ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.669.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 669/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2014 dovolání obviněného M. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 4 To 49/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 53/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 16 T 53/2011, byl obviněný M. J. uznán vinným: zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
v přesně nezjištěných dnech nejméně od 26.6.2009 do 24.7.2009 v Č. B., jako soukromý podnikatel – fyzická osoba, podnikající na základě živnostenského listu pod jménem M. J., živnostenské oprávnění výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona – maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím, zprostředkování obchodu a služeb, na základě živnostenského oprávnění zprostředkování obchodu a služeb – obchodu zemědělskými produkty, obchodu potravinami, nápoji a tabákem, obchodu textilem, oděvy, obuví, obchodu drogistickými a kosmetickými výrobky, obchodu elektrickými přístroji a spotřebiči pro domácnost, obchodu porcelánovými, sklářskými a keramickými výrobky, obchodu nábytkem, podlahovými krytinami, bytovým textilem, služeb v dopravě, služeb v oblasti řemeslných prací a na základě živnostenského oprávnění maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím – ojetými motorovými vozidly, prodej součástek a příslušenství vozidel, motorovými vozidly s méně než čtyřmi koly, motorovými vozidly s nejméně čtyřmi koly,
1. při sjednávání úvěru s Československou obchodní bankou a.s., Radlická 331/150, Praha 5, na pobočce Lannova třída 3, České Budějovice, ve výši úvěrového limitu 10.000.000,-Kč na profinancování zakázky na dodávku osobních automobilů ŠKODA ke společnosti ŠKODA AUTO, a.s., pro objednatele ČSOB Leasing, a.s., uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje, že účelem úvěru je profinancování zakázky na dodávku osobních automobilů Škoda Octavia ke společnosti ŠKODA Mladá Boleslav pro objednatele ČSOB Leasing a.s., kdy celková objednávka zní na 29 osobních automobilů Škoda Octavia, celková výše investice činí 17.100.000,-Kč, přičemž v první části klient zaplatí výši smluvní akontace 70 % z výše objednávky, tedy 11.986.102,80 Kč, a vlastní zdroje budou ve výši 1.986.102,80 Kč, po dodání a zaplacení osobních automobilů ze strany ČSOB Leasing a.s. bude zaplacena zbývající cena,
ačkoliv ČSOB Leasing a.s. objednala u M. J. v období od října 2007 do října 2008 celkem 21 vozů ŠKODA Octavia, které zaplatila před dodáním vozidel a předmětná vozidla byla dne 31.7.2009 předána M. J. společnosti ČSOB Leasing, a.s.,
přičemž podle článku I. bod 2) písm. d) Smlouvy o úvěru, byla stanovena jako podmínka čerpání úvěru mimo dalších podmínek předložení podepsaného příkazu k úhradě z účtu uvedeného v odst. 4) článku I. předmětné smlouvy, tedy z účtu klienta vedeného u Československé obchodní banky, a.s., na účet dodavatele – společnosti ŠKODA AUTO, a.s., ve výši minimálně 11.986.102,80 Kč, přičemž jako splnění této podmínky předložil M. J. podepsaný příkaz k úhradě ve výši 11.986.102,80 Kč, na kterém v rozporu s uzavřenou úvěrovou smlouvou jako příjemce uvedl číslo svého účtu, vedeného u Komerční banky, a.s.,
předmětný úvěr byl dne 24.7.2009 ve výši 10.000.000,-Kč vyčerpán, převeden na podnikatelské konto M. J., vedené u Československé obchodní banky, a.s., ze kterého byla částka ve výši 9.586.362,- Kč převedena na účet M. J., vedený u Komerční banky, a.s., a následně pak tato částka byla dne 30.7.2009 převedena na účet společnosti Auto Exner, s.r.o., jako úhrada 21 vozů Škoda Octavia, zbývající část úvěru ve výši 414.038,-Kč pak byla z podnikatelského konta M. J. převedena na účet společnosti Exclusive JM Auto, s.r.o., ve které je M. J. jednatelem,
úvěr ve stanovený termín až do současné doby nebyl řádně uhrazen, úvěrující banka provedla v souladu s článkem II. předmětné úvěrové smlouvy v období říjen 2009 až říjen 2010 úhradu jistiny z prostředků klienta na účtech vedených bankou v celkové výši 245.581,- Kč, čímž poškozené společnosti Československá obchodní banka a.s., Radlická 333/150, Praha 5, IČ: 00001350, způsobil škodu v celkové výši nejméně 10.000.000,- Kč,
2. jako jednatel společnosti Exclusive JM Auto, s.r.o., se sídlem Hořovice, Kosmonautů 680, IČ: 28448154, v postavení kupujícího, na základě předchozí dohody s prodávajícím – společností ACR auto a.s., se sídlem Pražská 286, České Budějovice, IČ: 26025582, uzavřel dne 26.8.2009 Kupní smlouvu o prodeji použitého vozidla na osobní automobil značky BMW 530xd Touring, rok výroby 30.1.2009, jehož kupní cena činila 1.496.753,- Kč a přestože v článku IV. této kupní smlouvy byla sjednána výhrada vlastnického práva, kterého nabývá kupující k prodávanému vozidlu teprve úplným zaplacením kupní ceny, s úmyslem získat finanční prospěch, předmětné vozidlo dne 22.9.2009 neoprávněně prodal společnosti UniCredit Leasing CZ, a.s., Radlická 14/3201, Praha, IČ 158 86 492 Kupní smlouvou/Smlouvou o finančním leasingu, uzavřenou dne 22.9.2009 prostřednictvím pobočky společnosti UniCredit Leasing CZ, a.s., IČ: 15886492, U Zimního stadionu 3, České Budějovice, následně dne 25.9.2009 od společnosti ACR auto, a.s., IČ: 26025582, převzal fyzicky předmětné vozidlo na základě protokolu o převzetí vozidla a současně převzal fakturu ze dne 23.9.2009 na částku 1.496.753,- Kč, kupní cenu ve stanovený termín ani následně přes provedené urgence neuhradil, vozidlo fyzicky předal v P. v přesně nezjištěném období od 25.9.2009 do 6.10.2010 leasingovému nájemci – společnosti Cool People, s.r.o., Novodvorská 1010/14, Praha 4, IČ: 27231500, zastoupené M. Č., společnosti UniCredit Leasing CZ, a.s., IČ: 15886492, vystavil na základě Kupní smlouvy/Smlouvy o finančním leasingu daňový doklad – fakturu ze dne 22.9.2009 na předmětný osobní vůz ve výši rozdílu sjednané kupní ceny a uhrazené akontace leasingovým nájemcem, tedy ve výši 1.102.500,-Kč, kdy tato cena byla společností UniCredit Leasing CZ, a.s., IČ: 15886492, uhrazena společnosti Exclusive JM Auto, s.r.o., IČ: 28448154, bankovním převodem dne 30.9.2009,
čímž poškozené společnosti ACR auto, a.s., se sídlem Pražská 286, České Budějovice, IČ: 26025582, způsobil škodu ve výši nejméně 1.496.753,- Kč,
3. jako jednatel společnosti Exclusive JM Auto, s.r.o., se sídlem Hořovice, Kosmonautů 680, IČ: 28448154, s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch pro společnost Exclusive JM Auto, s.r.o., IČ: 28448154, zprostředkoval na základě uzavřené Rámcové smlouvy – kompletní ze dne 3.9.2009 mezi společností Exclusive JM Auto, s.r.o., IČ: 28448154, a společností UniCredit Leasing CZ, a.s., Radlická 14/3201, Praha 5, IČ: 15886492, uzavření Kupní smlouvy/Smlouvy o finančním leasingu k vozidlu BMW M3 v kupní ceně 1.830.000,- Kč, která byla uzavřena dne 25.9.2009 v Č. B. prostřednictvím pobočky společnosti UniCredit Leasing CZ, a.s., IČ: 15886492, U Zimního stadionu 3, České Budějovice a v této smlouvě vystupuje společnost Exclusive JM Auto, s.r.o., IČ: 28448154, jako prodávající vozidla BMW M3, kupujícím/pronajímatelem je společnost UniCredit Leasing CZ, a.s., IČ: 15886492, ačkoliv T. M. dne 2.10.2009 zakoupil od společnosti Knöbl GmbH, Prf.-Anton-Neumann-Strasse 4, Steyr, Rakousko, toto osobní vozidlo BMW M3 Coupé E92, za kupní cenu 56.890,76 €, která byla uhrazena společností WINSERV International, s.r.o., IČ: 28099184, částkou 5.700€ dne 6.10.2009 a zbývající částka 51.190,76 € byla uhrazena dne 15.12.2009,
přičemž M. J. zneužil omylu T. M., který neovládá český jazyk, a uvedl v písemnostech společnost Exclusive JM Auto, s.r.o., IČ: 28448154, jako majitele předmětného vozu, ačkoliv jeho majitelem byla společnost WINSERV International, s.r.o., přičemž na účet obžalovaného M. J. byla po odpočtu uhrazené akontace zaslána částka 1.189.500,-Kč, čímž poškozené společnosti WINSERV International, s.r.o., Tržní 153, Kaplice, IČ: 28099184, způsobil škodu ve výši nejméně 1.830.000,- Kč,
Za to byl obviněný M. J. podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro účely výkonu uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu obchodních společností s oprávněním v nákupu a prodeji zboží a výkonu podnikatele jako fyzické osoby podnikající v oblasti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona – maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím, zprostředkování obchodu a služeb, na základě živnostenského oprávnění zprostředkování obchodu a služeb – obchodu zemědělskými produkty, obchodu potravinami, nápoji a tabákem, obchodu textilem, oděvy, obuví, obchodu drogistickými a kosmetickými výrobky, obchodu elektrickými přístroji a spotřebiči pro domácnost, obchodu porcelánovými, sklářskými a keramickými výrobky, obchodu nábytkem, podlahovými krytinami, bytovým textilem, služeb v dopravě, služeb v oblasti řemeslných prací a na základě živnostenského oprávnění maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím – ojetými motorovými vozidly, prodej součástek a příslušenství vozidel, motorovými vozidly s méně než čtyřmi koly, motorovými vozidly s nejméně čtyřmi koly, na dobu šesti let a podle §229 odst. 1 tr. řádu byly poškozené společnosti WINSERV International, s.r.o. a Československá obchodní banka, a.s., Radlická 333/150, Praha 5, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 16 T 53/2011, podal obviněný M. J. odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 4 To 49/2013, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 4 To 49/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu namítl podjatost senátu soudu prvního stupně s tím, že tuto námitku řádně uplatnil již v rámci hlavního líčení, avšak příslušný soud rozhodl, že podjatý není. Obviněný toto rozhodnutí napadl stížností, kterou ale Vrchní soud v Praze údajně bez dalšího zkoumání zamítl. Obviněný má za to, že podjatost přinejmenším předsedy senátu je zjevná, což dle něj vyplývá ze zvláštního postupu při jeho výsleších, z celkového vyjadřování se na adresu obhajoby jako takové a dále z toho, že byl porušován trestní řád. To vše podle jeho přesvědčení odporovalo právu na spravedlivý proces. Dovolatel rovněž poukázal na údajnou vazbu mezi předsedou senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích a předsedkyní senátu Vrchního soudu v Praze s tím, že jejich jednání dle jeho mínění vzbuzovalo důvodnou pochybnost o nestrannosti a fair play procesu. V této souvislosti za podivuhodnou označil především skutečnost, že odvolací soud rozhodl o stížnosti proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích až po pěti měsících, těsně před nařízeným veřejným zasedáním. Z toho usuzuje, že Vrchní soud v Praze námitku řádně nepřezkoumal a celé nalézací řízení bylo vedeno předsedou a senátem nalézacího soudu.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný podotkl, že pokud se týká trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku není v souladu s vyjádřením jednání v tzv. skutkové větě a nebylo prokázáno, že by došlo k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Tvrdí, že nesprávné údaje, které by vedly k získání úvěru, shromáždil a k posouzení předložil firemní bankéř a že nebyla zohledněna skutečnost, že on nemohl smlouvu o úvěru podepsat, neboť nebyl v době podpisu v České republice. Obviněný se tak domnívá, že nebyl prokázán jeho úmysl jakkoliv banku podvést, protože k čerpání úvěru došlo na základě pokynu firemního bankéře. Poukázal přitom na stanovisko trestního kolegia Nejvyšší soudu k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe a aplikaci principu ultima ratio. Dovolatel je toho názoru, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu, ale že se jedná pouze o občanskoprávní spor. K trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona pak obviněný uvedl, že nemohlo dojít k tomu, že by se tohoto trestného činu dopustil, neboť věc již byla pravomocně odsouzena u Krajského soudu v Praze. Dle něj se tak jedná o res judicata, tedy věc rozsouzenou. Navíc se domnívá, že je tu také pochybnost o tom, zda předmětný vůz byl skutečně vlastnictvím poškozeného. Je tak přesvědčen, že i v tomto případě je nutno použít princip ultima ratio. K trestnému činu podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona dovolatel namítl, že rozhodující soud vycházel pouze z nepodloženého tvrzení údajného poškozeného, který původně podal civilní žalobu, kterou pak vzal zpět a rozhodl se věc řešit trestním oznámením, neboť neunesl důkazní břemeno. V době zahájení trestního řízení vystupoval jako poškozený, ačkoliv toto postavení vůbec neměl. Je přesvědčen, že i zde se jednalo o civilní spor, který byl řešen trestněprávně z důvodu obcházení zaplacení soudního poplatku.
Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení zrušil a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací námitky, které mají podle obviněného naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, jsou bezpředmětné, neboť obviněný, ačkoliv opakovaně poukazuje na údajnou podjatost příslušných orgánů, v podstatě netvrdí, že by na jejich straně byl dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům. Jeho zcela obecné námitky jsou pouhým projevem nespokojenosti s postupem nalézacího soudu, což však nemůže být důvodem pro vyloučení příslušného soudce. Pokud se týká námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství většina v dovolání formálně deklarovaných dovolacích námitek tomuto důvodu dovolání obsahově neodpovídá s tím, že relevanci lze přiznat pouze tvrzení, že popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě nevykazuje stran trestného činu úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku veškeré zákonné znaky příslušné skutkové podstaty a že uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému je v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. I tyto námitky však státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyhodnotil jako nedůvodné, neboť tzv. skutková věta obsahuje popis všech nezbytných znaků a trestná činnost obviněného byla nepochybně jednáním společensky škodlivým, což je dáno v prvé řadě výší způsobené škody (celkem více než 13.000.000 Kč) a dále způsobem provedení, kdy se jednalo o jednání promyšlené a sofistikované.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu současně souhlas s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněný M. J. v podaném dovolání namítl podjatost senátu soudu prvního stupně s tím, že námitku podjatosti vznesl již v průběhu jednání před tímto soudem. Ten však rozhodl o své nepodjatosti, což potvrdil i Vrchní soud v Praze. Obviněný má za to, že podjatost přinejmenším předsedy senátu je zjevná a vyplývá ze zvláštního postupu při jeho výsleších, z celkového vyjadřování se na adresu obhajoby jako takové a dále z toho, že byl údajně porušován trestní řád. V této souvislosti rovněž poukázal na údajnou vazbu mezi předsedou senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích a předsedkyní senátu Vrchního soudu v Praze s tím, že jejich jednání dle jeho mínění vzbuzovalo důvodnou pochybnost o nestrannosti a fair play procesu.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. řádu.
Podle ustanovení §30 odst. 1, věty první, tr. řádu z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
K vyloučení může tedy dojít jen pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jakož i dalším osobám přímo v tomto ustanovení vyjmenovaným. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v citovaném odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském nebo naopak nepřátelském (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008. 228, 229 s.).
K otázce podjatosti soudců se obecně vyjádřil již Ústavní soud České republiky v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
V případě posuzované věci obviněný neuvedl žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích ve složení předsedy senátu JUDr. Romana Bárty a přísedících Marie Brůnové a Miroslava Moravce. Obviněný sice opakovaně poukazuje na údajnou podjatost zejména předsedy senátu, avšak de facto neuvádí nic konkrétního, co by svědčilo o tom, že by předseda senátu měl poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům, taková okolnost ani není doložena čímkoli z obsahu spisu. Nadto z obsahu protokolace v hlavním líčení nejsou patrny žádné zásadní výhrady obviněného k jím namítanému „porušování trestního řádu“ soudem. Obviněný dostal prostor ke své obhajobě, k provedeným důkazům se mohl vyjádřit a z ničeho neplyne, že by trestní proces neměl charakter spravedlivého procesu v intencích čl. 6 Úmluvy. Není verifikováno tvrzení obviněného o „zvláštním způsobu vedení jeho výslechu“, obdobně oporu ve spise a v konkrétních faktech nemá ani výtka o „výhradách k obhajobě“. Obviněným vznášené námitky jsou tak pouhým projevem jeho nespokojenosti s postupem nalézacího i následně i odvolacího soudu, jak správně uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného. Tato ryze subjektivní nevůle či osobní antipatie obviněného k předsedovi senátu nemohou být důvodem pro vyloučení tohoto soudce z rozhodování věci. Je tak zřejmé, že nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil v podaném dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný M. J. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však většinou uplatněných námitek ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jedná se o jeho tvrzení, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, že nebylo prokázáno, že by uváděl nepravdivé údaje, že nemohl podepsat předmětnou smlouvu o úvěru, protože byl v zahraničí, že rozhodné otázky neřešil on, ale firemní bankéř, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl, že existují pochybnosti o vlastnictví zpronevěřeného vozidla, apod. Těmito námitkami obviněný rozhodujícím soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Je zřejmé, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba zdůraznit, že zmíněné námitky byly obviněným uplatňovány již v předchozích stádiích trestního řízení, a byly také obsahem odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tudíž jen o opakování obhajoby, se kterou se již v předchozím řízení rozhodující soudy dostatečným, jasným a srozumitelným způsobem vypořádaly. V tomto ohledu lze na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně beze zbytku odkázat.
Za právně relevantní je z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu možno formálně považovat pouze námitky obviněného, že již byl pro totožné jednání [tj. trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona] odsouzen Krajským soudem v Praze, že u trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku popis skutku v tzv. skutkové větě nevykazuje veškeré zákonné znaky příslušné skutkové podstaty a že trestní odpovědnost byla vůči obviněnému uplatněna v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitky neopodstatněné.
Pokud jde o tvrzení obviněného, že nemůže být stíhán pro jednání popsané pod bodem 2) skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu [tj. trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona], neboť byl pro totéž jednání odsouzen již Krajským soudem v Praze, k tomu Nejvyšší soud uvádí, že ač obviněný příslušné rozhodnutí Krajského soudu v Praze blíže nespecifikuje, má patrně na mysli pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 59 Cm 327/2009. Na základě provedeného bylo zjištěno, že ačkoliv byla v kupní smlouvě sjednána výhrada vlastnického práva neumožňující kupujícímu nabýt vlastnické právo k vozidlu před úplným zaplacením kupní ceny, obviněný vozidlo ve vlastnictví ACR auto, a.s., prodal, aniž by kupní cenu zaplatil, a to navíc za stavu, kdy za vozidlo dostal řádně zaplaceno. Obviněný však získané finanční prostředky použil k jiným účelům a nezaplacení kupní ceny zdůvodňoval nepravdivými skutečnostmi. Svým jednáním tak nepochybně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Vedle toho bylo o povinnosti obviněného k úhradě příslušné dlužné částky pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 59 Cm 327/2009 (viz č. l. 1885 spisu). Obviněnému za žádných okolností nelze přisvědčit v tom, že toto civilní rozhodnutí představuje překážku věci rozsouzené, resp. že trestním stíháním a odsouzením obviněného v nyní posuzované trestní věci došlo k porušení zásady „ne bis in idem“. Účelem a smyslem této zásady je zabránit opakovanému trestnímu stíhání za týž skutek a ne vyloučit trestní stíhání a odsouzení pachatele trestného činu za situace, kdy bylo v civilním řízení vydáno rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost uhradit kupní cenu, byť se obě rozhodnutí (civilní i trestní) týkají téže kupní smlouvy. Byla-li žalobou v občanskoprávním řízení žalovanému (obviněnému) uložena povinnost uhradit dlužnou částku, nelze toto rozhodnutí považovat za překážku trestního stíhání a odsouzení pachatele, který škodu způsobil trestným činem.
Další právně relevantně uplatněnou, ale nedůvodnou námitkou je námitka, že u trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem 1 skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu) popis skutku v tzv. skutkové větě nevykazuje veškeré zákonné znaky příslušné skutkové podstaty.
Podle ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést záleží ovšem na povaze konkrétního skutku.
Dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, je s přihlédnutím k výše citovanému zákonnému ustanovení skutek (vzhledem k povaze) ve skutkové větě příslušného rozsudku soudu prvního stupně upřesněn dostatečně, tj. včetně konkretizace místa, doby i způsobu spáchání trestného činu. Předmětná skutková věta obsahuje popis všech nezbytných znaků (tj. okolnosti sjednání úvěru, úvěrovou smlouvu, obviněným uváděné údaje i výši způsobené škody). Jednání obviněného bylo popsáno dostatečně konkrétně a se zřetelem k jeho bližšímu rozvedení v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v zásadě obsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
Poslední námitkou, kterou je možno formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tvrzení obviněného, že trestní odpovědnost vůči němu byla uplatněna v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani tuto námitku neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).
Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).
V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené premisy rozhodně nelze ani u jednoho z příslušných skutků (pod body 1), 2) a 3) skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu) dospět k závěru, že by posuzované jednání obviněného M. J. vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o činy méně závažné, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Opačnému závěru o vysoké míře škodlivosti činů nasvědčují konkrétní okolnosti jejich spáchání, tj. výše způsobené škody (celkem přes 13.000.000,- Kč) a způsob provedení, kdy obviněný jednal naprosto promyšleně a s jasným cílem dané trestné činy spáchat. Zmíněné skutečnosti rozhodně nevedou u žádného předmětného skutku k závěru, že by šlo o činy na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením. Naopak za situace, kdy obviněný jednal způsobem popsaným ve všech bodech skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu, není pochyb o tom, že takové jeho jednání již stojí mimo rámec občanskoprávních vztahů, jde o kriminální činy, na něž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem učiněno. Trestní postih takového jednání je v zájmu celé společnosti a nelze se úspěšně dovolávat principu ultima ratio (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 784/2010). K tomu je nutno dodat, jak vyplývá již z výše uvedeného, že existence občanskoprávního vztahu, do kterého obviněný vstoupí s cílem spáchat trestný čin, nemůže vylučovat uplatnění jeho trestní odpovědnosti.
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný M. J. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného M. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. června 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná