ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.501.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 501/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ArsPress, s. r. o. , se sídlem v Olomouci – Povelu, Kpt. Jaroše 333/7, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26875560, proti žalované SPZ DESIGN, s. r. o. , se sídlem v Olomouci – Týnečku, Šternberská 73, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 27831132, zastoupené JUDr. Leošem Vyhnánkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Helsinská 956/11a, PSČ 779 00, o zaplacení částky 206.070,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 35 Cm 4/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. září 2013, č. j. 5 Cmo 49/2013-174, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. října 2012, č. j. 35 Cm 4/2012-100, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., jako je tomu i v této věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, a ze dne 30. června 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
V čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolatelka výslovně neuvádí. V rámci její polemiky s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu lze nalézt jediný argument, jenž z hlediska svého obsahu odpovídá požadavkům na vymezení, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. se uplatňuje, totiž že odvolací soud se při aplikaci ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, ze dne 18. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 3024/2008, a ze dne 29. října 2008, sp. zn., 21 Cdo 4841/2007, a od jeho usnesení ze dne 20. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 2722/2010.
Na vyřešení otázky, zda je přípustnou novotou ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. vyrozumění žalobkyně adresované odvolacímu soudu, že dne 30. července 2013 vrátila dovolatelce plnění převzaté na základě smlouvy o dílo, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud takovou otázku neřešil; přípustnou novotou shledal skutečnost, že žalobkyně vzájemné plnění uvedeného dne, tedy po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, dovolatelce vrátila, nikoliv to, že tuto skutečnost oznámila soudu.
Tímto řešením otázky procesního práva se pak odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Žádné z rozhodnutí, jimiž dovolatelka argumentuje, neřeší procesní situaci stejnou či obdobnou té, o niž se jedná v souzené věci. Platí to též pro usnesení ze dne 20. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 2722/2010, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je důkazem vzniklým po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně znalecký posudek vypracovaný mimo řízení na základě zadání účastníka, jenž v řízení před soudem prvního stupně výslovně uvedl, že provedení revizního znaleckého posudku nenavrhuje. O případ, kdy účastník po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně svým jednáním přivodil vznik důkazního prostředku, se v souzené věci nejedná. Příkladmo lze též dodat, že k vydržení spoluvlastnického práva, jímž se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 18. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 3024/2008, nemělo podle tvrzení účastníka dojít (a vzhledem k požadavku dobré víry ani dojít nemohlo) až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (nešlo tu o novou skutečnost, nýbrž toliko o nové tvrzení).
Vrácení plnění přijatého na základě smlouvy zaniklé v důsledku odstoupení od smlouvy v souladu s ustanovením §351 odst. 2 věty první obchodního zákoníku je právním úkonem ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 40/1964 Sb., zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále též jen „obč. zák.“), tedy jednou z právních skutečností (k nim srov. §489 obč. zák.), s nimiž hmotné právo pojí důsledky v právních vztazích (jejich změnu, vznik či zánik). K právním důsledkům vrácení plnění lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí řešil obdobnou (z hlediska relevantních kritérií tutéž) procesní situaci se závěrem, s nímž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Tak v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 8331 formuloval a odůvodnil závěr, že zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, a též samotný kompenzační projev, jsou novými skutečnostmi ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. (shodně též v rozsudcích ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 4233/2010, a ze dne 28. května 2014, sp. zn. 23 Cdo 371/2014). V rozsudku ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009, pak stejně posoudil právní úkon, jímž po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo k převodu vlastnictví k předmětu, jehož se týkalo žalobou požadované určení. V rozsudku ze dne 13. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1711/2013, zaujal stejný názor při posouzení dohody o zrušení smlouvy o nepřímém zastoupení. Tak jako v těchto případech i v souzené věci se jednalo o skutečnost, která má význam pro hmotněprávní posouzení věci (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1615/2006).
Na tom, že právní úkon vrácení plnění byl učiněn a jeho důsledky nastaly až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, oproti přesvědčení dovolatelky nic nemění skutečnost, že se žalobkyně již v řízení před soudem prvního stupně vyjadřovala k tomu, za jakých podmínek je ochotna plnění vrátit; teprve vrácení plnění je skutečností, jež má význam z hlediska hmotného práva (to byl přeci důvod, proč byla soudem prvního stupně žaloba zamítnuta).
Protože nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu, o něž v projednávané věci nejde, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 větu první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. srpna 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu