ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.871.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 871/2014 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. srpna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 3. 2014, č. j. 55 To 86/2014-269, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 1/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 2. 2014, č. j. 2 T 1/2014-245, byl obviněný R. H. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k §146 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 17. 8. 2013 kolem 03. 30 hodin v D. v ulici M. slovně a poté fyzicky napadl poškozenou N. K., na kterou křičel, že je děvka, kurva, následně ji v kuchyni udeřil otevřenou dlaní do obličeje, v důsledku čehož se udeřila o dveře koupelny, znovu ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, až upadla na zem, zde ji nohou kopl do boku a když jej poškozená prosila, aby toho zanechal, že je těhotná, řekl, že to teprve začalo, že ještě neskončil, poškozená proto utekla do obývacího pokoje, obviněný ji zde opětovně udeřil otevřenou dlaní do oblasti hlavy, pěstí ji udeřil do nosu a do břicha, držel ji za vlasy a pustil ji asi po pěti minutách, když ho poškozená prosila, aby ji nechal být, čímž jí způsobil zhmoždění nosu, hlavy a krční páteře s dobou léčení do jednoho týdne a dále poškozená trpěla po dobu dvou dnů bolestmi v podbřišku a krvácením, kdy tento stav byl diagnostikován jako hrozící potrat, k němuž nedošlo“.
Týmž rozsudkem v bodě ad 2/ výroku o vině byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v době od 22.00 hodin dne 29. 10. 2013 do 05.15 hodin dne 30. 10. 2013 v T. slovně vyhrožoval své přítelkyni M. T., poté ji v kuchyni zepředu uchopil oběma rukama za krk a škrtil ji, mlátil ji pěstmi a fackami do obličeje, následně jí začal vyhrožovat, že pokud s ním nepůjde do ložnice, tak jí podřízne jejího syna, přičemž v té době držel v ruce kuchyňský nůž o délce 25 cm, následně ho položil a za vlasy ji odtáhl do ložnice, kde ji nadále mlátil, vytrhl jí chuchvalec vlasů, říkal, že pokud jej udá, tak ji zabije nebo na ni někoho pošle, čímž v poškozené vzbudil obavy o život její a jejího syna a způsobil jí škrábance na pravé tváři o délce 1 cm, na pravé straně krku v délce 4 cm, tři škrábance na pravém předloktí a 6 cm velký krevní výron na hřbetu pravé ruky“. Za to byl obviněný podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 20. 3. 2014, č. j. 55 To 86/2014-269, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 3. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí soudů napadl obviněný R. H. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že již soud prvního stupně hodnotil shromážděné důkazy pouze k jeho tíži, čímž porušil princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). Zároveň porušil pravidlo in dubio pro reo, podle něhož je nutno v případech, kdy přetrvávají důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku a osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud se dle názoru dovolatele dopustil deformace informací plynoucích z provedených důkazů, když je hodnotil v rozporu s jejich obsahem. Odvolací soud pak podle něj nedostál své přezkumné povinnosti, když výše uvedená zjevná pochybení nenapravil. Rozhodnutí obou soudů tak zůstávají zatížena tzv. extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. To se následně promítlo do nesprávného hmotně právního posouzení stíhaných skutků v podobě vady, která je způsobilá vyvolat dovolací přezkum.
V další části dovolání obviněný podrobně rozvedl skutečnosti, které ho vedly k závěru, že předmětná trestní věc nebyla řádně objasněna. Ke skutku, jehož se měl dopustit vůči poškozené N. K., zdůraznil, že celý incident neměl žádné přímé svědky. Proti sobě zde stála pouze dvě protichůdná tvrzení, a sice dovolatelovo a poškozené. Zatímco výpověď dovolatele byla podporována výpověďmi svědků K. a D., soud vzal za věrohodnou osamoceně stojící výpověď poškozené, aniž by se zároveň vypořádal s rozpory s dalšími ve věci provedenými důkazy. Nezabýval se zejména tím, proč poškozená v případě tvrzených obav o své zdraví následující den neopustila společně obývaný byt, ale po noci strávené u výše jmenovaných svědků se do něj vrátila a počkala zde na dovolatele. Svědci si přitom žádného zranění na jejím těle nevšimli, a to ji svědkyně D. viděla při převlékání téměř nahou. Sama poškozená pak ve svých výpovědích uvedla, že břicho ji bolelo již před 17. 8. 2013 a toto její tvrzení potvrdila i svědkyně D., které se svěřovala se svými zdravotními problémy. Soud však nezkoumal, zda tyto její zdravotní obtíže nemohly mít souvislost s hrozícím potratem. Pokud jde o skutek právně kvalifikovaný jako zločin vydírání vůči poškozené M. T., soud podle dovolatele při hodnocení důkazů vůbec nevzal v úvahu její opilost v době, kdy mezi nimi mělo dojít k inkriminovanému konfliktu, ačkoliv jde o okolnost, která musela významně ovlivnit její chování a vnímání. Ani přímý svědek, nezl. D. T., který byl incidentu přítomen a popisoval, jakým způsobem mělo dojít k napadení poškozené, neslyšel, že by jí dovolatel současně vyhrožoval jeho fyzickou likvidací, pokud s ním nepůjde do ložnice. Žádný další důkaz, který by svědčil o tom, že se vůči ní dopustil jednání nesoucí znaky vydírání, pak proveden nebyl. Nedůvěryhodnost obou poškozených lze podle dovolatele dovodit i ze skutečnosti, že neutrpěly žádné závažnější zranění, přestože na ně měl zaútočit způsobem popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dovolatel zde zdůraznil svoji významnou fyzickou převahu oproti údajně poškozeným. Je přesvědčen, že pokud by poškozené napadl tak brutálně, jak je mu kladeno za vinu, musel by jim způsobit podstatně významnější újmu na zdraví. Odvolací soud se s těmito jeho argumenty dostatečně nezabýval a jeho řádný opravný prostředek bez přesvědčivého odůvodnění zamítl jako nedůvodný. Jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zmatečné a v konečném důsledku stojí v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 3. 2014, č. j. 55 To 86/2014-269, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 2. 2014, č. j. 2 T 1/2014-245, podle §265k odst. 2 tr. ř., zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby po zrušení napadených rozhodnutí ve věci rozhodl sám rozsudkem podle §265m tr. ř.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 27. 6. 2014. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 4. 8. 2014 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný R. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou namítá dovolatel, by tak byla naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadou zakládající existenci dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na posledně uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisy skutků a aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybňování skutkových zjištění, k nimž soud prvního stupně dospěl na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě tak měla být v jeho neprospěch především porušena zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, když soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl podle něj namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval vytýkané nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při současném respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy především právo na spravedlivý proces; tzn. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět i obviněným namítanou existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně podrobně vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Logicky zdůvodnil, na základě čeho měl obhajobu obviněného za vyvrácenou a proč uvěřil výpovědím obou poškozených ohledně způsobu, jakým je měl fyzicky napadnout, resp. jaké výhrůžky a požadavky měl pronášet vůči poškozené M. T., za jakých okolností (s nožem v ruce) a v jakém záměru tak činil (viz zejména str. 7 a 8 shora odůvodnění rozsudku). Rovněž odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní posuzovaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz pasáž na str. 3 dole až 5 shora napadeného usnesení). Nejvyšší soud tedy nesdílí názor dovolatele, že v projednávaném případě byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, resp. že jsou napadená rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné soudcovské libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného R. H. bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. podřadit nelze, nebylo mu možno přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v jeho druhé alternativě. Proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler