ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.776.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 776/2014 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. června 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný F. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 6 To 3/2014-245, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 98/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 11. 2013, č. j. 2 T 98/2013-228, byl obviněný F. J. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v době nejméně od 1. 1. 2010 do 29. 5. 2012 na různých místech výkonu trestu odnětí svobody, naposledy ve Věznici N. S., o. L., uloženého mu v minulosti za přípravu vraždy své již bývalé manželky O. P., tuto nejméně v deseti případech kontaktoval prostřednictvím dopisů, ve kterých ji skrytě i otevřeně zastrašoval a vyhrožoval násilím, ač si byl vědom, že vzhledem k jejím minulým prožitkům ze vzájemného soužití má z takových výhrůžek obavu o svůj život a zdraví“. Za to byl podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 6 To 3/2014-245, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil z důvodů formálního pochybení při formulování tzv. věty právní výroku o vině. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného opětovně uznal vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně. Za to ho podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 12. 2. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), napadl obviněný F. J. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že své bývalé manželce O. P. nikdy nevyhrožoval a už vůbec jí nevyhrožoval usmrcením nebo snad pronásledováním. Chtěl pouze vrátit některé věci, konkrétně cenné šperky po své matce a své vlastní osobní věci, písemnosti apod. Pokud soudy dospěly k závěru, že se dopustil žalovaných trestných činů, jde zjevně o nesprávné skutkové tvrzení opírající se pouze o verzi předkládanou obžalobou a podporující snahu poškozené získat pro sebe dědictví po jeho matce. Dovolatel dále uvedl, že navzdory tomu, co se mezi nimi odehrálo v minulosti, neměl v úmyslu poškozené jakkoliv ublížit. Má ji stále rád, i když ví, že jde o lásku jednostrannou. K ničemu ji nenutil, nenutí a nic po ní nežádá. Domáhá se pouze toho, aby mu vrátila jeho věci a doklady, jakož i pozůstalost po zemřelých rodičích, zejména zlato a šperky značné hodnoty, které zůstaly ve společném bytě po jeho nástupu do výkonu trestu. Pokud poškozená uváděla, že všechny jeho věci včetně šperků uložila ve sklepě, který následně někdo vykradl, jedná se o nepravdivé a z její strany účelové tvrzení. Dovolatel zdůraznil, že mezi ním a poškozenou probíhala ode dne 6. 12. 2006 do poloviny roku 2008 běžná, normální písemná komunikace. Poté se však poškozená odmlčela, aniž by sdělila důvod. To ho psychicky zlomilo. Dodnes nechápe, co se stalo a proč přestala komunikovat. Opakovaně po ní požadoval vysvětlení, ovšem marně. Kolik dopisů od poloviny roku 2008 do 16. 12. 2010 poškozené poslal, se již nepamatuje. Rozhodně jí však žádným z nich nechtěl vyhrožovat. Pokud jde o dopisy uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání, tyto dovolatel skutečně psal, neboť z nečinnosti poškozené vytušil, že zřejmě již nechce v jejich vztahu dále pokračovat. Je také pravdou, že tak činil přes doporučení vězeňské služby a svědkyně Z. S., avšak po výslechu na policii svého jednání zanechal. Napsal poté poškozené pouze jediný dopis, v němž se za své dvojsmyslné výroky omluvil.
Dovolatel připustil, že v předcházející korespondenci užil nevhodných slov, která mohou vypadat jako zastrašování nebo vyhrožování, ovšem rozhodně to tak nemyslel. Pouze se špatně vyjádřil. Poškozená podle něj u soudu lhala, zejména pokud jde o vrácení jeho věcí. Její výpověď byla vyvrácena svědeckou výpovědí jeho švagrové J. J., která uvedla, že již několikráte žádali s manželem (bratrem dovolatele) poškozenou o vydání předmětných věcí a vždy se z její strany setkali pouze s nadávkami a nevhodným chováním. Jinou právní možnost, jak se domoci zpět svých věcí, prozatím dovolatel nevyužil. O výše uvedeném problému hovořil i se svědkyní S. z oddělení resocializačních a reintegračních programů BETA, se kterou spolupracoval od roku 2009 a která mu měla pomáhat po podmínečném propuštění z výkonu trestu. Svědkyně S. však svou činnost nakonec obrátila proti němu, spojila se s poškozenou a stále ho psychicky deptala. Proto na ni v průběhu hlavního líčení v přítomnosti státního zástupce podal trestní oznámení. O výsledku šetření však dosud nebyl vyrozuměn. Dovolatel ve věci činným soudům vytkl, že nedocenily význam výpovědi svědkyně J. J., která jednoznačně uvedla, že ho zná 30 let a nemyslí si, že by byl schopen někomu ublížit. Není tedy pravdou, že by soudy skutečně hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a prokázaly bez pochybností jeho vinu.
Proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 16. 5. 2014. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 26. 5. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolacím námitkám obviněného věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný F. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na vlastní interpretaci výsledků dokazování a na tvrzeních odhlížejících skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotně právním posouzení jeho jednání. To se týká zejména jeho opakovaného ujišťování, že poškozené nepsal s úmyslem ji zastrašit či v ní vzbudit důvodnou obavu o její život nebo zdraví, když pouze „nevhodně volil slova“, která neměla vyznít tak, jak nakonec vyzněla, popř. že jím použité výrazy na psychiku poškozené ve skutečnosti nijak nezapůsobily a pouze využila jeho dopisů k tomu, aby ho křivě obvinila a definitivně připravila o cennosti po rodičích a další osobní majetek. Jinými slovy, obsahem dovolání bylo to, že v posuzovaném případě měla být v neprospěch dovolatele především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet ze skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti.
To znamená, že vadné právní posouzení jeho jednání (skutku) ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel primárně spojoval s namítanými nesprávnostmi při hodnocení ve věci provedených důkazů soudy a při současném prosazování vlastní verze skutkového děje. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy v prvé řadě domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 8 shora odůvodnění rozsudku). Logicky a přesvědčivě také zdůvodnil, proč měl za vyvrácenou obhajobu obviněného, že svými dopisy neměl v úmyslu poškozené vyhrožovat a tím méně v ní vzbudit strach, resp. ji svévolně pronásledovat a znepříjemňovat jí tak život. Rovněž odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě obdobnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na něž následně navázal stejnou právní kvalifikací, neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz pasáž na str. 3 a 4 shora napadeného rozsudku). Nelze říci, že by v projednávaném případě byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by dokonce napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto směru toliko projevem nepřípustné soudcovské libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného F. J. bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler