ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1300.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1300/2013-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného Ing. J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 13 To 173/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 42/2013, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 4 T 42/2013, bylo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. s použitím §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. J. T. pro skutek spočívající v tom, že v období od září 2002 do prosince 2006 zasáhl do práva k chráněnému vynálezu a užitnému vzoru, zejména do práva využívat vynález a technické řešení chráněné užitným vzorem a poskytnout souhlas s jeho využívání jiným osobám ve smyslu §11 odst. 1 zákona číslo 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích a §12 zákona číslo 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ač věděl, že toto právo svědčí D. B., přičemž
· za období od 29. 8. 2003 do 3. 11. 2006 vyvezl do Holandska skleněné pilníky na nehty v celkové hodnotě 877.463,14 Kč, jejichž vynález je ve smyslu §3 odst. 1 zákona číslo 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, chráněn patentem č. ........... vystaveným Evropským patentovým úřadem v Mnichově dne 10. 10. 2001, čímž porušil zákaz přímého využívání patentu ve smyslu §13 citovaného zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích, a to přesto, že tento čin je postižitelný i podle zákonů Holandska,
· za období od 11. 9. 2002 do 4. 10. 2006 vyvezl do Německa skleněné pilníky na nehty v celkové hodnotě 4.971.265,53 Kč, jejichž technické řešení je chráněno užitným vzorem č. ........ vystaveným Německým patentovým úřadem dne 27. 5. 1999, čímž porušil zákaz přímého využívání užitného vzoru ve smyslu §12 odst. 1 zákona číslo 478/1992 Sb., o užitných vzorech, a to přesto, že tento čin je postižitelný i podle zákonů Německa,
· dne 27. 1. 2006 vyvezl do Španělska skleněné pilníky na nehty v celkové hodnotě 11.525,08 Kč, jejichž vynález je ve smyslu §3 odst. 1 zákona číslo 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, chráněn patentem č. ......... vystaveným Evropským patentovým úřadem v Mnichově dne 10. 10. 2001, čímž porušil zákaz přímého využívání patentu ve smyslu §13 citovaného zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích, a to přesto, že tento čin je postižitelný i podle zákonů Španělska,
· za období od 6. 6. 2006 do 28. 11. 2006 vyvezl do Švýcarska skleněné pilníky na nehty v celkové hodnotě 43.488,45 Kč, jejichž vynález je ve smyslu §3 odst. 1 zákona číslo 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, chráněn patentem č. ......... vystaveným Evropským patentovým úřadem v Mnichově dne 10. 10. 2001, čímž porušil zákaz přímého využívání patentu ve smyslu §13 citovaného zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích, a to přesto, že tento čin je postižitelný i podle zákonů Švýcarska,
· za období od 17. 1. 2003 do 3. 10. 2006 vyvezl do USA skleněné pilníky na nehty v celkové hodnotě 1.967.700,75 Kč, jejichž vynález je ve smyslu §3 odst. 1 zákona číslo 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, chráněn patentem č. .................. vystaveným Patentovým úřadem USA dne 3. 12. 2002 a patentem č. ......... vystaveným Patentovým úřadem USA dne 24. 2. 2004, čímž porušil zákaz přímého využívání patentu ve smyslu §13 citovaného zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích, a to přesto, že tento čin je postižitelný i podle zákonů USA,
v čemž je podanou obžalobou Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 1 ZT 445/2008, spatřováno spáchání trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), neboť tento skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Krajský soud v Praze, který projednal stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce jako soud stížnostní, rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 13 To 173/2013, tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 13 To 173/2013, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného Ing. J. T. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) a f) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení ve věci obviněného Ing. J. T., přičemž následně v podrobnostech uvedl, že rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce o zastavení trestního stíhání obviněného Ing. J. T. i rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání, je třeba hodnotit jako rozhodnuti předčasná. Soudy se v rámci hodnocení principu „ultima ratio“ zabývaly civilní omluvitelnou protiprávností namísto toho, aby najisto postavily otázku, zda obviněný svým jednáním naplnil či nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušení průmyslových práv podle §151 tr. zák. Princip „ultima ratio“ bylo možné v posuzované trestní věci opřít o chybějící materiální protiprávnost, tedy o nedostatečný stupeň společenské nebezpečnosti, neboť v posuzované trestní věci bylo ještě třeba uplatnit trestní zákon č. 141/1961 Sb., jehož užití bylo pro obviněného zřetelně příznivější. Podle nové právní úpravy by totiž bylo třeba jednání obviněného právně posoudit jako trestný čin porušení chráněných průmyslových práv podle §269 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), do něhož byly zcela nově připojeny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zaměřující se na způsobení těžšího následku v podobě prospěchu nebo škody, čímž oproti předchozí úpravě došlo k nebývalému zostření trestní represe vyjádřenému příslušnou trestní sazbou trestu odnětí svobody. Pokud by bylo jednání obviněného posuzováno podle nové právní úpravy, tedy podle trestního zákoníku, bylo by pro něj takové posouzení zjevně méně příznivé. Materiální protiprávnost činu však bylo možné vyřešit až poté, co by došlo k důsledné aplikaci základních zásad trestního řízení, jako jsou zásada legality, oficiality, vyhledávací a materiální pravdy. Jestliže chtěly soudy princip „ultima ratio“ aplikovat, měly ve světle zmíněných zásad nejdříve vyřešit otázku, zda skleněné pilníky vyráběné obviněným a vyvážené jím do zahraničí jsou ve státech vývozu chráněny průmyslovými právy, o jaká průmyslová práva jde, do jaké míry se tato práva kryjí s chápáním průmyslových práv a jejich ochranou v našem právním řádu a zda je jednání, kterého se obviněný dopustil, trestně postižitelné i v zemích vývozu. K takovému zhodnocení věci měly soudy obou stupňů prostor, neboť cestou právní pomocí byly v přípravném řízení potřebné materiály zajištěny. Soudy se však s předloženými důkazy v uvedeném ohledu nijak nevypořádaly. Užití cizích právních úprav a jejich použitelnost v trestním řízení podle práva České republiky měla být tedy předmětem dokazování v řízení před soudem. Jestliže k tomu v posuzované trestní věcí nedošlo, nebylo namístě aplikovat princip „ultima ratio“, který se stal hlavním argumentem obou soudů, na němž založily svá rozhodnutí. Za správnou nelze označit ani úvahu Krajského soudu v Praze, který pochybuje o tom, zda se jedná o totožné skleněné pilníky, na které se vztahuje případná ochrana práv duševního vlastnictví, pokud z hlediska technologie výroby jsou patrné zásadní rozdíly ve způsobu tvrzení, v mikrotvrdosti, v pevnosti ohybu i v chemickém složení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že zásahem do práva k průmyslovému vzoru není možné rozumět pouze neoprávněné užívání zapsaného vynálezu nebo užitého vzoru v jeho přesné podobě, případně jeho kopírování či velmi věrné napodobení bez odlišných znaků. Takovým zásahem je totiž i použití výrobku velmi podobného a zaměnitelného, kterým s cílem dosažení určitých zájmů na trhu dochází k záměrné dezorientaci odběratelů a spotřebitelů a tím i k poškozování majitele dotčeného průmyslového práva. Okresní soud v Nymburce tedy postupoval nesprávně, pokud trestní stíhání obviněného Ing. J. T. podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. s použitím §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil. Nesprávně postupoval a rozhodl i soud stížností, pokud se s vadným postupem nalézacího soudu ztotožnil a jeho rozhodnutí potvrdil.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 věty druhé tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 13 To 173/2013, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 4 T 42/2013, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle §265 1 odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Nymburce, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v nyní posuzované věci je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. J. T., jemuž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil s tím, že poukaz nejvyššího zástupce na rozdíl předchozí a nynější právní úpravy považuje za zcela nadbytečný. V řízení je aplikován trestní zákon č. 140/1961 Sb. a pozdější úprava není podstatná. Na okraj je nutno ovšem také poznamenat, že skutečnost, že nový trestní zákoník obsahuje u předmětného trestného činu okolnosti k použití vyšší trestní sazby, ještě neznamená, že by ani v případě použití těchto ustanovení nového trestního zákoníku nemohl být zároveň aplikován princip subsidiarity trestní represe. Obviněný je dokonce přesvědčen, že trestní řízení by mělo být zastaveno i v případě, že by na případ dopadal nyní platný trestní zákoník. Jestliže nalézací a stížnostní soud s odkazem na princip subsidiarity trestní represe neshledaly dostatečnou i společenskou nebezpečnost činu obviněného, není k naplnění zásady legality, oficiality, vyhledávací a materiální pravdy nutné zkoumat, zda čin obviněného splňuje formální znaky trestného činu. Obviněný nicméně sporuje, že by patenty a užitné vzory chráněné v zahraničí splňovaly podmínky ochrany, sporuje i to, zda pilníky, které vyvážel, porušovaly předmětná práva v zahraničí. Obviněný činí dokonce sporným i to, zda poškozenému D. B. vůbec svědčí práva k předmětným patentům a užitným vzorům, neboť právo k vynálezu a užitnému vzoru svědčí původci, za kterého se považuje obviněný (viz probíhající řízení před Městským soudem v Praze vedeným pod sp. zn. 19 Cm 15/2010). Závěr o nedostatku materiální stránky trestného činu je podle jeho přesvědčení možné učinit i bez toho, aby bylo důkladně posouzeno, zda čin naplňuje všechny znaky uvedené ve skutkové podstatě trestného činu. Závěr o tom, že obviněný porušil či neporušil průmyslové právo v zahraničí, je totiž podle názoru obviněného v posuzovaném případě v trestním řízení v podstatě nezávislý na závěru, zda je toto jednání společensky nebezpečné. Základní rysy podstatné pro toto posouzení, tj. že jde o obchodní spor týkající se vývozů pilníků do zahraničí, přičemž nejde o zcela totožné výrobky, byly soudy obou stupňů zohledněny. Soudy tak neporušily zásady trestního řízení, když trestní stíhání obviněného zastavily. Kromě toho obviněný zdůraznil, že v projednávaném případě nejde o zásah do průmyslového vzoru, nýbrž o údajný zásah do práva k vynálezu a k užitnému vzoru. Patent (právní ochrana vynálezu) a užitný vzor chrání technické řešení, na rozdíl od průmyslového vzoru, který chrání vzhled výrobku. Ne úplně správné pochopení jednotlivých institutů ochrany průmyslového vlastnictví vyplývá i ze závěrů nejvyššího státního zástupce. Monopol vyplývající z ochrany patentem či užitným vzorem má zejména za cíl odměnit vynálezce za inovaci a za vývoj, který do inovace investoval. Na rozdíl od průmyslových vzorů či ochranných známek nemají patenty a užitné vzory za cíl bránit záměně na trhu z pohledu konzumenta či odběratele. Poukaz na dezorientaci spotřebitelů či odběratelů je tedy podle názoru obviněného naprosto nemístný. V této souvislosti považuje obviněný závěr soudů o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe za tím správnější, neboť v projednávaném případě jde v podstatě výlučně o (údajné) poškození individuálních zájmů majitele patentu/užitného vzoru, aniž by tímto jednáním byl poškozen někdo jiný (např. spotřebitelé). Z hlediska ochrany celospolečenských zájmů tedy není postup v rámci trestněprávních prostředků adekvátní. Závěrem obviněný podotknul, že přístup Nejvyššího státního zastupitelství v této záležitosti po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým v podstatě nedovolilo státnímu zástupci zastavit trestní stíhání s poukazem na subsidiaritu trestní represe, považuje za nejen v rozporu s názorem stanoveným v závazném rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale také za v rozporu se základními zásadami trestního řízení, podle kterých mají být prostředky trestního práva uplatňovány zdrženlivě a bez zbytečných průtahů. Obviněný rovněž podotknul, že trestní řízení proti němu nyní trvá již více než 5 let, z toho 3 roky po vydání usnesení Nejvyššího soudu, který možnou aplikaci principu „ultima ratio“ v této věci výslovně připustil.
Závěrem svého vyjádření obviněný Ing. J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 13 To 173/2013, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, popř. aby toto dovolání podle ustanovení §265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil obviněný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V případě zastavení trestního stíhání [§223 odst. 1, 2, §231, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a), b), §314p odst. 3 písm. c), odst. 4, §314r odst. 5 tr. ř.] dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) spočívá v tom, že nebyly vůbec splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, nikoli tedy v tom, že sice trestní stíhání stejně mělo být zastaveno, ale z jiného obligatorního důvodu (§11 odst. 1 tr. ř.), než jaký byl použit. Tento dovolací důvod by však mohl být naplněn, jestliže soud zastavil trestní stíhání z některého důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. a), b), c), e), f) tr. ř., přestože správně měl obžalovaného zprostit obžaloby podle některého z ustanovení §226 písm. a) až e) tr. ř. Stejně tak lze spatřovat dovolací důvod v tom, že soud zastavil trestní stíhání s odkazem na některý z důvodů umožňujících fakultativní zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 tr. ř., ačkoli žádný z nich nebyl dán.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Nejvyšší státní zástupce také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud již jednou ve věci obviněného Ing. J. T. rozhodoval, a to usnesením ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 834/2010, kterým podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 13 To 394/2009, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 4 T 297/2008, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu státnímu zástupci v Nymburce přikázal, aby věc obviněného Ing. J. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že skleněné pilníky nepožívají na území České republiky ochrany, a proto je třeba, aby bylo v dalším řízení především objasněno, jak je pojem „vynález“, resp. „užitný vzor“ zachycen a vyjádřen v právních úpravách států, kde mělo docházet k protiprávnímu jednání obviněného Ing. J. T. Nejvyšší soud tak orgánům činným v tomto trestním řízení uložil, aby v rámci právního styku s cizinou zajistily cizozemské právní normy týkající se řešené problematiky a aby následně upravily skutkovou větu nahrazením odkazu na české předpisy poskytující ochranu vynálezu správnými odkazy na příslušné předpisy třetích států. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že podle poznatků získaných v průběhu trestního řízení v Německé spolkové republice probíhalo řízení o zrušení tam zapsaného užitného vzoru poškozeného D. B., takže orgány činné v trestním řízení, pro případ, že by rozhodly o pokračování v trestním stíhání obviněného Ing. J. T., by tak musely v rámci předběžného otázky v souladu s ustanovením §9 tr. ř., neboť by šlo o posouzení viny obviněného a nebyly by tedy vázány žádným jiným rozhodnutím, zodpovědět otázku, zda v každé jednotlivé zemi, kam byly předmětné pilníky vyváženy, byly naplněny podmínky právního pojmu „vynález“ či „užitný vzor“, a to podle toho o jakou zemi šlo. V tomto případě nejde o to, že by české orgány činné v trestním řízení řešily otázku původcovství závazně pro uvedené třetí státy, ale o řešení předběžné otázky původcovství ve smyslu §9 tr. ř. pouze z hlediska tohoto probíhajícího trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení, tedy v prvé řadě policejní orgán a státní zástupce, se proto měly zabývat všemi rozhodnými otázkami a prostřednictvím právní pomoci vyřešit v naznačeném rozsahu i uvedenou předběžnou otázku, zda také v Německu, USA, Austrálii, Nizozemí, Španělsku a Švýcarsku, splňují skleněné pilníky nároky stanovené pro vynálezy (patenty) či užitné vzory požívající právní ochrany ve smyslu zákonů příslušného státu, zvláště když závěry cizozemských rozhodnutí mohou být zpochybněny i s ohledem na to z jakých důvodů došlo k výmazu užitného vzoru v České republice (č. l. 153 až 159 spisu – pozn. původního číslování) a údajně i ve Spolkové republice Německo ke zrušení evropského patentu č...................... (viz č. l. 719 a násl., zejména č. l. 725 až 734 spisu – pozn. původního číslování spisu před pozdějším přečíslováním) a dále ke zrušení evropského patentu ............. (č. l. 826 až 869 spisu – pozn. původního číslování) a také s ohledem na obhajobou tvrzená probíhající řízení v dalších státech (srov. č. l. 871 až 879 spisu – pozn. původního číslování). V těchto souvislostech Nejvyšší soud upozornil také na funkci trestního práva jako prostředku „ultima ratio“, kterou státní zástupce neměl opomenout zahrnout do nového posouzení všech aspektů tohoto případu.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce po přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí nepostupoval ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 834/2010, ale aniž by naplnil tam uvedené pokyny Nejvyššího soudu, usnesením ze dne 8. 11. 2010, sp. zn. 1 ZT 445/2008, ve spojení s unesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 KZT 1310/2008, zastavil podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., s poukazem na ustanovení §174 odst. 2 písm. c) tr. ř., trestní stíhání obviněného Ing. J. T., neboť spáchaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci, přičemž odkázal na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu subsidiarity trestní represe (srov. č. l. 938 – 940 spisu).
Po zrušení uvedených rozhodnutí státních zástupců usnesením nejvyššího státního zástupce ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 1 NZA 1026/2011, státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce cestou právní pomoci zajistil opatření vyjádření ze Španělska, Švýcarska, Austrálie, Německa, USA a Holandska. Podle zprávy Španělského úřadu o patentech a značkách po patřičném pátrání nebylo jméno D. B. nalezeno v žádném rejstříku o vlastnictví (srov. č. l. 1005 a násl. spisu). Podle švýcarského federálního zákona o patentech na vynálezy z 25. června 1954 (RS 232.14) může být podle trestního zákona podána žaloba proti každé osobě, která porušuje práva na patentem chráněný vynález. Evropský patent s aplikačním číslem ........... a publikačním číslem ................vlastněným panem D. B. týkající se „Pilníků, zejména pilníků na nehty“ je ve Švýcarsku dosud platný (srov. zejm. č. l. 1044 – 1045 a násl. spisu). Podle vyjádření Australského ministerstva spravedlnosti se australské patentové právo řídí zákonem Australského svazu o patentech z roku 1990 (Patentový zákon). Paragraf 12A Patentového zákona stanoví, že Hlava 2 Trestního zákona z roku 1995 (trestní zákoník) se uplatní na všechny trestné činy spáchané podle Patentového zákona. Není pravděpodobné, že jednání, jehož se týká tato záležitost, by zakládalo trestný čin podle Patentového zákona. České orgány také požadovaly vymezení zákona pro výrazy „užitný vzor“ a „vynález“. Užitný vzor však není definován v Patentovém zákoně (srov. zejm. č. l. 1100 a násl. spisu). Podle Celního pátracího úřadu Essen u Německého patentového a známkového úřadu oznámil D. B. čtyři patenty. Všechny patenty byly uděleny pro „pilníky, zejména pilníky na nehty“ (srov. č. l. 1370 spisu). Patent podle sp. zn. ......, sp. zn. ...... je v platnosti (srov. č. l. 1372 a násl. spisu), patent sp. zn. ......, sp. zn. ...... je vymazaný (srov. č. l. 1387 a násl.), patent sp. zn. ......, sp. zn. ..... je v platnosti (srov. č. l. 1393 a násl. spisu) a patent sp. zn. ....... je rovněž v platnosti (srov. č. l. 1398 a násl. spisu). Podle vyjádření Ministerstva spravedlnosti Spojených států amerických je patent č. ...... stále ještě platný (srov. č. l. 1501 a násl. spisu). Zásah do chráněných práv je v Nizozemí trestný podle čl. 79 Patentového zákona z roku 1995, patent na skleněné pilníky na nehty udělený D. B. je v Nizozemí dosud platný (srov. č. l. 153 – 1540 spisu). Po přezkoumání materiálu získaného cestou právní pomoci Nejvyšší soud konstatuje, že tímto bylo státním zástupcem pouze částečně objasněno jak je pojem „vynález“, resp. „užitný vzor“ zachycen a vyjádřen v právních úpravách států, kde mělo docházet k protiprávnímu jednání obviněného Ing. J. T. Kromě toho státní zástupce v nově podané obžalobě neupravil skutkovou větu žalobního návrhu nahrazením odkazu na české předpisy poskytující ochranu vynálezu správnými odkazy na příslušné předpisy třetích států. Státní zástupce v odůvodnění obžaloby ani nezodpověděl otázku, zda v každé jednotlivé zemi, kam byly předmětné pilníky vyváženy, byly naplněny podmínky právního pojmu „vynález“ či „užitný vzor“. Státní zástupce tak nevyřešil předběžnou otázku původcovství ve smyslu §9 tr. ř. z hlediska tohoto probíhajícího trestního řízení. Státní zástupce se ani nezabýval tím, z jakých důvodů došlo k výmazu užitného vzoru v České republice (č. l. 153 až 159 spisu – pozn. původního číslování), zda došlo ve Spolkové republice Německo ke zrušení evropského patentu č. ..... /......./ (viz č. l. 719 a násl., zejména č. l. 725 až 734 spisu – pozn. původního číslování spisu před pozdějším přečíslováním) a dále ke zrušení evropského patentu ......... (č. l. 826 až 869 spisu – pozn. původního číslování). Z hlediska důkazního je podle názoru Nejvyššího soudu v předmětné věci podstatné, že skleněné pilníky vyvážené do zahraničí nepožívaly na území České republiky patentové ochrany, na území států, kam byly vyváženy, jí však měly požívat. Zjevně tedy nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. na území České republiky, neboť zde nemohl být trestný čin spáchán. Na území dotčených států však k jeho naplnění obviněným jako občanem České republiky dojít mohlo. Proto v dalším řízení po vrácení věci státnímu zástupci k došetření bylo třeba objasnit jak je pojem „vynález“, resp. „užitný vzor“ zachycen a vyjádřen v právních úpravách států, kde mělo docházet k protiprávnímu jednání obviněného Ing. J. T. To odpovídá i zprávě Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze ze dne 12. 3. 2007, z které mimo jiné vyplývá, že pokud jde o udělené patenty, platí pouze na území toho kterého státu (designovaného státu) a výklad rozsahu jejich ochrany a otázky práv z nich rezultujících se řídí platnými zákony příslušného teritoria (srov. č. l. 145 spisu). V průběhu dalšího dokazování nemělo být ponecháno bez povšimnutí, že podle poznatků získaných v průběhu trestního řízení v Německé spolkové republice probíhalo řízení o zrušení tam zapsaného užitného vzoru poškozeného D. B. (viz i č. l. 1172 – 1482 spisu). Orgány činné v trestním řízení, tedy v přípravném řízení policejní orgán a státní zástupce, měly v tomto směru učiněná zjištění posuzovat v souladu s ustanovením §9 tr. ř., neboť jde o posouzení viny obviněného Ing. J. T. Zejména měla být zodpovězena otázka, zda v každé jednotlivé zemi, kam byly předmětné pilníky vyváženy, byly naplněny podmínky právního pojmu „vynález“ či „užitný vzor“, a to podle toho, o jakou zemi šlo a podle právního řádu platného v této zemi. Vzhledem k tomu, že v tomto případě jde, při posouzení zmíněných rozhodujících otázek, o posouzení viny obviněného Ing. J. T., je třeba zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení nebyly vázány pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu, a to i v případě, že se jedná o cizozemský soud nebo státní orgán. Měly se proto ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 834/2010, zabývat všemi rozhodnými otázkami a na základě uvedených dokumentů vyžádaných v rámci právní pomoci vyřešit v naznačeném rozsahu předběžnou otázku, zda také v Německu, USA, Austrálii, Nizozemí, Španělsku a Švýcarsku, splňují skleněné pilníky nároky stanovené pro vynálezy (patenty) či užitné vzory požívající právní ochrany ve smyslu zákonů příslušného státu, zvláště když závěry cizozemských rozhodnutí mohly být zpochybněny i s ohledem na to, z jakých důvodů došlo k výmazu užitného vzoru v České republice (č. l. 153 – 159 spisu), a ve Spolkové republice Německo ke zrušení evropského patentu č. ...... (srov. č. l. 1387 spisu), a v neposlední řadě také s ohledem na obhajobou tvrzená řízení probíhající v dalších státech (srov. č. l. 872 a násl. spisu – pozn. nového číslování). Skutečnosti rozhodné pro posouzení uvedené předběžné otázky nebyly shora zmíněným postupem objasňovány, když nebyly opatřeny ani všechny potřebné podklady pro takové posouzení a bylo vycházeno jen ze skutečnosti, že předmětné patenty s výjimkou dnes již zrušených jsou v uvedených státech dosud platné, resp. byly platné v době páchání předmětné trestné činnosti.
Za tohoto stavu věci státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce podal dne 8. 3. 2013 novou obžalobu na obviněného Ing. J. T. pod sp. zn. 1 ZT 445/2008, pro trestný čin porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. V odůvodnění obžaloby státní zástupce uvádí, že ve spise jsou založeny patenty, které zaručují D. B. právo vyloučit další osoby z výroby, užívání a nabízení k prodeji a prodávání skleněných pilníků, a to americký patent č. ............... vystavený Patentovým úřadem USA ze dne 3. 12. 2002 (č. l. 229 – 241), americký patent č. ................. vystavený Patentovým úřadem USA ze dne 24. 2. 2004 (č. l. 242 – 251), australský patent č. ............. vystavený Commonwealth of Australia ze dne 19. 4. 2001 (č. l. 252 – 259), evropský patent č. ............... vystavený Evropským patentovým úřadem v Mnichově ze dne 10. 10. 2001 (č. l. 269 – 275) a německý užitný vzor č. ........ (č. l. 309). Dále jsou ve spise založeny i brazilský patent, mexický patent, novozélandský patent a francouzský užitný vzor. Ve spise jsou rovněž založeny i zprávy Policejního prezidia České republiky, odboru mezinárodní spolupráce, mezinárodní ústředny Interpolu, dokládající, že porušení patentů a autorského práva je trestné na území USA (č. l. 349), Austrálie (č. l. 350), Švýcarska (č. l. 350), Španělska (č. l. 373) a Německa (č. l. 374) a podle šetření OMPS Interpol je trestné i v ostatních státech kromě Velké Británie. Ve spise jsou dále založeny příslušné právní předpisy Německa, USA, Austrálie, Nizozemí, Španělska a Švýcarska, ve kterých je zachycen pojem vynález a užitný vzor a výklad rozsahu jejich ochrany a práv z nich vyplývajících. Z právní pomoci z Austrálie (č. l. 1100) vyplývá, že popsané jednání pravděpodobně nezakládá trestný čin podle patentovaného zákona. Australské patentové právo se řídí zákonem o patentech z roku 1990 (srov. str. 3 – 4 odůvodnění obžaloby ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 1 ZT 445/2008, č. l. 1583 – 1584 spisu). Nejvyšší soud k odůvodnění podané obžaloby dále podotýká, že tato si vnitřně odporuje, když na jednu stranu státní zástupce uvádí, že podle zprávy Policejního prezidia České republiky, odboru mezinárodní spolupráce, mezinárodní ústředny Interpolu, porušení patentů a autorského práva je trestné mj. na území Austrálie (č. l. 350), avšak na druhou stranu uvádí, že z právní pomoci z Austrálie (č. l. 1100) vyplývá, že popsané jednání pravděpodobně nezakládá trestný čin podle patentovaného zákona. Tímto rozporem se v podané obžalobě státní zástupce vůbec nezabýval a pouze vypustil oproti původní obžalobě (č. l. 563 – 566 spisu) dílčí akt týkající se vývozu skleněných pilníků do Austrálie (srov. 1581 – 1585 spisu), aniž by v tomto směru upravil odůvodnění obžaloby. Podobným rozporem ve vztahu ke Španělsku se pak státní zástupce v obžalobě vůbec nezabýval (srov. č. l. 1005 a násl. spisu).
Z uvedeného je tak zřejmé, že obžaloba podává pouze výčet ve věci provedených důkazů, aniž by se blíže zabývala jejich vyhodnocením a dostála postupu, který jí byl uložen Nejvyšším soudem. V obžalobě absentuje jakékoliv hodnocení v přípravném řízení opatřených důkazů, a to i přesto, že jednání obviněného kladené mu v obžalobě za vinu vyžaduje s ohledem na povahu této věci nejen náležité zhodnocení opatřených a provedených důkazů, ale i hodnocení souvisejících právních otázek, tak jak na ně bylo v podrobnostech poukázáno shora. Státní zástupce tedy nesplnil pokyny, které mu byly uloženy Nejvyšším soudem, pouze poté, co nejprve zastavil trestní stíhání obviněného, formálně vyžádal jen některý Nejvyšším soudem určený důkazní materiál, a to až v září 2011 (srov. č. l. 986 – 991 spisu), tedy až téměř rok poté, co mu tyto úkony byly uloženy rozhodnutím Nejvyššího soudu. V této souvislosti je třeba poukázat na skutkovou i právní složitost projednávané věci vzhledem k tomu, že trestná činnost obviněného Ing. J. T. měla být páchána ve vztahu k cizímu právu, což nepochybně vyžaduje zvýšenou pozornost orgánů činných v trestním řízení. Přitom podle §177 písm. d) tr. ř. musí obžaloba obsahovat vedle seznamu důkazů, jejichž provedení se v hlavním líčení navrhuje, odůvodnění žalovaných skutků s uvedením důkazů, o které se toto odůvodnění opírá, jakož i právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona. Nejvyšší soud proto zdůrazňuje, že státní zástupce dostatečně nezajistil splnění úlohy veřejného žalobce, která je mu svěřena v právním řádu České republiky. K tomu Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu je to státní zastupitelství, které nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení a nelze k takovému pojetí rolí těchto orgánů dospět ani výkladem ustanovení §2 odst. 5 alinea ultima tr. ř. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). Srovnej k tomu i ustanovení §180 odst. 2 a 3 tr. ř., podle nichž při podání a zastupování obžaloby se státní zástupce řídí zákonem a vnitřním přesvědčením založeným na uvážení všech okolností případu, a to včetně těch okolností, které ohledně stíhaného skutku vyplynuly z dosud v hlavním líčení provedeného dokazování. V daném případě však postup státního zástupce neodpovídal uvedeným požadavkům plynoucím z jeho výlučného postavení veřejného žalobce. Státní zástupce neunesl důkazní břemeno (srov. §2 odst. 5 a §180 odst. 1, 2 tr. ř.) a podaná obžaloba nesplňuje podmínky, které na ní klade ustanovení §177 písm. d) tr. ř.
Nalézací soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 4 T 42/2013, kterým zastavil trestní stíhání obviněného Ing. J. T. pro shora uvedený skutek, uvedl, že poté, co samosoudce přezkoumal podanou obžalobu a spisový materiál z hledisek uvedených v §181 odst. 1 a §186 tr. ř., dospěl k závěru, že předmětný skutek kladený za vinu obviněnému není trestným činem a přitom není důvod k postoupení věci. Proto v souladu s ustanovením §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného. Z důkazů shromážděných v přípravném řízení totiž podle názoru soudu jednoznačně vyplývá, že projednávaný případ má ryze soukromoprávní charakter, přičemž jde o spor mezi dvěma podnikatelskými subjekty, který by měl být primárně a mnohem účinněji než prostředky trestního práva řešen právními instrumenty práva civilního. V této souvislosti je nutné odkázat zejména na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jež vyjadřuje jednu ze základních zásad trestního práva, a to zásadu subsidiarity trestní represe a na to navazující zásadu „ultima ratio“, což znamená, že na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech, kdy není možné uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu. Právě projednávaný případ je takovou situací, kdy použití trestního zákoníku a kriminalizování tohoto typu jednání je přepínáním trestní represe. Je zcela evidentní, že právě do takovýchto sporů zjevně civilního charakteru by stát prostředky trestního práva měl vstupovat naprosto ve výjimečných a závažných případech (srov. str. 3 odůvodnění usnesení nalézacího soudu). Z obsahu spisu mimo jiné vyplývá, že u Městského soudu v Praze je pod sp. zn. 19 Cm 15/2010 vedeno civilní řízení v právní věci žalobce Ing. J. T. proti žalovanému D. B. o původcovství k německému užitnému vzoru, které dosud nebylo pravomocně skončeno (pozn. Nejvyšší soud ověřil u Městského soudu v Praze, že tato věc dosud nebyla pravomocně skončena), nicméně lze ho ze své podstaty považovat za určité precedenční řízení i pro další spory týkajících se zásahu do práva k chráněnému vynálezu či užitnému vzoru v dalších státech, jež jsou uvedeny v obžalobě. Vzhledem k tomu, že právní instrumenty civilního práva jsou zcela dostatečné k tomu, aby ochránily oprávněné zájmy zúčastněných stran, jež figurují v této trestní věci, a to včetně případné náhrady škody, lze mít za to, že právě prostředky civilního práva by měly dostat přednost při řešení tohoto právního sporu před prostředky práva veřejného v podobě trestně právních předpisů a trestně právní odpovědnosti. Opačný přístup by byl podle názoru nalézacího soudu popřením zásad zakotvených v ustanovení §12 odst. 2 tr. zák., který by ve svých důsledcích mohl znamenat i případné zneužití instrumentů trestního práva v rámci konkurenčního boje mezi podnikatelskými subjekty. Na tyto skutečnosti ostatně ve svém rozhodnutí mimo jiné upozornil i Nejvyšší soud, který ve svém usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 34/2010, poukázal právě na funkci trestního práva jako prostředku „ultima ratio“, a to v návaznosti na projednávaný případ. V souvislosti s rozhodnutím o zastavení trestního stíhání nelze pominout ani skutečnost, že obviněný je bez svého zavinění a bez zjevného výsledku stíhán již od listopadu roku 2008, tedy po dobu téměř 5 let. Ze všech těchto důvodů soud uzavřel, že je na místě, aby předmětný vysoce odborný civilní spor mezi obviněným Ing. J. T. a poškozeným D. B. byl vyřešen definitivně prostředky civilního práva, které poskytují dostatečné právní instrumenty k tomu, aby byly ochráněny oprávněné zájmy obou zúčastněných (srov. str. 4 odůvodnění usnesení nalézacího soudu).
Stížnostní soud v odůvodnění svého usnesení poznamenal, že nalézací soud nepochybil, pokud především uzavřel, že se jedná o případ soukromoprávního charakteru, respektive o spor mezi dvěma podnikatelskými subjekty, který by měl být primárně řešen právními instrumenty práva civilního. Navíc stále není jednoznačné, že jsou splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, respektive tyto předpoklady nejsou zcela nezpochybnitelně zjištěny, byť trestní stíhání trvá již po dobu téměř 5 let, stěží lze tak usuzovat na naplnění subjektivní stránky, jakož i patřičného stupně společenské nebezpečnosti (nyní společenské škodlivosti), nehledě na naplnění objektivní stránky, přičemž se víceméně nabízí, že v posuzovaném případě mají prostředky trestního práva pouze nahradit standardní postupy řešení obchodních sporů, což je zcela neakceptovatelné (srov. str. 6 odůvodnění usnesení stížnostního soudu). Nelze přece přehlédnout, že užitný vzor č. ................. majitele D. B. není na území České republiky patentově chráněn, neboť byl vymazán z užitných vzorů již dne 4. 9. 1997. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru sklo o zaměnitelnosti technologie výroby skleněných pilníků mezi výrobci společnosti Blažek Glass, s. r. o., a Ing. J. T. pak vyplývá, že z hlediska funkčnosti jsou oba pilníky zaměnitelné, nicméně z hlediska technologie výroby jsou patrné zásadní rozdíly ve způsobu tvrzení, v mikrotvrdosti, v pevnosti ohybu i v chemickém složení, což vzbuzuje pochybnosti o tom, zda se jedná stále o totožné skleněné pilníky, na které se případná ochrana práv duševního vlastnictví vztahuje. Přičemž okolnost, že výklad tzv. normativních znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu (pojmů „vynález“ či „užitný vzor“) tak, jak je zachycen a vyjádřen v právních úpravách dotčených třetích států, odpovídá výkladu mimotrestních předpisů České republiky, pak netvrdí ani státní zástupce. Význam poměrně zásadní má i způsob, jakým jsou patenty ve třetích zemích udělovány, respektive ochrana užitnému vzoru poskytována, když jednak probíhají v dotčených státech řízení o zrušení patentů, jednak je veden civilní spor mezi žalobcem Ing. J. T. a odpůrcem D. B. o původcovství k německému užitnému vzoru, a to u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 15/2010, který dosud nebyl pro složitost věci skončen. Z uvedeného je zřejmé, že se jedná o vysoce odborný spor mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Za této situace i podle přesvědčení stížnostního soudu jsou k ochraně oprávněných zájmů zúčastněných stran instituty civilního práva bezpochyby účinnější a efektivnější, navíc zcela dostačující, proto vstupovat do konkurenčního boje soukromoprávních subjektů prostředky trestního práva by znamenalo přepínání trestní represe, respektive porušení základní zásady trestního práva hmotného – tj. subsidiarity trestní represe (srov. str. 6 – 7 odůvodnění usnesení stížnostního soudu).
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, zejména pokud se jedná o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Pokud nejvyšší státní zástupce namítal, že princip „ultima ratio“ by bylo možné v posuzované trestní věci opřít o chybějící materiální protiprávnost, tedy o nedostatečný stupeň společenské nebezpečnosti, neboť v posuzované trestní věci bylo ještě třeba uplatnit trestní zákon č. 141/1961 Sb., jehož užití bylo pro obviněného zřetelně příznivější, zatímco podle nové právní úpravy by bylo třeba jednání obviněného právně posoudit jako trestný čin porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku, do něhož byly zcela nově připojeny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zaměřující se na způsobení těžšího následku v podobě prospěchu nebo škody, čímž oproti předchozí úpravě došlo k nebývalému zostření trestní represe vyjádřenému příslušnou trestní sazbou trestu odnětí svobody, tedy pokud by bylo jednání obviněného posuzováno podle nové právní úpravy, tedy podle trestního zákoníku, bylo by pro něj takové posouzení zjevně méně příznivé, Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že oba soudy použily princip subsidiarity trestní represe ve vztahu k použité právní kvalifikaci trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák., byť zejména Okresní soud v Nymburce odkazoval na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, který nyní tuto zásadu upravuje. Nevztahovaly tedy její použití k trestnému činu porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku, jak dovozoval v dovolání nejvyšší státní zástupce. Soudy správně aplikovaly na posuzovaný případ trestní zákon č. 140/1961 Sb., a proto úvahy nejvyššího státního zástupce o okolnostech použití vyšší trestní sazby ve vztahu k ustanovení §269 tr. zákoníku jsou zcela nadbytečné.
V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“ platila jako obecná zásada trestního práva i za účinnosti trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jak o tom svědčí bohatá judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (tak k ní přistupoval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 834/2010 – viz str. 15 a 16, kde poukázal na tuto judikaturu a citoval v ní zásadní myšlenky, přičemž pouze pro úplnost uvedl: „srov. nyní i §12 odst. 2 tr. zákoníku“). V historii trestního práva hmotného byla tato myšlenka, jejíž podstatou je názor, že trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu, traktována výrazně v dílech našich největších právníků v oboru trestního práva. Zásada subsidiarity trestní represe tím, že váže zjištění potřebné míry společenské nebezpečnosti či škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, vyjadřuje princip „ultima ratio“, který je zejména v poslední době významně akcentován v nálezech Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/2004, uveřejněný pod č. 42 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/2002, uveřejněný pod č. 61 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/2001, uveřejněný pod č. 136 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 413/2004, uveřejněný pod č. 40 ve sv. 36 Sb. nál. a usn. ÚS). Ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývající princip „ultima ratio“ byl sice původně chápán spíše jako princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestněprávní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.), ale v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že má nepochybně význam i pro interpretaci a aplikaci trestněprávních norem, a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Přitom tento princip byl vždy uplatňován jak v systémech s formálním pojetím trestného činu, tak i v systémech s materiálním pojetím trestného činu, kam patřila až do přijetí a účinnosti trestního zákoníku i Česká republika. S tím je v souladu i judikatura Ústavního soudu České republiky, který v uvedených nálezech opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu „ultima ratio“ místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/2004, uveřejněný pod č. 40 ve sv. 36 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Z uvedeného tedy vyplývá, že princip „ultima ratio“ platí bez ohledu na to, jestli byl v trestním zákoně výslovně uváděn či nikoliv, neboť subsidiarita trestní represe byla běžně aplikována i za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., přičemž ho nelze ztotožňovat s nedostatečným stupněm nebezpečnosti činu společnost, jak činí nejvyšší státní zástupce, neboť ten nevyjadřoval princip „ultima ratio“ ve smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Nebezpečnost činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 1 tr. zák. byla chápána jako materiální znak trestného činu a byla vázána pouze na nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, neboť podle §3 odst. 2 tr. zák., čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, i když jinak vykazoval znaky trestného činu. Naproti tomu zásada subsidiarity trestní represe, byť logicky vychází ze společenské škodlivosti posuzovaného činu, zdůrazňuje princip „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
K námitce nejvyššího státního zástupce, že rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce o zastavení trestního stíhání obviněného Ing. J. T. je předčasné, neboť soudy měly najisto postavit otázku, zda obviněný svým jednáním naplnil či nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušení (správně porušování) průmyslových práv podle §151 tr. zák., považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že jistě je v zásadě správné nejprve z hlediska viny obviněného řešit otázku, zda jsou naplněny znaky zvažovaného trestného činu, ale na druhé straně je třeba přitom zvažovat i princip proporcionality, zvláště když se jedná o takový specifický případ jako v posuzované trestní věci, v níž skleněné pilníky vyvážené do zahraničí nepožívaly na území České republiky patentové ochrany, na území států, kam byly vyváženy, jí však požívaly. Zjevně tedy nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování průmyslových práv podle §151 tr. zák. na území České republiky, a zde nemohl být trestný čin spáchán, ale na území dotčených států však k jeho naplnění obviněným jako občanem České republiky dojít mohlo (obecně k principu proporcionality srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 227/05, publikovaný pod č. 144 ve sv. 42 Sb. nál. a usn. ÚS či nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 254/08, publikovaný pod č. 197 ve sv. 51 Sb. nál. a usn. nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 284/12, publikovaný pod č. 96 ve sv. 65 Sb. nál. a usn. ÚS). Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně zdůraznil, že obviněný Ing. J. T. je bez svého zavinění a bez zjevného výsledku stíhán již od listopadu roku 2008, tedy po dobu téměř 5 let (srov. str. 4 odůvodnění usnesení nalézacího soudu). Podle předloženého spisového materiálu poté, co byla věc obviněného Ing. J. T. se závaznými pokyny Nejvyššího soudu vrácena státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Nymburce k novému projednání a rozhodnutí, tento státní zástupce, aniž by provedl jakékoliv doplnění dokazování, rozhodl usnesením ze dne 8. 11. 2010, sp. zn. 1 ZT 445/2008, tak, že podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., s poukazem na ustanovení §174 odst. 2 písm. c) tr. ř., zastavil trestní stíhání obviněného Ing. J. T., neboť spáchaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci, a to s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu subsidiarity trestní represe (srov. č. l. 938 – 940 spisu). Stížnost poškozeného D. B. a společnosti Blažek Glass, s. r. o., proti citovanému usnesení byla usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 KZT 1310/2008, jako nedůvodná zamítnuta (srov. č. l. 953 – 954 spisu). Obě tato usnesení byla ovšem později jako nezákonná zrušena usnesením nejvyššího státního zástupce ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 1 NZA 1026/2011 (srov. č. l. 957 – 960 spisu). Teprve až poté státní zástupce doplnil dokazování o požadované cizozemské materiály. Po takto doplněném dokazování státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce usnesením ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 1 ZT 445/2008, trestní stíhání obviněného Ing. J. T. opět podle ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil (srov. č. l. 1568 – 1573 spisu). Z podnětu stížnosti poškozeného D. B. a společnosti Blažek Glass, s. r. o., zrušil státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 2 KZT 133/2013, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. citované usnesení a státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Nymburce uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Až poté byla dne 8. 3. 2013 pod sp. zn. 1 ZT 445/2008 (č. l. 1581 – 1585), tedy po dvou a půl letech od prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu, opětovně podána obžaloba, a to prakticky v totožném znění jako původní obžaloba ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 1 ZT 445/2008 (srov. č. l. 563 – 566 spisu), aniž by byly odkazy na české předpisy nahrazeny správnými odkazy na příslušné předpisy třetích států, jak požadoval Nejvyšší soud. Došlo pouze k vypuštění bodu týkajícího se vývozu pilníků do Austrálie.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění Protokolů na tuto Úmluvu navazujících – dále jen „Úmluva“). Tento názor vyslovil Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení [např. sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. IV. ÚS 358/98, sp. zn. I. ÚS 600/03 (Sbírka nál. a usn. ÚS, svazek 6, nález č. 116; svazek 12, nález č. 140; svazek 32, nález č. 6)]. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu [nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný pod č. 67 ve sv. 36 (N 67/36 SbNU 707)]. Zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Trestněprávní vztah je vztahem mezi státem a jednotlivcem. Je to státní moc, která iniciuje trestní stíhání jednotlivce, a je to státní moc, která rozhoduje o vině a trestu. Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně a základními právy konkrétního obviněného, a to zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a práva na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat základní práva obviněného. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem. Významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky proto může být např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku. Státu také nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv obviněným. Konečně je třeba zkoumat, zda orgány činné v trestním řízení konaly v dané věci plynule.
Ústavní soud v citovaném nálezu pod sp. zn. I. ÚS 554/04 dospěl k závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv obviněného, která jsou svou povahou hmotněprávní. Ústavní soud odkázal i na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vysloví ESLP porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv ESLP (a dříve ani Evropská komise pro lidská práva) nevyvodil z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení zastavením trestního stíhání, neboť samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 EÚLP (srov. např. usnesení Ústavního soudu č. 26/2003 Sb. n. u. ÚS – C. H. Beck, sv. 31, s. 357, nebo nález Ústavního soudu č. 10/2006 Sb. n. u. ÚS – C. H. Beck, sv. 40, s. 83), ani toto výslovně nevyloučil. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 67 ve sv. 36, vyslovil právní názor, že není úlohou Ústavního soudu, aby předjímal, jaký konkrétní prostředek nápravy má být použit tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován. Přesto Ústavní soud uvádí, že takových prostředků nabízí trestní předpisy celou řadu, a to například od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přes podmíněný odklad takto eventuelně vyměřeného trestu, až po zastavení trestního stíhání. Současně je však třeba vážit, aby využitím takového posledně uvedeného prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Zastavení trestního stíhání proto představuje podle Ústavního soudu spíše krajní prostředek, použitelný za předpokladu, že by obecný soud nalezl po zhodnocení všech shora uvedených skutečností podmínky pro zastavení trestního stíhání ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu. Podle názoru Nejvyššího soudu tak tomu s ohledem na zmíněný princip proporcionality bylo, neboť z obsahu spisu a důkazů v něm shromážděných vyplývá, že projednávaný případ má zcela soukromoprávní charakter, přičemž jde o spor mezi dvěma podnikatelskými subjekty, který by měl být primárně a mnohem účinněji než prostředky trestního práva řešen právními instrumenty práva civilního, které jsou zcela dostatečné k tomu, aby ochránily oprávněné zájmy zúčastněných stran, a to včetně případné náhrady škody. Z těchto důvodů ani poškozený D. B. a společnost Blažek Glass, s. r. o., nemůže dojít újmy.
Z uvedeného vyplývá, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení, které garantuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu, jsou-li jeho normy vykládány ústavně konformně. Je povinností všech obecných soudů vykonávajících trestní jurisdikci, bez ohledu na jejich funkční příslušnost, využít všech vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení jeho dotčených práv. Jeho úvahy však musí být dostatečně transparentní a náležitě odůvodněny. Nejvyšší soud tak má za to, že ačkoliv v právních předpisech není zakotvena možnost zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, současně není vyloučeno, aby k této skutečnosti soudy při svém rozhodování významně přihlížely, zejména za takových okolností, jaké nastaly i v tomto konkrétním případě, které byly shora Nejvyšším soudem konkrétně uvedeny.
S ohledem na předestřenou judikaturu Ústavního soudu tak Nejvyšší soud uzavírá, že nalézací soud, tím, že zastavil trestní stíhání obviněného Ing. J. T., postupoval tak, že byla respektována a chráněna zasažená práva obviněného, a vedle již uvedených důvodů pro zastavení trestního stíhání s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, také dostatečně kompenzoval porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody a úkolem soudů je poskytovat jim ochranu. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci trvat na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti takové ochrany. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), a to teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci, respektive orgány vnitrostátními. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný pod č. 67 ve sv. 36).
S ohledem na shora uvedené závěry tak Nejvyšší soud, neshledal důvody pro zrušení napadených rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 13 To 173/2013, a Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 4 T 42/2013, když by jinak za daných okolností přicházelo v úvahu opětovné vrácení věci státnímu zástupci k dalšímu došetření, tedy do stadia přípravného řízení, neboť by bylo nezbytné provádět další rozsáhlé dokazování, a to zejména doplněním výsledků řízení o zrušení patentů a užitných vzorů, když pouze Německo zaslalo i materiály týkající se údajů o řízení přihlášených patentů D. B. (srov. zejm. č. l. 1387 spisu), kromě toho by dále bylo nezbytné vyřešit předběžnou otázku, jak na ní poukazoval Nejvyšší soud již ve svém původním usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 834/2010, a jak to později požadoval i nejvyšší státní zástupce v zrušovacím usnesení ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 1 NZA 1026/2011, tedy zda v každé jednotlivé zemi, kam byly předmětné pilníky vyváženy, byly naplněny podmínky právního pojmu „vynález“ či „užitný vzor“, a to podle toho o jakou zemi šlo. Takovým postupem by došlo k dalšímu značnému prodloužení trestního řízení a porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to v shora uvedeném smyslu.
Nejvyšší soud již shora poznamenal, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce nedostál své obžalovací roli, neunesl důkazní břemeno (srov. §2 odst. 5 tr. ř.) a podaná obžaloba nesplňuje podmínky, které na ní klade ustanovení §177 písm. d) tr. ř. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani nejvyšší státní zástupce si v podaném dovolání zcela neujasnil projednávanou právní problematiku, když namítal, že zásahem do práva k průmyslovému vzoru není možné rozumět pouze neoprávněné užívání zapsaného vynálezu nebo užitého vzoru v jeho přesné podobě, případně jeho kopírování či velmi věrné napodobení bez odlišných znaků, když takovým zásahem je totiž i použití výrobku velmi podobného a zaměnitelného, kterým s cílem dosažení určitých zájmů na trhu dochází k záměrné dezorientaci odběratelů a spotřebitelů a tím i k poškozování majitele dotčeného průmyslového práva. Je totiž třeba souhlasit s obviněným Ing. J. T., který ve svém vyjádření ze dne 2. 9. 2013 k podanému dovolání Nejvyššího státního zástupce ze dne 19. 8. 2013 uvedl, že v projednávaném případě nejde o zásah do průmyslového vzoru, nýbrž o údajný zásah do práva k vynálezu a k užitnému vzoru. Patent (právní ochrana vynálezu) a užitný vzor chrání technické řešení, na rozdíl od průmyslového vzoru, který chrání vzhled výrobku. K tomu Nejvyšší soud dodává, že obecně se vynálezem rozumí technické vyřešení problému, které je nové, je výsledkem vynálezecké činnosti a je průmyslově využitelné. O výsledek vynálezecké činnosti jde, jestliže pro odborníka vynález nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky (tzv. vynálezecká výše). Vynález je nový, není-li součástí stavu techniky. Zpravidla se vynálezy jako originální technické výsledky tvůrčí lidské činnosti dělí na vynálezy řešící věci (např. stroje, přístroje, nářadí, ale i látky pevné, kapalné a plynné, včetně různých roztoků, směsí a slitin), které se dále dělí na výrobky, zařízení a zapojení, a vynálezy řešící postupy (např. postupy výrobní, jejichž výsledkem je výrobek, postupy pracovní, jako jsou monitorování chodu zařízení, elektrická či jiná měření). Právo na patent má původce vynálezu nebo jeho právní nástupce. Původcem vynálezu je ten, kdo jej vytvořil vlastní tvůrčí prací. Původců jednoho vynálezu může být samozřejmě více, a proto spolupůvodci mají právo na patent v rozsahu, v jakém se podíleli na vytvoření vynálezu. Užitnými vzory se pak obecně chrání technická řešení, která jsou nová, přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná. Technické řešení je nové, není-li součástí stavu techniky, kterým je vše, co bylo zveřejněno přede dnem, od něhož přísluší přihlašovateli užitného vzoru právo přednosti, jež vzniká podáním přihlášky. Technické řešení je průmyslově využitelné, pokud ho lze opakovaně využívat v hospodářské činnosti. Jde o tzv. malé patenty, které jsou v praxi používány u technických řešení, která svojí úrovní nevyhovují přísným podmínkám pro udělení patentu na vynález, ale přesahují svým pojetím rámec pouhé odborné dovednosti, pokud je současně zájem o získání rychlejší a levnější ochrany, anebo došlo k předchozímu uveřejnění technického řešení a není je možno chránit patentem. Jde o nejčastější druh průmyslové ochrany. Právo na ochranu užitným vzorem má původce nebo jeho právní nástupce. Původcem užitného vzoru je ten, kdo jej vytvořil vlastní tvořivou prací.
Nejvyšší soud proto k námitce obviněného Ing. J. T. obsažené v jeho vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce s ohledem na tyto právní závěry zdůrazňuje, že při posuzování porušování práv k vynálezu nebo užitnému vzoru je zcela nerozhodný vzhled výrobků, a zda si výrobky jako takové jsou podobné či zaměnitelné. Podstatné je pouze, zda technické řešení spadá do rozsahu ochrany vymezeného patentovými nároky k vynálezu či nároky na ochranu užitného vzoru a z tohoto hlediska se stížnostní soud zabýval správně zásadními rozdíly z hlediska technologie výroby, v rámci níž jsou patrné zásadní rozdíly ve způsobu tvrzení, v mikrotvrdosti, v pevnosti ohybu i v chemickém složení. Zaměnitelnost či podobnost výrobků jako takových není vůbec zkoumána. Technická řešení chráněného vynálezu či užitného vzoru nemají pro spotřebitele z hlediska jejich případné nejvyšším státním zástupcem tvrzené dezorientace zásadní význam. Spotřebitelé se na trhu orientují zejména pomocí označení výrobků, které je chráněno zejména ochrannými známkami, případně podle jejich vnějšího vzhledu, jenž je chráněn zejména průmyslovými vzory. Z podstaty a povahy vynálezu nebo užitného vzoru vyplývá, že spotřebitelé zpravidla nejsou schopni při výběru výrobku rozlišit, jaké technické řešení výrobek ukrývá, či jakou technologií byl vyroben, a již vůbec nejsou informováni o tom, co je příslušným patentem u vynálezu nebo osvědčením o zapsání užitném vzoru do rejstříku chráněno. Monopol vyplývající z uvedené ochrany vynálezu nebo užitného vzoru má zejména za cíl odměnit vynálezce za inovaci a za vývoj, který do inovace investoval. Na rozdíl od průmyslových vzorů či ochranných známek nemá ochrana vynálezů a užitných vzorů za cíl bránit záměně na trhu z pohledu zákazníka, konzumenta či odběratele, tedy spotřebitele. Poukaz na dezorientaci spotřebitelů je tedy podle názoru Nejvyššího soudu zcela nepřípadný.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce není důvodné, a proto jej podle §265j tr. ř. zamítl. Vzhledem k tomu, že jak obviněný Ing. J. T., tak i nejvyšší státní zástupce, a to i pro případ jiného rozhodnutí než navrhoval, souhlasili s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.