ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.69.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 69/2014-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2014 o dovolání, které podal obviněný P. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 7 To 81/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 63 T 5/2013 , byl obviněný P. Š. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem I. výroku o vině dopustil tím, že :
„ dne 19. května 2012 v přesně nezjištěné době kolem 12.00 v P., V. ulici, vnikl do garáže, kde se v tuto dobu zdržoval poškozený JUDr. P. K., a na tohoto v úmyslu jej usmrtit nejméně 4x vystřelil z bezprostřední blízkosti přesně nezjištěnou samonabíjecí pistolí ráže 6,35 mm zn. Browning, čímž mu způsobil celkem 5 střelných poranění, a to:
- vstřel vlevo na čele se zástřelem střely v podkoží v pravé temenní krajině s kanálovitým rozhmožděním mozku od přední plochy levého čelního laloku po zadní část horní plochy pravého temenního laloku, úrazovým krvácením do mozkomíšního mostu zasahující do středního mozku, povlaku krve ve IV. komoře mozkové, úrazovým podmozečnicovým krvácením, akutním plášťovým subdurálním krevním výronem malého rozsahu pod pravou mozkovou polokoulí a ve střední jámě lební vpravo, střelnou zlomeninou lebních kostí a otokem mozku s vyznačeným týlním konusem,
- průstřel měkkých tkání hrudníku vpravo s kanálovitým rozhmožděním svalstva hrudníku,
- zástřel pravé paže,
- zástřel pravého předloktí se střelnou zlomeninou dolní třetiny loketní kosti,
- vstřel s revizí horní třetiny levé paže se zástřelem střely v zadní části podpažní jámy u zevního okraje levé lopatky s kanálovitým rozhmožděním svalstva levé paže, tříštivou zlomeninou horní třetiny levé pažní kosti a rozsáhlým krevním výronem ve svalstvu levé paže zasahujícím na přední plochu horní čtvrtiny hrudníku vlevo,
a v důsledku rozhmoždění mozku při zástřelu hlavy poškozený přes včasnou a specializovanou lékařskou péči dne 20. května 2012 zemřel, přičemž před tímto útokem obžalovaný nejméně v období od 4. do 11. května 2012 monitoroval objekt garáže za pomoci fotopasti zn. Ltl. Acorn 6210 MM, kterou nainstaloval na kmen protějšího stromu v úmyslu tímto způsobem sledovat M. G. W., s nímž měl dlouholeté spory a který v letech 1996 – 2010 bydlel v témže domě jako poškozený, a ze strany obžalovaného před útokem na JUDr. P. K. došlo k záměně těchto osob vzhledem k nápadné fyzické podobě poškozeného JUDr. P. K. a M. G. W. “;
a dále přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným pod bodem II. výroku o vině tím, že:
„ v přesně nezjištěné době do 13. srpna 2012 si opatřil opakovací brokovnici CBC mod. 586-P ráže 12/76 brazilské výroby s odlomenou pažbou a nejméně 49 kusů brokových nábojů ráže 12/70 italské výroby, reaktivovaný samopal vz. 58V ráže 7.62 mm vz. 43 české výroby v České zbrojovce U. B. se dvěma typově příslušnými zásobníky a nejméně 222 kusy ostrých nábojů ráže 7,62 mm vzor 43 výroby Sellier a Bellot Vlašim a opakovací loveckou kulovnici systému Mauser mod. 98 ráže 8x57 IS, blíže nezjištěné výroby, přičemž tyto zbraně přechovával v rodinném domě na adrese B. n. L., I. O., ačkoliv neměl povolení k držení těchto zbraní podle zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních, a dále si v přesně nezjištěné době opatřil blíže nespecifikovanou samonabíjecí pistoli ráže 6,35 mm zn. Browning s nejméně čtyřmi kusy příslušných nábojů a s touto zbraní dne 19. května 2012 opakovaně vystřelil na poškozeného JUDr. P. K. (ad. I. rozsudku) “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci – opakovací brokovnice CBC mod. 586-P ráže 12/76 brazilské výroby s odlomenou pažbou a nejméně 49 kusů brokových nábojů ráže 12/70 italské výroby, reaktivovaného samopalu vz. 58V ráže 7.62 mm vz. 43 české výroby v České zbrojovce U. B. se dvěma typově příslušnými zásobníky a nejméně 222 kusy ostrých nábojů ráže 7,62 mm vzor 43 výroby Sellier a Bellot Vlašim a opakovací lovecké kulovnice systému Mauser mod. 98 ráže 8x57 IS, blíže nezjištěné výroby.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
- I. K. částku 318.017,- Kč,
- E. K. částku 240.000,- Kč, k rukám matky I. K.,
- Z. K. částku 240.000,- Kč, k rukám matky I. K.,
- L. K. částku 240.000,- Kč,
- R. K. částku 240.000,- Kč,
- P. K. částku 175.000,- Kč,
- Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 471 14 321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, částku 86.481,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 63 T 5/2013, podal obviněný P. Š. odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 7 To 81/2013 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného P. Š. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem II. a ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný P. Š. uznává vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „ v přesně nezjištěné době do 13. srpna 2012 si opatřil opakovací brokovnici CBC mod. 586-P ráže 12/76 brazilské výroby s odlomenou pažbou a nejméně 49 kusů brokových nábojů ráže 12/70 italské výroby, reaktivovaný samopal vz. 58V ráže 7,62 mm vz. 43 české výroby v České zbrojovce U. B. se dvěma typově příslušnými zásobníky a nejméně 222 kusy ostrých nábojů ráže 7,62 mm vzor 43 výroby Sellier a Bellot Vlašim a opakovací loveckou kulovnici systému Mauser mod. 98 ráže 8x57 IS, blíže nezjištěné výroby, přičemž tyto zbraně přechovával v rodinném domě na adrese B. n. L., I. O., ačkoliv neměl povolení k držení těchto zbraní podle zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních, a dále si v přesně nezjištěné době opatřil blíže nespecifikovanou samonabíjecí pistoli ráže 6,35 mm zn. Browning s nejméně čtyřmi kusy příslušných nábojů a s touto zbraní dne 19. května 2012 opakovaně vystřelil na poškozeného JUDr. P. K. “.
Za tento přečin a za zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku popsaným pod bodem I. výroku napadeného rozsudku, jenž zůstal tímto rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – opakovací brokovnice CBC mod. 586-P ráže 12/76 brazilské výroby s odlomenou pažbou a nejméně 49 kusů brokových nábojů ráže 12/70 italské výroby, reaktivovaného samopalu vz. 58V ráže 7,62 mm vz. 43 české výroby v České zbrojovce U. B. se dvěma typově příslušnými zásobníky a nejméně 222 kusy ostrých nábojů ráže 7,62 mm vzor 43 výroby Sellier a Bellot Vlašim a opakovací lovecké kulovnice systému Mauser mod. 98 ráže 8x57 IS, nezjištěné výroby.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 7 To 81/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 2398 - 2405), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítá, že v jeho trestní věci byl stíhaný skutek vraždy v plném rozsahu a skutek nedovoleného ozbrojování v částečném rozsahu zjištěn takovým způsobem, který je zatížen extrémním rozporem v poměru mezi skutkovými zjištěními obou soudů a jimi provedenými důkazy. Tento rozpor je zčásti založen nedostatečností a povrchností soudy učiněných skutkových zjištění, zčásti i tím, že zásadní skutková zjištění soudů jsou zčásti založena na úkonech porušujících podstatným způsobem základní zásady trestního řízení, čímž jsou tyto úkony vyloučeny z okruhu použitelných důkazů, takže zbývající důkazy zjevně již neprokazují skutek v té verzi, jakou soudy zjistily. Dále namítá, že nebyl proveden jeden zásadní a další podstatné důkazy, byť se jejich provedení domáhal. Soudy se pak s jejich vyloučením řádným způsobem nevypořádaly. Extrémní rozpor obviněný spatřuje i v tom, že soudy vzaly zčásti jako důkaz i způsob jeho obhajoby a dobu, kdy k ní přistoupil, dokonce včetně toho, že stran některých důkazů své obhajoby argumenty údajně nepřinesl, přestože právo na obhajobu je koncipováno tak, že obviněný se může, avšak nemusí hájit, kdy taktika a způsob vedení obhajoby je výlučně v jeho dispozici, a nelze opomenout ani princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo (viz. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09).
První zásadní vadu v rozsahu provedeného dokazování spatřuje obviněný v tom, že přes opakované návrhy nebyla provedena včasná rekognice podle §104b tr. ř. se svědky P. V. a F. V., kterou by bylo ověřeno, zda předmětným mužem nastupujícím dne 19. 5. 2012 těsně před 12.00 hodin do vozidla BMW X5, zaparkovaného v ulici V. za kontejnery na separovaný odpad ve směru od počátku vjezdu do této slepé ulice, byl obviněný. Je zde totiž pravděpodobný předpoklad, že svědci v osobě, rozdílné od obviněného, viděli pachatele střelby nebo osobu, která napomáhala hlídáním vozidla BMW X5, které bylo odňato z dispozice obviněného a záměrně použito na místě činu. Neprovedením tohoto navrhovaného důkazu orgány činné v trestním řízení selhaly a podstatným způsobem odepřely obviněnému právo na spravedlivý proces a došlo i k porušení ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Hodnověrnost důkazu rekognicí byla výrazně snížena s během času v podobě zcela zbytečné prodlevy nejméně osmi měsíců od doby, kdy mohla být provedena poprvé. Odvolací soud pak bez jediného akceptovatelného argumentu odmítl i všechny další návrhy na provedení důkazů. Zejména výslech svědka J. K., osoby, která obviněného znala z reálně proběhlých a velmi nebezpečných akcí v tuzemsku, a listiny ze dne 14. 8. 2013 předložené soudu. Dále výslech svědka plk. Mgr. Bc. J. M., vedoucího vyšetřovatelského týmu, případně jeho právního zástupce JUDr. Hulíka. Dále soudy odmítly bez náležitého odůvodnění provedení konfrontace ve smyslu §104a odst. 2 tr. ř., mezi svědkem Ing. K. B., vyslechnutým dne 22. 5. 2013, a svědkem M. G. W., vyslechnutým téhož dne, a svědkem M. G. W. a svědkem Z. M., vyslechnutým taktéž dne 22. 5. 2013, kterážto mohla zásadním způsobem odstranit rozpory ve výpovědích a současně osvětlit motiv ke spáchání činu, resp. prokázat absenci tohoto. Soudy dále odmítly navrhované předložení stejnopisu trestního spisu č.j. KRPA-64604/TČ-2012-000071-213, kdy obviněný zpochybňuje, že policejní orgány při vyšetřování postupovaly nezaujatě a spravedlivě. Obviněný dále požadoval znalecký posudek z oboru odorologie, který mohl osvětlit, zda námitky odebírání pachových stop na místě činu, mají nějakou relevanci, případně jakou. Ani tomuto návrhu nebylo vyhověno.
Další zásadní vadou řízení je, že soudy selhaly při hodnocení všech známých a namítaných okolností týkajících se zajištění a vyhodnocení pachové stopy na vystřelené nábojnici, kterážto je jediným důkazem přímo spojující obviněného se střelbou na poškozeného, a nepřímo i s místem činu. Všechny ostatní důkazy jsou důkazy nepřímé. Obviněný vznáší proti tomuto důkaznímu prostředku opakovaně námitky, kterými se však odvolací soud nezabýval, kdy namítá, že se nalézací soud ve vztahu k použitelnosti a relevanci tohoto důkazu dopustil výkladové manipulace nálezů Ústavního soudu. Je přesvědčen, že k ověření důvodnosti podezření vznášeného vůči jedné konkrétní osobě podezřelého, není možné ještě před zahájením trestního stíhání použít odebrání srovnávacích pachových stop od podezřelého a jejich porovnání s pachovými stopami z místa činu, aniž by existovaly jiné důvody neodkladnosti takového úkonu, než jen potřeba pachatele usvědčit stran jeho vztahu ke střelné zbrani či ve vztahu k místu činu. Tento důkaz byl opatřen záměrně způsobem, aby byla vyloučena možnost přítomnosti obhájce či podezřelého na tomto úkonu.
Obviněný je přesvědčen, že soudy nahlížely na všechny důkazy pouze jedinou skutkovou verzí činu nastíněnou již dříve policejním orgánem a nutně dospěly k nesprávným a někdy až udivujícím závěrům, kdy se jedná o plytká či účelová tvrzení, jež jsou ve své třaslavosti umocněna na závěr úvahami o tom, kterak obviněný naplnil znaky přečinu i tím, že měl střílet z nikdy nezajištěné a nezjištěné zbraně, ač v tomto směru chybí k takovým úvahám nejen důkazy, ale byť i indicie. Tendenčním, neúplným a selektivním hodnocením provedených důkazů i dosavadního řízení pak odvolací soud výrazným způsobem selhal ve své roli druhoinstanční pojistky v tak závažné věci, jakou je podezření z úmyslného usmrcení člověka.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 7 To 81/2013, a též vadné řízení mu předcházející, jdoucí až nazpět nejméně po okamžik provedení důkazů vztahujících se k pachové stopě dne 21. 6. 2013, včetně všech výroků rozsudku Městského osudu v Praze, sp. zn. 63 T 5/2013, aby podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Ovšem je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ve skutečnosti však uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak, než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 7 To 81/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři , neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi svědků P. V. a F. V., a s tím související námitka neprovedení rekognice osoby podle §104b tr. ř. za účasti těchto svědků; dále neprovedení výslechu Jana Kalvody, advokáta, který obviněného znal, a „listiny ze dne 14. 8. 2013“, a taktéž výslech svědka plk. Mgr. Bc. J. M., faktického vedoucího vyšetřovacího týmu; neprovedení navrhované konfrontace podle §104a odst. 2 tr. ř. mezi svědkem Ing. K. B. a svědkem M. G. W., a svědkem M. G. W. a svědkem Z. M., a to pro odstranění vzájemných rozporů; nepředložení stejnopisu trestního spisu č. j. KRPA-64604/TČ-2012-000071-213 k osvětlení toho, s jakými verzemi událostí policejní orgány při vyšetřování pracovaly; námitka neprovedení znaleckého posudku z oboru odorologie stran toho, zda mají odebrané pachy jakoukoli důkazní relevanci; spadá sem i námitka stran zajištěných pachových stop na nábojnici, jejich důkazní relevance, kdy obviněný zpochybňuje i postup jejich odebrání) a vadná skutková zjištění (zejména námitky stran motivu, resp. vztahu mezi obviněným a údajným cílem útoku M. G. W., dále stran zjištění, kde se nacházel v době spáchání činu a za jakým účelem nainstaloval do prostor garáží fotopasti), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, včetně způsobu jejich opatření, resp. získání (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, a vina je dovozována toliko z velmi volných nepřímých důkazů, které netvoří logicky uzavřený řetězec zjištění, kdy odebrání pachové stopy nesplňuje požadavky na neodkladný úkon podle §160 odst. 4 tr. ř.; námitka tendenčního, neúplného a selektivního hodnocení provedených důkazů i dosavadního řízení) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se uvedeného jednání nedopustil).
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména listin založených ve spise. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. Š. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Mezi procesní námitky lze podřadit ty, které směřují ke zpochybnění způsobu, jakým byly jednotlivé důkazní prostředky získány, resp. provedeny. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný své dovolání částečně směřoval proti samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a především pak jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího, kdy namítal, že se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu stran některých jeho úvah (např. důvody, proč se obviněný zbavil fotopastí, o přechodu intenzity světla). Napadená konstatování jsou uvedena v rámci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli v tzv. skutkových větách. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Obviněný uplatněné námitky vznesl s výtkou, že tyto lze uplatnit, neboť se v dané věci jedná o případ tzv. extrémního nesouladu.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, kdy soud nalézací v rámci odůvodnění rozsudku na str. 23 až 24 uvedl, že obžaloba obviněného byla vyvrácena „ celou řadou provedených důkazů “, kdy připustil, že se jedná „ výlučně o důkazy nepřímé “, které však mají „ takový charakter, takovou závažnost a takovou výpovědní hodnotu, že ve svém souhrnu tvoří logicky ucelenou a ničím nenarušenou soustavu důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících “. Následuje seznam nepřímých důkazů spolu se stručným shrnutím jejich výpovědní hodnoty. Soudy připustily, že se nepodařilo objasnit „ beze zbytku veškeré okolnosti případu, z dostupných důkazů nelze do detailu zjistit, co přesně se v garáži poškozeného odehrálo “, přesto byl skutkový stav zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, tedy ta splnění podmínek ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Soud se zabýval i rozpory mezi výpověďmi svědků K. B. a M. G. W. (str. 24 rozsudku nalézacího soudu), námitkou obviněného stran odebraných pachových stop (str. 16 až 17 rozsudku nalézacího soudu), a především rozvedl důvody, pro které považoval obhajobu obviněného za nevěrohodnou a vyvrácenou. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Městského soudu v Praze tak jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 23 až 26 rozsudku nalézacího soudu), kdy i odvolací soud uvedené závěry rozvedl v rámci odůvodnění svého rozsudku (zejména str. 6 až 9 napadeného rozsudku).
Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího, a potažmo i odvolacího soudu je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením věrohodnosti svědeckých výpovědí a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Co se týče hodnocení svědeckých výpovědí, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Stejně tak se soudy důkladně zabývaly povahou a obsahem předmětných listinných důkazů, zejména protokolu o ohledání místa činu, protokolu o odběru otisků pachových stop, protokolu o provedené domovní prohlídce, odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika a odvětví fyzikální chemie, odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace, a dalších.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
O takový případ se však v projednávané věci zcela jistě nejedná, neboť odvolací soud se námitkami stran neprovedených důkazů zabýval v rámci odůvodnění napadeného rozsudku, a to zejména na str. 5 až 6, kdy se vyjádřil k navrhovanému provedení rekognice osoby zdržující se na místě činu za asistence svědků P. V. a F. V., výslechu vedoucího vyšetřovacího týmu, resp. odpovědného představitele policejního orgánu, vyžádání kopie trestního spisu, vytvoření podobizny, znaleckého posudku z oboru odorologie a konfrontace mezi obviněným navrženými svědky, resp. uvedl, z jakých důvodů považoval provedení těchto důkazních prostředků za nadbytečné.
Z obsahu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, stejně jako jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze, je zřejmé, že soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně v souladu s pravidly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
V otázce skutkových závěrů je dovolací soud vázán skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů ve věci, zejména pak soudem nalézacím, kdy do těchto lze zasahovat toliko zcela výjimečně, a to pouze za situace, že to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který však v projednávané věci dovodit nelze. Nejvyšší soud podotýká, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jehož porušení obviněný taktéž namítal.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata