ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.715.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 715/2014 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. června 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný D. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 3 To 11/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 199/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 3 T 199/2013-158, podle §45 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) zrušil u obviněného D. B. celý výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 11. 2013, č. j. 9 T 98/2013-58, který nabyl právní moci dne 4. 11. 2013, jakož i další výroky, které měly ve zrušeném výroku o vině svůj podklad. Obviněného poté uznal vinným v bodě ad 1/ výroku zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„dne 10. 09. 2013 kolem 14.30 hod. v K.-S. M., okres K., se záměrem získat zlatý řetízek, na ul. H., za mostkem, směrem ke garážím po předběhnutí A. F. se najednou otočil a šel zpět k ní, a když byl před ní, tak zvedl pravou ruku se zaťatou pěstí před její obličej, v důsledku čehož se A. F. lekla a zakryla si obličej z obavy z napadení, čehož využil, když levou rukou jí strhnul z krku zlatý řetízek s přívěskem se symbolem lva, přičemž s přívěskem a s částí přetrženého řetízku utekl, čímž způsobil A. F. škodu ve výši 890,- Kč“,
v bodech ad 2/ - 7/ výroku přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil tím, že
„2) dne 09. 08. 2013 kolem 23.30 hodin v K.-N. M., okr. K., na ul. U. v parčíku v blízkosti restaurace B., se záměrem neoprávněně se obohatit, za účelem odlákání pozornosti, pod záminkou navázání konverzace oslovil I. P. a současně jí z krku strhl zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru křížku v hodnotě 7.000,-Kč a místa utekl,
3) dne 12. 08. 2013 kolem 15.20 hodin v K.-N. M., okr. K., na ul. Č., na chodníku, před prodejnou B. B., se záměrem neoprávněně se obohatit, předešel H. M., přičemž předstíral, že se dívá přes sklo dovnitř prodejny, a když H. M. přišla na jeho úroveň, otočil se čelem k ní a nečekaně jí strhl z krku stříbrný řetízek délky 45 cm, řeckého vzoru ve tvaru oček písmene „S“ v hodnotě 500,-Kč a z místa utekl.
4) dne 15. 08. 2013 kolem 12.30 hodin v K.-N. M., okr. K., na ul. Č. v prodejně potravin E., se záměrem neoprávněně se obohatit, využil situace, kdy se k němu prodavačka R. R. otočila zády, a nečekaně jí z krku strhl celkem 3 zlaté řetízky, kdy z prodejny ihned utekl a uvedeným jednáním způsobil R. R. celkovou škodu 26.500,-Kč,
5) dne 10. 09. 2013 kolem 17.00 hod. v K.-M., okres K., na ul. Z., u domu přistoupil zezadu k I. S. a z krku jí strhnul zlatý řetízek, s nímž utekl, čímž způsobil I. S. škodu ve výši 6.100,- Kč,
6) dne 18. 09. 2013 kolem 12.00 hod. v K.-R., okres K., na ul. V., u domu prošel kolem A. N., přičemž se najednou k ní otočil a z krku jí strhnul zlatý řetízek o délce 55 cm, přičemž s částí řetízku o délce 18,5 cm utekl, čímž způsobil A. N. škodu ve výši 4.200,- Kč,
7) dne 18. 09. 2013 kolem 12.20 hod. v K.-R., okres K., na ul. Tř. u vchodu do hypermarketu Tesco šel kolem K. B. a najednou jí z krku strhnul zlatý řetízek s přívěskem ve znamení Raka, s nimiž utekl, čímž způsobil K. B. škodu ve výší 2.400,- Kč,
a jednáním pod body 2) -7) způsobil celkovou škodu ve výši 46.700,- Kč a dopustil se ho přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – soudu pro mládež ze dne 28. 06. 2012, č. j. 3 Tm 23/2011-332, který nabyl právní moci dne 17. 08. 2012, odsouzen pro provinění loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku k souhrnnému i trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně s výkonem odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé, který vykonal dne 09. 05. 2013“.
Za tuto trestnou činnost soud podle 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného odsoudil ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let , pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň uložil povinnost, aby zaplatil na náhradě škody poškozené A. F. částku 890,- Kč, I. P. částku 7.000,- Kč, R. R. částku 26.500,- Kč a I. S. částku 6.100,- Kč. Poškozenou A. F. pak se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné (dále jen „státní zástupce“), který svůj řádný opravný prostředek zaměřil pouze do výroku o uloženém trestu. Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 3 To 11/2014, jímž na podkladě odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku ohledně obviněného znovu zrušil celý výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 11. 2013, č. j. 9 T 98/2013-58, který nabyl právní moci dne 4. 11. 2013, jakož i další výroky, které měly ve zrušeném výroku o vině svůj podklad, a obviněného znovu uznal vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (bod ad 1/ výroku o vině) a jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku (body ad 2/ - 7/ výroku o vině) na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně. Za to obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku, uložil společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků , pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody pak rozhodl totožnými výroky jako soud prvního stupně (viz shora). Odvolání obviněného soud samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 6. 3. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), napadl obviněný D. B. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání popsaného pod bodem ad 1/ výroku o vině jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. V prvé řadě namítl, že se v dané lokalitě vůbec nezdržoval. Současně však uvedl, že se vůči poškozené A. F. nedopustil žádného násilí, ale pouze jí strhl zlatý řetízek. Poukázal na to, že poškozená, která ho v rámci rekognice ani neidentifikovala, nikdy nehovořila o tom, že by na ni fyzicky zaútočil nebo měl zaťatou pěst. Dovolatel toliko zvedl pravou ruku, aby se mohl zmocnit jejího řetízku. Žádným způsobem poškozené nevyhrožoval a z místa činu ihned utekl. Jeho jednání tak mohlo být právně posouzeno nikoliv jako trestný čin (zločin) loupeže, ale nejvýše jako trestný čin (přečin) krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za který mu měl být uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné trestní sazby.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný své dovolání uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 3 To 11/2014, se zrušuje a „věc se vrací“ Okresnímu soudu v Karviné, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 14. 4. 2014. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 30. 4. 2014 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolacím námitkám obviněného věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný D. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a současně podle §265 odst. 1, písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud samostatným výrokem zamítl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Uplatnění prvé alternativy tohoto dovolacího důvodu v daném případě nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ostravě projednal odvolání obviněného a státního zástupce ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel rovněž odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel - pokud jde o výrok o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku - s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě přitom měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho dodatečně pozměněné obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti.
Dovolatel argumentoval alternativně na straně jedné tím, že se jednání popsaného v bodě ad 1/ obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 2 ZT 249/2013-36, vůbec nedopustil, neboť se v rozhodnou dobu na inkriminovaném místě nezdržoval. Následně zároveň připustil, že se sice zlatého řetízku poškozené zmocnil, ovšem nikoli za použití pohrůžky bezprostředního násilí formou náznaku úderu pěstí do jejího obličeje, takže jeho útok nemohl být právně kvalifikován jako loupež (zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku).
Lze tedy shrnout, že nesprávné právní posouzení jeho jednání (skutku) ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval v prvé řadě s namítanou nesprávností hodnocení ve věci provedených důkazů oběma soudy a při prosazování odlišné vlastní skutkové verze inkriminovaného děje. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí.
Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz str. 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na něž následně navázal stejnou právní kvalifikací, neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz pasáž na str. 6/7 napadeného rozsudku). Nelze tedy říci, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného D. B. bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřaditelné nejsou, nelze mu z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. přiznat jakékoli opodstatnění. Proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler