ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.406.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 406/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2014 dovolání obviněného K. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 7 To 403/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 37/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 1 T 37/2013, byl obviněný K. N. (vedle spoluobviněného V. P.) uznán vinným jednak zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku (pod bodem I.) dopustil tím, že
společně se spoluobviněným V. P.
dne 28. 1. 2013 v době od 18.00 hodin do 20.00 hodin v obci D., okres Z., se vloupali do rodinného domku tak, že po předchozí domluvě obviněný P. hlídal před domem vybaven jednou z vysílaček pro případ změny situace v domě či pohybu venku před domem, aby mohl varovat obviněného N., který vybaven druhou z vysílaček za použití násilí – vytlačení ventilačního okna a prostrčení ruky a otevření okna vnikl do ložnice domu poškozeného, kterou prohledal a z nočního stolku odcizil nalezený dětský papírový kufřík obsahující finanční hotovost ve výši nejméně 2.735.000,- Kč v různých bankovkách, následně si hotovost rozdělili, čímž poškozenému R. W., způsobili škodu nejméně 2.735.000,- Kč na odcizených věcech,
a obviněný K. N. byl za takový čin odsouzen a potrestán rozsudkem Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 75/2010 ze dne 12. 7. 2010, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2010, k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců,
a obviněný V. P. byl za takový čin odsouzen a potrestán rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi pod č. j. 1 T 25/2008 – 52 ze dne 29. 5. 2008, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2008, k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, kdy tento vykonal dne 24. 10. 2011.
Za to byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl (stejně jako spoluobviněnému V. P.) podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí podrobně specifikovaných ve výroku předmětného rozsudku. Podle §70 odst. 5 tr. zákoníku propadlé věci připadají českému státu. Dále soud vyslovil zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to 2 ks vysílaček zn. Brondi typ FX 200 s tím, že podle §104 odst. 1 tr. zákoníku zabraná věc připadá českému státu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozenému R. W. škodu ve výši 487.174,- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Zmíněným rozsudkem byl rovněž obviněný K. N. ve zbývajících bodech obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 25. 3. 2013, č. j. ZT 31/2013-130 (bod II. rozsudku) zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. řádu.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 1 T 37/2013, podali odvolání oba obvinění (K. N. i V. P.) a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 7 To 403/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ohledně obou obviněných z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě zrušil ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a podle §259 odst. 3, 4 tr. řádu u obviněného K. N. nově rozhodl tak, že mu podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obou obviněných byla podle §256 tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 7 To 403/2013, podal obviněný K. N. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že se rozhodující soudy dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy, nebylo podrobně vyargumentováno, proč jím uváděné námitky nemohou obstát, neměly být zamítnuty důkazní návrhy vznesené obhajobou, což vše mělo dle něj vliv na nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání. Vzhledem k důvodným pochybnostem o zjištěném skutku mělo tak být postupováno podle zásady „in dubio pro reo“. Dovolatel tvrdí, že se činu neúčastnil, pouze přijal část finančních prostředků od V. P., o kterých nevěděl, že pocházejí z krádeže. Poukazuje na skutečnost, že byl uznán vinným pouze na základě jediného přímého důkazu, a to výpovědi spoluobviněného P., který však u veřejného zasedání své původní vyjádření zcela změnil s tím, že obviněný u činu nebyl a že se mu omlouvá. V další části dovolání obviněný podrobně rozebírá provedené důkazy, a to nejen výpověď spoluobviněného P., ale i ostatních svědků a na základě svého vlastního hodnocení těchto důkazů dospívá k závěru, že výpověď spoluobviněného P. je v rozporu s výpověďmi svědků (včetně jeho sestry, bratra a družky). Obviněný je toho názoru, že soud měl provést důkaz k posouzení věrohodnosti spoluobviněného P., což však neučinil a namísto toho opřel své rozhodnutí o tvrzení, že na rámu okna zůstal sníh z jeho boty, když toto tvrzení nemá oporu ve vyhodnocení trasologické stopy. Je přesvědčen, že žádná expertíza nepotvrdila, že sníh byl v kontaktu s jeho botou, proto nebylo možno tvrdit, že stopu na parapetu okna zanechal právě on. Podotýká, že do obce D. jezdil častěji, poškozený i jeho družka ho několikrát viděli a je proto velmi nelogické, že by vniknul do jejich domu a riskoval tak, že ho identifikují. Dodává, že výpověď P. v mnoha částech nekoresponduje s realitou ani s výpověďmi dalších svědků, např. když vypověděl, že několikrát jedli a pili, což neodpovídá skutečnosti, neboť obviněný má vážné problémy se žaludkem a nemůže tak často jíst, nebo když spoluobviněný tvrdí, že si peníze rozdělili na tři díly po 800.000,- Kč, kdy jeden díl si měl vzít spoluobviněný P. a dva měl vzít obviněný k sobě, avšak druhý den policie zajistila jeden milion u bratra jeho družky v D. Ani tyto skutečnosti však rozhodující soudy nepřesvědčily o nedůvěryhodnosti spoluobviněného P. Podle mínění dovolatele příslušné soudy nehodnotily všechny důkazy postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu. V této souvislosti poukazuje na konstantní judikaturu týkající se důkazní situace, pří níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje dovolatel v nesprávnosti vyslovení trestu propadnutí věci, neboť tento trest byl vysloven společně pro oba obviněné, ač je dle jeho přesvědčení třeba vyslovit ho individuálně. Dodal, že mu neměly být zabaveny věci nalezené v autě (tj. věci, které nakoupil v Olympii a peníze v hodnotě 5.900,- Kč), které dle jeho tvrzení nepocházejí z trestné činnosti.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
V případě projednávané věci obviněný K. N. navíc sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, tak i výtky týkající se neúplného dokazování a nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů.
Je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný K. N. se k projednávané trestné činnosti v přípravném řízení doznal, a to po řádném poučení a za přítomnosti své obhájkyně, kdy k protokolaci ani k obsahu protokolu neměl žádné připomínky. I když při hlavním líčení obsah své výpovědi změnil a spáchání vytýkaného jednání popřel, z předmětné trestné činnosti je usvědčován výpovědí spoluobviněného V. P., ale i dalšími v řízení provedenými důkazy, které dohromady tvoří logický a uzavřený řetězec svědčící o jeho vině.
Rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důvodů uvěřily výpovědi spoluobviněného V. P. a na druhé straně proč výpověď obviněného K. N. učiněnou u hlavního líčení vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahu vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s názorem soudů nižších stupňů ztotožnil, a to bez ohledu na pozdější vyjádření spoluobviněného V. P. učiněné u veřejného zasedání, kdy uvedl, že se obviněnému K. N. omlouvá s tím, že ho do věci nevinně zatáhl. S přihlédnutím k provedenému dokazování je zřejmé, že tomuto vyjádření nelze přikládat žádnou relevanci.
V průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný K. N. (na rozdíl od spoluobviněného V. P.) znal obec D., neboť zde bydlela jeho sestra a on si za ní jezdil půjčovat peníze. Soudy přesvědčivě zdůvodnily, jak se obviněný mohl dozvědět o skutečnosti, že poškozený má větší obnos peněz. Stejně tak okolnosti, za kterých poškozený a jeho družka zjistili odcizení peněz, korespondují s výpovědí obviněného V. P. Navíc tuto výpověď potvrzuje i protokol o ohledání místa činu, náčrtek a fotodokumentace. Pokud se týká námitky obviněného, že nebylo prokázáno, že na parapetu okna domu poškozeného byl otisk jeho boty, s touto se dostatečně vypořádal již soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je i v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Je sice pravdou, že nebylo jednoznačně prokázáno (odborným vyjádřením či znaleckým zkoumáním), že to byl právě obviněný, kdo zanechal stopy sněhu na parapetu okna domu poškozeného, avšak ve světle ostatních v řízení provedených důkazů je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu, že učiněný závěr o tom, že se skutečně jednalo o stopu obviněného, není v rozporu se zásadami formální logiky. Příslušný soud vzal na základě učiněných skutkových zjištění výpověď spoluobviněného V. P. za pravdivou a ve vztahu k této výpovědi a k dalším důkazům důsledně vyhodnotil obsah protokolu o ohledání místa činu. Nelze proto nic namítat proti jeho závěru, že to byl právě obviněný K. N., kdo vnikl do domu poškozeného za účelem krádeže.
Navíc je třeba zdůraznit, že doznání obou obviněných z přípravného řízení (na kterém spoluobviněný V. P. setrval i u hlavního líčení) nebyla ve vzájemném rozporu ani v rozporu s obsahem dalších provedených důkazů. Obviněný K. N. se dokonce vyjadřoval k účasti spoluobviněného V. P. tak, že tato byla minimální, resp. že hlavním iniciátorem byl on sám.
K výhradám obviněného, že nebyly provedeny některé další důkazy, které ve věci navrhoval (tj. znalecké zkoumání ohledně věrohodnosti spoluobviněného V. P., znalecké zkoumání k posouzení, kdo zanechal stopy sněhu na parapetu okna domu poškozeného, apod.) Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenuté byly označeny takové důkazní návrhy, se kterými se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
V této souvislosti uplatněnou námitku, že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení vyplývající z ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu – in dubio pro reo, nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněnou. K uplatnění tohoto pravidla dochází tehdy, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. V posuzovaném případě však po provedeném dokazování takováto procesní situace nenastala, neboť otázky významné pro stabilizování skutkového děje byly mimo pochybnost objasněny, tudíž aplikace uvedené procesní zásady nebyla odůvodněna.
Na základě shora rozvedených skutečností se proto Nejvyšší soud ztotožnil s názorem rozhodujících soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný daným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil v podaném dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Má-li dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, musí být tedy v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Dovoláním napadené rozhodnutí však zjevně netrpí vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a obviněný takové vady v dovolání ani nenamítá.
Námitky obviněného, že byl údajně nesprávně vysloven trest propadnutí věci, neboť byl vysloven společně pro oba obviněné, ač měl být vysloven individuálně, a že mu neměly být zabaveny věci nalezené v autě (tj. věci, které nakoupil v Olympii a peníze v hodnotě 5.900,- Kč), neboť dle jeho tvrzení nepocházejí z trestné činnosti, je třeba z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (i dovolacích důvodů ostatních, byť neuplatněných) považovat za námitky zcela irelevantní.
Na základě shora rozvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného K. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. dubna 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná