bývalého manžela dovolatelky M. M., který vyloučil, že by podepsal plnou moc v podobě, v jaké byla v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy předložena. Svědek připustil, že podepsal toliko plnou moc zmocňující obviněnou k podání smluv o majetkovém vypořádání mezi nimi ke katastrálnímu úřadu. Podle závěrů znaleckého posudku byl skutečně střední odstavec textu týkající se zmocnění k uzavírání úvěrových smluv do plné moci doplněn dodatečně, byl vytištěn na jiné tiskárně než zbytek plné moci a jeho postavení na listině vybočuje z nutných roztečových charakteristik.
Podle názoru státního zástupce je z hlediska uplatněného důvodu dovolání irelevantní rovněž námitka obviněné stran nesprávného hmotně právního posouzení její trestní minulosti. Nebyla totiž uznána vinnou žádným trestným činem, jehož zákonným znakem by byla recidiva, a nebyl jí ani ukládán souhrnný nebo úhrnný trest. Obviněná pak sama připouští, že přitěžující okolnost podle §42 písm. p) tr. zákoníku jí soudy nepřičítaly.
Za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod považuje státní zástupce pouze námitku obviněné, že v jejím jednání absentovalo úmyslné zavinění ve vztahu k uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. Tuto výhradu však shledal zjevně neopodstatněnou. Poukázal na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná předložila mimo jiné pozměněnou plnou moc, do které sama doplnila z hlediska předmětné věci zásadní údaj o jejím zmocnění ke sjednávání zástavních smluv k nemovitému majetku M. M. Zcela evidentní je také její úmyslné zavinění ve vztahu k nepravdivosti dokladů předložených ve fázi čerpání úvěru. Podle zjištění uvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně byl A. P. partnerem obviněné, se kterou žil ve společné domácnosti. Obviněné tak muselo být známo, že v době údajného vystavení faktur již nebyl naživu.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce tím, že námitky obviněné zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a částečně jde o námitky zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná M. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť obviněná jím napadla rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl zamítnut její řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatelka - pokud jde o výrok o vině zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku - nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Hmotně právní námitku, že svým jednáním nenaplnila subjektivní stránku stíhaného úmyslného trestného činu, pak založila výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě měla být v její neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , když soudy při neakceptování její obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k její tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho měly vycházet z vadně zjištěného skutkového stavu věci, tedy z takového, který v posuzovaném případě de facto neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatelka ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při současném respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je vždy třeba mít na zřeteli ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazů soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané úmyslné trestné činnosti za prokázané. K závěru o vině dovolatelky dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku (viz zejména str. 9 - 15 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, plně navázal, což rovněž řádně, v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř., ve svém rozhodnutí odůvodnil (k tomu srov. zejména str. 3 napadeného usnesení). Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněné, že soudy nesprávně hodnotily její osobu pro účely rozhodnutí o trestu. Za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu citovaného dovolacího důvodu lze považovat - pokud jde o výrok o trestu - jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než samotné použití adekvátního (resp. neadekvátního) druhu či výměry trestu; tzn. zásadně zde nepůjde o otázku přiměřenosti trestu. Naopak, jako příklad užití důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu , což de facto namítá dovolatelka, nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že za zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od dvou do osmi let. Jestliže soud prvního stupně dovolatelce uložil tento trest ve výměře tří let, jedná se o trest zákonný co do druhu i výměry. Zároveň není pravdou, že by jí přičítal k tíži jakoukoli trestní minulost. Naopak, skutečnost, že na ni v době rozhodování bylo nutno pohlížet jako na osobu dosud netrestanou, zohlednil soud jako okolnost polehčující.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněné M. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler