ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.316.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 316/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 14 To 281/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 102/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. 6 T 102/2013, byla podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. b) a §171 odst. 1 tr. ř. věc obviněného J. D. spočívající v tom, že
dne 14. 7. 2013 v době mezi 17:25 a 17:30 hod. odcizil v prodejně Supermarket Albert 773 v T., S. u., láhev červeného vína zn. Cuvée Diana v hodnotě 72,90 Kč, když láhev odebral z regálu s vystaveným zbožím, skryl pod oblečením a opustil prodejní prostory bez zaplacení zboží, čímž společnosti AHOLD CZECH REPUBLIC a. s., se sídlem Brno, Slavíčkova 1a, IČ 44012737, způsobil škodu ve výši nejméně 72,90 Kč, a uvedeného jednání se dopustil poté, co byl trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 1 T 45/2013, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2013, pravomocně odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“) ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let,
v čemž byl návrhem na potrestání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 24. 7. 2013, č. j. ZK 173/2013-8, spatřován přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“),
postoupena Městskému úřadu v Sezimově Ústí, neboť nejde o trestný čin, jde však o skutek, který by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, který jako soud stížnostní projednal stížnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře, rozhodl usnesením ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 14 To 281/2013, tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře jako nedůvodnou zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 14 To 281/2013, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. D. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř. V podrobnostech nejvyšší státní zástupce uvedl, že za přečin krádeže lze recidivujícího pachatele obecně vzato postihnout bez ohledu na posuzovaným skutkem způsobenou výši škody, a dokonce i tehdy, jestliže tímto protiprávním činem nebyla způsobena žádná škoda (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1518/2012). Výše způsobené škody má potom význam především z hlediska povahy a závažnosti činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Současně lze mít za to, že zařazení krádeže speciálním recidivistou do zvláštní skutkové podstaty s přísnějším postihem, než je tomu ve skutkové podstatě podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, je zjevně důsledkem názoru zákonodárce, že recidiva sama o sobě je již dostatečně závažnou okolností, vyžadující přísnější postih, a to bez ohledu (v obecném smyslu) na hodnotu odcizované věci – zákonodárce totiž nepochybně mohl i v §205 odst. 2 tr. zákoníku stanovit minimální nutnou výši způsobené škody. Dále je nutné zdůraznit, že, jak vyplývá ze závěrů stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, následně publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (které zmínil i Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře), trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V posuzované trestní věci je přitom obviněnému sice kladeno za vinu odcizení věci v hodnotě toliko 72,90 Kč, tedy ve výši nedosahující ani hranice škody nikoli nepatrné ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku, avšak současně je nutné vzít v úvahu, že tohoto jednání se obviněný dopustil dne 14. 7. 2013, tzn. měsíc poté, co nabyl právní moci ve výroku o vině trestní příkaz Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 1 T 45/2013, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2013, odsuzující ho pro obdobný přečin k podmíněnému trestu odnětí svobody, aniž by hrozba přeměny trestu měla na obviněného zjevně jakýkoli vliv. Důvodem ke krádeži bylo, jak vyplynulo z vyjádření obviněného, že „měl chuť na víno“. Dále je třeba zmínit, že v předchozí době byl obviněný opakovaně trestán pro typově shodnou trestnou činnost dalšími rozhodnutími, k nimž není možné přihlížet, a proto obviněný skutečně není právně vzato recidivistou, avšak je možné je zohlednit v rámci závěru o jeho osobnostním sklonu páchat majetkovou trestnou činnost. Rovněž je namístě nepřehlédnout opakované projednávání obviněného pro přestupky majetkového charakteru (jak konstatoval i Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře), a to bez zřetelného odrazu v podobě změny jeho chování. Podstatnější význam pro celkové hodnocení naopak nemá zjištění, konstatované soudem prvního stupně, podle něhož je poškozený – shodou okolností – velký podnikatelský subjekt, v rámci jehož finančních toků je způsobená škoda nepatrná (což by ve svém důsledku mohlo zakládat zcela nepřípustné rozlišování trestnosti podle ekonomického stavu poškozeného). S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce dovodil, že posuzované jednání obviněného nejen že naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jak v konečném důsledku dovodily i soudy dříve činné ve věci, ale současně toto jednání naplňuje i kritérium ve smyslu §12 odst. 2 tr. zák., neboť s přihlédnutím k osobnosti obviněného a zjevné neefektivitě dřívějších postihů obviněného je třeba jeho nyní projednávanou trestnou činnost vnímat jako zjevně společensky škodlivý útok, na který reakce jinými než trestně právními instrumenty (v důsledku užití principu ultima ratio) není adekvátní. Soudy zvolený postup podle §171 odst. 1 tr. ř. proto v předmětné věci nepřichází v úvahu. Pro úplnost lze dodat, že na popsaném závěru ničeho nemění ani odkaz Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/2004. Ve věci, v níž bylo toto rozhodnutí vydáno, totiž byly zcela odlišné výchozí skutkové okolnosti (jednalo se o užívání bytu), aplikovaná právní kvalifikace (§249a zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů) i argumentace ústavní stížnosti (nedostatky v subjektivní stránce trestného činu), v důsledku čehož Ústavní soud, jenž ústavní stížnosti přisvědčil, tak výslovně učinil s ohledem na údajný nepřípustný výklad formální stránky vysloveného trestného činu. V konečném důsledku tak nejvyšší státní zástupce má za to, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, a to za situace, kdy není důvod v něm shledávat nižší společenskou škodlivost, a tedy dovozovat nemožnost užití trestně právních norem, ale toliko norem práva správního. Jestliže Okresní soud v Táboře takto nepostupoval a postoupil věc Městskému úřadu v Sezimově Ústí k projednání (pouze) přestupku, spočívá jeho rozhodnutí jednak na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, což značí naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř. Pokud potom zmíněné pochybení z podnětu stížnosti státní zástupkyně nenapravil Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Táboře ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 14 To 281/2013, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. 6 T 102/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro případy ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný J. D., jemuž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a)], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř. byly uplatněny zásadně v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci [§222 odst. 2, §231, §257 odst. 1 písm. b), §314c odst. 1 písm. a), §314p odst. 3 písm. b), §314r odst. 5 tr. ř.] , dovolací důvod lze spatřovat např. v tom, že soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, o jiném správním deliktu či o kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování soudu o postoupení věci již nelze takové jednání projednat jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění, neboť uplynula zákonná lhůta (viz např. §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákona o přestupcích“), a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Nejvyšší státní zástupce také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení uvedl, že lze souhlasit se státní zástupkyní v tom, že je dáno důvodné podezření, že se obviněný D. žalovaného jednání dopustil. Obviněný se v přípravném řízení ke svému jednání doznal. Vina obviněného je přesvědčivě prokázána též výpovědí svědka M. M., který je zaměstnán jako ostraha prodejny Albert, a protokolem o krádeži. Svým jednáním způsobil obviněný škodu ve výši 72,90 Kč, neboť při zásahu ostrahy muži láhev vypadla na zem a rozbila se. S čím však nelze souhlasit je právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník definuje trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tak, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Požadavek formální protiprávnosti je v případě posuzovaného jednání obviněného zcela nepochybně splněn, a soud proto nemá z formálního hlediska žádných námitek k použité právní kvalifikaci ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť znak tzv. zpětnosti je dán předchozím trestním postihem obviněného trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 1 T 45/2013, a zákon nevyžaduje splnění žádné další podmínky, tedy ani způsobení škody na cizím majetku nikoli nepatrné (5.000,- Kč). Na druhou stranu je však zapotřebí dodat, že protiprávnost je i v pojetí nové hmotněprávní úpravy vymezena jednotou nejen stránky formální, ale současně též materiální. Ta je vyjádřena zásadou subsidiarity trestní represe a principu trestního práva jako „ultima ratio“ tedy požadavkem, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Soud musí tudíž i v pojetí nové právní úpravy náležitě uvážit nejen pojmové znaky trestného činu, ale též otázku jeho společenské škodlivosti, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byly považovány závažnější případy protispolečenských jednání (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012). Podle převažujícího doktrinálního výkladu má hledisko společenské škodlivosti povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu. Charakter jednání obviněného, a v tomto případě především výše způsobené škody poškozené společnosti AHOLD CZECH REPUBLIC, a. s., která se u prodejce tohoto typu nachází při částce 72,90 Kč pod hranicí rozlišitelnosti, neboť za běžný případ rozbití láhve vína v této hodnotě přímo na prodejně, by nepochybně nebyl škůdce nijak postihován, však neodpovídá výše popsanému materiálnímu korektivu, vyjádřenému v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle již citovaného komentáře k ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku, může mít výše způsobené škody v mimořádných případech význam i z hlediska případného použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 s ohledem na společenskou škodlivost činu a princip „ultima ratio“, přičemž by zřejmě přicházelo v úvahu posouzení činu jako přestupku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Soud s ohledem na výše uvedené v daném případě shledal, že k postižení jednání obviněného J. D. s ohledem na okolnosti případu (krádež v supermarketu), které vedlo ke způsobení škody v řádu desetikorun, je k dispozici plně postačující uplatnění odpovědnosti podle zákona o přestupcích, neboť trestněprávní postih obviněného, nota bene případným nepodmíněným trestem odnětí svobody, by zjevně vykročil mimo zákonem deklarovaný požadavek „ultima ratio“. Soud tento závěr učinil i při vědomí skutečnosti, že obviněný je recidivistou, nicméně v tomto případě není v jeho jednání ještě možno spatřovat přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž mohlo by naplňovat jedině znaky přestupku uvedeného výše. K učinění takového závěru však není oprávněn soud, nýbrž příslušný správní orgán. Proto soud rozhodl o postoupení věci Městskému úřadu v Sezimově Ústí jako správnímu orgánu věcně a místě příslušnému k tomuto rozhodnutí. Zcela závěrem nalézací soud obviněnému zdůraznil, že ačkoli jednání, jehož se dopustil, nebylo soudem hodnoceno jako trestný čin, jde o jednání naprosto nepřípustné, a obdobné jednání by napříště mohlo mít významné trestněprávní následky, jelikož by s vysokou pravděpodobností mohlo vést k přehodnocení míry společenské škodlivosti jednání obviněného s ohledem na jeho osobnost, nehledě k tomu, že i jen více obdobných přestupků by mohlo velmi záhy vést k přeměně podmíněně odloženého trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 1 T 45/2013, na trest nepodmíněný (srov. str. 2 – 3 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně).
Stížnostní soud ve svém zamítavém usnesení uvedl, že výkladu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, včetně pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio, se věnuje mj. poměrně aktuální stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 301/2012, schválené dne 30. 1. 2013 (srov. str. 2 odůvodnění usnesení stížnostního soudu). V návaznosti na toto stanovisko stížnostní soud zkonstatoval, že ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku stanoví kriteria pro hodnocení povahy a závažnosti trestného činu, jež je určována vedle významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu apod., též osobou pachatele. Princip ultima ratio tedy ukládá soudu nazírat na hledisko společenské škodlivosti mj. právě prizmatem persony obviněného. Obviněný je sice na jedné straně osobou tendující k majetkovým deliktům, ale není recidivistou de iure, a proto je ještě podle jeho názoru možno na obviněného působit prostředky mimo-trestními, jestliže v tomto případě šlo o přečin podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož znaky byly naplněny banální krádeží věci zcela zanedbatelné hodnoty (v daném případě 72,90 Kč), a proto bylo možno použít procesního postupu podle §171 odst. 1 tr. ř., neboť je v daném případě i podle názoru stížnostního soudu naděje, že toto řešení bude ještě alespoň do jisté míry účinné (srov. str. 3 – 4 odůvodnění usnesení stížnostního soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a předložený spisový materiál, přičemž dospěl k následujícím zjištěním. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, na nějž odkazoval i stížnostní soud, se podává, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti případu z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Přitom je třeba zdůraznit, že není vyloučen ani případ, kdy se použije zásada subsidiarity trestní represe na základě nedostatečné míry společenské škodlivosti, aniž by se uplatnila odpovědnost podle jiného právního předpisu, což však v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, neboť byla uplatněna jak nedostatečná společenská škodlivost, tak i princip ultima ratio. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, k čemuž právě na základě zhodnocení všech rozhodných kritérií dospěly oba soudy nižších stupňů.
V liberálním demokratickém právním státě je třeba totiž státní zásahy v rámci kriminální politiky uplatňovat přiměřeně a maximálně zdrženlivě, a to zejména při realizaci trestního postihu, kdy s ohledem na závažnost trestní sankce, která je nezřídka způsobilá ohrozit sociální existenci dotčené osoby, je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, když ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Pokud jde o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe při úvaze, zda určité konkrétní jednání pachatele naplňuje znaky uvažovaného trestného činu či nikoli, je třeba mít na paměti, že nejde o samostatný znak trestného činu, který by se hodnotil mimo formální znaky trestného činu, jak tomu bylo při materiálním pojetí trestného činu, ale o zásadu, která musí být zvažována a případně použita v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy (srov. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Orgány činné v trestním řízení a zejména soud musí při používání trestněprávních institutů a při aplikaci určitých konkrétních norem, včetně v úvahu přicházejících skutkových podstat trestných činů, zvažovat, zda v konkrétním posuzovaném případě je při interpretaci a aplikaci konkrétní právní normy třeba použít zásadu subsidiarity trestní represe vymezenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, a v jakém směru tak lze učinit. Zvláštnost subsidiarity trestní represe tedy spočívá v tom, že jde o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, což v konečném důsledku znamená, že se použije tato zásada i prostřednictvím konkrétní skutkové podstaty méně závažného trestného činu tak, že orgán činný v trestním řízení a v konečném pojetí soud shledá, a to i přes naplnění zákonných znaků této skutkové podstaty, jako tomu bylo v posuzovaném případě, že nejde o trestný čin s ohledem na jeho škodlivost, zvláště když navíc postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nejvyšší soud již výše uvedl důvody, které soudy nižších stupňů vedly k závěru o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v případě obviněného J. D., který se sice předmětného činu dopustil poté, co byl trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 1 T 45/2013, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2013, pravomocně odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za který mu byl uložen poměrně přísný podmíněný trest odnětí svobody, ale přitom nelze přehlédnout, že šlo o odcizení jedné láhve červeného vína zn. Cuvée Diana, což je sice nepochybně z hlediska obživy pachatele zbytná věc, ale na druhé straně nelze přehlédnout velmi nízkou hodnotu této věci ve výši 72,90 Kč. Právě tato okolnost u majetkových trestných činů, vedle konkrétního dotčení činem poškozeného subjektu, je rozhodující okolností z hlediska stanovení míry závažnosti činu u majetkových přečinů, kterým je i trestný čin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zák., u kterého recidiva je znakem skutkové podstaty, a proto k ní nelze znovu přihlížet při jeho postihu. Obviněný J. D. je tedy recidivistou sice de facto, ale nikoli de iure, k čemuž je třeba v tomto případě také přihlédnout a dát tomu výraz při posuzování předmětného jednání obviněného. Velmi výstižně to uvedl zejména stížnostní soud, který se při vypořádání s argumenty stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře, které v podstatě dovolání Nejvyššího státního zástupce jen opakuje, uvedl: Je-li pachatelem osoba, na níž je ještě možno působit prostředky mimo-trestními, je v případě trestního stíhání pro přečin podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož znaky byly naplněny banální krádeží věci zcela zanedbatelné hodnoty (v daném případě 72,90 Kč), možno užít procesního postupu podle §171 odst. 1 tr. ř., který zvolil soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí, pakliže je v daném případě naděje, že toto řešení bude ještě alespoň do jisté míry účinné. Je-li naopak pachatelem osoba, u níž jsou prostředky mimo-trestního působení zcela zjevně vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (typicky v případech obdobných pachatelů, u nichž již bylo v nedávné době podle §171 odst. 1 tr. ř. postupováno, avšak znovu se dopustili majetkového deliktu, zakládajícího formálně znak přečinu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku), je v případě takového obviněného třeba již důsledně zvážit působení prostředky trestního práva, a to i v případech, kdy je výše škody (opět) minimální a skutek způsobem provedení nevybočil z obvyklého modu operandi drobných majetkových deliktů. To znamená, že skutek takového obviněného je již možno též z materiálního hlediska považovat za trestný čin, ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr zákoníku a navazujícího ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku. S tímto výkladem je v souladu i judikatura Ústavního soudu, aktuální již za účinnosti předchozí hmotněprávní úpravy (srov. nález ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/2004, uveřejněn pod č. 40 ve sv. 36 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Podle stížnostního soudu se stěžovatelka – státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře – nemýlí v závěru, že obviněný je de facto osobou tendující k majetkovým deliktům, neboť minimálně v přestupkových výkazech obviněného jich z nedávné doby figuruje vícero. Obviněný nicméně není recidivistou de iure, protože se k žádnému ze 4 jeho odsouzení, předcházejícím odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Táboře sp. zn. 1 T 45/2013, z různých důvodů (osvědčení, amnestie) nepřihlíží. Poslední odsouzení pak představuje znak zpětnosti, zakládající kvalifikaci jeho jednání jako přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, proto se z důvodu zákazu dvojího přičítání neuplatní jako přitěžující okolnost. Jakkoli jde tedy o osobu, která nepochybně nežije řádným životem a ač obviněný skutečně odcizil alkohol, tedy komoditu zcela zbytnou, přesto ještě lze, vzhledem k nižší intenzitě naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, popsané detailně v odůvodnění nalézacího soudu (krádež zboží v obchodě, v hodnotě v řádu desetikorun), jeho postup podle §171 odst. 1 tr. ř. v daném případě ještě akceptovat. Obviněný byl nicméně v odůvodnění napadeného rozhodnutí procesního soudu důrazně varován, že ačkoli jeho jednání nebylo soudem hodnoceno jako trestný čin, jde o jednání naprosto nepřípustné, a obdobné jednání by napříště mohlo mít významné trestněprávní následky, jelikož by s vysokou pravděpodobností mohlo vést k přehodnocení míry společenské škodlivosti jednání obviněného s ohledem na jeho osobnost. K tomuto varování se připojuje i stížností soud, neboť přesně odpovídá výše popsaným zákonným kriteriím. S ohledem na ně by totiž obdobný majetkový delikt obviněného v budoucnu nemusel být posuzován takto shovívavě, ale právě naopak, mohl by být zřetelným signálem, že mimotrestní prostředky působení na obviněného se minuly účinkem a je třeba proti němu zasáhnout důraznějšími nástroji trestního práva hmotného (srov. str. 3 – 4 odůvodnění usnesení stížnostního soudu).
Nejvyšší soud má za to, že závěry soudů nižších stupňů tak plně odpovídají závěrům shora citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, podle nějž z logiky věci vyplývá, že z hlediska vymezení zásady subsidiarity trestní represe v §12 odst. 2 tr. zákoníku a úvahy, zda jde na jejím podkladě o trestný čin či nikoli, je třeba zvažovat vždy spíše konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele, jak správně v posuzovaném případě učinily soudy nižších stupňů, než obecný přístup, který se soustřeďuje jen na jeden faktor spočívající v recidivě obviněného de facto, jak činí nejvyšší státní zástupce. Přitom nelze přehlédnout i skutečnost, že obviněný byl v době spáchání předmětného činu na počátku zkušební doby, což sice na jedné straně může svědčit, že zatím nevzal dostatečně v úvahu hrozbu přeměny podmíněného trestu na trest nepodmíněný, ale na druhé straně je třeba zvážit i skutečnost, že na něj bylo v tomto směru působeno po krátkou dobu a navíc bez zvýšeného a individualizovaného přístupu, když mu zmíněným trestním příkazem Okresního soudu v Táboře nebylo uloženo žádné přiměřené omezení či povinnost ve smyslu §48 odst. 4 tr. zákoníku (§82 odst. 2 tr. zákoníku), ač tomu tak vzhledem k uvedeným okolnostem vyplývajícím ze spáchaného činu a zejména osoby obviněného, která vyžaduje zvýšenou pozornost, nepochybně mělo být. Nejvyšší soud tak neshledal pochybení v závěrech soudů nižších stupňů v této věci, ve které postoupily věc obviněného J. D. Městskému úřadu v Sezimově Ústí, přičemž zohlednily všechny výjimečné okolnosti případu a důvodně kladly zejména důraz na varování obviněného z hlediska jeho dalšího obdobného jednání, které by již v budoucnu zřejmě vedlo k přeměně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody uloženého trestním příkazem Okresního soudu v Táboře (tedy téhož soudu) ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 1 T 45/2013, na trest nepodmíněný (srov. str. 3 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a str. 4 odůvodnění usnesení stížnostního soudu).
Podle Nejvyššího soudu bude nyní na zvážení Okresního soudu v Táboře ve věci obviněného J. D. vedené pod sp. zn. 1 T 45/2013, postup podle ustanovení §83 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku, podle níž může výjimečně soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a stanovit nad odsouzeným dohled, přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v §82 odst. 1 tr. zákoníku, nebo stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §48 odst. 4 tr. zákoníku směřující k tomu, aby vedl řádný život. Obviněnému J. D. byl trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 1 T 45/2013, uložen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za užití §314e odst. 2 tr. ř. trest odnětí svobody v délce 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 (dvou) let. Tento uložený podmíněný trest považuje Nejvyšší soud za dostatečně přísný, aby mohlo být na něj jako na odsouzeného náležitě působeno, a to i s ohledem na možnost Okresního soudu v Táboře tento trest ještě ve vztahu k němu prohloubit a individualizovat s ohledem na citované ustanovení §83 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku, zejména při zvážení vhodné spolupráce s Probační a mediační službou.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 14 To 281/2013, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) nebo l) tr. ř. zrušit. Stížnostní soud v návaznosti na usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. 6 T 102/2013, náležitě přezkoumal všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení zejména na základě zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), a proto jako nedůvodnou zamítl stížnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře proti uvedenému usnesení nalézacího soudu, jímž byla podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. b) a §171 odst. 1 tr. ř. věc obviněného J. D. postoupena k projednání Městskému úřadu v Sezimově Ústí. Současně se bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře uplatněnými v rámci stížnostního řízení.
Z obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce a po porovnání námitek v něm uvedených s tím, jak se stížnostní soud vypořádal s otázkou viny obviněného J. D. a navazujícím postoupením trestní věci obviněného J. D. k projednání Městskému úřadu v Sezimově Ústí, na základě odvolacích námitek státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě předmětného mimořádného opravného prostředku nejvyššího státního zástupce o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.