ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1541.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1541/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2015 o dovolání obviněného Z. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 3 To 77/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 214/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 8 T 214/2012, byl obviněný Z. T. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že dne 18. 6. 2012 v době kolem 09.45 hodin v O. – M. O. , jako řidič osobního motorového vozidla zn. Audi A8, černé barvy, RZ: ........ nejprve ohrožoval poškozeného R. Z. , řídícího vozidlo zn. Ford Mondeo, RZ: ......., a to tak, že při jízdě po ulici M. poškozeného předjel v pravém pruhu, zařadil se před něj a úmyslně jej vybržďoval, aniž by poškozeného v jízdě ohrozil, přičemž následně, když obě vozidla přijela na křižovatku ulic H. a Č. , stála vedle sebe a poškozený obviněnému ukázal vztyčený prostředníček, obviněný v křižovatce při rozjezdu prudce vyjel svým vozidlem před vozidlo poškozeného, zabrzdil a přinutil poškozeného zastavit, kdy mu současně znemožnil další jízdu blokováním dráhy svým vozidlem, aby následně vystoupil z vozidla a počal poškozenému ve vozidle slovně nadávat, kdy současně požadoval, ať poškozený z vozidla vystoupí, což poškozený neučinil, ve vozidle se uzavřel, na což obviněný reagoval tak, že lomcoval klikou dveří řidiče, opakovaně udeřil rukou do střechy vozidla poškozeného a následně udeřil rukou do stahovacího okna levých předních dveří vozidla poškozeného, čímž jej rozbil, přičemž střepy z rozbitého okna poškodily skla dioptrických brýlí poškozeného, sedícího bezprostředně vedle okna, kdy nato svého jednání zanechal, nastoupil zpět do svého vozidla a z místa odjel, čímž způsobil poškozenému škodu poškozením stahovacího okna dveří vozidla a dioptrických brýlí v celkové výši 2 200 Kč.
Za tyto přečiny byl odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvacetičtyř) měsíců. Podle §73 odst. 1 a §73 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 (dvacetičtyř) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozenému R. Z. , částku ve výši 3.611,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený R. Z. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného Z. T. , rozhodl usnesením ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 3 To 77/2014, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 3 To 77/2014, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 8 T 214/2012, podal obviněný Z. T. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Ivety Magnuskové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění dovolatel nejprve namítl zákonnost provedené rekognice, která podle něj byla provedena v rozporu s trestním řádem, neboť výsledkem rekognice, při které byl poznávající osobou svědek O. , bylo, že svědek označil jako pachatele odsouzeného a zároveň jednoho z figurantů, tedy tento procesní úkon nemá žádný důkazní význam. Co se tyče rekognice, při které byl poznávající osobou poškozený, této předcházelo jednak předložení jediné fotografie poškozenému ze strany Policie České republiky, poté byl poškozený dotazován ze strany soudu, zda má za to, že se pachatel nachází před jednací síní při hlavním líčení konaném dne 12. 9. 2013, přičemž poškozený uvedl, že si myslí, že pachatel se na chodbě skutečně nachází a poté teprve následovala rekognice provedená Policií České republiky dne 7. 11. 2013, která nebyla provedena v souladu s ustanoveními trestního řádu, poněvadž odsouzený nebyl poznávanou osobou mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Pokud tedy byla rekognice provedena za účasti dvou osob, které se výrazně neodlišují, odsouzeného a jedné osoby, která v žádném případě neodpovídá popisu, který poškozený uvedl k osobě pachatele, nelze považovat tuto podmínku za splněnou, a tudíž rekognice neproběhla v souladu s ustanoveními trestního řádu.
Dále odvolatel namítl, že soudy nižších stupňů měly pochybnosti o věrohodnosti svědeckých výpovědích svědků R. H. , L. K. a J. L. , a to proto, že tito svědci popsali ve svých výpovědích velmi nepřesný popis trasy, kterou jeli, i určení místa, kde měli potkat červené Mondeo. Soudy nižších stupňů tak bezdůvodně nepřihlédly ke svědeckým výpovědím svědků, které vyznívaly ve prospěch odsouzeného pouze s poukazem na skutečnost, že zcela přesně ulici po ulici nepopsali cestu, kterou absolvovali. Soud neuvedl, z jakého důvodu má za to, že by si jednotliví svědci neměli danou jízdu pamatovat, zejména když např. u svědka K. se jednalo o den po jeho narozeninách, tj. den, který si běžně lidé pamatují, či svědkyně L. , která uvedla, že ještě nikdy v žádném jiném případě nebyla nikde vypovídat a tady již byla na magistrátu, a to krátce po datu 18. 6. 2012, a z tohoto důvodu si to pamatuje. Svědci tedy v základních rysech popsali průběh jízdy a popsali také, proč si jsou schopni aspoň v těchto rysech jízdu vybavit, a to zcela logicky a vnitřně nerozporně. Pokud se snad odvolací soud ztotožnil se závěry nalézacího soudu, že svědecká výpověď svědka R. H. je nevěrohodná, a to s odkazem na skutečnost, že svědek R. H. měl při odpovědi na otázku, zda je trestně stíhán, lhát a uvádět, že nikoliv, k tomuto stanovisku se nelze připojit, protože svědek není osobou právně vzdělanou a nemusí tedy znát přesnou terminologii používanou zákonem, a tudíž si pod pojmem „trestního stíhání“ může vyložit trestní stíhání pouze jako řízení před soudem a nikoliv krátkodobé zadržení na policii bez dalšího soudního řízení. Nelze tedy s odkazem pouze na výše uvedené dovozovat, že svědek v rámci své svědecké výpovědi uváděl nepravdivé údaje.
Soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily svědeckou výpověď svědka P. O. , i když ze strany obhajoby bylo prokázáno, že svědek uváděl v rámci své svědecké výpovědi nepravdivé údaje, a to zejména když uváděl, že měl jít kolem vozidla, které měl řídit podle obžaloby odsouzený, a že v tomto vozidle nikdo další nebyl. Dále uváděl, že vozidlo nemělo zatemněná skla, proto také do vozidla viděl. Obhajoba mohla navrženými důkazy, a to zejména specifikací předmětného vozidla od prodejce společnosti AUTO Heller, s. r. o., vyvrátit toto tvrzení svědka, když těmito důkazy by bylo nadevší pochybnost prokázáno, že vozidlo mělo v předmětné době zatemněná skla a do vozidla tedy nebylo vidět. Dané vozidlo bylo vybaveno mj. následujícími prvky: PDJ dvojitá skla s vyhříváním předního skla v zatmaveném (černém, privátním) provedení a 3Y8 – sluneční clona zadního a bočních zadních oken, obojí elektricky ovládané. Tato specifikace vozidla byla uvedena i v době prodeje tohoto konkrétního vozidla zprostředkovatelem prodeje společnosti AUTO Heller, s. r. o., na oficiálním inzerátu vytvořeném dne 13. 3. 2012. Podle sdělení pracovníka společnosti AUTO Heller, s. r. o., není možno do takového vozidla vidět. Tyto důkazy však byly ze strany nalézacího soudu zamítnuty. S ohledem na výše uvedené je však zcela nepochybné, že svědek P. O. v rámci své svědecké výpovědi vypovídal nepravdivě, když uvedl, že v daném okamžiku do vozidla viděl, protože nemělo nikterak zatmavená skla, a tedy odpověděl nepravdivě nejméně v tomto konkrétním případě. Pokud tedy svědek P. O. v rámci své svědecké výpovědi lhal, nelze zbývající část jeho výpovědi vyhodnotit jako věrohodnou. Soudy nižších stupňů označily všechny svědecké výpovědi, které vyznívaly ve prospěch odsouzeného za zmatené nebo nevěrohodné a výpovědi, které byly v jeho neprospěch, byly vzaty jako jediné do úvahy v rámci rozhodování o vině odsouzeného, kdy současně u svědka P. O. je výpověď v rozporu s judikaturou Ústavního soudu hodnocena nikoliv jako celek, ale rozdělena tak, že to, co vyznívá ve prospěch odsouzeného, je bráno jako nevěrohodné a zmatené, a to, co vyznívá v jeho neprospěch, je považováno za věrohodné, čímž byl porušen ústavní princip presumpce neviny (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05).
Odsouzený dále nesouhlasí s právní kvalifikací vytýkaného jednání, kterého se měl podle návrhu na potrestání údajně dopustit, jelikož nebyla splněna ani jedna z podmínek pro naplnění znaků přečinu výtržnictví, tedy přečin nebyl spáchán ani veřejně, ani na místě veřejnosti přístupném. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 7 Tdo 886/2007, s tím, že i kdyby se jednání uvedeného v návrhu na potrestání dopustil, což není pravdou, pak ani v tomto případě by tímto údajným jednáním nemohl zasáhnout do zájmů jiných občanů než poškozeného. Skutku, tak jak ho popisuje poškozený, měl být přítomen pouze tento poškozený a svědek O. a ani z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by snad na daném místě mělo být přítomno více osob. Je tedy zřejmé, že další osoby údajné jednání odsouzeného vidět nemohly, předně protože se jednání, jež je popsáno ve skutkové větě, odsouzený nedopustil, a dále proto, že údajného jednání odsouzeného nebyly přítomny. Pokud další osoby, kromě poškozeného a P. O. nebyly přítomny údajnému jednání odsouzeného, není možné se domnívat, že by mohl být naplněn zákonný znak spáchání přečinu výtržnictví na místě veřejnosti přístupném. Protože pokud další osoby údajného jednání odsouzeného nebyly přítomny, nemohl odsouzený zasáhnout do jejich zájmů a spáchat tak skutek na místě veřejnosti přístupném.
K přečinu vydírání dovolatel uvedl, že zde také nemohou být naplněny znaky přečinu vydírání. Soudy obou stupňů zde dovozují, že zastavení na křižovatce, která je vybavena semaforem a kdy je na semaforu červená, před jiným vozidlem je působení na vůli druhého a tím vydíráním. Výklad nalézacího soudu, potvrzený soudem odvolacím, je o to víc zarážející, že by pak bylo možné dovozovat, že i zastavení na přechodu pro chodce je vydíráním, protože chodec svým vstupem na přechod pro chodce působí na vůli řidiče a nutí ho zastavit. S takovým pojímáním trestného činu vydírání absolutně nelze souhlasit. Soud však, přestože si takto vyložil znění zákona, ani nikterak nezjišťoval, zda by tedy poškozený pokračoval v jízdě dál přes křižovatku bez zastavení, pokud by před ním jiné vozidlo nezastavilo.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 3 To 77/2014, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Z. T. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila s tím, že dovolatel opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. K jeho námitkám stran provedené rekognice správně odvolací soud uvedl, že rekognice dne 7. 11. 2013 byla provedena zcela v souladu s ustanovením §104b tr. ř., kdy oba jmenovaní svědci, tedy R. Z. a P. O. popsali jednání obviněného, jemuž byli přítomni a mezi poznávanými osobami jej ztotožnili. P. O. míru poznání vyhodnotil 70% pravděpodobností, podstatné údaje v jeho výpovědích se shodovaly. R. Z. a P. O. se seznámili až v důsledku jednání obviněného, které je předmětem tohoto trestního stíhání, proto správně soudy obou stupňů jejich výpovědi hodnotily jako zcela věrohodné. K tomu je třeba uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými. Skutkové závěry soudu jsou podle státní zástupkyně náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tedy dovodila, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a má tedy za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný Z. T. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit (blíže viz níže).
Obviněný Z. T. ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve uplatnil procesní námitku týkající se zákonnosti provedené rekognice ze dne 7. 11. 2013, kde poznávajícími osobami byli svědek P. O. a poškozený R. Z.
Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku poměrně obsáhle zabýval touto rekognicí. Nalézací soud konkrétně uvedl, že při rekognici s poznávajícím R. Z. nebyl mezi poznávanými osobami svědek R. H. , neboť poškozený i svědek se setkali před jednací síní při hlavním líčení dne 12. 9. 2013. Obviněný T. se hlavního líčení dne 12. 9. 2013 nezúčastnil, proto mohl být poznávanou osobou při obou rekognicích. Při rekognici poškozený R. Z. bezpečně poznal v řidiči vozidla Audi obviněného T. , přičemž uvedl, že si je naprosto jistý, poznal jej podle obličeje. Svědek P. O. pak obviněného při rekognici taktéž označil, přičemž uvedl, že si je jistý asi tak na 70%, poznal jej podle postavy, tvaru hlavy a střihu vlasů. Pokud obhájkyně namítala, že rekognice byla nezákonná, neboť figuranti přítomni rekognice neodpovídali ani základnímu popisu, který byl uváděn jak poškozeným, tak svědkem, navíc byl zásadní rozdíl v oděvu osob, pak k tomuto nalézací soud uvedl, že rekognice je neopakovatelný úkon, jehož smyslem je určit totožnost poznávané osoby, kterou poznávající již v minulosti viděl. Charakteristickým rysem rekognice je pak možnost poznat určitou osobu mezi více osobami, které se výrazně neodlišují. Již trestní řád tedy jednoznačně předpokládá, že osoby, se kterými je poznávaná osoba ukázána, nejsou zcela totožné, resp. stejné, ale pouze se výrazně neodlišují (věkem, vzrůstem, střihem vlasů, postavou). Tento postup pak byl v daném případě naprosto zachován, přičemž není od věci zmínit, že tato námitka obhájkyně se objevila až při druhé rekognici (poznávající R. Z. ), při které byl obviněný bezpečně poznán. Poškozený R. Z. pak pachatele při hlavním líčení popsal jako středně vysokého s hodně nakrátko ostříhanými vlasy, silnější postavy, v rámci řízení o přestupku jako osobu silnější postavy, s krátkými tmavými vlasy, asi 170 – 180 cm vysokou, a u rekognice jako muže tmavší pleti, 170 – 180 cm vysokého, silnější postavy s nakrátko ostříhanými vlasy. Svědek P. O. pak pachatele popsal jako muže ve věku 30 – 40 let, robustnější, svalnaté, sportovní, postavy, cca 180 cm vysokého s krátkými tmavými vlasy, v rámci přestupkového řízení jako muže robustní postavy, do 180 cm vysokého, s krátce střiženými vlasy a při rekognici jako muže ve věku 30 – 35 let, vysokého asi 170 – 180 cm, podsaditější postavy, svalnatého s nakrátko ostříhanými vlasy. Je tedy naprosto zřejmé, že obhajoba obviněného je zcela tendenční, neboť popis pachatele ze strany svědka P. O. i poškozeného R. Z. nejen, že je podobný, ale v zásadě přesně odpovídá i figurantům, kteří byli přítomni při rekognici. V tomto směru je tedy námitka obhajoby zcela irelevantní, stejně tak neobstojí ani námitka obhajoby, že rekognice je nezákonná, neboť poškozenému byl již dříve obviněný ukázán na fotografii. Je sice pravdou, že poškozenému R. Z. byla dne 17. 7. 2012 ukázána fotografie obviněného, avšak s takovým odstupem před rekognicí (více než rokem), že tato skutečnost nemá žádný právní význam pro posouzení zákonnosti rekognice. Ostatně trestní řád v ustanovení §104b odst. 4 tuto okolnost ani nevylučuje, když pouze stanoví, že ukázání fotografie poznávané osoby nesmí bezprostředně předcházet rekognici. Nalézací soud má tedy za to, že obě rekognice provedené za účasti obhájkyně, soudu i státní zástupkyně, byly provedeny zákonným způsobem (srov. str. 3 – 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud potvrdil, že rekognice provedená orgány Policie České republiky dne 7. 11. 2013 byla provedena v souladu s ustanovením §104b tr. ř., kdy jak P. O. , tak i R. Z. podrobně popsali jednání obviněného, jemuž byli přítomni a mezi poznávanými osobami jej ztotožnili. Byť P. O. míru poznání vyhodnotil 70% pravděpodobností, podstatné údaje ve výpovědích obou svědků, zejména pokud jde o popis osoby obviněného i jeho jednání, se shodují (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal v částech týkajících se provedené rekognice ze dne 1. 11. 2013 (přesněji dvou rekognicí) jak odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál, a dospěl k následujícím zjištěním. Podle ustanovení §104b tr. ř. se rekognice koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána. Má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Nejvyšší soud přezkoumal jak údaje v úředním záznamu o podaném vysvětlení poškozeného R. Z. (č. l. 12 – 13 spisu), tak i jeho výpovědi v hlavním líčení (č. l. 111 spisu) a do protokolu o rekognici osoby podle §104b tr. ř. (srov. zejména č. l. 128 – 130 spisu), stejně tak postupoval i u svědka P. O. , u nějž také přezkoumal jak jeho výpověď na úřední záznam o podaném vysvětlení (č. l. 15 – 16 spisu), tak i do protokolu o rekognici osoby podle §104b tr. ř. (srov. zejména č. l. 123 – 125 spisu) a také jeho výpověď v hlavním líčení (č. l. 136 – 137 spisu), přičemž neshledal, že by se jejich popisy obviněného Z. T. nějak významně lišily (k tomu srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který zachycuje odpovídajícím způsobem konkrétní údaje vyplývající z uvedených jednotlivých výpovědí). Navíc tyto popisy odpovídají popisu na fotografii ztotožněného obviněného (k tomu srov. fotodokumentaci na č. l. 119 – 120 spisu). Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením obou samotných rekognicí (srov. č. l. 119 – 130), přičemž dospěl k zjištění, že tento procesní úkon u obou poznávajících osob zcela odpovídá zákonným požadavkům. Obě poznávající osoby, tj. jak svědek P. O. , tak i poškozený R. Z. , byli vyslechnuti před samotným provedením rekognice, kde opětovně popsali osobu pachatele stíhaného trestného činu (srov. č. l. 123 a 128 – 129 spisu). Poškozený R. Z. rovněž před započetím provádění rekognice zmínil, že asi 14 dní po incidentu viděl osobu řidiče na samotné fotografii při podání vysvětlení na policii, přičemž se jednalo o černobílou fotografii obličeje muže (srov. č. l. 129 spisu). Poškozený R. Z. tedy znovu poznával obviněného Z. T. s odstupem více jak jednoho roku, což je podle Nejvyššího soudu dostatečně dlouhá doba z hlediska požadavku obsaženého v §104b odst. 4 věta druhá tr. ř., a proto tato okolnost nemohla mít žádný vliv na zákonnost prováděné rekognice. Současně je třeba zdůraznit, že poškozený R. Z. obviněného Z. T. vždy bezpečně a bez zaváhání určil (srov. č. l. 129 – 130 spisu). Jak Nejvyšší soud dále zjistil z předloženého spisového materiálu, v rámci samotného průběhu rekognice byla poznávajícím osobám dána možnost, aby si v klidu prohlédly všechny osoby. U poškozeného R. Z. prohlídky trvaly první 2 minuty a druhá 30 vteřin, přičemž jak již bylo shora uvedeno, poškozený vždy bezpečně určil dovolatele (srov. č. l. 129 – 130 spisu). Obdobné prohlídky trvaly u svědka P. O. vždy dvě minuty, kdy v prvním případě označil obviněného T. na 70%, ve druhém případě váhal mezi dovolatelem a osobou pod číslem 4 (srov. č. l. 124 spisu), a proto nemá tato rekognice takový důkazní význam jako u poškozeného R. Z. , ale zároveň nelze souhlasit s tím, že by neměla vůbec žádný důkazní význam, zvláště hodnotí-li se obě rekognice ve vzájemné návaznosti (ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. „v jejich souhrnu“), neboť rekognice provedená svědkem P. O. není v rozporu s rekognicí provedenou poškozeným a vykazuje 70 % jistotu znovu poznání obviněného jako osoby, která spáchala předmětnou trestnou činnost, byť v druhém případě označil jako možného pachatele vedle obviněného i jinou podobnou osobu. Dále Nejvyšší soud dodává, že oba poznávající rovněž popsali, na základě jakých okolností usuzovali na obviněného. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nemá výhrad ani ke zvoleným osobám u obou rekognicí, neboť podle fotodokumentace obou rekognicí se jedná v zásadě o typově stejné či obdobné osoby, odpovídající popisu ze strany svědka P. O. i poškozeného R. Z. (žádná z osob podle fotografií na č. l. 119 a 120 nemá delší šedivé vlasy, jak uváděl obviněný v dovolání, a není zásadně věkově odlišná z hlediska uváděných rozmezí 30 – 40 let). Lze tedy uzavřít, že osoby figurantů se od obviněného Z. T. výrazně neodlišují (srov. dikci §104b odst. 3 tr. ř.), snad s výjimkou R. H. , o kterém skupina svědků svědčících ve prospěch obviněného tvrdila, že to byl on, kdo řídil v rozhodný den vozidlo Audi A8, RZ: ......., a proto byl zřejmě zařazen mezi poznávané osoby při rekognici provedené se svědkem P. O. (srov. č. l. 116 spisu). Popsané rekognice nemůže zpochybnit ani dotaz vůči poškozenému R. Z. , zda řidič předmětného vozidla měl být mezi svědky před jednací síní v souvislosti s hlavním líčením dne 12. 9. 2013 (č. l. 111 spisu), když podle protokolu o hlavním líčení a za přítomnosti obhájkyně obviněného bylo konstatováno, že se k hlavnímu líčení nedostavil a na základě jeho omluvy bylo vyhlášeno usnesení podle §202 odst. 2 tr. ř., že hlavní líčení bude konáno v jeho nepřítomnosti (č. l. 110 spisu). Z těchto důvodů nebyly shora uvedené námitky obviněného ohledně obou provedených rekognicí shledány důvodnými.
Ke skutkové námitce obviněného Z. T. týkající se věrohodnosti svědeckých výpovědí svědků R. H. , L. K. a J. L. Nejvyšší soud z hlediska možného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními považuje za nutné uvést, že nalézací soud nepochybil, když uzavřel, že pokud jde o svědky R. H. , J. L. a L. K., kteří u hlavního líčení shodně tvrdili, že předmětného dne vozidlo neřídil obviněný, ale R. H. , přičemž měli být všichni v tomto vozidle, pak tyto svědky považuje za nevěrohodné, a to z následujících důvodů. Všichni svědci jsou v osobním vztahu k obviněnému, a to z různých důvodů, všichni svědci si bezpečně pamatovali, odkud předmětného dne jeli, kdo řídil, jak ve vozidle seděli (a to i s odstupem doby), přičemž však současně uvedli, že během jízdy nezastavili ani nedošlo k žádnému vybržďování či vyhrožování, přesto si na tuto jízdu podrobně pamatovali (ačkoliv se tedy podle jejich tvrzení nemělo jednat o žádnou výjimečnou událost). Svědci pak nebyli schopni popsat průběh jiné jízdy s obviněným, kterou by absolvovali v jiný den. Navíc zcela nelogicky zní i tvrzení svědka R. H. , že vozidlo měl od obviněného zapůjčeno již asi dva dny, proto mu i ten den obviněný řekl, že když vozidlo má zapůjčené, tak ať jej řídí. Není ani bez významu, že svědek R. H. soudu zcela bezostyšně lhal, neboť tvrdil, že v současné době není trestně stíhán, ačkoliv po předestření jeho trestního stíhání pro nedovolené ozbrojování toto nakonec připustil. Jeho trestní minulost je taktéž důvodem pro pochybnosti o jeho věrohodnosti. A v neposlední řadě je pak nutné zmínit, že ani popis jízdy ze strany uvedených svědků není shodný, svědci se např. liší v tom, kde vozidlo poškozeného ve vztahu k vozidlu obviněného stálo na křižovatce. Svědek R. H. si dokonce nepamatuje ani žádná vulgární gesta, které měl poškozený právě na zmíněné křižovatce ukazovat. Výpovědi svědků R. H. , J. L. a L. K. jsou pak zcela účelové, vedené snahou pomoci obviněnému vyvinit se z trestní odpovědnosti. Proto k nim soud nepřihlížel (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud dodal, že pokud jde o výpovědi svědků R. H. , J. L. a L. K. , oba muži jsou kamarády obviněného, svědkyně pak byla do prosince 2012 jeho sekretářkou. Svědkové ve svých výpovědích uváděli velmi nepřesný popis trasy, kterou jeli, i určení místa, kde měli potkat červené Mondeo. Pochybnosti o věrohodnosti jejich výpovědí jsou tedy důvodné (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud také přezkoumal výpovědi svědků R. H. , J. L. a L. K. (srov. č. l. 111 – 114 spisu), a dospěl k závěru, že jmenovaní svědci si skutečně velmi dobře pamatují například to, jak seděli v autě, které měl řídit svědek R. H. , avšak zatímco sám údajný řidič R. H. si nebyl zcela jist, zda na ně někdo po cestě ukazoval nějaká vulgární gesta, neboť si to už „moc nepamatoval“ (srov. č. l. 112 spisu), svědkyně J. L. přesně věděla, že před „H. “ na ně někdo ukazoval prostředník (srov. č. l. 113 spisu), stejně tak svědek L. K. popsal, že na konci M. na ně začalo troubit a blikat auto, které se za nimi přiřítilo na křižovatce (srov. č. l. 114 spisu). Nejvyšší soud k tomu dodává, že nekonkrétní výpovědi těchto svědků jsou v kontrastu se svědeckou výpovědí poškozeného R. Z. a svědka P. O. , které také již náležitým způsobem zhodnotily oba nižší soudy. Poškozený Z. opakovaně podrobně popsal jednání obviněného, a to vždy shodně, navíc při rekognici jednoznačně určil za pachatele obviněného Z. T. Stejně tak svědek P. O. opakovaně popsal jednání obviněného shodně, navíc i ve shodě s výpovědí poškozeného. Tento svědek také nepoznal jako řidiče vozidla zn. Audi svědka R. H. , který u hlavního líčení tvrdil, že řídil toto vozidlo. V neposlední řadě je také třeba zmínit, že jak poškozený R. Z. , tak i svědek P. O. přesně identifikovali vozidlo pachatele, a to i registrační značkou ........ (k výpovědím svědka P. O. a poškozeného R. Z. srov. zejména č. l. 111 a 136 – 137 spisu). Nejvyšší soud tedy uzavírá, že pokud na základě uvedených okolností nalézací soud posoudil výpovědi R. H. , J. L. a L. K. jako nevěrohodné, postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., podle nějž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obviněný Z. T. jako druhou skutkovou námitku uplatnil tvrzení, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily svědeckou výpověď svědka P. O. , i když ze strany obhajoby bylo prokázáno, že svědek uváděl v rámci své svědecké výpovědi nepravdivé údaje, a to zejména když uváděl, že vozidlo nemělo zatemněná skla, proto také do vozidla viděl. Obhajoba mohla navrženými důkazy vyvrátit toto tvrzení svědka, když těmito důkazy by bylo nade vší pochybnost prokázáno, že vozidlo mělo v předmětné době zatemněná skla a do vozidla tedy nebylo vidět. Dané vozidlo bylo vybaveno mj. následujícími prvky: PDJ dvojitá skla s vyhříváním předního skla v zatmaveném (černém, privátním) provedení a 3Y8 – sluneční clona zadního a bočních zadních oken, obojí elektricky ovládané. Tato specifikace vozidla byla uvedena i v době prodeje tohoto konkrétního vozidla zprostředkovatelem prodeje společnosti AUTO Heller, s. r. o., na oficiálním inzerátu vytvořeném dne 13. 3. 2012.
S ohledem na tyto námitky obviněného Nejvyšší soud provedl důkaz v neveřejném zasedání specifikací vozidla společnosti Auto Heller na č. l. 193 – 195 spisu, z níž zjistil, že sluneční clonou bylo opatřeno pouze zadní sklo a zadní boční skla (srov. č. l. 195 shora), čemuž také odpovídá fotografie na č. l. 193 p. v. spisu, a z čehož vyplývá, že svědek P. O. mohl do automobilu řízeného dovolatelem vidět přes přední a boční přední skla, přičemž z jeho výpovědi vyplývá, že vozidlo obviněného před ním projelo ve vzdálenosti dvou metrů a vnitřek vozidla tedy pozoroval nejprve přes přední sklo a přes přední boční skla, které zatmaveny nebyly, a poté od něho zastavilo ve vzdálenosti asi 10 metrů, přičemž trochu popocházel a přitom volal policii. Vozidlo zastavilo tak, že měl před sebou dveře spolujezdce (č. l. 136 až 137 spisu). Pokud se tento svědek vyjádřil, že vozidlo nemělo zatmavená boční skla, „protože bylo vidět přes vozidlo,“ tak to odpovídá nezatmaveným, resp. nezatemněným předním bočním sklům, zvláště když vozidlo zastavilo tak, že svědek měl před sebou dveře spolujezdce, kde sklo zatmavené, resp. zatemněné nebylo. Pokud obhajoba v dovolání uváděla, že svědek P. O. „… uváděl v rámci své svědecké výpovědi nepravdivé údaje, a to zejména když uváděl, že „měl jít kolem vozidla, které měl řídit podle obžaloby odsouzený, a že v tomto vozidle nikdo další nebyl. Dále uváděl, že vozidlo neměla zatemnělá skla, a proto také do vozidla viděl.“, neodpovídá toto tvrzení obhajoby svědecké výpovědi P. O. , který takto situaci nepopisuje (viz č. l. 136 až 137 spisu), jak již bylo shora Nejvyšším soudem uvedeno. Tímto důkazem tedy nelze podle Nejvyššího soudu zpochybnit tvrzení svědka P. O. , že vozidlo zn. Audi řídil dovolatel a že v tomto automobilu se kromě dovolatele nikdo jiný nenacházel (srov. č. l. 136 – 137 spisu). Nejvyšší soud tak má za vyvrácené, že by svědek P. O. v rámci své svědecké výpovědi vypovídal nepravdivě, byť údaje o zatmavených sklech zřejmě nebyly s ohledem na situaci na místě činu a předmětný incident, jakož i odstup času mezi událostí a výpovědí svědka v hlavním líčení úplně přesné. Takové nepřesnosti však nemohou zpochybnit celkovou věrohodnost výpovědi svědka P. O. , kterou náležitě ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotily oba soudy nižších stupňů, a proto Nejvyšší soud ani tuto skutkovou námitku neshledává důvodnou.
Obviněný Z. T. v neposlední řadě namítal, že nesouhlasí s použitou právní kvalifikací, jelikož nebyla splněna ani jedna z podmínek pro naplnění znaků přečinu výtržnictví, tedy přečin nebyl spáchán ani veřejně, ani na místě veřejnosti přístupném. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 7 Tdo 886/2007, s tím, že i kdyby se jednání uvedeného v návrhu na potrestání dopustil, což není pravdou, pak ani v tomto případě by tímto údajným jednáním nemohl zasáhnout do zájmů jiných občanů než poškozeného. Skutku, tak jak ho popisuje poškozený, měl být přítomen pouze tento poškozený a svědek P. O. a ani z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by snad na daném místě mělo být přítomno více osob. Je tedy zřejmé, že další osoby údajné jednání odsouzeného vidět nemohly, předně protože se jednání, jež je popsáno ve skutkové větě, odsouzený nedopustil, a dále proto, že údajného jednání odsouzeného nebyly přítomny. Pokud další osoby, kromě poškozeného a P. O. nebyly přítomny údajnému jednání obviněného, není možné se domnívat, že by mohl být naplněn zákonný znak spáchání přečinu výtržnictví na místě veřejnosti přístupném. Protože pokud další osoby údajného jednání obviněného nebyly přítomny, nemohl obviněný zasáhnout do jejich zájmů a spáchat tak skutek na místě veřejnosti přístupném.
Obviněný Z. T. byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal tím, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že napadl jiného. Jednání zde má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). S ohledem na to za místo veřejnosti přístupné je tedy třeba podle ustálené judikatury považovat i křižovatku ulic H. a Č. , kde došlo k projednávanému incidentu. Nejvyšší soud tedy nemá pochyb o tom, že nalézací soud postupoval správně, když uzavřel, že křižovatka je místo veřejnosti přístupném. Jak dále uvedl nalézací soud, je zcela irelevantní, zda současně jednání obviněného bylo spácháno vůči třem současně přítomným osobám, přesněji před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Nalézací soud rovněž zdůraznil, že intenzita jednání obviněného byla celkem značná, když kromě přímého jednání vůči poškozenému, spočívajícímu ve slovních nadávkách a úderech do vozidla poškozeného, došlo nejprve k vybrždění poškozeného, což ovlivnilo provoz na pozemní komunikaci (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud tedy uzavírá, že nalézací soud správně kvalifikoval jednání obviněného Z. T. jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, byť měl být obviněný odsouzen i podle odst. 2 ustanovení §358 tr. zákoníku, neboť jak uvedl odvolací soud, obviněný byl již pro trestný čin výtržnictví odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 6 T 221/2002, tedy spáchal tento čin opětovně. Na naplnění znaku opětovnosti nic nemění skutečnost, že se na něj hledí jakoby dosud nikdy nebyl soudně trestán. Protože však odvolání podal toliko obviněný, nemohl odvolací soud s ohledem na ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. právní kvalifikaci jeho jednání zpřísnit (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
K přečinu vydírání dovolatel namítal, že zde také nemohou být naplněny znaky tohoto přečinu. Soudy obou stupňů zde dovozují, že zastavení na křižovatce, která je vybavena semaforem a kdy je na semaforu červená, před jiným vozidlem, je působení na vůli druhého a tím vydíráním. Výklad nalézacího soudu, potvrzený soudem odvolacím, je o to víc zarážející, že by pak bylo možné dovozovat, že i zastavení na přechodu pro chodce je vydíráním, protože chodec svým vstupem na přechod pro chodce působí na vůli řidiče a nutí ho zastavit. S takovým pojímáním trestného činu vydírání absolutně nelze souhlasit. Soud však, přestože si takto vyložil znění zákona, ani nikterak nezjišťoval, zda by tedy poškozený pokračoval v jízdě dál přes křižovatku bez zastavení, pokud by před ním jiné vozidlo nezastavilo.
Obviněný Z. T. byl odsouzen za spáchání přečinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že jiného násilím nutil, aby něco konal. Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Nejvyšší soud má i v případě této použité právní kvalifikace za to, že nalézací soud postupoval správně, neboť jak jmenovaný soud uvedl, obviněný nejprve donutil svým vozidlem (rychlým manévrem při rozjezdu na předmětné křižovatce spočívajícím v prudkém vyjetí před vozidlo poškozeného a zablokování jeho předpokládané dráhy jízdy) poškozeného, aby zastavil jím řízené vozidlo, následně poškozeného nutil, aby z vozidla vystoupil, a když tak poškozený neučinil, opakovaně udeřil do střechy vozidla poškozeného, jakož i do stahovacího okna levých předních dveří, které tímto rozbil (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud také uvedl, že obviněný se dopustil násilí, když jednak svým vozidlem zabránil poškozenému pokračovat v cestě, tedy jej „nutil“, aby v cestě nepokračoval, a jednak jej násilím (vůči vozidlu poškozeného) nutil, aby ze svého vozidla vystoupil (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z tohoto konstatování nalézacího soudu však nelze dovodit to, co namítal dovolatel, tedy že by bylo možné dovozovat, že i zastavení na přechodu pro chodce je vydíráním, protože chodec svým vstupem na přechod pro chodce působí na vůli řidiče a nutí ho zastavit, neboť nic takového nalézací soud nezjistil a ani to z popisu skutku či z jeho závěrů v odůvodnění rozsudku nevyplývá. Nejvyšší soud tak má i v tomto případě za to, že právní kvalifikace podle ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku byla nalézacím soudem použita správně.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po posouzení všech dovolacích námitek obviněného Z. T. dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 3 To 77/2014, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 8 T 214/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení v rozsudku ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 8 T 214/2012, který posléze včetně řízení mu přecházejícího náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který odvolání obviněného Z. T. zamítl jako nedůvodné, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí napadené dovoláním a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Z. T. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.