ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.632.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 632/2014-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2014 dovolání obviněného S. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 8 To 357/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 169/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 21 T 169/2013, byl obviněný S. H. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 4. 8. 2013 kolem 5:10 hodin nezjištěným předmětem poškodil skleněnou výplň levých zadních dveří a skleněnou výplň levého zadního sloupku na osobním vozidle zn. Opel Corsa, mezinárodní poznávací značky R., zaparkovaného před budovou stanoviště Č. d, v železniční stanici B.-p., vnikl do vozidla, přičemž byl na místě přistižen majitelem vozidla jménem K, Z,, kterému způsobil škodu na poškození vozidla ve výši 7.090,- Kč, přičemž nic neodcizil,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 4. 2010, č. j. 21 T 13/2010-296, který nabyl právní moci dne 9. 4. 2010, byl uznán vinným ze spáchání mimo jiné trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, za který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, kdy tento vykonal dne 13. 11. 2012.
Za to byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 21 T 169/2013, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 8 To 357/2013, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 8 To 357/2013, podal obviněný S. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že se daných přečinů nedopustil, neboť se pouze hlavou naklonil do předmětného automobilu. Domnívá se, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena a v této souvislosti poukázal na skutečnost, že nebyl proveden důkaz zajištěnou pachovou stopou.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 23. 4. 2014 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu konstatuje, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a jsou i obsahem odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, s níž se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
V případě projednávané věci obviněný S. H. navíc sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, tak i jeho výtky ohledně neúplného dokazování a nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů.
Je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že byť obviněný S. H. spáchání vytýkaných činů popírá, z posuzované trestné činnosti je usvědčován svědeckými výpověďmi svědků K. Z. a P. Z., které korespondují s ostatními v řízení provedenými důkazy, tj. výpovědí svědka F. N. a důkazy listinnými (protokolem o ohledání místa činu včetně náčrtku a fotodokumentace, protokolem o odběru pachových stop, protokolem o zadržení, protokolem o dechové zkoušce, lékařskou zprávou, odborným vyjádřením k hodnotě příslušných částí vozidla a rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 21 T 13/2010). V řízení bylo prokázáno, že svědek P. Z. zhruba ze vzdálenosti tří metrů pozoroval obviněného S. H., jak nějakým předmětem rozbíjí sklo vozidla poškozeného K. Z., toho o tom vyrozuměl, společně se k automobilu vydali a přistihli obviněného, jak se naklání rozbitým oknem do automobilu. Následně obviněného přivedli do kanceláře svědka F. N., kterého požádali o přivolání policie s tím, že se obviněný vloupal do auta. Nikdo jiný se na místě samém ani v jeho blízkosti v inkriminovanou dobu nenacházel.
K výhradě obviněného, že nebyl proveden důkaz zajištěnou pachovou stopou, který ve věci navrhoval, již oba příslušné soudy konstatovaly, že jde o důkaz nadbytečný, neboť pachová stopa byla odebrána ze spodní strany hrany okna levých zadních dveří vozidla a jestliže obviněný sám vypověděl, že do vozidla dírou ve skle nahlížel, pak je tato skutečnost nesporná.
Nejvyšší soud připomíná v obecné poloze, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práva a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Nejvyšší soud pak v konkrétní věci z výsledků provedeného dokazování zjistil, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, se kterým se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Na základě shora rozvedených skutečností proto Nejvyšší soud ve shodě s názorem rozhodujících soudů prvního a druhého stupně uzavřel, že obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného S. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. května 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná