ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.912.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 912/2014 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. srpna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 385/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 39/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 14 T 39/2013, byl obviněný L. K. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v době od 10.40 do 10.45 hodin dne 20. 4. 2013 v P., ulici P., na autobusové zastávce MHD O. náměstí ve směru k ulici R., přistoupil k poškozené A. B., oběma rukama ji uchopil v oblasti krku, natlačil ji na zadní stěnu přístřešku autobusové zastávky, čemuž se poškozená bránila a rukama jej odstrkovala, přičemž následně obžalovaný sevření jedné ruky povolil a touto rukou poškozené strhl z krku zlatý řetízek s přívěskem křížku v úmyslu si ho ponechat a následně z místa činu utekl, čímž způsobil poškozené A. B., trvale bytem P. – Ž., H., škodu ve výši cca 2.000,- Kč“. Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozenou A. B. soud výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 385/2013, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 12. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. K. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) nejprve připomněl, že byl původně obviněn z přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, k němuž se také doznal. Když se pokoušel zjistit údaje o poškozené, aby se jí mohl omluvit a zejména nahradit škodu, kterou jí způsobil, policejní orgán mu tyto údaje neposkytl s tím, že poškozená si to nepřeje. V průběhu řízení před soudem prvního stupně byl pak skutek, pro který byl stíhán, překvalifikován na zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu ustanoven obhájce. Dovolatel zásadně nesouhlasí s tím, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Navrhoval provedení důkazu kamerovými záznamy, o jejichž existenci věděl od svého přítele a které by prokázaly, že se žádného násilí vůči poškozené nedopustil. Tento důkazní návrh však oba soudy zamítly. Stejně tak neprovedly důkaz např. rekonstrukcí na místě činu, který by rovněž svědčil v jeho prospěch. Soud prvního stupně přijal své skutkové závěry pouze na základě opakovaně změněných výpovědí poškozené a na základě výpovědi svědka A. Š., který se ovšem v rozhodnou dobu nacházel 20 až 30 metrů od místa činu. Nevypořádal se ani s rozpory v tvrzeních poškozené, která postupně předložila několik verzí průběhu skutkového děje. Nebyl předložen jediný důkaz, že by jí právě dovolatel způsobil modřinu na klíční kosti, pokud tato vůbec reálně existovala. Žádný z obou soudů se také nezabýval kvalitou (věrohodností) výpovědi svědka Š., který dovolatele po zadržení mlátil pěstí a třetí (dovolateli neznámé) osobě navrhoval vzít ho do lesa, kde ho nikdo neuslyší, když mu tam „zpřeráží hnáty“. Nebylo rovněž prokazováno, zda svědek mohl vůbec incident pozorovat tak, jak jej popsal, zvláště když se celý měl odehrát uvnitř zastávky. Jeho výpověď navíc zcela nekorespondovala s výpovědí poškozené u hlavního líčení, i když soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že jejich výpovědi se vzájemně shodují. Dovolatel si je vědom skutečnosti, že soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, nicméně má za to, že v daném případě se spokojily pouze s důkazy předloženými státním zástupcem. Nerespektovaly tak princip rovnosti stran řízení. Svým postupem porušily právo obviněného na spravedlivý proces, garantované mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny a právo být stíhán jen zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 385/2013, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 14 T 39/2013, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 4. 4. 2014. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 16. 6. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolacím námitkám obviněného věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný L. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou namítá dovolatel, by tak byla naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadou zakládající existenci dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na posledně uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě tak měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , když soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování, které mělo být navíc provedeno v nedostatečném rozsahu, k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně podrobně vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Logicky zdůvodnil, na základě čeho měl obhajobu obviněného, podle níž se pouze obratně zmocnil řetízku poškozené, aniž by se za tím účelem vůči ní dopustil jakéhokoli fyzického násilí, za vyvrácenou (viz zejména str. 2 a 3 shora odůvodnění rozsudku). Rovněž odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní posuzovaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz pasáž na str. 3 a 4 shora napadeného usnesení). Nelze tedy říci, že by v projednávaném případě byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by dokonce napadená rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné soudcovské libovůle.
K procesní námitce obviněného stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudů obou stupňů v předmětné trestní věci splňují (viz příslušné pasáže na str. 3 rozsudku soudu prvního stupně resp. na str. 2 dole usnesení odvolacího soudu).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného L. K. bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. podřadit nelze, nebylo mu možno přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v jeho druhé alternativě. Proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler