ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1028.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1028/2013-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2014 o dovolání obviněného J. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 5 To 100/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 19/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 29 T 19/2009, byl obviněný J. N. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se měl dopustit tím, že v době od měsíce ledna do měsíce března 2006 a v době od měsíce května do měsíce července 2006 v O. a jinde, jako jednatel obchodní společnosti NESÉT, s. r. o., IČ 48395331, se sídlem Hálkova 2/1711, Olomouc (dále jen „NESÉT“), v rámci podnikatelské činnosti tohoto subjektu, prodával obchodní společnosti TRELUH, s. r. o., IČ 26912422, se sídlem Luhačovice, Lužné 597, motorovou naftu a benzín Natural 95, kdy jednotlivé dodávky fakturoval následujícími fakturami:
|
Číslo faktury
|
Datum uskutečnění
zdanitelného plnění
|
Základ daně
|
Daň z přidané hodnoty
|
|
17.1.2006
|
1 247 767,80 Kč
|
237 075,88 Kč
|
|
19.1.2006
|
1 246 200,00 Kč
|
236 778,00 Kč
|
|
20.1.2006
|
603 000,00 Kč
|
114 570,00 Kč
|
|
23.1.2006
|
643 200,00 Kč
|
122 208,00 Kč
|
|
24.1.2006
|
1 211 628,00 Kč
|
230 209,32 Kč
|
|
25.1.2006
|
1 269 522,54 Kč
|
241 209,28 Kč
|
|
26.1.2006
|
1 228 929,90 Kč
|
233 496,68 Kč
|
|
27.1.2006
|
1 268 479,08 Kč
|
241 011,03 Kč
|
|
31.1.2006
|
1 223 544,42 Kč
|
232 473,44 Kč
|
|
1.2.2006
|
1 262 940,00 Kč
|
239 958,60 Kč
|
|
6.3.2006
|
573 316,40 Kč
|
108 930,12 Kč
|
|
6.3.2006
|
613 534,60 Kč
|
116 571,57 Kč
|
|
6.3.2006
|
614 241,60 Kč
|
116 705,90 Kč
|
|
6.3.2006
|
626 644,40 Kč
|
119 062,44 Kč
|
|
6.3.2006
|
617 594,80 Kč
|
117 343,01 Kč
|
|
6.3.2006
|
600 828,80 Kč
|
114 157,47 Kč
|
|
6.3.2006
|
628 462,40 Kč
|
119 407,86 Kč
|
|
7.3.2006
|
572 720,00 Kč
|
108 816,80 Kč
|
|
7.3.2006
|
622 880,00 Kč
|
118 347,20 Kč
|
|
7.3.2006
|
623 260,00 Kč
|
118 419,40 Kč
|
|
7.3.2006
|
601 740,00 Kč
|
114 330,60 Kč
|
|
7.3.2006
|
612 980,00 Kč
|
116 466,20 Kč
|
|
7.3.2006
|
618 580,00 Kč
|
117 530,20 Kč
|
|
7.3.2006
|
617 240,00 Kč
|
117 275,60 Kč
|
|
9.3.2006
|
641 431,20 Kč
|
121 871,93 Kč
|
|
13.3.2006
|
636 300,00 Kč
|
120 897,00 Kč
|
|
30.3.2006
|
585 803,00 Kč
|
111 302,57 Kč
|
|
17.5.2006
|
682 531,07 Kč
|
129 680,90 Kč
|
|
19.5.2006
|
747 158,00 Kč
|
141 960,02 Kč
|
|
23.5.2006
|
1 387 110,00 Kč
|
263 550,90 Kč
|
|
25.5.2006
|
551 235,80 Kč
|
104 734,80 Kč
|
|
20.6.2006
|
670 569,00 Kč
|
127 408,11 Kč
|
|
22.6.2006
|
664 302,00 Kč
|
126 217,38 Kč
|
|
23.6.2006
|
1 231 173,04 Kč
|
233 922,88 Kč
|
|
26.6.2006
|
664 322,40 Kč
|
126 221,26 Kč
|
|
28.6.2006
|
671 680,00 Kč
|
127 619,20 Kč
|
|
29.6.2006
|
561 346,24 Kč
|
106 655,79 Kč
|
|
30.6.2006
|
671 680,00 Kč
|
127 619,20 Kč
|
|
4.7.2006
|
682 240,00 Kč
|
129 625,60 Kč
|
|
10.7.2006
|
516 336,16 Kč
|
98 103,84 Kč
|
a ačkoli obchodní společnost NESÉT byla od 4. 6. 2003 registrována jako plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a od 1. 1. 2006, vzhledem k výši obratu za předchozí kalendářní rok, byla povinna podávat daňové přiznání k této dani pravidelně po skončení měsíčního zdaňovacího období, přesto, že na základě konkretizovaných zdanitelných plnění daňovému subjektu NESÉT za měsíce leden až březen roku 2006 a měsíce květen až červenec 2006 podle §21 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vznikla povinnost přiznat DPH na výstupu v celkové výši 5.949.745,- Kč, realizaci konkretizovaných zdanitelných plnění a vzniklou daňovou povinnost před správci daně, kterými byly Finanční úřad Ostrava II a později Finanční úřad v Olomouci, zatajil, za uvedená zdaňovací období, ve stanoveném termínu, záměrně nepodal jediné přiznání k DPH a daň nezaplatil, ačkoliv o takové povinnosti jistě věděl vzhledem k tomu, že funkci jednatele vykonával již od 20. 12. 1993, v předcházejících zdaňovacích obdobích daňová přiznání podával a dokonce sám, vlastním jménem, Finanční úřad Ostrava II v únoru 2006 písemně vyrozuměl o vzniku povinnosti podávat daňové přiznání k této dani pravidelně po skončení měsíčního zdaňovacího období, přičemž přiznání k DPH nepodal ani na základě následných výzev správce daně, který proto na základě §44 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, předpokládal nulovou daňovou povinnost daňového subjektu, čímž České republice zastoupené Finančním úřadem v Olomouci způsobil škodu v celkové výši 5.949.745,- Kč.
Za tento zločin byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použiti §58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, v oblasti podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkování prací a služeb a nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu s výjimkou provozování čerpacích stanic a výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení v trvání 4 (čtyř) roků.
Vrchní soud v Olomouci, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného J. N., rozhodl usnesením ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 5 To 100/2012, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného J. N. zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 5 To 100/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 29 T 19/2009, podal obviněný J. N. prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Zbožínka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a to do všech výroků. Dovolatel konkrétně namítal, že jak nalézací soud, tak soud odvolací se dostatečně nevypořádaly s úkoly, které jim byly uloženy rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1451/2011. Pokud jde o subjektivní stránku, pak je obviněný nadále přesvědčen, že se soudy dříve ve věci činné dostatečným způsobem nevypořádaly s tím, zda v případě obviněného došlo k zavinění ve formě přímého úmyslu či vědomé nedbalosti. Závěr o přímém úmyslu konstruuje nalézací soud prakticky na stejných základech, jako v případě prvého zrušeného rozhodnutí. Tyto své závěry nalézací soud pak doplňuje na straně 26 rozsudku ze dne 21. 8. 2012. Nicméně stále nalézací soud dovozuje naplnění subjektivní stránky pouze co do složky vědomosti obviněného o tom, že je jeho povinností podávat daňová přiznání. Stále však se ani nalézací soud ani odvolací soud dostatečným způsobem nevypořádaly s tím, do jaké míry a zda vůbec byla naplněna volní složka zavinění ze strany obviněného. O tom, že obviněný jednal zcela záměrně, má údajně svědčit podle nalézacího soudu výpověď svědka H. S tímto však obviněný nesouhlasí, podle něj ze svědecké výpovědi tohoto svědka takový závěr jednoznačně nevyplývá a ani soudy ve věci dříve činné neuvádějí, z čeho konkrétně takový závěr dovodily. V tomto nadále dovolatel spatřuje pochybení nalézacího soudu, které nebylo přes jeho námitky odstraněno ani v odvolacím řízení. Na straně 27 rozsudku soudu prvního stupně se dále konstatuje, že přímý úmysl lze dovodit i z toho, že obviněný nejen věděl, že má povinnost podat daňové přiznání a odvést daň, ale měl i dostatek prostředků k tomu, aby tak učinil. Závěr o dostatku prostředků obviněného pak nalézací i odvolací soud chybně dovodily pouze ze skutečnosti, že odběrateli společnosti NESÉT bylo řádně hrazeno, avšak finanční situace této společnosti nebyla (v rozporu s dřívějšími závěry Nejvyššího soudu) nijak blíže zkoumána. Za nepodstatnou pro daný případ byla označena okolnost, že na společnost NESÉT byl dne 20. 12. 2007 vyhlášen konkurz, a to z důvodu časového odstupu vzhledem k rozhodnému období v nyní projednávané věci. Ze strany obou ve věci činných soudů tak nedošlo ke zjištění skutečné ekonomické situace společnosti obviněného v rozhodném období i s ohledem na vykradení daňového skladu obviněného v roce 2004, na což obviněný upozorňoval, když i v napadených rozhodnutích se připouští, že toto mohl být počátek problémů společnosti obviněného. Další úvahy v tomto směru oba ve věci činné soudy opírají pouze o další obchodní transakce obviněného, když dospěly k závěru, že pokud měl obviněný prostředky na další obchody, musel mít prostředky i na zaplacení daně. Tato okolnost však v celém řízení nebyla nijak objektivizována a jedná se pouze o důkazně nepodložené a neodůvodněné tvrzení soudu. Rovněž se závěry o duševním stavu obviněného v rozhodném období obviněný nemůže souhlasit. Znalecky bylo sice zjištěno, že obviněný netrpěl žádnou duševní poruchou a že jeho duševní stav mohl být sice špatný, ale pouze v klinicky nevýznamné míře. Rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného měly být zcela zachovány. Obviněný již v minulosti namítal, že znalecký posudek může jen stěží objektivně odrážet psychický stav obviněného v době dávno před tím, než byl vypracován. Obviněný se skutečně nacházel v mimořádně složité životní situaci. Nicméně i s ohledem na takto zjištěný psychický stav, jakož i s ohledem na zjištěná protiprávní jednání vůči obviněnému je zřejmé, že je naopak podporováno tvrzení obviněného o tom, že z jeho strany nedošlo k naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu, když právě výše uvedené okolnosti měly na jednání obviněného nepochybně vliv. Navíc obviněný opakuje svou námitku, že pokud by skutečně chtěl jednat v přímém úmyslu, jen těžko by sám finanční úřad na svou daňovou povinnost upozorňoval. Obviněný je tak nadále přesvědčen, že z jeho strany mohlo dojít pouze k zavinění ve formě vědomé nedbalosti, jelikož s ohledem na svou tíživou situaci bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že daňová přiznání budou podána ze strany účetní společnosti JFT consultation, s. r. o. Obviněný je dále přesvědčen, že nesprávně byl zamítnut jeho návrh na doplnění dokazování v tom směru, jaký byl stav účtu a prostředky tam vedené právě ve vztahu k jím tvrzenému předpokladu o povinnosti účetní společnosti podat daňové přiznání a zaplatit daň.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2013, č. j. 5 To 100/2012-1326, tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 8. 2012, č. j. 29 T 19/2009-1266, zrušil podle ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný požádal, aby byl postupem podle ustanovení 265o odst. 1 tr. ř. rozhodnutím předsedy senátu Nejvyššího soudu přerušen výkon trestu rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného J. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že nalézací soud doplnil dokazování v intencích zrušovacího usnesení Nejvyššího soudu, a to jak výpověďmi svědků, tak i listinnými důkazy. Z pohledu odstranění vytýkaných vad se rozsah takto doplněného dokazování jeví být pro rozhodnutí dostatečný. Bylo prokázáno, a obviněný to ani nepopírá, že si uvědomoval svoji daňovou povinnost, a to jak ve smyslu podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty, tak i k odvedení této daně. Byl si rovněž vědom skutečnosti, že je měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty a neexistují žádné okolnosti, pro které by mohla uspět jeho obhajoba spočívající v tom, že pokud nepodával daňová přiznání, jednal pouze nevědomky, neboť nedocenil závažnost svého opomenutí. Vyvrácena je rovněž obhajoba obviněného o tom, že přiznání k dani z přidané hodnoty měla podat firma JFT, kterou tímto pověřil. Svědeckými výpověďmi, ale i listinnými důkazy, bylo prokázáno, že firma JFT neměla povinnost podávat za obviněného ani daňová přiznání, ani za něj případně daň hradit. Je sice pravda, že obviněný se v posuzovaném období nacházel v nelehké životní situaci, kdy byl obětí závažné trestné činnosti, a to jak násilného, tak majetkového charakteru. Byl na něj proto zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie a z něj vyplynulo, že obviněný se v tomto období nacházel ve stavu psychické nepohody, kdy však nešlo o klinicky významný stav, který by mu znemožňoval běžné fungování, včetně pracovních aktivit. To konečně vyplývá i z toho, že se věnoval své podnikatelské činnosti. Není proto možné, aby obstála tvrzení z jeho obhajoby, že v posuzované době nebyl schopen pro duševní rozladu dohlídat veškeré záležitosti s podnikáním, tedy konkrétně povinnosti ke správci daně. Soudy správně vyzdvihly, že nelze mít v žádném případě za to, že na jedné straně by obviněný s ohledem na svoji osobní situaci nebyl schopen plnit základní povinnosti podnikatelského subjektu, mezi které patří i plnění daňových závazků vůči státu, a na druhé straně by za týž osobních poměrů dále vykonával a rozvíjel svoji podnikatelskou činnost. Je třeba se ztotožnit se závěrem soudů obou stupňů, že obviněný v uvedeném období disponoval finančními prostředky, ze kterých mohl svoji daňovou povinnost splnit, neboť veškeré jeho obchody fungovaly řádně, jeho odběratelé plnili své závazky a obviněný sám mohl využívat zisk z uvedených obchodů, který také využíval, a to mimo jiné i k investování do jiných svých podnikatelských aktivit, neboť se věnoval i dalším podnikatelským záměrům, např. zajišťováním zboží ze státních strategických zásob. Jestliže soudy došly k závěru o tom, že obviněný jednal úmyslně, pak je třeba jejich závěr označit z pohledu tohoto vyjádření za správný, přičemž v zásadních rysech je nutné odkázat na vyjádření k předchozímu dovolání obviněného.
Protože obviněný podmínil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. důvodností jiného dovolacího důvodu, a to dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však uplatnil zjevně neopodstatněně, je třeba takové hodnocení vztáhnout i na podmíněně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. N. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Dovolatel také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je varianta, kterou uplatnil také obviněný J. N.. Tedy přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takové odvolání obviněného důvodným, zamítl jej, a to podle §256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Shora bylo předesláno, že Nejvyšší soud v trestní věci obviněného J. N. rozhodoval již v minulosti, kdy usnesením ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1451/2011, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 5 To 18/2011, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 29 T 19/2009, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci přikázal, aby věc obviněného J. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že soudy se měly podrobněji zabývat trestnou činností spáchanou vůči obviněnému, ohledně níž se vedla trestní stíhání proti různým osobám ve věcech vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 264/2006, u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 54/2008, a zejména případy vedenými u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 1/2008 a pod sp. zn. 33 T 2/2007. Kromě toho nalézacím soudem nebylo objasněno obviněným namítané vykradení jeho daňového skladu v roce 2004, které mělo být počátkem jeho potíží, které pak vedly k jeho posuzovanému jednání, pro které bylo vedeno toto trestní řízení. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti jsou jak obecně, tak i konkrétně s přihlédnutím k osobnostní charakteristice konkrétního poškozeného takovou trestnou činností, zpravidla způsobilé výrazně ovlivnit jeho psychický stav, bylo třeba náležitě zhodnotit ovlivnění psychiky obviněného J. N., který podle svého tvrzení měl být od 4. 4. do 8. 5. 2006 práce neschopen a do současné doby u něj přetrvávají určité psychické a zdravotní problémy. Objektivní posouzení skutečného vlivu popsaných okolností na psychický stav obviněného J. N. je odbornou otázkou, kterou bylo možno zhodnotit jen na podkladě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychologie. Takové znalecké posudky však ohledně duševního stavu obviněného zpracovány nebyly, a proto si oba soudy nevytvořily předpoklady pro jeho náležité posouzení z hlediska možného ovlivnění příčetnosti obviněného, které má pak význam i pro posouzení subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Přitom nebyla věnována oběma soudy dostatečná pozornost ani dalším skutečnostem vyplývajícím ze spisu, na podkladě nichž vzniká pochybnost, zda by obviněný J. N. i při případném podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty vůbec měl dostatek financí na zaplacení této daně, což je opět podstatná skutečnost z hlediska posuzování jeho jednání, kterým měl podle závěru nalézacího soudu záměrně zatajovat vzniklou daňovou povinnost ohledně daně z přidané hodnoty, zvláště když ve stejném období podával daňová přiznání ke spotřební dani z minerálních olejů, byť se tak dělo vůči správci daně Celnímu úřadu Olomouc.
Nejvyšší soud tak Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci uložil, aby v novém řízení především napravil všechny vady a nedostatky, které byly Nejvyšším soudem zejména v řízení předcházejícím napadenému usnesení zjištěny a popsány (tj. měl posoudit, zda by s ohledem na ekonomickou situaci společnosti NESÉT, měl obviněný z čeho uhradit vyměřenou daň, v rámci toho, pokud se měl zabývat trestnou činností zaměřenou proti obviněnému, měl zajistit výsledky šetření vykradení daňového skladu obviněného v roce 2004, a posoudit rozhodné otázky vztahující se k příčetnosti, resp. nepříčetnosti či zmenšené příčetnost obviněného prostřednictvím znaleckého zkoumání). Následně se měl nalézací soud vypořádat s naplněním subjektivní stránky jednání obviněného J. N., a to zda skutečně záměrně daňová řízení nepodal, aby se tak vyhnul své daňové povinnosti, tedy zda u něj byl dán znak chtění či zda byl jen srozuměn s tímto následkem svého jednání, popř. zda ve vztahu k němu jednal pouze z vědomé nedbalosti, a to i s přihlédnutím k zjištěnému jeho duševnímu stavu v době spáchání činu. Pokud by nalézací soud dospěl k závěru, že u obviněného J. N. bylo dáno úmyslné zavinění ve vztahu k jeho předmětnému jednání, v němž je spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, bylo mu uloženo, aby při odsouzení obviněného zvážil i aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud také v neposlední řadě dospěl k závěru, že u obviněného J. N. nebyly dány přitěžující okolnosti, které jako „hraniční“ shledal v jeho případě nalézací soud, a proto mu bylo uloženo, aby se znovu zabýval tím, zda v jeho případě přichází v úvahu použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, a to již s ohledem i na shora rozvedené skutečnosti týkající se situace a poměrů obviněného v době trestné činnosti kladené mu za vinu. Konečně také Nejvyšší soud poznamenal, že obviněný J. N. se ke svému jednání, pokud jde o rozhodné skutečnosti nepodání přiznání k dani z přidané hodnoty, v podstatě doznal, a jestliže uváděl, že vůči němu byla bez jeho zavinění spáchána závažná trestná činnost, v důsledku čehož byl ve špatném psychickém stavu, byla tato skutečnost v rámci dokazování provedeného před nalézacím soudem potvrzena. Bylo proto třeba, aby se nalézací soud odpovědně ve svém novém rozhodnutí vypořádal i s polehčujícími okolnostmi podle §41 písm. a), b), e), i), o) tr. zákoníku.
Nalézací soud poté, co mu byla trestní věc obviněného J. N. vrácena Nejvyšším soudem k novému projednání a rozhodnutí, doplnil dokazování tím, že opatřil soudně znalecký posudek o duševním stavu obviněného J. N. (srov. č. l. 1139 a násl. spisu), z jehož závěru se podává, že vyšetřovaný netrpí a ani netrpěl v kritické době žádnou duševní chorobou či poruchou. Příznaky, které jsou posuzovaným popisovány, nejsou natolik klinicky významné, aby je bylo možno klasifikovat jako samostatnou diagnostickou jednotku, tedy jako duševní chorobu či poruchu. Rozpoznávací i ovládací schopnosti posuzovaného byly v době vytýkaného jednání, a ve vztahu k němu, zachovalé. Osobní poměry nemohly vést v kritické době k žádné změně vědomí u posuzovaného. Vědomí jako schopnost uvědomit si sebe sama, a schopnost uvědomit si, integrovat a interpretovat vlastní vnitřní prožitky byla u posuzovaného zachovalá (srov. č. l. 1166 spisu). K námitce obviněného učiněné v dovolání, že znalecký posudek může jen stěží objektivně odrážet psychický stav obviněného v době dávno před tím, než byl vypracován, Nejvyšší soud dodává, že znalecké posuzování duševního stavu znalci se děje vždy zpětně k době spáchání trestné činnosti (srov. §26 a §27 tr. zákoníku), a to někdy i s větším časovým odstupem v závislosti na době odhalení předmětné trestné činnosti a potřebě zkoumat duševní stav obviněného. Nejde tedy při postupu podle §105 a násl. tr. ř. o nijak výjimečnou skutečnost, a proto jen delší odstup uvedeného znaleckého posuzování od spáchání trestného činu nemůže zpochybnit závěry znalců MUDr. Petra Nedomy z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a Mgr. Michala Perničky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie obsažené v jejich písemném znaleckém posudku, který nevykazuje žádných vad, zvláště když jejich odpovědi na otázky odpovídají nálezu znalců na podkladě obsahu spisu, vlastního znaleckého vyšetření (včetně psychologického vyšetření) a rozboru a závěru posudku (viz č. l. 1139 – 1167 spisu). Z těchto důvodů není uvedená námitka obviněného důvodná.
Nalézací soud také zajistil od Celního úřadu Olomouc materiál, týkající se vykradení daňového skladu provozovaného J. N. (srov. č. l. 1183 a násl. spisu). V rámci hlavního líčení, konaného dne 29. 5. 2012 byl opětovně vyslechnut obviněný J. N. (č. l. 1208 p. v. a násl. spisu), dne 23. 7. 2012 byla vyslechnuta Ing. M. A. (č. l. 1237 p. v. a násl. spisu) a dne 16. 8. 2012 byla vyslechnuta Mgr. M. A. (č. l. 1251 p. v. a násl. spisu). Do spisu byla dále založena na č. l. 1257 a násl. smlouva o správě pohledávek a závazků uzavřená dne 1. 5. 2006 mezi společností NESÉT a společností JFT consultation.
Nalézací soud poté v odůvodnění svého rozsudku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 29 T 19/2009, uvedl, že nově provedené důkazy fakticky jen potvrdily skutkový a právní stav, který byl soudem zjištěn již dříve, při vyhlášení prvního rozsudku v této věci. Také nově provedené svědecké výpovědi Ing. M. A. a Mgr. M. A. Ph.D. vyvrací obhajobu obviněného, že to byla firma JFT consultation, kdo mu vedl účetnictví, kdo podle uzavřených dohod měl podávat daňová přiznání k dani z DPH v kritickém období a kdo tuto daň měl také platit. Obhajoba obviněného v tomto směru nemá oporu ani v provedených listinných důkazech, zejména ve smlouvě o správě pohledávek a závazků ze dne 1. 5. 2006, která vztahy mezi obviněným, resp. jeho firmou a společnosti JFT consultation upravuje. Proti variantě, že by právě JFT consultation na základě uzavřených dohod měla za obviněného podávat daňová přiznání a platit daň stojí nejenom obsah této smlouvy, ale i časové souvislosti. Zatímco smlouva byla podepsána dne 1. 5. 2006, J. N. daň z přidané hodnoty neplatil od počátku tohoto roku (srov. str. 24 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Podle nalézacího soudu nově provedené důkazy jen posilují závěr, že J. N. v případě všech útoků, které jsou popsány ve výrokové části tohoto rozsudku, jednal v přímém úmyslu tak, jak to má na mysli §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný J. N. zastupoval firmu NESÉT dlouhodobě, v minulosti za tento daňový subjekt, i v případě toho druhu daně, který je projednáván v současnosti, u finančního úřadu opakovaně podával daňová přiznání. Věděl tedy, že daňové přiznání k tomuto druhu daně musí podávat též v roce 2006. Takový závěr je důvodný o to více, že bylo prokázáno, že samotný obviněný finanční úřad vyrozumíval o změně zdaňovacího období v roce 2006. Pokud za stavu, kdy věděl, že daňová přiznání za daňový subjekt NESÉT musí podat, záměrně taková daňová přiznání nepodal (v tomto směru za nejprůkaznější nalézací soud považuje údaje vyplývající ze svědecké výpovědi J. H.) a příslušnou daň z přidané hodnoty nezaplatil, je závěr o přímém úmyslu zřejmý. Tím spíše, že obviněný ani v následujícím období nereagoval na výzvy finančního úřadu a daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za konkretizovaná období nepodal nejenom v zákonné lhůtě, ale ani později (srov. str. 26 – 27 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný J. N. v kritickém období nejenom nepodal příslušná přiznání k dani z přidané hodnoty, ale daň také záměrné nezaplatil, byť disponoval prostředky k tomu potřebnými. Podle nalézacího soudu je v daných souvislostech nepodstatné, že na majetek společnost NESÉT byl dne 20. 12. 2007 vyhlášen konkurz. Jde o skutečnost nespornou, objektivizovanou provedenými důkazy, konkrétně spisovým materiálem vedeným Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 14 K 47/2007. Konkurz na majetek společnosti NESÉT byl totiž vyhlášen až s velkým časovým odstupem od doby, kdy této firmě vznikla povinnost zaplatit daň z přidané hodnoty. Obviněný sám ve svých výpovědích, které učinil v hlavních líčeních po vrácení věci, připustil, že v rozhodné době disponoval peněžními prostředky v řádu několika milionů korun. Šlo o zisk z prodeje ropných produktů, se kterými v té době obchodoval. Nutno dodat, že tvrzení obviněného v tomto směru nestojí izolovaně, ale plně koresponduje s provedenými důkazy, neboť je nesporné, že od svého odběratele dostal za dodávky nafty řádně zaplaceno. Jestliže obviněný věděl, že má za svou firmu v průběhu roku 2006 podávat měsíční přiznání k dani z přidané hodnoty, jestliže věděl, že tuto daň má měsíčně platit, jestliže měl k dispozici peněžní prostředky potřebné pro úhradu této daně, avšak tyto peníze vědomě použil nikoli na splnění své zákonné povinnosti, tedy zaplacení daně z přidané hodnoty, ale na jiné své obchodní aktivity, podle nalézacího soudu nelze konstruovat jiný závěr než ten, že chtěl českému státu nesplněním své povinnosti způsobit daňovou škodu (přesněji „zkrátit daň“). Za popsaného skutkového stavu je podle nalézacího soudu evidentní, že nejenom složka vědění, ale též složka vůle (rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci), na kterých je zavinění v českém právním řádu vybudováno, byly naplněny a závěr nalézacího soudu o tom, že obviněný jednal v přímém úmyslu, je důvodný, jednoznačně podložený výsledky dokazování. Zavinění ve formě úmyslu přímého nalézací soud v konkrétním případě dovodil nejenom ve vztahu k základní, ale také ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Takový závěr nalézací soud konstruuje na základě prokázaného faktu, že obviněný znal cenu, za kterou jeho firma ropné produkty prodávala, znal také výši daně z přidané hodnoty a věděl tedy, jaký způsobí následek, pokud daňové přiznání nepodá (srov. str. 27 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Vzhledem k těmto vyčerpávajícím závěrům nalézacího soudu, se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje, není důvodná ani dovolací námitka obviněného, že z jeho strany mohlo dojít pouze k zavinění ve formě vědomé nedbalosti, jelikož s ohledem na svou tíživou situaci bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že daňová přiznání budou podána ze strany účetní společnosti JFT consultation, s. r. o. Důvodně byl také s přihlédnutím k uvedeným podrobně rozvedeným závěrům nalézacího soudu zamítnut jeho návrh na doplnění dokazování v tom směru, jaký byl stav účtu a prostředky tam vedené právě ve vztahu k jím tvrzenému předpokladu o povinnosti účetní společnosti podat daňové přiznání a zaplatit daň. S ohledem na to se v tomto směru nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a zejména Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).
Na základě pokynů, jež zazněly v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1451/2011, se nalézací soud v rozsudku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 29 T 19/2009, blíže zaobíral i problematikou vykradení daňového skladu J. N. v roce 2004. Obviněný J. N. dne 21. 7. 2004 na Obvodním oddělení Policie České republiky v Zábřehu 1 oznámil, že mu jeho společníci odcizili zboží, alkoholické nápoje, čímž mu na zboží samotném i na daních, které bude muset zaplatit, způsobili škodu ve výši 4.900.000,- Kč. Spisový materiál, který zdejšímu soudu byl předložen, obsahuje i další doklady, je možno konstatovat, že ani jedna z předložených listin nezpochybňuje tvrzení obviněného. Nalézací soud činil kroky k tomu, aby záležitost objasnil i příslušným policejním spisem. To ovšem nebylo možné, když spisový materiál, který byl veden v dané věci, byl dne 10. 12. 2010 skartován (viz č. l. 1213 spisu). Absence tohoto spisu však žádným způsobem nelimituje výsledky dokazování v tomto směru, neboť nalézací soud nemá pochybnosti o tom, že ke skutkovému ději, který obviněný v daných souvislostech popisuje, reálně došlo. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nalézací soud s ohledem na údaje, které jsou zde uvedeny, vykládá tak, že by vykradení daňového skladu obviněného v roce 2004 mohlo být významnou okolností, která by mohla ovlivňovat i aktuální jednání, které je řešeno v současnosti (srov. str. 25 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Lze připustit, že vykradení daňového skladu, obdobně jako další skutečnosti, jež nalézací soud vzal za prokázané (a které ve svém rozhodnutí na straně jedenáct zmiňuje také rozhodnutí Nejvyššího soudu), zejména fakt, že se J. N. v průběhu roku 2006 stal opakovaně obětí trestné činnosti majetkového a násilného charakteru, se mohly podílet na vzniku velmi složité osobní situace, ve které se v rozhodné době nacházel. Nutno však současně zdůraznit, že ani tato osobní situace obviněnému nebránila v úspěšné realizaci obchodních transakcí a nezabránila mu ani v další činnosti. Nalézací soud se v uváděném kontextu, na základě pokynů vydaných Nejvyšším soudem, podrobně zabýval otázkou duševního zdraví obviněného. Z poznatků, které byly poskytnuty znalci z odvětví psychiatrie a klinické psychologie soud dovodil právní závěr, že J. N. nejednal ve stavu nepříčetnosti tak, jak to má na mysli §26 tr. zákoníku a nejednal ani ve stavu zmenšené příčetnosti podle §27 tr. zákoníku. Za takového stavu je J. N. plně trestně odpovědný za jednání, kterým byl uznán vinným (srov. str. 26 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
V případě J. N. nalézací soud již ve smyslu pokynů Nejvyššího soudu obsažených v usnesení ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1451/2011, jako polehčující okolnost hodnotil, že trestný čin spáchal poprvé a pod vlivem okolností na něm nezávislých [§41 písm. a) tr. zákoníku]. Obviněnému polehčovalo i to, že jednal v důsledku vlivu tíživých osobních poměrů, které si sám nezpůsobil [§41 písm. e) tr. zákoníku]. Zde má soud na mysli zejména situaci související s objektivně realizovaným podvodným útokem vůči firmě J. N. v souvislosti s obchodováním se společností JOWINOIL a následné vydírání, které proti němu bylo vedeno (srov. str. 28 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud poté revidoval své závěry učiněné v prvním rozhodnutí a nově dovodil, že z hlediska právního vyjádření polehčující okolnosti nelze výpovědi obviněného zásadně hodnotit tak, že obviněný neprojevil upřímnou lítost ve smyslu §41 písm. n) tr. zákoníku. V souvislostí se závěry vyplývajícími z prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu nalézací soud dodal, že u obviněného jsou dány též polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. b) tr. zákoníku, když skutek spáchal v silném rozrušení, polehčující okolnost ve smyslu §41 písm. e) tr. zákoníku, když činem spáchal menší škodlivý následek a polehčující okolnost ve smyslu §41 písm. o) tr. zákoníku, když před spácháním činu vedl řádný život (srov. str. 28 – 29 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S ohledem na stanovisko, které vyplývá z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu, nalézací soud také již v novém rozhodnutí správně korigoval své závěry o existenci přitěžujících okolností u J. N.. Nově je tedy konstatováno, že přitěžující okolnosti u obviněného nejsou dány (srov. str. 29 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nalézací soud se rovněž zabýval otázkou, zda jsou v případě obviněného J. N. dány podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku a pro ukládání trestu pod spodní hranici zákonné sazby. Skutečnost, že J. N. se v kritické době stal obětí několika trestných činů lze považovat za nespornou. Tuto skutečnost nalézací soud, i ve světle stanovisek vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu, vyhodnotil tak, že ji lze považovat za okolnost případu, která, společně s existencí řady polehčujících okolností, zakládá podmínky pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku a pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, který by J. N. měl být uložený. Současně ale podle nalézacího soudu platí, že nakolik existují podmínky pro avizovaný postup, nelze je v žádném případě přeceňovat. J. N. se sice objektivně nacházel v době spáchání činu ve složité osobní situaci, ta mu však objektivně nebránila v realizaci poměrně sofistikovaných obchodních případů, za které obchodování s ropnými produkty i další aktivity, které popisuje obviněný, je nepochybně nutno považovat. Za takového stavu si lze jen obtížně představit, že by osobní stav mohl J. N. nějakým podstatnějším způsobem ovlivňovat v tom směru, zda podá příslušná daňová přiznání a zaplatí daň z přidané hodnoty. Nelze totiž za pravděpodobné považovat, že by osobní stav, ve kterém se nacházel, J. N. paralyzoval jen jednostranně pouze a výlučně v rovině úkonů souvisejících s daňovou povinností jeho firmy a v jiných oblastech nikoli. Jestliže osobní stav, ve kterém obviněný protiprávně jednal, nelze přeceňovat, není podle nalézacího soudu dán zákonný prostor pro podstatnější snížení trestu pod spodní hranici zákonné sazby. V ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku je J. N. ohrožován trestní sazbou v rozmezí pět až deset let odnětí svobody. Pokud se soud rozhodl aplikovat §58 odst. 1 tr. zákoníku, za spravedlivý trest odpovídající všem zákonným kritériím považuje trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Takový trest zohledňuje i delší dobu, která uplynula od spáchání činu, jakož i délku vedeného řízení (srov. str. 29 – 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Z předestřeného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je tak zřejmé, že nalézací soud doplnil dokazování ve všech směrech, jak mu bylo Nejvyšším soudem uloženo, a současně se bez jakýchkoliv pochybností vypořádal jak s novými ve věci opatřenými důkazy, tak i s jejich hodnocením, a to zejména v rovině právní. Nalézací soud tak vyhodnotil ekonomickou situaci společnosti NESÉT a dospěl k závěru, že obviněný měl finanční prostředky potřebné k uhrazení daně. Nalézací soud také dostatečně objasnil a posléze vyhodnotil dopad vykradeného daňového skladu obviněného v roce 2004 na jeho jednání, a to i přes nevhodnou polemiku s předchozím usnesením Nejvyššího soudu, ve které nalézací soud, uvedl, že „soudu však do značné míry unikají souvislosti, na základě kterých by bylo možno konstruovat poznatek o jakémkoli propojení mezi odcizením alkoholu z daňového skladu obviněného v roce 2004 a jeho obchodováním s ropnými produkty a neodvedením daně z přidané hodnoty v průběhu roku 2006“. Toto vyjádření postrádá logiku zejména proto, že v odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud vzápětí správně dovodil, že „obchodování s ropnými produkty v průběhu roku 2006 mohlo být druhotně komplikováno restrikcemi ze strany celního, resp. finančního úřadu, přičemž „…lze i připustit, že vykradení daňového skladu, obdobně jako další skutečnosti, jež zdejší soud vzal za prokázané (a které ve svém rozhodnutí na straně jedenáct zmiňuje také citované rozhodnutí Nejvyššího soudu), zejména fakt, že se J. N. v průběhu roku 2006 stal opakovaně obětí trestné činnosti majetkového a násilného charakteru, se mohly podílet na vzniku velmi složité osobní situace, ve které se v rozhodné době nacházel. Záměrem předchozího zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu byla zejména skutečnost, aby právě těmto okolnostem nalézací soud věnoval zvýšenou pozornost z hledisek uvedených v usnesení ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1451/2011, což nalézací soud i přes zmíněnou nevhodnou polemiku nakonec v odůvodnění rozsudku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 29 T 19/2009, v dostatečné míře vyjádřil (srov. str. 25 – 26 rozsudku nalézacího soudu).
Nalézací soud se také velmi obšírně vypořádal s naplněním subjektivní stránky jednání obviněného J. N., a to v návaznosti na posouzení jeho příčetnosti, kterou rovněž důsledně hodnotil na základě provedeného znaleckého zkoumání. Nalézací soud se tedy v souladu s pokyny Nejvyššího soudu dostatečně vypořádal s obhajobou obviněného a výtkami Nejvyššího soudu, které směřovaly do posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu, za nějž je dovolatel souzen, a náležitě vyhodnotil všechny okolnosti případu jak z hlediska zavinění obviněného J. N., tak i z hlediska posouzení jeho příčetnosti. V neposlední řadě nalézací soud v uvedeném přezkoumávaném rozsudku správně poukázal na rozhodné polehčující okolnosti ve smyslu ustanovení §41 tr. zákoníku a důvodně se zabýval rovněž aplikací ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku týkajícího se mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud tak má i výrok o trestu, jak jej učinil nalézací soud, za uložený v souladu se zákonem a současně jej považuje s ohledem na všechny okolnosti případu, jak na ně nalézací soud správně poukázal, za přiměřený.
Rovněž odvolací soud ve svém usnesení, jímž zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné, náležitě vyhodnotil, že provedené důkazy posoudil nalézací soud řádně, v souladu s pravidly formální logiky, jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech je zhodnotil, a dospěl tak po postupu, který odpovídá ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. k objektivním a řádně zdůvodněným závěrům (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jak dále uvedl odvolací soud, byl to právě obviněný, který v žalovaném období přes svoji zákonnou povinnost nepodával jednotlivá daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, ač mu tato jeho povinnost byla známa, ať už z jeho dřívější podnikatelské činnosti, tak i poté, co byl marně ke splnění své povinnosti vyzýván i příslušným finančním úřadem. O tom, že obviněný si byl této povinnosti vědom, svědčí i jeho vlastní oznámení své povinnosti měsíčního plátce DPH finančnímu úřadu. Obhajobu obviněného nelze přijmout ani v té části, kdy za jeden z důvodů, pro který řádně neplnil své povinnosti daňového poplatníka, uváděl, špatný psychický stav v projednávaném období, kdy vůči jeho osobě byla páchána trestná činnost násilného charakteru a navíc v roce 2004 mělo dojít k vykradení jeho skladu s alkoholem, což jej finančně velmi vážně poškodilo. V této souvislosti byl zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který žádným způsobem nezpochybnil otázku příčetnosti obviněného v době, kdy měla být trestná činnost páchána (srov. str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Řádnou pozornost pak věnoval nalézací soud i otázce zavinění obviněného, pokud jde o jeho protiprávní jednání, přičemž se podrobně zabýval jak jeho složkou vědomostní, tak i složkou vůle ve smyslu pokynů zrušovacího usnesení Nejvyššího soudu. Rovněž uložený trest je podle odvolacího soudu nutné považovat za zákonný a přiměřený (srov. str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud tak uzavírá, že na základě přezkoumání obou rozhodnutí soudů nižších stupňů ve spojení s obsahem předloženého spisového materiálu, dospěl k závěru, že oba tyto soudy se správně, logicky a přesvědčivě vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí. Zejména nalézací soud potom rozvedl, které důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Soudy byl v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Byl to zejména nalézací soud, který potom provedené důkazy hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. při řádném uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 5 To 100/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 29 T 19/2009, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení (srov. k tomu i rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 34/2006 a č. 55/2012 Sb. rozh. tr.), které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který odvolání obviněného J. N. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. N. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.