ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1259.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1259/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2014 o dovolání obviněného S. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 6 To 334/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 284/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 9 T 284/2012, byl obviněný S. P. uznán vinným pokusem přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 31. 10. 2011 kolem 22.35 hodin v katastru obce Ž., okres K., společně zinscenovali dopravní nehodu mezi osobním motorovým vozidlem ŠKODA Felicia GLX, které měl řídit D. S., a osobním motorovým vozidlem BMW X5, majitele S. P., který měl údajně vozidlo z důvodu poruchy odstavit při okraji vozovky mezi obcemi M.-Ž., ve směru na obec Ž. a do kterého měl D. S. s vozidlem zn. Škoda Felicia narazit, v důsledku čehož mělo na vozidle Škoda Felicia dojít k vylomení levého předního kola, utržení předního plastového nárazníku, k deformaci levého předního blatníku, poškození přední kapoty na levé straně, utržení přední masky, rozbití levého předního světlometu a rozbití levé přední směrovky a na vozidle BMW k poškození levého předního blatníku, plastového podběhu levého předního blatníku, plastového lemu levého předního blatníku, hliníkového disku, levého předního kola, k poškození levé přední pneumatiky, k vyhnutí levého předního kola, utržení předního nárazníku, utržení plastu pod levým předním světlometem, tyče stabilizátoru levého předního kola, ohnutí horního ramena levého předního kola, těhlice levého předního kola, levého předního silentbloku motoru k nápravnici, tlumiče levého předního kola a levého předního xenonového světlometu, když podle znaleckého posudku z oboru silniční doprava tato poškození neodpovídají deklarované dopravní nehodě, a to za účelem vylákání částky, odhadnuté pojišťovnou na 350.000,- Kč, od pojišťovny z titulu pojistného plnění z povinného ručení vozidla Škoda Felicia GLX, které z pojistné smlouvy u Generali pojišťovny, a.s., uplatnil S. P., přičemž k vyplacení pojistného plnění nedošlo na základě znaleckého posudku, vypracovaného pro pojišťovnu, znalce z oboru dopravy ing. Ladislava Mandáka, Ph.D., který vyjádřil pochybnosti o nahodilém nehodovém ději“ .
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného D. S.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 9 T 284/2012, podal obviněný S. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 6 To 334/2013, tak, že ho jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 6 To 334/2013, podal následně obviněný S. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu předmětného přečinu, a to s ohledem na skutečnost, že není zjištěna výše hrozící škody, neboť soudy vychází z údajů, které jsou pouze údaji pojišťovny. V této souvislosti vyslovil názor, že soudy dostatečně nezjišťovaly, zda jsou splněny znaky odůvodňující použití vyšší trestní sazby, konkrétně vznik větší škody. Dále uvedl, že soudy dostatečně nepřihlédly ke skutečnosti, že jeho jednání bylo posouzeno jako pokus trestného činu, což nebylo zohledněno při ukládání trestu. Rovněž namítl, že skutkové závěry vycházejí z důkazů, které odporují zásadám formální logiky a jsou v extrémním nesouladu s těmito důkazy.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 9 T 284/2012, a věc přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněným byly uplatněny dovolací výhrady proti skutkovým zjištěním, a to i přesto, že dovolatel deklaroval svoje povědomí, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Na straně druhé vyjádřil svoje přesvědčení, že taková judikovaná výjimka dovolacího přezkumu skutkového podkladu výroku o jeho vině je v jeho případě splněna. V této souvislosti tvrzený extrémní nesoulad pak spatřuje v povaze úvah soudů obou stupňů při hodnocení otázky věrohodnosti výpovědí tvrzených účastníků deklarované dopravní nehody - pojistné události, které považuje za subjektivní a připouštějící různý výklad. Má za to, že takové úvahy nemohou posloužit jako podklad pro závěr o použitelnosti a věrohodnosti jeho výpovědi. Jejich věcným přezkoumáním se však nelze zabývat ani tehdy, pokud byly uplatněny s odkazem na výjimečné podmínky takového postupu, spočívající na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Při použití takové námitky dovolatel oběma soudům totiž toliko vytýká, že se v důsledku vadného hodnotícího postupu nepřiklonily k jeho obhajobě o jiné, než přisouzené versi skutkového děje tak, jak souhlasně s ní vyplynulo z obsahu výpovědi svědka D. S. (druhého účastníka deklarované pojistné události). V uvedeném směru tak pouze namítá, že obě poukazované výpovědi nejsou podle svého vypovídacího významu jednoznačně vyložitelné ve prospěch hodnotícího závěru o jejich nevěrohodnosti. Rozhodná skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o jeho vině, pak dovolatel nerespektoval (a to i přesto, že tuto část odůvodnění dovolání naopak podmínil předpokladem správností skutkových zjištění soudů), pokud v souvislosti se zpochybněním výše hrozící škody namítl, že k poškození jeho vozidla již došlo před „celou událostí“ , tudíž by mělo být zjištěno, jaký byl rozsah poškození vozidla před souzeným jednáním. Ze skutkových zjištění, jak byla vyjádřena v popisu skutkové věty výroku o vině, však vyplynulo, že dopravní nehoda byla zinscenována, je tedy zřejmé, že nárok na uplatněné pojistné plnění v daném případě vůbec nevznikl. Proto nelze právní úvahu o skutečné výši hrozící škody opírat o tu modelovou situaci, řešenou mj. i v rozhodnutí č. 29/2003 Sb. (sp. zn. 5 Tdo 614/2002, sp. zn. 8 Tdo 534/2011 ), podle kterého lze za škodu způsobenou trestným činem pojistného podvodu považovat pouze částku, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, na straně druhé, resp. za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal. Namítanou nesprávnost právního posouzení skutku dovolatel věcně nepodložil ani tehdy, pokud zpochybnil kvalifikovanou výši hrozící škody v rozsahu „větší škody“ za pomoci argumentu jejího nedostačujícího důkazního podkladu v podobě „údajů potenciálně poškozené pojišťovny“, neboť takovým způsobem napadl toliko hodnotící postup obou soudů tak, jak je v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. předepsán tímto procesním předpisem. Za nekvalifikovanou námitku lze považovat i tu, podle které je překážkou právního závěru o naplnění posledně uvedeného kvalifikačního znaku skutečnost, že škoda v uvedené výši nebyla nikdy uplatněna, neboť dovolatel nebyl uznán vinným na skutkovém podkladě, který by odpovídal samostatné skutkové podstatě pojistného podvodu ve smyslu §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jemu přisouzené jednání naopak odpovídá znakům další samostatné skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, ukončeného podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu a spáchaného předstíráním pojistné události, s níž je spojeno právo na plnění v přisouzené výši a na které tak nevznikl žádný právní nárok. Pokud by právní nárok na vyplacení pojistného plnění byl dán ve výši odpovídající deklarovanému poškození pojištěného vozidla, pak se potenciální výše škody musela zcela logicky pohybovat právě v takových intencích, jak ostatně bylo při jeho nesplněných podmínkách a tedy při dodržení kvalifikačního znaku „větší škody“ ve smyslu §210 odst. 4 tr. zákoníku zcela správně přisouzeno.
Dovolatel dále s odkazem na dosažené stadium přisouzeného přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku soudům vytýká, že mu nebyl uložen trest v tomu přiměřené výši, čímž ve skutečnosti namítá chybějící aplikaci ustanovení §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku o obecných zásadách pro ukládání trestů. Napadat samotný výrok o trestu bez návaznosti na zpochybnění výroku o vině lze zásadně za pomoci speciálního dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, a to vedle obecného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prve uvedený dovolací důvod dovolatel neuplatnil, ale s poukazem na shora označené hmotněprávní ustanovení toliko namítl nepřiměřenost svého trestního postihu, když lze v uvedeném směru jen předpokládat, že taková námitka byla uplatněna jak z hlediska výměry trestu, tak i způsobu jeho výkonu. Tuto námitku však za dovolací důvod nelze považovat (viz usnesení NS sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný Stanislav Plšek sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně toho, že soudy nebyla zjištěna výše škody, protože vycházely pouze z údajů pojišťovny, a dále, že soudy dostatečně nezjišťovaly, zda je splněn znak odůvodňující použití vyšší trestní sazby, tj. větší škoda, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky pokusu přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované dovolání by odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kroměříži, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahovou vazbu na výpovědi obou obviněných, na znalecký posudek z oboru doprava Ing. Josefa Vávry, podle kterého na vozidle nebyl zjištěn žádný defekt kola, a který se vyjádřil k poškozením na obou vozidlech, přičemž vyloučil, že by některá poškození vznikla při předmětné dopravní nehodě, a dále na listinné důkazy. V tomto rámci soudy pozorně zkoumaly vztah znaleckého posudku Ing. Josefa Vávry k ostatním důkazům a objektivně zjištěným okolnostem. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný S. P. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného S. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal