ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.75.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 75/2014 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. ledna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný D. N. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 8 To 93/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 8. 2013, č. j. 7 T 5/2013-606, byl obviněný D. N. N. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině pokusem „zločinu“ vraždy Pozn.: správně ovšem „zvlášť závažného zločinu“ vraždy (srov. §14 odst. 3 tr. zákoníku) podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k §140 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 6. 10. 2012 v době kolem 23,00 hod. v Ch., okres H. B., v baru „U.“ v K. ulici, v podnapilém stavu, tloukl do barového pultu a mezi tančící návštěvníky baru házel sklenice a poté, co byl z baru vyveden, odešel na své pracoviště do restaurace v ulici K. J., kde se ozbrojil nožem a sekerou, a okolo 01,00 hod. dne 7. 10. 2012 se do baru vrátil, vyhledal mezi ostatními hosty M. H., aby se jmenovanému pomstil za podíl na jeho vykázání z baru, zaútočil na něho sekerou o hmotnosti 1006 g tak, že se ho pokusil velkou silou seknout do hlavy, a když M. H. ránu vykryl svou levou rukou, způsobil mu hluboké sečné poranění malíkové hrany levé ruky o velikosti 8 až 10 cm, pronikající přes svalové snopce s porušením drobných cév a nervů čtvrtého a pátého prstu, které si vyžádalo odborné lékařské ošetření a léčení do 7. 1. 2013, a tohoto jednání se dopustil s vědomím, že takovým jednáním mohl způsobit smrt M. H.“, v bodě ad 2/ výroku o vině pokusem „zločinu“ těžkého ublížení na zdraví Pozn.: správně ovšem opět „zvlášť závažného zločinu“ ublížení na zdraví (srov. §14 odst. 3 tr. zákoníku) podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „ dne 7. 10. 2012 v Ch., v K. ulici v baru „U.“, v podnapilém stavu poté, co se mu snažil zabránit B. K. v útoku na M. H., zaútočil na B. K., kterého se pokusil nejméně v jednom případě seknout sekerou o hmotnosti 1006 g do oblasti hlavy, přičemž poškozený útok vykryl rukou a v dalším jednání obžalovanému zabránil číšník S. V., který obžalovanému židlí vyrazil sekeru z ruky a povalil jej na zem“, v bodě ad 3/ výroku o vině pokusem „zločinu“ těžkého ublížení na zdraví Pozn.: správně „zvlášť závažného zločinu“ ublížení na zdraví (srov. §14 odst. 3 tr. zákoníku) podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „ dne 7. 10. 2012 okolo 01.00 hodin poté, co po napadení M. H. a B. K. utekl z baru „U.“ a byl pronásledován několika hosty, kteří ho chtěli zadržet, a byl v Ch. v D. ulici dostižen T. P., zaútočil na něho, v úmyslu způsobit mu těžké zranění a zabránit mu tím ve svém zadržení, nožem s délkou čepele 250 mm, kterým mu způsobil bodnořezné poranění hrudníku v krajině srdeční o délce 20 cm vedené napříč přes hrudník a bodnořezné poranění v oblasti čtvrtého mezižebří o šířce 2 cm a hloubce 6-8 cm, přičemž tato zranění si vyžádala odborný chirurgický zákrok a následnou hospitalizaci od 7. 10. 2012 do 16. 10. 2012 s následnou pracovní neschopností do 3. 12. 2012“, a v bodě ad 4/ výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „ dne 7. 10. 2012 okolo 01.00 hodin poté, co po napadení M. H. a B. K. utekl z baru „U.“ a byl pronásledován několika hosty, kteří ho chtěli zadržet, a byl v Ch. v D. ulici dostižen P. W., který se ho pokusil zadržet, bodl tohoto v úmyslu způsobit mu zranění a odradit ho tím od dalšího pronásledování, nožem do pravé ruky a způsobil mu bodnořezné poranění malíkové hrany v délce 2 cm, které muselo být odborně ošetřeno sešitím a vyžádalo si pracovní neschopnost poškozeného od 7. 10. 2012 do 26. 10. 2012“. Za to byl obviněný podle §140 odst. 2 zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikované sekyry a nože. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost uhradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Brno, se sídlem Bratří Čapků 18, Jihlava, škodu ve výši 18.071,- Kč, Zdravotní pojišťovně MV ČR, se sídlem Cejl 5, P. O. BOX 216, Brno, škodu ve výši 10.337,- Kč, M. H. škodu ve výši 70.376,- Kč a B. K. škodu ve výši 64.790,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody soud odkázal oba posledně uvedené poškozené podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozené Chotěbořské strojírny služby, a. s., se sídlem Herrmanova 520, Chotěboř, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř.
O odvoláních obviněného a poškozených M. H. a T. P. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 8 To 93/2013. Z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu propadnutí věci a ve výroku o náhradě škody u poškozeného B. K. Dále z podnětu poškozeného T. P. podle §259 odst. 2 tr. ř. doplnil výrok napadeného rozsudku tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit tomuto poškozenému škodu ve výši 64.790,- Kč. Se zbytkem nároku pak tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozeného M. H. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 10. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl ohledně obviněného v jím napadených, avšak odvolacím soudem nezrušených výrocích, právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný D. N. N. následně dovoláním , které zároveň obsahově směřovalo i proti nedotčeným výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Jako důvod pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků“ označených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body 1/, 2/ a 3/. Byť neuvedl přesný odkaz na zákonné ustanovení, lze z takto užité formulace s jistotou dovodit, že uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ke skutku ad 1/ namítl, že podle soudem zjištěných skutkových okolností mělo být jeho jednání správně posouzeno toliko jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, neboť subjektivní stránka „zločinu“ vraždy v daném případě nebyla naplněna, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Již ve svém odvolání se zabýval příčinami, které ho vedly k rychlému a spontánnímu rozhodnutí vrátit se do předmětného baru. Setrval na tom, že v jeho jednání absentovalo jakékoliv předchozí uvážení ve smyslu ustanovení odstavce 2 §140 tr. zákoníku. Je přesvědčen, že i za předpokladu, že by soudy dovodily, že zde byla naplněna subjektivní stránka pokusu zločinu vraždy, pak bylo namístě zvolit právní kvalifikaci skutku nejvýše podle odstavce 1 §140 tr. zákoníku. V případě výroku o vině ohledně skutku ad 2/ dovolatel zdůraznil, že popis skutku nemá oporu v provedeném dokazování a vychází z pouhé a náležitě nepodložené hypotézy. Závěr soudu prvního stupně, že poškozený vykryl ránu předloktím pravé ruky, totiž nevyplývá ani z výpovědi obviněného, ani z výpovědí poškozeného či svědků přítomných útoku. Je dovozován toliko ze skutečnosti, že poškozený měl mít podle vlastního vyjádření otok předloktí. Provedené důkazy nejsou natolik jednoznačné, aby z nich bylo možno bez pochybností dovodit, že obviněný (dovolatel) skutečně jednal v úmyslu poškozenému K. způsobit těžkou újmu na zdraví, zejména když jeho útok směřoval primárně na poškozeného H. I kdyby bylo skutečně prokázáno, že poškozený K. rukou bránil obviněnému v použití sekery, není vůbec zřejmé, že ten jí hodlal použít právě proti osobě jmenovaného. Poškozený K. měl v rozhodném okamžiku v úmyslu pomoci poškozenému H. Právě z tohoto důvodu bránil pohybu sekery. Spácháním uvedeného skutku proto dovolatel vůbec neměl být uznán vinným. Stran skutku ad 3/ dovolatel připustil, že způsobil poškozenému P. bodnořezné zranění hrudníku a poranění v oblasti čtvrtého mezižebří. Není však zřejmé, že by tak učinil se záměrem způsobit mu těžkou újmu na zdraví. Konflikt s tímto poškozeným byl vyústěním honičky, kdy větší skupina hostů baru běžela za ním a svědkem M. C. P. Světelné podmínky na místě byly špatné, dovolatel se cítil být ohrožen i proto, že svědek M. C. P. byl osobami ze skupiny pronásledovatelů prokazatelně fyzicky napadán. Okolnosti bodnutí nebyly blíže zjištěny a žádný ze svědků je nepopisuje. Za tohoto stavu proto nelze vyloučit ani verzi uplatňovanou dovolatelem, že poškozeného zasáhl v důsledku nekoordinovaného máchání nožem, kdy mu způsobil jenom mělké rány, které nepronikly do dutiny hrudní ani dutiny břišní. Byla tedy naplněna jen taková skutková podstata, která odpovídá skutečným následkům činu, tedy přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, když podle závěrů znaleckého posudku léčba poškozeného nepřesáhla šest týdnů. Protože za dané důkazní situace zůstává podle dovolatele nejzávažnější skutkovou podstatou trestného činu, kterou svým jednáním naplnil, skutková podstata zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, měl mu být uložen tomu odpovídající trest odnětí svobody v rozmezí zákonné sazby od tří do deseti let.
S ohledem na shora uvedené důvody dovolatel navrhl, aby „napadený rozsudek byl v celém rozsahu zrušen a Nejvyšší soud aby ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že ohledně skutku popsaného pod bodem 1) uzná obžalovaného vinným spácháním pokusu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně skutku popsaného pod bodem 2) obžalovaného obžaloby zprostí, ohledně skutku popsaného pod bodem 3) uzná obžalovaného vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a dále aby obžalovanému uložil trest odnětí svobody při spodní hranici sazby pro těžké ublížení na zdraví“.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 19. 12. 2013. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný D. N. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti, tak aby je bylo možno projednat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a, h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení skutků popsaných v bodech ad 1/, 2/ a 3/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, s poukazem na absenci požadované formy zavinění (úmyslu) v jeho jednání ve všech uvedených případech a v případě útoku na poškozeného M. H. (skutek ad 1/) rovněž na absenci zákonného znaku předchozího uvážení .
Nepoukázal však na žádné konkrétní relevantní rozpory mezi vyjádřením jednotlivých skutků zakotvených v rozhodnutí soudu (tj. popisem zjištěného skutkového stavu) a aplikovanou právní kvalifikací, popř. na to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek - včetně absence vražedného úmyslu a jednání po předchozím uvážení - dovolatel založil výlučně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. Nesprávné právní posouzení svého jednání (skutků) namítal teprve v návaznosti na vlastní, od soudů v podstatně odlišnou a v mnoha směrech deformující interpretaci obsahu dokazování. Nelze tedy pochybovat o tom, že podaným mimořádným opravným prostředkem se primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil s vědomím a při respektování aktuální judikatury Ústavního soudu (viz například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09), ve které se opakovaně poukazuje na to, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení v některých případech vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k nedostatku příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že jednotlivé útoky na poškozené proběhly za okolností a způsobem, jak tvrdí dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Svůj závěr, že obviněný po svém návratu do baru U., odkud byl předtím kvůli výtržnostem vykázán, zaútočil cíleně a velkou silou na hlavu poškozeného M. H. sekerou o hmotnosti cca 1 kg, kterou se právě za tím účelem předem ozbrojil v místě svého pracoviště, a to proto, aby se mu pomstil za aktivní podíl na svém vykázání z baru, odůvodnil logicky a přesvědčivě. Stejně tak dostatečně rozvedl své úvahy stran okolností a průběhu útoku dovolatele na poškozeného B. K. a následně i na svědky T. P. a P. W., kteří ho pronásledovali po jeho útěku z baru (v podrobnostech viz zejména str. 5 dole a 6 a 11/12 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval prakticky totožnými námitkami dovolatele směřujícími vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a rovněž on v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. výstižně, byť stručně odůvodnil (viz 4 napadeného rozsudku), proč jim nepřisvědčil. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného D. N. N. bylo opřeno o procesní (skutkové) námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler