ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.706.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 706/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2014 o dovolání, které podal obviněný R. S. W. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 6 To 40/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 98/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. W. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 uznal obviněného R. S. W. rozsudkem ze dne 20. 12. 2013 sp. zn. 3 T 98/2013 vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době od podzimu 2012 do 30. 12. 2012 v ulici S., P., v bytě, v 5. poschodí obytného domu, jehož uživatelem byl odsouzený J. J., nejméně v pěti případech pomocí laboratorního skla, laboratorních a dalších pomůcek, z nezjištěného léčiva obsahujícího pseudoefedrin vyrobil tzv. Nagaiho syntézou drogu pervitin v blíže nezjištěném množství, řádově v desítkách gramů, a z toho množství předal odsouzenému J. J. pokaždé 1g pervitinu, tj. celkem 5g pervitinu jako odměnu za poskytnutí prostor k jeho výrobě, přičemž účinnou látkou drogy pervitin je metamfetamin, který je uveden v příloze číslo 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 12. 11. 2010 sp. zn. 35 T 235/2010, který nabyl právní moci, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. 13 To 35/2011, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku mimo jiné k trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku .
Za to mu byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen trest propadnutí věcí zde blíže specifikovaných podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, zamítl podle §256 tr. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 6 To 40/2014.
Proti uvedenému usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v něm deklaroval, že si je vědom, že s odkazem na uplatněný dovolací důvod nelze napadat a zpochybňovat skutková zjištění soudů nižších stupňů a že dovolací soud je vázán skutkovým stavem již dříve zjištěným, který je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. I přesto však musí poukázat na nesprávné hodnocení důkazů, které vedlo k nesprávnému rozhodnutí obou soudů. Tyto podle něj zejména porušily zásady presumpce neviny, in dubio pro reo a materiální pravdy, neboť žádný relevantní důkaz neprokázal, že obviněný skutek opravdu spáchal.
V konkrétní rovině obviněný rozporuje zejména provedení výslechů svědků J. J. a A. S. a rekognice jako neodkladných a neopakovatelných úkonů v přípravném řízení. Orgány činné v trestním řízení měly důvodné podezření o spáchání činu obviněným již z úředních záznamů o podaném vysvětlení těchto osob ze dne 30. 12. 2012, nemusely proto znovu provádět výslech obou svědků se čtyřměsíčním odstupem 23. 4. 2013, jako neodkladné a neopakovatelné úkony zdůvodněné nutnou včasností provedení a čerstvého zapamatování podoby podezřelého a hrozícího nebezpečí zničení jejich paměťové stopy. Za období čtyř měsíců mohla paměťová stopa u svědků vymizet stejně jako za období následujících čtyřech měsíců do 13. 8. 2013, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, resp. do 12. 9. 2013, kdy bylo toto usnesení doručeno obviněnému. Tímto postupem bylo popřeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť jediným usvědčujícím důkazem proti obviněnému jsou jen dvě svědecké výpovědi prováděné jako neodkladný a neopakovatelný úkon, když oba svědci v hlavním líčení odmítli vypovídat. Jedná se o procesně nepoužitelné výpovědi, na jejichž základě soudy obou stupňů nesprávně zjistily skutkový stav, z něhož vycházely při rozhodování o vině dovolatele a právním posouzení skutku.
Podle dovolatele oba tito svědci nejsou navíc nezávislí, neboť jsou v družském poměru. Jediným usvědčujícím důkazem o výrobě pervitinu obviněným v bytě svědka J. byla ve skutečnosti jen výpověď tohoto svědka. Soudy však nezohlednily pravděpodobnější verzi průběhu skutkového děje, tedy že si tento svědek vše vymyslel, neboť mu bylo známo, že obviněný byl již za výrobu drog v minulosti odsouzen. Svědkyně S. nikdy nebyla přítomna tomu, že měl svědek J. s obviněným vyrábět pervitin. Sama si pouze myslela, že má s drogami něco společného. K odhalení varny taktéž nedošlo pouze z iniciativy svědků, kteří tak měli učinit dobrovolně a spontánně, jak dovodil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. K jejímu odhalení došlo až dne 23. 4. 2013 po hádce a fyzickém napadení svědka J. ze strany svědkyně A. S. Svědek J. si zřejmě neuvědomil následky svého jednání, když vzápětí po rozepři se svou družkou zavolal policii, která po příjezdu do jeho bytu objevila varnu pervitinu, a tak použil smyšlenou legendu o tom, že výrobcem pervitinu byl obviněný. O skutečnosti, že obviněný tímto způsobem pervitin nevyráběl, svědčí i znalecký posudek z oboru daktyloskopie, který potvrdil, že se na předmětné varně nenalezly žádné otisky prstů obviněného, což soud opomněl zahrnout do svých úvah. Obviněný je proto přesvědčen, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který v důsledku absence zákonných důkazů není vůbec trestným činem.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 6 To 40/2014, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2013 sp. zn. 3 T 98/2013, a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení a novému projednání.
K podanému dovolání se do této doby nejvyšší státní zástupce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 6 To 40/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci všechny dovolací námitky obviněného primárně a výlučně směřují do skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, jež zároveň obviněný uplatňuje již poněkolikáté. Popírá spáchání trestné činnosti, pro niž byl uznán vinným, napadá hodnocení jednotlivých důkazů, procesní použitelnost výslechů svědků J. a S. a provedené rekognice, poukazuje na domnělé rozpory ve výpovědích těchto svědků a předkládá vlastní verzi skutkového děje, podle níž se stíhaného skutku nedopustil. Těmito argumenty brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tak vůči rozhodnutí soudů ve skutečnosti namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nedostatečně provedeného dokazování, případně v důsledku nesprávného hodnocení těchto důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat. V této souvislosti zároveň nebylo shledáno takové procesní pochybení obou soudů, jež by mohlo být meritorně přezkoumáno v dovolacím řízení, jak předpokládá usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je zřejmé, že zejména soud prvního stupně se pečlivě zabýval namítanou procesní nepoužitelností výslechů svědků a rekognice, provedených jako neodkladné a nikoli neopakovatelné úkony. Vysvětlil, proč tyto úkony byly svou povahou úkony neodkladnými, přičemž správně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nedostatečné odůvodnění neodkladnosti provedeného úkonu ještě samo o sobě neznamená, že by takový úkon byl procesně nepoužitelný. K tomu je dále nutno podotknout, že se touto problematikou zabýval Nejvyšší soud (též i Ústavní soud) již opakovaně. V této souvislosti lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 5 Tdo 47/2011 (publikované pod č. 37/2013 Sb. rozh. tr.), podle něhož nebyla-li v protokolu odůvodněna neodkladnost úkonu, pak je nutné povahu tohoto pochybení zvažovat i z materiálního hlediska, tedy zda i přes chybějící odůvodnění existují v konkrétním případě podmínky pro provedení tohoto úkonu uvedené v §160 odst. 4 tr. ř. Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak ani neexistence zdůvodnění sama o sobě – byť je vadou řízení – nedosahuje ústavněprávní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08).
V posuzovaném případě však v protokolech o výsleších svědků J. i S. ze dne 23. 4. 2013 neodkladnost zdůvodněna byla. Sice stručně, a to konkrétně z důvodu nebezpečí zničení důkazů v paměťové stopě , avšak dále byla neodkladnost podrobněji vyargumentována v protokolu o rekognici osoby podle fotografií podle §104b tr. ř,. provedené téhož dne, podle něhož je tento důkaz r ovněž důležitý pro zjištění skutečné totožnosti pachatele, kdy poznávající osoby poznají či vyviní podezřelou osobu pro další postup v dané trestní věci, tedy má být zjištěna osoba, která se dopustila jednání, pro které je toto řízení vedeno, když dosavadní prověřování nevedlo ke zjištění pachatele. Byla proto dána odůvodněná potřeba ztotožnit podezřelého za pomocí rekognice, aby mu mohlo být sděleno obvinění.
Nelze tudíž tvrdit, že by důvody pro neodkladnost v protokolech o předmětných úkonech zcela absentovaly či byly nedostatečné. Již Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 231/05 shledal, že nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu by neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že zejména soud prvního stupně se v odůvodnění odsuzujícího rozsudku náležitě zabýval a zároveň vypořádal s argumentací obviněného o údajné procesní nepoužitelnosti předmětných důkazů, zde znovu uplatňovanou v dovolání, tedy analyzoval podmínky neodkladnosti výslechů obou svědků i rekognice obviněného podle fotografií zachycených v protokolech policejním orgánem. V tomto proto lze proto bez dalšího odkázat zejména na stranu 5 odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
Nejvyšší soud je tak nucen konstatovat, že v tomto případě obviněný opakuje své skutkové či procesní námitky i v dovolacím řízení, přičemž takovými námitkami se odvolací soud, popř. před ním již soud nalézací, dostatečně zabýval. Čili je zde evidentní, že dovolatel sice není spokojen s výsledkem trestního řízení, ale zároveň se míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se z jeho strany nejedná o výhrady vůči hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkovému stavu zjištěného nalézacím soudem, ale jen vůči samotnému skutkovému zjištění, či hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Obviněný se tedy svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. S. W. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c