ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1412.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1412/2013-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2014 dovolání obviněného M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 10 To 297/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 43/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 1 T 43/2013, byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 24.10.2012 v době kolem 17.15 hodin v obci S., okres M. B., na místní komunikaci a na silnici při jízdě od budovy Č. p. k domu, jako řidič osobního motorového vozidla zn. VW Transporter, nejméně ve dvou případech vozidlem úmyslně narazil do osobního motorového vozidla zn. Mercedes 190, které řídil D. Č. a při posledním střetu, ke kterému došlo u vjezdu k restauraci, toto vozidlo natlačil na osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, zastavené na okraji silnice naproti domu jeho řidičem M. H., ve kterém se na sedadle spolujezdce nacházela D. H., čímž D. Č., poškozením vozidla zn. Mercedes 190 způsobil škodu ve výši 20.000,- Kč a M. H., poškozením vozidla zn. Škoda Octavia škodu ve výši 68.150,- Kč, přičemž bezprostředně poté z vozidla vystoupil a před výše uvedenými osobami a M. T. a P. B., na vozovce silnice, před domem, údery pěstí do hlavy a dalších částí těla napadl D. Č. a tohoto napadání zanechal teprve poté, co se mu v něm aktivním způsobem snažila zabránit P. B.
Za to byl obviněný M. Š. podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců a podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený D. Č. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 1 T 43/2013, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 10 To 297/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 10 To 297/2013, podal obviněný M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že soudy obou stupňů při posuzování jeho jednání kvalifikovaného jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (odpovědnosti za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se v dovolání nezříká) zásadním způsobem porušily zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny zakotvený v §2 odst. 2 tr. řádu a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť v řízení nebyly údajně rozptýleny pochybnosti, na které obviněný v průběhu řízení poukazoval. Pokud byly provedeny důkazy fotografiemi, šlo o černobílé snímky, z nichž nebylo nic patrno, zejména ne poškození vozidel. Za nevěrohodnou považuje výpověď svědka H., který sice uvedl, že neví, kdo narážení do jeho auta zavinil, u hlavního líčení se mu však překvapivě vrátila paměť a dle názoru dovolatele tento svědek jevil obdivuhodnou snahu usvědčit jej z trestné činnosti. Pokud jde o popis průběhu nehody kromě výpovědi svědka D. Č. není k dispozici jiný důkaz, který by podporoval verzi, kterou tento svědek uvedl. Nadto má dovolatel za to, že svědek Č. byl v kritické době zřejmě pod vlivem návykových látek, což vyplynulo z výpovědí svědků B., Š. a Š. Pokud je ve spise založen úřední záznam, že se D. Č. podrobil dechové zkoušce na alkohol v krvi a zkoušce na přítomnost návykových a jiných psychotropních látek s negativním výsledkem, namítal dovolatel, že se Č. těmto zkouškám nemohl podrobit, neboť na místě nehody nebyl přítomen. Právě D. Č. byl tou osobou, která zapříčinila střet vozidel, anebo přinejmenším z popsaných skutkových okolností vyplývá jeho spoluúčast na tomto střetu. V další části dovolání obviněný vytýká odvolacímu soudu, že se odmítl zabývat jeho návrhy na doplnění dokazování (navrhoval výpověď policistů vyšetřujících událost na místě činu a znalecké přezkoumání vozidla k prokázání toho, že D. Č. mu úmyslně blokoval jízdu), což považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí a případně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tento obviněný svými námitkami nenaplnil, neboť uplatnil pouze výhrady proti správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu věci a správnosti hodnocení důkazů, přičemž tyto výhrady pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Vzhledem k tomu, že došlo k věcnému přezkoumání věci, není na místě ani obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K výhradám obviněného ohledně opomenutých důkazů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů navržení důkazů neprovedl. I této povinnosti rozhodující soud dostál a vysvětlil, byť stručně, proč navrženým důkazům nevyhověl.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil rovněž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné, než navrhované rozhodnutí, bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný M. Š. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale jen napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný totiž de facto výše specifikovanými dovolacími námitkami rozhodujícím soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení provedených důkazů, neprovedení jím navrhovaných důkazů a vadná skutková zjištění. Je tak zřejmé, že se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba podotknout, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje, že se přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku nedopustil (ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný dovolací námitky neuplatňuje) a domáhá se změny skutkových zjištění. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný je ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku usvědčován zejména na základě svědeckých výpovědí P. B., D. Č. a manželů H., se kterými koresponduje také protokol o ohledání místa činu, dle něhož vozidlo obviněného bylo poškozeno pouze v přední části, naproti tomu vozidlo D. Č. mělo promáčknutou zadní část včetně zadních dveří. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný pronásledoval svoji bývalou přítelkyni P. B., která požádala poškozeného D. Č. o pomoc. P. B. zastavila na parkovišti podél komunikace a obviněný zastavil za ní. Vedle něho zastavil poškozený D. Č., umožnil P. B. vyjet z parkoviště tím, že jí dal přednost a vyjel hned za ní s cílem zabránit obviněnému v pronásledování. Obviněný, ačkoliv neměl přednost v jízdě, na konci parkoviště najel do boku auta poškozeného, poté do něj narazil ještě zezadu a natlačil ho na auto dalšího poškozeného M. H. Následně poškozeného D. Č. fyzicky napadl.
Výpověď obviněného ohledně střetu příslušných automobilů učiněná v přípravném řízení se liší od jeho výpovědi z hlavního líčení, navíc jeho tvrzení neodpovídají popisu rozsahu poškození vozidel zaznamenanému policií v protokolu o ohledání místa činu. Rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně zdůvodnily, z jakých důvodů zamítly návrhy obviněného na doplnění dokazování (tj. znalecké zkoumání příčin vzniku jednotlivých poškození vozidel, výslech policistů zasahujících na místě a zjištění, zda u poškozeného D. Č. byla provedena zkouška na přítomnost návykových a jiných psychotropních látek či nikoliv). Soud za situace, kdy měl k dispozici dostatek důkazů svědčících o vině obviněného, zcela důvodně zamítl návrhy na provádění dalších důkazů.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem příslušných soudů v závěru, že obhajobu obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, je třeba považovat za ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.
K výhradám obviněného ohledně opomenutých důkazů (tj. že nebyly provedeny některé další důkazy, které ve věci navrhl, mimo jiné že nebylo provedeno znalecké zkoumání ohledně zjištění děje předcházejícího poškození vozidel a nebyli vyslechnuti policisté, kteří na místě činu byli poté přítomni) Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práva a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu mimo jiné stanoví, že „soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují“.
Dle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenuté byly označeny takové důkazní návrhy, se kterými se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
V této souvislosti uplatněnou námitku, že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení vyplývající z ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu – in dubio pro reo, nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněnou. K uplatnění tohoto pravidla dochází tehdy, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. V posuzovaném případě však po provedeném dokazování takováto procesní situace nenastala, neboť otázky významné pro stabilizování skutkového děje byly mimo pochybnost objasněny, tudíž aplikace uvedené procesní zásady nebyla odůvodněna.
Nejvyšší soud plně přisvědčil soudům prvního a druhého stupně v závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný M. Š. uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Obviněným uplatněné námitky tak nejsou podřaditelné pod uvedené zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. ledna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná