ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1397.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1397/2013-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2014 o dovolání obviněného S. G. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 7 To 191/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 89/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 3 T 89/2011, byl obviněný S. G. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“). Za tento přečin byl obviněný S. G. odsouzen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému povolen podmíněný odklad výkonu trestu a zkušební doba byla stanovena na 3 (tři) roky. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. Z., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, který projednal jako soud odvolací ve veřejném zasedání odvolání obviněného S. G., rozhodl rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 7 To 191/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného S. G. uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že poté, co dne 21. 3. 2009 zemřela M. J. S., jednatelka společnosti RUBIKON Praha, s. r. o., IČ: 261 17 479, se sídlem Praha 4, Zakouřilova 1217, (dále jen „RUBIKON“), následně v rozporu s ustanovením §194 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 obchodního zákoníku a v rozporu se společenskou smlouvou společnosti RUBIKON, dne 19. 11. 2009 jako druhý jednatel společnosti RUBIKON, uzavřel za společnost RUBIKON jako prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej pozemku patřícího společnosti RUBIKON – pozemek č. parc. ...... o velikosti 995 m2, k. ú. N., obec N., okr. P. – v., vše zapsáno na LV č. ...., vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, osobě M. P., za sjednanou kupní cenu 29.000,- Kč, ač věděl, že tržní cena předmětného pozemku je mnohonásobně vyšší, jelikož tento pozemek koupil jako jednatel téže společnosti v roce 2001 za částku 450.000,- Kč, výše uvedeným prodejem pozemku tak porušil povinnost při výkonu funkce jednatele postupovat s péčí řádného hospodáře stanovenou v §194 odst. 5 obchodního zákoníku ve spojení s §135 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť při prodeji předmětného pozemku osobě M. P. záměrně v kupní smlouvě ze dne 19. 11. 2009, kterou jako jednatel společnosti RUBIKON podepsal, uvedl nízkou dohodnutou kupní cenu předmětného pozemku a vyhnul se tak povinnosti stanovené ve společenské smlouvě společnosti RUBIKON, kdy se při prodeji majetku společnosti v tržní hodnotě přesahující částku 50.000,- Kč vyžaduje podpis dvou jednatelů společnosti, a zároveň převedl předmětný pozemek, patřící společnosti RUBIKON, na osobu M. P. za neúměrně nízkou cenu, čímž tímto svým jednáním obviněný S. G. úmyslně snížil majetek společnosti RUBIKON a způsobil jí škodu ve výši 2.371.000,- Kč.
Za tento přečin byl obviněný S. G. odsouzen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání l (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. Z., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 7 To 191/2013, podal obviněný S. G. prostřednictvím obhájce JUDr. Ludvíka Hynka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného bylo zaměřeno do celé výrokové části napadeného rozsudku. V podrobnostech dovolatel uvedl, že nesouhlasí s názorem jak odvolacího soudu (tak i nalézacího soudu), tak i soudu dovolacího, uvedených v dovoláním napadeném rozsudku ze dne 5. 6. 2013 (a rovněž v rozhodnutí dovolacího soudu). Městský soud v Praze neměl jinou možnost než akceptovat názor dovolacího soudu, byť podle názoru dovolatele nesprávného, a rozhodnout v jeho intencích. Je to paradoxní, ale pokud dovolací soud vydá podle názoru dovolatele nesprávné rozhodnutí, nižšímu soudu nezbývá, než vydat také takové rozhodnutí (byť nesprávné). Dovolatel nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že Městský soud v Praze učinil jako odvolací soud zcela nesprávné závěry (ve zrušeném rozsudku Městského soudu v Praze). Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením skutku, jak jej posoudily výše uvedené soudy. Trvá na názoru, že se trestného činu, jehož skutková podstata je popsána v ustanovení §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nedopustil. Zejména trvá na svém stanovisku, s ohledem na okolnosti případu, dostatečně popsané v rozsudcích Městského soud v Praze, že nezpůsobil nikomu škodu, ani společnosti RUBIKON, ani „poškozenému“ P. Z., ani škodu značnou, ani škodu nikoliv malou. V tomto směru dovolatel odkázal na argumentaci podrobně popsanou v rozsudcích Městského soudu v Praze a v odvolání dovolatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 3 T 89/2011.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 7 To 191/2013, včetně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 3 T 89/2011, a soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného S. G. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělila, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 87/2013, byl Nejvyšším soudem vysloven jednoznačný právní názor, že soudy zjištěné jednání obviněného naplňuje zákonné znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. stanoví, že orgán činný v trestním řízení, kterému byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem Nejvyššího soudu. V daném případě tedy přímo ustanovení trestního řádu ukládá vázanost právním názorem Nejvyššího soudu pro soud nižšího stupně, kterému byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí. Ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je tedy oním zákonem, kterým je soud vázán ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy. Jedná se o zákonné provedení ústavního principu soudcovské nezávislosti. Respektování těchto ustanovení není jen otázkou akceptace právního názoru obsaženého v rozhodnutí instančně nadřízeného soudu, ale jde především o otázku prosazení principu zákonnosti v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Pouze při respektování procesních předpisů, mezi které patří i ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., vyjadřující vázanost soudů nižších stupňů právním názorem Nejvyššího soudu, je totiž možno rozhodovací činnost soudu považovat za transparentní, a tedy předvídatelnou, a současně i respektující základní požadavek právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Samozřejmě závěr, že soud, kterému byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem dovolacího soudu, platí jen tehdy, jestliže po případném doplnění dokazování nedojde k takové změně skutkových okolností, pro které právní názor vyslovený dovolacím soudem úplně nebo částečně ztrácí svůj skutkový podklad. V předmětné trestní věci k tomu však nedošlo, a proto bylo správné, pokud Městský soud v Praze vycházel z usnesení Nejvyššího soudu, které kritizuje obviněný. Pokud v téže věci v průběhu trestního řízení, které je z hlediska principu jednotnosti řízení jediným celkem, oproti stavu, z něhož vycházel ve svém dřívějším rozhodnutí příslušný přezkumný orgán, nedojde k žádným změnám v relevantních skutkových či právních okolnostech, nemůže tentýž přezkumný orgán, pokud o téže věci znovu rozhoduje, měnit své předchozí závěry, neboť i on je vázán právním názorem, který v téže věci již vyslovil. Opačný názor by odporoval podstatě a smyslu přezkumného řízení. Závazným právním názorem Nejvyššího soudu v intencích ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud. Proto jsou námitky obviněného v uvedeném ohledu, pokud napadá rozhodnutí dovolacího soudu, nepřípadné.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný S. G. této povinnosti v podaném dovolání dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci vymezeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit. Přesto se však z těchto hledisek nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit ve stručnosti k dovolatelovým námitkám a k postupu odvolacího soudu poté, co mu byla věc vrácena na základě předchozího zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Předně však Nejvyšší soud musí konstatovat, že pokud dovolatel odkazuje na argumentaci odvolacího soudu v jeho předchozích rozsudcích nebo na své námitky uplatněné v jím podaném odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu, kde zejména uváděl, že společnost RUBIKON koupila předmětný pozemek za výlučné peněžní prostředky obviněného, a proto byl v dobré víře, že se jedná o jeho pozemek a neměl tak koho poškodit, a ani tak nebylo možné dovodit jeho úmyslné zavinění (srov. č. l. 253 – 255 spisu), Nejvyšším soudem k této jeho části dovolání nebylo přihlíženo, neboť dovolání, jak již bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.
Jak již bylo opakovaně předesláno, Nejvyšší soud rozhoduje v trestní věci obviněného S. G. podruhé, kdy nejprve rozhodl usnesením ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 87/2013, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 7 To 350/2012, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného S. G. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že zrušeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 7 To 350/2012, byl obviněný S. G. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 1 ZT 201/2011, kterým měl spáchat přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
V odůvodnění svého usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 87/2013, Nejvyšší soud uvedl, že není sporu o tom, že dne 19. 11. 2009 obviněný S. G. jako jednatel společnosti RUBIKON uzavřel za společnost RUBIKON jako prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej pozemku patřícího společnosti RUBIKON – pozemek č. parc. .... o velikosti 995 m², k. ú. N., obec N., okr. P.-v., vše zapsáno na LV č. ...., vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, osobě M. P., za sjednanou kupní cenu 29.000,- Kč, ač věděl, že tržní cena předmětného pozemku je mnohonásobně vyšší, jelikož tento pozemek koupil jako jednatel téže společnosti v roce 2001 za částku 450.000,- Kč (viz č. l. 55 – 60 spisu), výše uvedeným prodejem pozemku tak porušil povinnost při výkonu funkce jednatele postupovat s péčí řádného hospodáře stanovenou v §194 odst. 5 obchodního zákoníku ve spojení s §135 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť při prodeji předmětného pozemku osobě M. P. záměrně v kupní smlouvě ze dne 19. 11. 2009, kterou jako jednatel společnosti RUBIKON podepsal, uvedl nízkou dohodnutou kupní cenu předmětného pozemku. Jak vyplývá ze spisu, podle znaleckého posudku Jaroslava Peška, znalce v oboru ceny a odhady pozemků, činila tržní hodnota prodaného pozemku ke dni 19. 11. 2009 částku 2.400.000,- Kč a ke dni 22. 2. 2011 činila částku 2.600.000,- Kč (srov. č. l. 48 – 49 spisu). Ze sdělení obecního úřadu N. ze dne 21. března 2011 vyplývá, že pozemek č. ....... byl územním plánem obce N., schváleným dne 31. 12. 2002, zahrnut jako plocha obytná (č. l. 51 spisu). Ke dni úmrtí M. S., tj. ke dni 21. 3. 2009, byla společnost RUBIKON Praha, s. r. o., oceněna na -123.676,- Kč (srov. znalecký posudek Mgr. Jany Řehákové, znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, na č. l. 89 spisu). Ing. Miloslava Výborná, znalkyně z oboru ekonomie, stanovila cenu pro smluvní převod nemovitosti ke dni 20. 11. 2009 na 703.580,- Kč (srov. č. l. 114 spisu). Jak vyplynulo z výpovědi JUDr. J. M., hodnota obchodního podílu ke dni úmrtí zůstavitelky byla záporná, byl tam započítán i sporný pozemek, kdy i s pozemkem byla hodnota obchodního podílu zůstavitelky záporná. Pozemek nebyl zůstavitelky, ale společnosti, takže se do dědického řízení vůbec nezapočítává, není předmětem dědictví, protože souvisí s obchodním podílem (srov. str. 210 – 211 spisu).
Po zvážení těchto rozhodných skutkových okolností a souvisejících právních otázek Nejvyšší soud dovodil, že obviněný zvolil právní řešení, jímž obešel zákony České republiky, které mu v roce 2001 bránily, aby se stal vlastníkem pozemku náležejícího do zemědělského půdního fondu. Musel tedy počítat s tím, že pokud předmětný pozemek bude v majetku obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem, bude muset respektovat zákonná omezení pro nakládání s majetkem společnosti. Podle výpisu z obchodního rejstříku měla společnost v rozhodné době dva jednatele, a to S. G. a M. J. S., přičemž oba jednatelé měli povinnost jednat a podepisovat za společnost společně, při prodeji všeho majetku společnosti nebo jeho podstatné části, přičemž za podstatnou část majetku byla považována jakákoli věc, právo či jiná majetková hodnota, kde tržní hodnota v dané době v jedné transakci přesahuje 50.000,- Kč, při pořizování investičního majetku v celkové nabývací ceně přesahující 50.000,- Kč a při nabýváni podílu a jiných majetkových účastí na jiných právnických osobách, jestliže cena takového podílu či účasti přesahuje 50.000,- Kč, což vyplývá ze společenské smlouvy společnosti RUBIKON. V ostatních případech jedná a podepisuje každý z jednatelů samostatně (srov. č. l. 92 spisu). Jestliže M. J. S. jako jednatelka společnosti zemřela, společnost měla postupovat v souladu s ustanoveními §194 odst. 2 ve spojení s §135 odst. 2 obchodního zákoníku, která zakládají povinnost společnosti zvolit do tří měsíců nového jednatele. Kromě toho sama kupující, svědkyně M. P., u hlavního líčení uvedla, že prodávajícímu obviněnému G., zatím kupní cenu nezaplatila, shání peníze (srov. č. l. 182 spisu). Z toho vyplývá, že obviněný převedl majetek obchodní společnosti RUBIKON, jejímž byl jednatelem na svoji přítelkyni M. P. v podstatě bezúplatně, neboť ta nikdy podhodnocenou kupní cenu nezaplatila. Obviněný se navíc netajil tím, že jeho úmyslem bylo získat předmětný pozemek do svého vlastnictví. Obviněný S. G. tak svým postupem obešel ustanovení §66 odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti, nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu, nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost podle předmětného ustanovení plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. Následně Nejvyšší soud uvedl, že ve prospěch obviněného S. G. nelze v posuzované věci přičíst ani skutečnost, že společnosti RUBIKON zapůjčil na nákup předmětného pozemku v roce 2001 finanční prostředky, poněvadž tím této společnosti vznikl závazek půjčku vrátit. Převodem předmětného pozemku, který byl ve vlastnictví uvedené společnosti, na třetí osobu M. P., ani v souvislosti s ním, totiž nedošlo ke zmenšení závazku společnosti vůči obviněnému S. G. z titulu uvedené půjčky. Pohledávka S. G. za společností RUBIKON, tak zůstala nezměněna, avšak společnost uvedeným převodem pozemku za nepřiměřeně nízkou cenu přišla o podstatnou část svého majetku.
V závěru svého rozhodnutí Nejvyšší soud Městskému soudu v Praze uložil, aby znovu posoudil otázku úmyslného zavinění obviněného S. G. ve vztahu k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kromě toho se měl také vypořádat s tím, že v posuzovaném případě došlo k přechodu obchodního podílu na dědice, neboť společenská smlouva dědění obchodního podílu nevyloučila (srov. i výsledky již skončeného dědického řízení – č. l. 172 až 174 a 260 spisu), přičemž snížením majetku obchodní společnosti RUBIKON, a to v důsledku převodu předmětného pozemku nedošlo ke snížení výše vypořádacího podílu, na který měli dědicové nárok v dědictví po zemřelé M. J. S., neboť pro výpočet vypořádacího podílu k okamžiku nabytí dědictví je určující majetek společnosti ke dni smrti zůstavitelky (srov. §460 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že M. J. S. zemřela podle zjištění odvolacího soudu dne 21. 3. 2009 a k předmětnému prodeji pozemku došlo až 19. 11. 2009, bylo odvolacímu soudu uloženo, aby tuto skutečnost promítnul i do vymezení skutku, jak ho učinil nalézací soud ve svém rozsudku ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 3 T 89/2011.
Konečně také Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí připomněl, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Ustanovení §265s se uplatní za situace, když poté, co Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou nižších stupňů z podnětu důvodně podaného dovolání, popřípadě i řízení předcházející zrušeným rozhodnutím (§265k tr. ř.), a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí (§265 l tr. ř.), je třeba ve věci konat další řízení a opětovně rozhodnout. Právním názorem, jímž je tento orgán vázán, se rozumí stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho kasačním rozhodnutí k otázkám výkladu a aplikace norem hmotného a procesního práva. Může jít o právní názor k užití trestního zákoníku, trestního řádu, případně jiného zákona či jiného právního předpisu v trestněprávní oblasti, např. zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, apod., ale i právní názor k výkladu a užití mimotrestních norem, a to i nižší právní síly, např. občanského zákoníku v souvislosti s rozhodováním o nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Právní názor vychází vždy z určitého skutkového zjištění, a proto jestliže v novém řízení ztratil vyslovený právní názor svůj skutkový základ (ať již faktický, nebo předpokládaný), na němž byl založen, není jím orgán, kterému věc byla přikázána, již nadále vázán. Právním názorem je vázán nejen orgán, jemuž byla věc ve výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu přikázána, ale za předpokladu nezměněného skutkového stavu věci i všechny ostatní orgány, které se podílejí v dalších stadiích řízení na rozhodování ve věci. Právní názor je třeba odlišovat od pokynů ke způsobu hodnocení důkazů, kterými orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán není. Povinnost provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, se vztahuje jen na úkony podle trestního řádu (arg. „… procesní …“), nikoli na úkony jiné povahy. Procesními úkony jsou např. provedení výslechu obviněného, svědků nebo znalců. Orgán, jemuž byla věc přikázána, je však povinen provést i další procesní úkony, jejichž provedení se ukáže nutným k odstranění vad dřívějších rozhodnutí soudů nižších stupňů nebo řízení jim předcházejícího, jak je zjistil Nejvyšší soud v řízení o dovolání a specifikoval ve svém kasačním rozhodnutí.
Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že odvolací soud v rámci nového veřejného zasedání postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. předložil k nahlédnutí úmrtní list na č. l. 63 – 64 a dále výpis z obchodního rejstříku na č. l. 258 – 260, zejména na č. l. 260 spisu (srov. č. l. 324 spisu). Následně se Nejvyšší soud zabýval odůvodněním rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 7 To 191/2013, přičemž dospěl k závěru, že odvolací soud v souladu s ustanovením 265s odst. 1 tr. ř. provedl úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a v souladu s právním názorem, který ve svém zrušovacím usnesení uvedl Nejvyšší soud, odvolací soud uvedl, že jednou ze zásadních okolností, která má prokazovat, že se obviněný dopustil jednání vykazujícího znaky výše souzeného přečinu, je skutečnost, že obviněný jako jednatel společnosti při prodeji úmyslně stanovil cenu pozemku na částku nižší 50.000,- Kč, a to z toho důvodu, aby se vyhnul podmínce stanovící možnost jednoho jednatele nakládat s majetkem maximálně do hodnoty 50.000,- Kč. V tomto směruje nutno vycházet z toho, že ke dni 21. 3. 2009 došlo k úmrtí druhé jednatelky a společnice S. Jak vyplývá z úmrtního listu, jednatelka a společnice S. zemřela dne ....... Tato skutečnost je rovněž patrná z výpisu z Obchodního rejstříku, jímž byl proveden důkaz ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Z tohoto výpisu je zřejmé, že dnem zániku funkce jednatele v případě jednatelky S. je 21. 3. 2009. Okolnost, že tato skutečnost byla do Obchodního rejstříku zapsána až dne 1. 2. 2012 na faktickém okamžiku zániku funkce jednatele nic nemění, tato skutečnost má význam toliko ve vztahu k třetím osobám (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obviněný S. G. byl srozuměn s ustanovením společenské smlouvy, podle něhož jednatelé měli povinnost jednat a podepisovat za společnost společně, při prodeji všeho majetku společnosti nebo jeho podstatné části, přičemž za podstatnou část majetku byla považována jakákoli věc, právo či jiná majetková hodnota, kde tržní hodnota v dané době v jedné transakci přesahuje 50.000,- Kč, při pořizování investičního majetku v celkové nabývací ceně přesahující 50.000,- Kč a při nabývání podílu a jiných majetkových účastí na jiných právnických osobách, jestliže cena takového podílu či účasti přesahuje 50.000,- Kč, což vyplývá ze společenské smlouvy společnosti RUBIKON. V ostatních případech jedná a podepisuje každý z jednatelů. Vzhledem k úmrtí jednoho z jednatelů bylo dále povinností postupovat podle ustanovení §194 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 obchodního zákoníku, přičemž v tomto směruje nutno konstatovat, že i v tomto případě si této povinnosti obviněný musel být a také byl vědom jako jednatel společnosti. Zákonem stanovená lhůta uplynula ještě před uzavřením předmětné kupní smlouvy uzavřené s M. P. Jak bylo zdůrazněno i Nejvyšším soudem, obviněný se dokonce vyjádřil v tom smyslu, že účelem celé transakce od počátku, tedy od nákupu pozemku společností RUBIKON, bylo jediné, aby jako cizinec, který nebyl oprávněn nabývat v České republice zemědělskou půdu, docílil získání tohoto pozemku. Obviněný jednoznačně minimálně obcházel zákony České republiky. Kupní cena pozemku nebyla ani uhrazena. Subjektivní stránka uvedené trestného činu (přečinu) tak byla jednoznačně naplněna (srov. str. 11 – 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí rovněž konstatoval, že v posuzovaném případě došlo k přechodu obchodního podílu na dědice. Snížením majetku obchodní společnosti RUBIKON v důsledku převodu předmětného pozemku nedošlo ke snížení výše vypořádacího podílu, na který měli dědicové nárok v dědictví po zemřelé S., neboť podle §460 občanského zákoníku pro výpočet vypořádacího podílu k okamžiku nabytí dědictví je určující majetek společnosti ke dni smrti zůstavitelky. Vzhledem k tomu, že jmenovaná zemřela dne 21. 3. 2009 a k předmětnému prodeji pozemku došlo až 19. 11. 2009, je podle dovolacího soudu tudíž třeba tuto skutečnost promítnout i do vymezení skutku, jak ho učinil nalézací soud ve svém rozsudku ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 3 T 89/2011. S ohledem na výše uvedené skutečnosti odvolací soud na podkladě podaného odvolání a v souladu s pokyny a v souladu s právním názorem dovolacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. (po zopakování důkazů – předložením úmrtního listu jednatelky S. a výpisem z obchodního rejstříku týkajícím se společnosti RUBIKON) sám znovu rozhodl, přičemž, jak bylo naznačeno dovolacím soudem, upřesnil popis skutku tak, jak vyplývá z provedeného dokazování, a tudíž jeho znění doplnil vymezením skutku z hlediska časového a v návaznosti na datum úmrtí jednatelky S., a to v tom směru, že v něm nově uvedl, že se obviněný dopustil tohoto jednání „poté, co dne 21. 3. 2009 zemřela M. J. S., jednatelka společnosti RUBIKON“ …, a že tak jednal „následně v rozporu s ustanovením §194 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 obchodního zákoníku a v rozporu se společenskou smlouvou společnosti RUBIKON“. Současně bylo třeba v souladu s argumentací dovolacího soudu upravit popis skutku i v tom smyslu, že v důsledku převodu předmětného pozemku nedošlo ke snížení výše vypořádacího podílu, na který měli dědicové nárok v dědictví po zemřelé S., neboť podle §460 občanského zákoníku pro výpočet vypořádacího podílu k okamžiku nabytí dědictví je určující majetek společnosti ke dni smrti zůstavitelky, přičemž jmenovaná zemřela dne 21. 3. 2009 a k prodeji pozemku došlo až 19. 11. 2009 (srov. str. 12 – 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Z postupu odvolacího soudu tak v žádném případě nelze dovodit naplnění dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně tak ani žádného jiného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1, 2 tr. ř. Závěrem je třeba uvést, že Nejvyšší soud se s ohledem na obsah přezkoumaného spisového materiálu zásadně ztotožňuje se závěry soudů obou nižších stupňů, přičemž dále podotýká, že skutková zjištění provedená nalézacím soudem a přezkoumané odvolacím soudem jsou správná, netrpí žádnými vnitřními rozpory a jsou logicky odůvodněná. Nalézací soud a v návaznosti na něj i odvolací soud se podrobně zabývaly všemi skutečnostmi a okolnostmi případu, jak na ně poukázal dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Ze strany Nejvyššího soudu potom nebyl ze shora uvedených důvodů zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo v rozhodnutí nalézacího soudu. Pokud obviněný v dovolání dále namítal, že je paradoxní situace, v rámci níž dovolací soud vydá podle názoru dovolatele nesprávné rozhodnutí, neboť nižšímu soudu pak nezbývá, než vydat také takové rozhodnutí (byť nesprávné); dovolatel nesouhlasí s právním posouzením skutku, jak jej posoudily výše uvedené soudy. Trvá na názoru, že se trestného činu, jehož skutková podstata je popsána v ustanovení §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nedopustil, zvláště když nesouhlasí ani s názorem dovolacího soudu, že Městský soud v Praze učinil jako odvolací soud zcela nesprávné závěry (ve zrušeném rozsudku Městského soudu v Praze). K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. stanoví, že orgán činný v trestním řízení, kterému byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, byť s ním obviněný v podaném dovolání nesouhlasí. Nelze proto v dodržení tohoto ustanovení po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu spatřovat paradoxní situaci, neboť s takovou situací, která je důsledkem rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání, které má z hlediska judikatury i sjednocovací charakter, zákon přímo počítá. Proto je třeba souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného, že pouze při respektování procesních předpisů, mezi které patří i ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., vyjadřující vázanost soudů nižších stupňů právním názorem Nejvyššího soudu, je totiž možno rozhodovací činnost soudu považovat za transparentní, a tedy předvídatelnou, a současně i respektující základní požadavek právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Důležité je také v této souvislosti zdůraznit, že závěr, že soud, kterému byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem dovolacího soudu, platí jen tehdy, jestliže po případném doplnění dokazování nedojde k takové změně skutkových okolností, pro které právní názor vyslovený dovolacím soudem úplně nebo částečně ztrácí svůj skutkový podklad. V předmětné trestní věci k tomu však nedošlo, a proto bylo správné, pokud Městský soud v Praze vycházel z usnesení Nejvyššího soudu, se kterým v podaném dovolání obviněný nesouhlasí, ale kterým byl odvolací soud ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán. Proto jsou námitky obviněného v uvedeném ohledu, pokud napadá rozhodnutí dovolacího soudu, nepřípadné, neboť takový postup, který je v souladu s citovanými ustanoveními trestního řádu nelze považovat za „paradoxní“, ale naopak za postup v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 7 To 191/2013, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 3 T 89/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího na podkladě odvolání obviněného a závěrů, které vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 87/2013, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného S. G. uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení, jakož i předchozími závěry Nejvyššího soudu, a své rozhodnutí také dostatečně odůvodnil.
Ze všech shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného S. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť skutkové a právní závěry obou soudů nižších stupňů shledal správnými. Současně neshledal ani extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.