ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1435.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1435/2013-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2014 o dovolání obviněného B. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 4 To 62/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 21/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 29 T 21/2011, byl obviněný B. Š. uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že v době od 1. 9. 2009 do 31. 1. 2010 v M., okres Š., jako jednatel společnosti BESTOSA, s. r. o., se sídlem Uničov, Masarykovo nám. č. 33 (dále jen „BESTOSA“) postupně, opakovaně, v desítkách případů, odebral od společností PILOUS, spol. s r. o., se sídlem Praha 1 – Nové město, Biskupský dvůr 2095/8 (dále jen „PILOUS“), řezivo a další materiál v celkové kupní ceně ve výši nejméně 15.637.542,54 Kč, kterou byl povinen postupně platit v termínech splatnosti uvedených na vystavených fakturách, naposledy do 30. 3. 2010, zboží, které mu bylo dodáno, obratem prodal společnosti ADAM – DC, s. r. o., se sídlem v Brně, Máchova č. 1301/2 (dále jen „ADAM – DC“), a ačkoli věděl, že utržené peníze, které z prodeje získal, jsou reálně jediným zdrojem, ze kterého může provést úhradu stanovené kupní ceny společnosti PILOUS, je z části použil na vlastní potřebu, respektive potřebu společnosti BESTOSA, když částkou ve výši nejméně 850.000,- Kč zaplatil odměnu obchodnímu zástupci společnosti PILOUS J. M., který mu slíbil, že zajistí prodloužení lhůty splatnosti, ve které měl uhradit dodané zboží, a částku ve výši nejméně 2.000.000,- Kč prohrál v hazardních hrách a částku ve výši nejméně 620.000,- Kč použil na nákup firemního automobilu a částečně je použil na půjčku, kterou na základě smlouvy ze dne 2. 8. 2010 ve výši 10.000.000,- Kč poskytl své další obchodní společnosti, ve které působil, ADONIS MORAVIA, s. r. o., se sídlem Mladá Boleslav, Táborská č. 922 (dále jen „ADONIS MORAVIA“), – půjčku přitom poskytl na zajištění obchodu s ropnými produkty, který měl generovat zisky potřebné i pro řádné zaplacení faktur vystavených společností PILOUS za dodané zboží, tento obchod ale nikdy nebyl realizován, půjčené peněžní prostředky z převážné většiny, ve výši 8.732.000,- Kč, byly použity na úhradu daňového subjektu ADONIS MORAVIA ve prospěch depozitního účtu Celního úřadu v Mladé Boleslavi a následně dne 16. 12. 2010 byly převedeny správcem daně na úhradu splatné daňové povinnosti na spotřební dani z minerálních olejů za zdaňovací období říjen 2010 a půjčka společnosti BESTOSA nikdy vrácena nebyla; v důsledku popsaných dispozic s utrženými penězi společnosti PILOUS ve stanovených lhůtách, ani nikdy později, nezaplatil část kupní ceny dodaného zboží a způsobil jí tak škodu v celkové výši nejméně 13.470.000,- Kč, přičemž s ohledem na skutečnosti, že obchodní podíl ve společnosti ADONIS MORAVIA zakoupil na základě informací, které mu poskytl člověk, kterého znal jen zběžně, půjčku jménem společnosti BESTOSA poskytl, aniž znal bližší podrobnosti obchodu, na který měla být použita, vrácení půjčených peněz si ve smlouvě o půjčce, ani jiným způsobem, nijak nepojistil, nejméně musel být srozuměn s tím, že společnosti PILOUS nebude schopen konkretizovaný dluh uhradit.
Za tento zločin byl odsouzen podle §222 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v trvání 5 (pěti) roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozenému, společnosti Jacob Forwarding, s. r. o., se sídlem Losina 299, IČ 26414708, zaplatit náhradu škody ve výši 13.470.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Jacob Forwarding, s. r. o., se sídlem Losina 299, IČ 26414708, se zbytkem uplatněného nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost PILOUS, spol. s r. o., se sídlem Praha 1 – Nové město, Biskupský dvůr 2095/8, IČ 47535709, s uplatněným nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného B. Š., rozhodl usnesením ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 4 To 62/2013, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 4 To 62/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 29 T 21/2011, podal obviněný B. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. Františka Stratila dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. V podrobnostech dovolatel uvedl, že ve vztahu k ustanovení §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze za zcizení majetku považovat pouze takové jednání pachatele, kterým dojde ke ztrátě dispozičního oprávnění k danému majetku. Nejedná se o případ, kdy pouze formálně z hlediska striktně právního dojde ke změně složení majetku či převodu majetku na jiný subjekt, jehož jednání je ovšem plně a výhradně v moci převodce. Tím, že obviněný převedl peněžní prostředky ve výši 10.000.000 Kč ze společnosti BESTOSA na společnost ADONIS MORAVIA (formou půjčky) nedošlo jakkoliv ke ztrátě dispozičního oprávnění k daným peněžním prostředkům ze strany obviněného. Obviněný byl jediným společníkem a taktéž jediným jednatelem společnosti ADONIS MORAVIA, tudíž jednání dané společnosti bylo plně a výhradně v moci obviněného. Nic nemohlo objektivně zabránit tomu, aby obviněný dané peněžní prostředky převedl zpět na společnost BESTOSA. Toto jednání lze přirovnat k „přemístění věci z jedné kapsy do druhé“. V rámci společnosti ADONIS MORAVIA obviněný s peněžními prostředky ve výši 10.000.000,- Kč hospodařil s péčí řádného hospodáře, tedy nikterak k možné újmě jeho věřitele. Obviněný peněžní prostředky ve výši 8.732.000,- Kč složil na Celní úřad v Mladé Boleslavi jako zajištění daně pro oprávněného příjemce, a to s vědomím, že bez realizace zdanitelného plnění může kdykoliv tyto peněžní prostředky zpětně převést na společnost ADONIS MORAVIA, resp. na společnost BESTOSA. Toto jednání obviněný učinil s vědomím, že peněžní prostředky mohou být „spotřebovány“ pouze pokud by obviněný realizoval zdanitelné plnění. Obviněný naopak před realizací jakéhokoliv zdanitelného plnění dne 15. 10. 2010 nejen požádal Celní úřad v Mladé Boleslavi o vrácení peněžních prostředků ve výši 8.732.000,- Kč, ale i o zrušení povolení k obchodování s pohonnými hmotami, a to s vědomím, že musí splnit svůj závazek vůči věřiteli (společnosti PILOUS). Bez jeho vědomí a zejména neoprávněně neznámá třetí osoba přihlásila jí realizované zdanitelné plnění na společnost ADONIS MORAVIA, čímž v rozporu se zákonem danou společnost poškodila. Takto uvedené jednání třetí osoby lze podle názoru obviněného charakterizovat jako jednání naplňující znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Ke ztrátě dispozičního oprávnění obviněného k peněžním prostředkům ve výši 8.732.000,- Kč došlo pouze z důvodu jednání třetí osoby naplňující znaky trestného činu. Tuto skutečnost, i když byla namítána již před soudem prvního stupně soud prvního ani druhého stupně jakkoliv nereflektoval. Soud prvního ani druhého stupně v této souvislosti nevedl náležitě dokazování a tudíž ani nebyly vytvořeny předpoklady pro to, aby bylo ohledně částky 8.732.000,- Kč ve věci samé rozhodnuto. Obviněný rozporuje, že by svým jednáním společnosti PILOUS, jakožto svému věřiteli, způsobil škodu nejméně ve výši 13.470.000,- Kč. Z výše uvedeného vyplývá, že peněžní prostředky ve výši 8.732.000,- Kč nelze charakterizovat jako majetek, ohledně kterého by došlo k úmyslnému zmaření uspokojení věřitele. Obviněný způsobil zmaření uspokojení věřitele pouze v částce 4.738.000,- Kč (poníženo o 8.732.000,- Kč). Jednání obviněného tedy naplňuje znaky přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 29 T 21/2011, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 4 To 62/2013, a věc přikázal k novému projednání soudu prvního stupně.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného B. Š. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že z textu mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že veškeré dovolací námitky obviněného jsou co do základu pouhým opakováním jeho obhajoby z řízení před nalézacím a zejména před odvolacím soudem. Dovolání je přitom podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněné, pokud dovolatel sice uplatňuje námitky věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu, ale jde o námitky, se kterými se již soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, zejména pokud jsou v dovolání opakovány argumenty použité již v původním řízení a v řádném opravném prostředku, které dostatečně posoudil již soud v řádném opravném řízení. Je třeba konstatovat, že pod obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, že jeho trestné jednání mělo být posouzeno pouze jako přečin poškozování věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť zavinění obviněného konstatované soudy obou stupňů nebylo možno vztáhnout k celému následku, tedy ke škodě ve výši nejméně 13.470.000,- Kč. Obviněný tvrdí, že v žádném ohledu nemohl počítat s tím, že o částku ve výši 8.732.000,- Kč, kterou složil, jako jednatel obchodní společnosti ADONIS MORAVIA, ve prospěch Celního úřadu v Mladé Boleslavi v souvislosti s jiným obchodem přijde, neboť sám na účet společnosti ADONIS MORAVIA žádný obchod neuskutečnil, takže počítal s tím, že složenou daňovou jistotu bude moci použít na úhradu daňového dluhu. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že soudy obou stupňů zavinění obviněného vzhledem ke kvalifikované skutkové podstatě dané výší způsobené škody definovaly jako úmysl nepřímý. Je zcela evidentní, že obviněný byl jako jednatel společnosti BESTOSA v závazkovém vztahu se společností PILOUS, od které odebíral řezivo a další materiál, které přeprodával společnosti ADAM – DC. Přestože na přelomu let 2009/2010 odebral od společnosti PILOUS materiál v ceně nejméně 15.637.542,54 Kč, který realizoval prodejem společnosti ADAM – DC, měl finanční prostředky za nákup materiálu uhradit společnosti BESTOSA, a to zvláště v situaci, kdy nákup a prodej řeziva byl jedinou náplní obchodní činnosti společnosti BESTOSA. Jestliže obviněný naložil s předmětnými finančními prostředky odlišně, ať již je použil ve formě úplatku či je prohrál v hazardních hrách, koupil za ně automobil nebo je poskytl jako půjčku jiné obchodní společnosti, byť byl jejím společníkem a jednatelem, muselo mu být zřejmé, že ohrožuje možnost, aby obchodní společnost PILOUS dostála svému závazku k úhradě kupní ceny za odebraný materiál. Jestliže předmětné finanční prostředky byly z převážné většiny, a to ve výši 8.732.000 Kč použity na úhradu daňového subjektu ADONIS MORAVIA ve prospěch depozitního účtu celního úřadu v Mladé Boleslavi, kdy obviněný předpokládal realizaci velmi výhodného obchodu s takovým výnosem, že se mu podaří uhradit i závazek vůči společnosti PILOUS, nelze jeho jednání hodnotit jako únosné podnikatelské riziko, neboť společnost PILOUS o žádném takovém počínání obviněného nebyla zpravena. Obviněný mohl počítat s tím, že se předmětný obchod s naftou nezdaří, což jednoznačně vyplývá z okolností případu, neboť celý obchodní případ s naftou byl realizován způsobem, který nelze označit za transparentní. Obviněný neměl žádné zkušenosti s obchodováním s ropnými produkty a bez jakéhokoliv prověření informací spoléhal na údaje, které mu byly sděleny třetí osobou, kterou sám důkladně neznal. Odvolací soud případně poznamenal, že účelem převodu předmětné částky byl pochybný obchod s naftou, který skončil daňovým dluhem ve výši 85.000.000,- Kč. I půjčkou ve výši 10.000.000,- Kč poskytnutou společností ADONIS MORAVIA tedy obviněný zmenšil majetek společnosti BESTOSA a tím zmařil uspokojení věřitele posledně jmenované společnosti.
Právní posouzení skutku je tudíž správné a soudy nepochybily, pokud do obviněným celkově způsobené škody zahrnuly i částku ve výši 8.732.000,- Kč, která byla, byť bez vědomí obviněného, převedena správcem daně na úhradu splatné daňové povinnosti na spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období říjen 2010. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný B. Š. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nakolik bylo prokázáno, že společnost BESTOSA za odběry dřevní hmoty v období ve výrokové částí rozsudku zůstala být společnosti PILOUS dlužna částku v celkové výši nejméně 15.637.542,54 Kč, je nalézací soud toho názoru, že tuto částku nelze automaticky ztotožňovat s výší škody způsobenou zločinem poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, kterým obviněný byl uznán vinným. To souvisí s tím, že tohoto zločinu se pachatel nedopustí prostým neuhrazením dlužné částky věřiteli, ale výlučně mechanismy, které jsou taxativně vymezeny v §222 odst. 1 tr. zákoníku. V případě části majetku společnosti BESTOSA nebylo s jistotou zjištěno, jak byla použita. Potom samozřejmě nebylo možno dovodit, že by B. Š. ve vztahu k této části majetku prováděl dispozice, které by mohly zakládat jeho trestní odpovědnost ve smyslu §222 tr. zákoníku. Souhrnem těch aktivit, které podle nalézacího soudu lze podřadit pod způsoby, kterými lze v trestní poloze poškodit věřitele, bylo zjištěno, že B. Š. společnosti PILOUS způsobil škodu v celkové výši nejméně 13.470.000,- Kč. Svým jednáním tedy způsobil škodu velkého rozsahu, kterou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí částka dosahující výše nejméně 5.000.000,- Kč (srov. str. 29 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Zavinění obviněného, a to ve vztahu k základní i kvalifikované skutkové podstatě nalézací soud dovodil nejméně ve formě úmyslu nepřímého tak, jak to má na mysli §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Z doznání obviněného, ale i z ostatních provedených důkazů vyplývá, že společnost BESTOSA nedisponovala jiným majetkem než tím, který získala z realizovaných obchodů s dřevní hmotou. Pokud obviněný utržené peníze použil způsobem, který je popsán ve výrokové části rozhodnutí a svou způsobilost poškozenému zaplatit existující dluh spojil se ziskem, který měly vyprodukovat obchody realizované ve společnosti ADONIS MORAVIA, potom je evidentní, že B. Š. minimálně musel být srozuměn s tím, že dlužnou částku společnosti PILOUS nebude schopen nikdy zaplatit. Svůj podnikatelský záměr totiž postavil na úspěšném provedení transakcí, které vykazují vyšší, než obecně přijatelné riziko, o kterých v zásadě neznal žádné podrobnosti, svou investici do tohoto obchodu si navíc žádným způsobem nepojistil. Evidentně spoléhal na zdárné uskutečnění nejisté události někdy v budoucnosti. I to je však pro vyslovení závěru o konkretizované formě zavinění dostačující (srov. str. 29 – 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud uvedl, že co se týče obviněným zpochybňované částky 8.732.000 Kč, pak i v případě této částky správně dovodil soud prvního stupně, že tuto je nezbytné zahrnout do způsobené škody. V souvislosti s touto částkou předložil obviněný u veřejného zasedání Rozhodnutí Celního ředitelství Praha o odejmutí povolení pro oprávněného příjemce pro opakované přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně ze dne 16. 11. 2010. Toto rozhodnutí bylo provedeno u veřejného zasedání k důkazu a vyplynulo z něj mimo jiné, že společnost ADONIS MORAVIA měla provést obchody s minerálním olejem dodávaným od 21. 10. 2010 do 12. 11. 2010, v důsledku čehož jí vznikla daňová povinnost ve výši 85.111.504,- Kč. K tomuto důkazu obviněný zdůraznil, že již dne 15. 10. 2010, tedy ještě před prvním odběrem minerálního oleje, požádal o zrušení povolení obchodování s pohonnými hmotami a vrácení složené celní jistiny ve výši 8.732.000,- Kč, jak vyplývá z č. l. 2637. Odvolací soud ovšem nepřisvědčil námitkám obviněného, že o tuto částku nepřišel svou vinou, neboť sám neprovedl jakékoli zdanitelné plnění. Podstatné totiž je, že obviněný v době, kdy zamýšlel provést obchody s naftou, vlastnil společnost BESTOSA, nic tedy nebránilo tomu, aby příslušné povolení vyřídil na tuto společnost a obchod zrealizoval na její účet. Samozřejmě, pokud by tato společnost měla dostatek vlastních finančních zdrojů a nikoli za situace, jaká je projednávaná nyní, kdy jediné finanční prostředky, které tato společnost měla, byly ty, které byly určené na úhradu faktur za odebrané řezivo a další materiál od firmy PILOUS. Místo toho za celkem neprůhledných okolností a kooperace ne zcela důvěryhodných osob zakoupil další obchodní společnost ADONIS MORAVIA, a to bez jakýchkoli bližších a důkladně prověřených informací. Následně na přípravě vlastního obchodu s naftou se přímo aktivně osobně nepodílel, ale opět veškeré záležitosti okolo toho, jak sám přiznal z důvodu vlastní neznalosti takovýchto obchodů, kterým nerozuměl, svěřil další osobě (svědkovi M. P.), o které měl pouze ty informace, že se pohybuje v luxusních automobilech a údajně se o něm vědělo, že má dostatek finančních prostředků. Přesto se obviněný ani nepozastavil nad tím, že tato osoba údajně neměla peníze jen momentálně, a proto bylo nutné, aby právě obviněný složil již zmiňovanou celní jistinu ve výši 8.732.000,- Kč. Žádným způsobem fakticky ani formálně si obviněný průběh tohoto obchodu a jeho vyřizování nezajistil a pouze spoléhal na to, že zmíněný svědek vše zařídí. Bez jakéhokoli právního a faktického zajištění formou půjčky převedl 10 mil. Kč ze společnosti BESTOSA na společnost ADONIS MORAVIA, byť tyto společnosti byly osobou obviněného personálně propojeny, ale jednalo se o dva zcela rozdílné podnikatelské subjekty, tudíž již tímto převodem došlo ke zcizení finančních prostředků z majetku společnosti BESTOSA a zmaření uspokojení věřitele, společnosti PILOUS. Navíc účelem tohoto převodu byl vcelku pochybný obchod s naftou, což jak se nakonec ukázalo, skončilo daňovým dluhem cca 85 mil. Kč. Přitom je v naší společnosti obecně známé každému občanovi, že v případě obchodování s naftou dochází v řadě případů k výrazným daňovým únikům, a tudíž každý poctivý obchodník s touto komoditou musí dbát zvýšené pozornosti a nadstandardním způsobem se takovýmto obchodům věnovat, aby tyto probíhaly zcela řádně a legálně. Obviněný přitom spoléhal na zcela nejisté okolnosti a na svědka P., jehož spolehlivost a důvěryhodnost neměl obviněný vůbec nijak ověřenou, že bude legálně zrealizován obchod s naftou, u kterého mělo dojít k 100 % zhodnocení vložených investic, což již samo o osobě je také značně nevěrohodné. Takovýto přístup obviněného k realizaci vlastního obchodu s naftou je z pohledu trestního a naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu podřaditelný pod tzv. nepravou lhostejnost a srozumění s tím, že nebude schopen půjčené finanční prostředky řádně vrátit společnosti BESTOSA, a tím tedy dojde ke zmaření možnosti uspokojení pohledávky společnosti PILOUS. Z tohoto pohledu tedy není vůbec rozhodné, že podstatná část zmiňované půjčky byla složena jako jistina na účet celního úřadu, když tato sloužila v podstatě jako prostředek k tomu, aby vůbec mohlo dojít k realizaci již zmiňovaného nejistého obchodu s naftou. Zcela správně tedy uzavřel soud prvního stupně, že i půjčkou ve výši 10 mil. Kč poskytnutou společnosti ADONIS MORAVIA obviněný zmenšil majetek společnosti BESTOSA, a tím zmařil uspokojení věřitele posledně jmenované společnosti (srov. str. 6 – 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud plně souhlasí se závěry odvolacího soudu a dodává, že trestného činu poškození věřitele podle ustanovení §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Pachatel jako dlužník zcela zmaří uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že jednáním vůči svému majetku některou z forem podle §222 odst. 1 tr. zákoníku způsobí stav, v jehož důsledku věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojení pohledávky věřitele je částečně zmařeno, jestliže dlužník takovým jednáním jen omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl, kdyby zde nebylo mařícího jednání pachatele. Trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán, jestliže uspokojení pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v §222 odst. 1 tr. zákoníku již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Způsoby, jimiž se pachatel jako dlužník zbavuje majetku nebo ho zatěžuje na úkor uspokojení pohledávky věřitele, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem podle §222 odst. 1 tr. zákoníku se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, publikované pod č. 1158 Souboru tr. rozhodnutí NS). Zcizení majetku spočívá v tom, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu. Jde tedy o úkon (nebo několik na sebe navazujících úkonů), jímž dlužník v konečném důsledku za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do svého majetku odpovídající protihodnotu vhodnou k uspokojení pohledávky věřitele. Zcizení může mít i podobu převedení peněz z účtu dlužníka na účet jiné osoby. Škodou velkého rozsahu se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč.
Podle ustálené judikatury jestliže obviněný jako dlužník jiné osoby založil obchodní společnost nebo do ní vstoupil a bez odpovídající protihodnoty převedl do jejího majetku určitou věc použitelnou k uspokojení pohledávky věřitele, naplnil tím zákonný znak trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívající ve „zcizení části svého majetku“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006, publikované pod č. 26/2007 Sb. rozh. tr.). Je tedy nepochybné, že v případě obviněného B. Š. došlo ke zcizení majetku i pokud jde o částku ve výši 8.732.000,- Kč, kterou převedl ze společnosti BESTOSA na společnost ADONIS MORAVIA, když rovněž tato částka dále byla použita na úhradu daňového subjektu ADONIS MORAVIA ve prospěch depozitního účtu Celního úřadu v Mladé Boleslavi, a následně dne 16. 12. 2010 byla převedena správcem daně na úhradu splatné daňové povinnosti na spotřební dani z minerálních olejů za zdaňovací období říjen 2010, přičemž obchodní podíl ve společnosti ADONIS MORAVIA zakoupil obviněný na základě informací, které mu poskytl člověk, kterého znal jen zběžně, půjčku jménem společnosti BESTOSA poskytl, aniž znal bližší podrobnosti obchodu, na který měla být použita a vrácení půjčených peněz si ve smlouvě o půjčce, ani jiným způsobem, nijak nepojistil. Kromě toho z protokolu o ústním jednání sepsaném dne 5. 1. 2011 (srov. č. l. 2637 a násl. spisu), jehož předmětem bylo odejmutí povolení na základě žádosti o zrušení povolení pro oprávněného příjemce pro opakované přijímání vybraných výrobků přijaté celním ředitelstvím dne 15. 10. 2010 pod sp. zn. 18146/2010-170100-23, vyplývá, že obviněný Š. neměl žádnou vědomost o chodu a podnikání společnosti ADONIS MORAVIA, ačkoliv byl společníkem a jednatelem v této společnosti. Dne 9. 7. 2010 bylo stanoveno zajištění daně pro oprávněného příjemce k opakovanému přijímání vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně ve výši 8.732.000,- Kč (srov. č. l. 2687 spisu). Podle Sdělení o zajištění Celního úřadu Mladá Boleslav byly dne 9. 8. 2010 daňovým subjektem ADONIS MORAVIA uhrazeny ve prospěch depozitního účtu jmenovaného celního úřadu finanční prostředky ve výši 8.732.000,- Kč (srov. č. l. 2690 spisu). Rozhodnutím ze dne 13. 12. 2010 (srov. č. l. 2691 spisu) bylo rozhodnuto o použití zajištění daně. Z odůvodnění Rozhodnutí o odejmutí povolení pro oprávněného příjemce pro opakované příjímání vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně (srov. č. l. 2696 a násl. spisu a č. l. 2783 a násl. spisu) se podává, že z průběžného porovnání množství přijatých vybraných výrobků uvedených v evidenci vedených jak daňovým subjektem, tak správcem daně v návaznosti na výši poskytnutého zajištění je prokazatelné, že poskytnuté zajištění ve výši 1/12 neodpovídá celkové výši daňové povinnosti za množství přijatých vybraných výrobků za zdaňovací období říjen 2010 a neodpovídá ani dosud nestanovené a nesplatné daňové povinnosti za měsíc listopad 2010. Výše poskytnutého zajištění daně je nižší než výše daňové povinnosti za oba uvedené měsíce, a to za každý jednotlivě (srov. č. l. 2697 spisu). Celní ředitelství zkonstatovalo, že sledováním údajů z evidence množství přijatých vybraných výrobků vedených jak daňovým subjektem, tak správcem daně za zdaňovací období říjen 2010 prokazatelně vyplývá, že k 25. 10. 2010 daňový subjekt přijal 395 075 litrů vybraného výrobku, tedy více jak 1/12 předpokládaného ročního objemu, k 28. 10. 2010 daňový subjekt přijal 1 006 212 litrů vybraného výrobku, tedy více jak 2/12 = 1/6 předpokládaného ročního objemu, k 29. 10. 2010 daňový subjekt přijal 1 312 993 litrů vybraného výrobku, tedy 3/12 = ¼ předpokládaného ročního objemu. Výše poskytnutého zajištění 8.732.000,- Kč byla daňovým subjektem překročena opakovaně (srov. č. l. 2697 p. v. spisu).
Na podkladě těchto skutečností a právních závěrů navazujících na zjištění soudů obou nižších stupňů Nejvyšší soud tak rovněž dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný byl jako jednatel společnosti BESTOSA v závazkovém právním vztahu se společností PILOUS, od které odebíral řezivo a další materiál, které přeprodával společnosti ADAM – DC. Přestože na přelomu let 2009 – 2010 odebral od společnosti PILOUS materiál v ceně nejméně 15.637.542,54 Kč, který dále prodal společnosti ADAM – DC, měl uhradit zakoupený materiál společnosti PILOUS. Jestliže obviněný naložil s předmětnými finančními prostředky odlišně, kromě jiného je poskytl jako půjčku jiné obchodní společnosti, tj. společnosti ADONIS MORAVIA, byť byl jejím společníkem a jednatelem, muselo mu být zřejmé, že ohrožuje možnost obchodní společnosti PILOUS na úhradu odebraného materiálu. Jak již bylo opakovaně uvedeno, obviněný neměl žádné zkušenosti s obchodováním s ropnými produkty, navíc se o chod společnosti ADONIS MORAVIA dostatečně nestaral a nezajímal. Proto půjčkou ve výši 10.000.000,- Kč poskytnutou společností ADONIS MORAVIA zmenšil majetek společnosti BESTOSA a tím zmařil uspokojení svého věřitele, tj. společnosti PILOUS. Soudy tak nepochybily, pokud do obviněným celkově způsobené škody zahrnuly i částku ve výši 8.732.000,- Kč., která byla, byť i bez vědomí obviněného, jak uvádí na svou obhajobu, převedena správcem daně na úhradu splatné daňové povinnosti na spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období říjen 2010.
Dále považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že kromě výše uvedeného obviněný B. Š. jednal tak, že převedl 10.000.000,- Kč ze společnosti BESTOSA na společnost ADONIS MORAVIA, aniž by tuto půjčku jakkoliv zajistil, přitom je nepodstatné, že uvedené společnosti byly osobou obviněného personálně propojeny, když se jednalo o dva zcela rozdílné podnikatelské subjekty, a proto již tímto převodem došlo ke zcizení finančních prostředků z majetku společnosti BESTOSA a zmaření uspokojení věřitele, společnosti PILOUS. Jak na to správně poukázal již odvolací soud, obviněný, když půjčoval tuto částku společnosti ADONIS MORAVIA, spoléhal na zcela nejisté okolnosti a na svědka P., jehož spolehlivost a důvěryhodnost neměl vůbec nijak ověřenou, že bude legálně zrealizován obchod s naftou, u kterého mělo dojít k 100 % zhodnocení vložených investicí, což již samo o osobě je také značně nevěrohodné. Za těchto okolností dospěly oba soudy ke správnému závěru, že na straně obviněného bylo dáno srozumění ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť si byl vědom, že nebude schopen půjčené finanční prostředky řádně vrátit společnosti BESTOSA, a tím tedy dojde ke zmaření možnosti uspokojení pohledávky společnosti PILOUS a s těmito skutečnostmi byl smířen. Z tohoto pohledu i podle názoru Nejvyššího soudu nebylo vůbec rozhodné, že podstatná část zmiňované půjčky byla složena jako jistina na účet celního úřadu, když tato sloužila v podstatě jako prostředek k tomu, aby vůbec mohlo dojít k realizaci již zmiňovaného nejistého a rizikového obchodu s naftou. Pokud se obviněný v odůvodnění dovolání v rámci svých námitek dovolával i toho, že jeho jednání lze přirovnat k „přemístění věci z jedné kapsy do druhé“, přičemž v rámci společnosti ADONIS MORAVIA obviněný s peněžními prostředky ve výši 10.000.000,- Kč hospodařil s péčí řádného hospodáře, tedy nikterak k možné újmě jeho věřitele, nelze s tímto tvrzením souhlasit. V daném případě nešlo „přemístění věci z jedné kapsy do druhé“, což by mohlo nastat, pokud by přemístil finanční prostředky v rámci jedné společnosti, tedy společnosti BESTOZA, ale v daném případě došlo naopak k půjčení finančních prostředků v nemalé výši (10.000.000,- Kč) jiné společnosti ADONIS MORAVIA, přičemž pokud byl i v této společnosti společníkem a jednatelem je podstatné, že tyto prostředky půjčil k provedení značně riskantního obchodu a navíc neměl na chod společnosti v tomto směru ze shora uvedených důvodů dostatečný vliv a nemohl je v tomuto směru ani „ohlídat“, takže došlo k předpokládanému následku ve smyslu §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tím je vyvrácena i námitka obviněného, že se ve vztahu k těmto prostředkům choval s péčí řádného hospodáře. Dále považuje Nejvyšší soud za nutné v tomto směru poukázat i na to, že obviněnému je ve vztahu k prostředkům společnosti BESTOZA, z kterých měl být plněn dluh společnosti PILOUS, kladeno za vinu i další jednání, a to, že částku ve výši nejméně 620.000,- Kč použil na nákup firemního automobilu, částkou ve výši nejméně 850.000,- Kč zaplatil „odměnu“ (spíše „úplatek“) obchodnímu zástupci společnosti PILOUS J. M., který mu slíbil, že zajistí prodloužení lhůty splatnosti, ve které měl uhradit dodané zboží, a částku ve výši nejméně 2.000.000,- Kč prohrál v hazardních hrách. Takové jednání, které obviněný ani nepopírá a v dovolání proti němu nic nenamítá, jistě nelze označit za nakládání s prostředky společnosti BESTOZA s péčí řádného hospodáře. Také toto jednání je třeba hodnotit z hlediska srozumění se způsobením škody v celkové výši 13.470.000,- Kč, neboť i toto jeho jednání je součástí celkového jednání kladeného mu v napadených rozhodnutích za vinu při naplnění všech znaků zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a podle Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí pro správnost závěrů obou soudů nižších stupňů z hlediska jeho zavinění.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 4 To 62/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 29 T 21/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který zamítl odvolání obviněného B. Š. jako nedůvodné, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného B. Š. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.