ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.364.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 364/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2014 o dovolání obviněné M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 3 To 294/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 48/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 11 T 48/2013, byla obviněná M. B. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měla dopustit tím, že
1/ dne 30. 1. 2013 v době od 22:00 hodin do 22:34 hodin na přesně nezjištěném místě v úseku od ulice M. po ulici F. v B. nezjištěným způsobem odcizila podnapilému poškozenému M. M. jeho kabelku v hodnotě 400,- Kč společně s mobilním telefonem značky Nokia v hodnotě 50,- Kč a peněženkou v hodnotě 150,- Kč obsahující finanční hotovost ve výši 1.500,- Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz a platební kartu společnosti Raiffeisenbank, a. s., pomocí níž se neúspěšně pokusila v časovém úseku od 22:34 hodin do 22:35 hodin dne 30. 1. 2013 v bankomatu společnosti ČSOB, a. s., na ulici O. v B. odebrat z účtu majitele celkovou částku 12.000,- Kč, čímž poškozenému M. M. , způsobila škodu ve výši 2.100,- Kč, a současně se mu pokusila způsobit škodu v celkové výši 12.000,- Kč,
2/ dne 5. 2. 2013 v době od 19:45 hodin do 20:48 hodin v restauraci Středověká krčma na nám. S. v B. odcizila poškozenému K. S. , v jehož společnosti se po celou dobu pohybovala, jeho volně odloženou tašku bez hodnoty, která obsahovala občanský průkaz, čtvrtletní kupón DpmB, mobilní telefon značky Samsung v hodnotě 1.000,- Kč a platební kartu společnosti Poštovní spořitelna, pomocí níž úspěšně z účtu poškozeného odebrala dne 5. 2. 2013 v bankomatu společnosti GE Money bank na ulici M. v čase 20:49:04 hodin částku 5.000,- Kč, v bankomatu spol. Sberbank na ulici P. v B. v čase 20:51:39 hodin částku 5.000,- Kč, v čase 20:53:11 hodin částku 3.000,- Kč a v bankomatu společnosti Česká spořitelna na ulici S. O. v B. v čase 22:30:57 hodin částku 200,- Kč a v čase 22:32:42 hodin částku 200,- Kč, celkem tedy 13.400,- Kč
a dále v bankomatech společnosti Sberbank na ulici P. , GE Money bank na ulici B. , Česká spořitelna na ulici S. O. v B. se v době od 20:52 hodin dne 5. 2. 2013 do 09:15 hodin dne 8. 2. 2013 neúspěšně pomocí téže karty pokusila o výběr částky ve výši nejméně 10.000,- Kč,
přičemž odcizená taška byla následně nalezena v čase kolem 23:00 hodin dne 5. 2. 2013 v baru U rytíře na ulici S. v B. jejím zaměstnancem, kdy z odcizených věcí chyběla pouze platební karta, čímž poškozenému K. S. , způsobila škodu ve výši 15.680,- Kč a současně se mu pokusila způsobit škodu ve výši nejméně 10.000,- Kč,
a tohoto jednání se dopustila přesto, že byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 12 T 191/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 7 To 217/2010, odsouzena pro trestný čin krádeže podle 247 odst. 1 písm. a), d), e) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který vykonala dne 23. 6. 2011.
Za tyto přečiny byla obviněná M. B. odsouzena podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §56a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
1/ M. M. , částku ve výši 2.100,- Kč,
2/ K. S. , částku ve výši 13.400,- Kč.
Krajský soud v Brně, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněné M. B. , rozhodl usnesením ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 3 To 294/2013, tak, že podle §256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 3 To 294/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 11 T 48/2013, podala obviněná M. B. prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Zemana dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka konkrétně uvedla, že namítá nesprávná hmotně právní posouzení skutku, učiněná na základě neúplně provedeného dokazování bez přítomnosti obviněné a jejího právního zástupce, i když jde o případ tzv. nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. V podrobnostech se dovolatelka tázala jakými důkazy je prokázáno, že poškozenému K. S. odcizila jeho tašku, v níž se nacházela i platební karta společnosti Poštovní spořitelna. Proč má soud prvního stupně a tedy i soud odvolací výpovědí svědka S. naopak za prokázané, že obviněné nejenže nedal svou platební kartu, ale že si obviněná vzala bez jeho svolení celou jeho tašku s osobními věcmi, a tudíž i s předmětnou platební kartou v době, kdy si v restauraci odskočil na toaletu. V jaký konkrétní časový okamžik obviněná zanechala odcizenou tašku K. S. v baru U rytíře na S. v B. – v návrhu na potrestání i v rozsudku soud prvního stupně a tedy i v usnesení soudu odvolacího k tomu chybí žalobní tvrzení a důkazy k nim. Dále se dovolatelka tázala, zda byly identifikovány platební karty obou poškozených jejich označením jmény a čísly tak, jak to požaduje třetí výrok rozsudku soudu prvního stupně a tedy i usnesení soudu odvolacího. Proč je popis skutků obviněné proti oběma poškozeným podle návrhu na potrestání obviněné užší (co do počtu zde popsaných skutků) ve srovnání s popisem skutků podle rozsudku soudu prvního stupně a tedy i usnesení soudu odvolacího. Zda je reálně uskutečnitelné a ve fyzických možnostech obviněné, aby sama tak, jak je to uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně a tedy i v usnesení soudu odvolacího – uskutečnila všechny výběry (či se o ně neúspěšně pokusila) pomocí platební karty K. S. a aby ještě dne 5. 2. 2013 v čase do 23.00 hodin zanechala odcizenou tašku K. S. v baru U rytíře na S. ul. v B. Poškozený K. S. při svém výslechu nevypověděl nic o tom, že by viděl obviněnou odcizit mu jeho tašku s platební kartou, pouze uvedl, že poté, co zaplatil útratu, odešel na WC a když se vrátil, obviněná již u jejich stolu na svém místě neseděla. Žádný důkaz nepodporuje jeho výpověď např. v tom směru, že i s taškou neodešel na WC. Proč rozsudek soudu prvního stupně a tedy i usnesení soudu odvolacího ke ztotožnění odsouzené ke spáchání skutku ke škodě poškozeného M. svůj rozsudek zdůvodňuje tak, že poškozený K. S. na fotografiích z bankomatu poznává osobu obviněné, která se měla pokusit poškozenému M. způsobit výběrem z jeho účtu pomocí platební karty jiného škodu, aniž je před soudem prvního stupně prokázáno, ale je zde tvrzeno, že je to tatáž osoba, která mu dne 5. 2. 2013 odcizila jeho tašku s věcmi. Výpověď poškozeného M. před oběma soudy nepodporuje závěr o tom, že by se obviněná měla dopustit jednání, které směřovalo k odcizení jeho platební karty a k následně neúspěšným výběrům finanční hotovosti z jeho bankovního účtu pomocí bankomatu.
Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud se nezabýval provedením důkazů uvedených v odvolání právního zástupce obviněné a ani ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč tak učinil. Poškozený S. vypovídá rozdílně od obviněné a nevypověděl nic o tom, že by obviněnou znal, označil ji za neznámou ženu a že ji sám svěřil platební kartu, neboť ji chtěl za milenku, nebylo prokázáno, že neúspěšné pokusy o výběry peněz prostřednictvím platební karty poškozeného S. skutečně prováděla sama obviněná. Pokud měl soud za prokázané, že po přepadení poškozeného M. mu platební kartu odcizili dva neznámí muži, nemůže obviněnou z tohoto skutku vinit. Nebylo ani prokázáno, že by obviněná po tomto přepadení získala platební karty poškozeného.
V neposlední řadě dovolatelka namítla neúplnost protokolace o průběhu veřejného zasedání, neboť z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 3 To 294/2013, výslovně nevyplývá, co bylo předmětem odvolacího řízení, a protokolace věrně nezachycuje, to že se odvolacího řízení účastnil obhájce, jak se obviněná vyjadřovala k výpovědi poškozeného M. , jaké otázky kladl poškozenému M. obhájce obviněné a jak se k nim poškozený vyjadřoval, a konečně jak zdůvodnil obhájce svůj závěrečný návrh.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, a dále navrhla, aby dovolací soud podle §265 l odst. 1 tr. ř přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc obviněné v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné M. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se vyjadřovat nebude. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná M. B. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Obviněná M. B. úvodem svého dovolání zdůraznila, že soud provedl neúplné dokazování bez její přítomnosti a jejího právního zástupce, i když jde o případ tzv. nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud při posuzování této námitky vycházel z platné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž vzal v potaz i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 2006 ve věci R. B. (dále jen „stěžovatel“) proti České republice. Z této judikatury vyplývá, že důkazy mají být v zásadě prováděny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného za účelem jejich kontradiktorního projednání. Existují přitom výjimky z této zásady, které však lze připustit pouze tehdy, není-li ohroženo právo na obhajobu; ustanovení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy v zásadě nařizují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později (L. proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 15. června 1992, série A č. 238, §49). K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6 Úmluvy, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obžalovaný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout (V. M. a ostatní proti Nizozemsku, viz výše, §55; A. M. proti Itálii, č. 37019/97, §25, ESLP 1999-IX). Článek 6 Úmluvy totiž soudům umožňuje založit odsouzení na výpovědích svědka obžaloby, kterého „obžalovaný“ ani jeho právní zástupce neměli možnost v žádné fázi řízení vyslechnout, pouze za splnění následujících podmínek: zaprvé, pokud konfrontace neproběhla z důvodu nemožnosti nalézt svědka, musí být prokázáno, že příslušné orgány tohoto svědka aktivně hledaly, aby tuto konfrontaci umožnily; zadruhé, sporné svědectví nesmí být v žádném případě jediným důkazem, na kterém se odsouzení zakládá (R. proti Francii, č. 1846/01, §24, 13. listopad 2003). S ohledem na zvláštní význam respektování práv obhajoby v trestním řízení nelze s odkazem na skutečnost, že podle vnitrostátního práva žalovaného státu je možné pro rozhodnutí o oprávněnosti obvinění použít prohlášení učiněná před soudním projednáním případu spoluobviněnými, kteří následně využili svého práva nevypovídat, odepřít obviněnému právo, které mu zaručuje článek 6 odst. 3 písm. d), tedy právo přezkoumat nebo dát přezkoumat kontradiktorním způsobem jakýkoli zásadní důkaz proti sobě [F. proti Itálii (rozh.), č. 4541/02, 1. duben 2004]. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13, zopakoval závěry Evropského soudu v projednávané věci, který konstatoval, že článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy zakotvuje zejména zásadu, podle níž předtím, než může být obžalovaný uznán vinným, musí být všechny důkazy v neprospěch obžalovaného v zásadě provedeny při veřejném přelíčení, a to v zájmu kontradiktornosti řízení. Tato zásada má samozřejmě i výjimky, ale ty lze akceptovat pouze s výhradou respektování práv obhajoby; obžalovanému tak obecně musí být dána možnost odpovídajícím a dostatečným způsobem zpochybnit svědectví v jeho neprospěch a vyslechnout ty, kdo svědectví poskytli, a to buď v okamžiku jejich výpovědi, nebo v pozdější fázi řízení (srov. rozsudek ve věci L. proti Itálii ze dne 27. 2. 2001 č. 33354/96, §39, rozsudek ve věci S. proti bývalé jugoslávské republice Makedonii ze dne 31. 10. 2011 č. 47023/99, §57). Ústavní soud ve svém nálezu zdůraznil, že obecný soud, pokud využívá postupu podle §158a a §211 tr. ř. a přečte v hlavním líčení protokol o výslechu svědka, aniž by ho mohla obhajoba vyslechnout, je oprávněn tak učinit pouze v případě, že je pro takový postup dán závažný důvod a současně výpověď nepřítomného svědka nelze považovat za výlučný či rozhodující důkaz viny. V případě, že se obecný soud rozhodne připustit jako důkaz výpověď svědka, kterého neměla obhajoba příležitost vyslechnout, a tato výpověď představuje výlučný nebo rozhodující důkaz viny, obstojí takovýto postup pouze tehdy, jestliže i přesto lze řízení jako celek považovat za spravedlivé a jestliže jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu, jakož i skutečnosti umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu.
Nevyšší soud dbaje závěrů Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, přezkoumal předložený spisový materiál ve věci obviněné M. B. , a zjistil, že ačkoliv obviněná byla řádně předvolána k hlavnímu líčení na den 4. 6. 2013 (srov. doručenku na č. l. 64 p. v. spisu), v den konání hlavního líčení v 8:05 hodin telefonicky omluvila svou účast na nařízeném jednání, a to z důvodu nemoci, přičemž o odročení veřejného zasedání nepožádala. Dovolatelka dále uvedla, že jde k lékaři a že osobně donese na podatelnu soudu potvrzení od lékaře (srov. obsah sdělení založený za č. l. 71 spisu). Samosoudce postupem podle §202 odst. 2 tr. ř. rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné M. B. (č. l. 72 spisu). Obviněná následně dne 6. 6. 2013 předložila lékařskou zprávu – nález, datovanou 4. 6. 2013, v níž se pouze uvádí: klid, domácí léčení od 4. 6. 2013, kontrola 11. 6. 2013 (č. l. 88 spisu). Z předložené lékařské zprávy však nevyplývá, že by dovolatelka v den konání hlavního líčení trpěla takovou nemocí, která by jí bránila v účasti na hlavním líčení, lékařská zpráva neudává žádnou medikaci a ani se v ní neuvádí, že by byla dovolatelka v takovém stavu, který by jí znemožňoval účast na jednání soudu. Obviněné M. B. tedy nic nebránilo, aby se hlavního líčení dne 4. 6. 2013 zúčastnila a poté navštívila lékaře. Dovolatelka šla k lékaři v době konání hlavního líčení, čímž se sama zbavila možnosti se jej zúčastnit a klást svědkovi S. otázky a vyjadřovat se k dalším ve věci prováděným důkazům. Dovolatelka poté v rámci svého řádného opravného prostředku požádala o ustanovení obhájce (č. l. 89 p. v. spisu), a to nikoli z důvodu nutné obhajoby ve smyslu §36 a násl. tr. ř., ale jen z důvodu nemajetnosti obviněné, resp. nedodstatku finančních prostředků, aby si hradila náklady obhajoby. Soud této její žádosti vyhověl a dne 2. 9. 2013 jí byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu (č. l. 98 spisu) a dne 18. 10. 2013 jí byl na základě §33 odst. 2 tr. ř. ustanoven obhájce (č. l. 104 spisu), který za obviněnou podal odvolání (č. l. 110 a násl. spisu) a který se rovněž zúčastnil veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem spolu s obviněnou M. B. , v němž byl vyslechnut svědek poškozený M. M. (č. l. 114 a násl. spisu).
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti tak má Nejvyšší soud za to, že nebyla v žádném ohledu porušena práva obviněné M. B. na obhajobu. Dovolatelce bylo dne 8. 4. 2013 sděleno podezření pro přečiny krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (srov. č. l. 5 – 6 spisu). U dovolatelky tedy nebyly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř., ale ani jiné důvody pro nutnou obhajobu ve smyslu §36 tr. ř. Podle ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Obviněná tohoto svého práva využila avšak až v rámci odvolacího řízení a soudem jí byl proto pro zbytek trestního řízení ustanoven obhájce. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádná procesní pochybení, a proto má i jejich rozhodnutí učiněná na základě procesně bezvadně provedených důkazů za zákonná. Pro úplnost je třeba také zdůraznit, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nestojí pouze na svědeckých výpovědí poškozených K. S. a M. M. , ale rovněž na celé řadě listinných důkazů, kterými se bude Nejvyšší soud podrobně zabývat v dalších částech svého rozhodnutí.
Podle obviněné M. B. se odvolací soud nezabýval provedením důkazů uvedených v odvolání obhájce obviněné a ani ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč tak postupoval. V odvolání, které za obviněnou M. B. podal její obhájce (č. l. 110 – 111 spisu) se konstatuje, že nalézací soud vydal rozhodnutí, aniž by slyšel obviněnou a svědka M. a provedl konfrontaci výpovědí poškozených svědků s obviněnou B. (srov. zejména č. l. 111 spisu). Pokud se týká účasti obviněné u hlavního líčení dne 4. 6. 2013, k té se již zevrubně Nejvyšší soud vyjádřil shora. Svědek M. M. byl slyšen v rámci veřejného zasedání konaného u Krajského soudu v Brně dne 20. 11. 2013 (č. l. 114 a násl. spisu), kterému byla přítomna i obviněná M. B. a její obhájce, a tito rovněž využili svého práva a kladli svědkovi otázky. Odvolací soud se potom v odůvodnění svého usnesení vypořádal nejen se svědeckou výpovědí svědka K. S. , jenž byl slyšen v hlavním líčení, ale i s obsahem výpovědi svědka M. M. , přičemž tuto výpověď rovněž v souvislosti s ostatními provedenými důkazy ve věci vyhodnotil, a současně odvolací soud podotknul, že obviněná B. byla přítomna veřejnému zasedání a výslechu uváděného svědka, byla poučena a měla tedy možnost učinit to, co jí podle obhajoby bylo upřeno u hlavního líčení (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Ostatní námitky uplatněné obviněnou M. B. v jejím mimořádném opravném prostředku jsou převážně skutkového charakteru a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyvracejí její obhajobu. Jedná se zejména o ty námitky obviněné, v nichž konkrétně uvádí, že není zřejmé, jakými důkazy je prokázáno, že poškozenému K. S. odcizila jeho tašku, v níž se nacházela i platební karta společnosti Poštovní spořitelna, na základě čeho mají soudy nižších stupňů z výpovědí svědka S. za prokázané, že obviněné nejenže nedal svou platební kartu, ale že si obviněná vzala bez jeho svolení celou jeho tašku s osobními věcmi, a tudíž i s předmětnou platební kartou v době, kdy si v restauraci odskočil na toaletu, přičemž podle obviněné nebylo ani prokázáno v jaký konkrétní časový okamžik obviněná zanechala odcizenou tašku K. S. v baru U rytíře na S. ul. v B. , dále nebylo prokázáno, zda bylo reálně uskutečnitelné a ve fyzických možnostech obviněné, aby sama uskutečnila všechny výběry (či se o ně neúspěšně pokusila) pomocí platební karty K. S. a aby ještě dne 5. 2. 2013 v čase do 23.00 hodin zanechala odcizenou tašku K. S. v baru U rytíře na S. ul. v B. , poškozený K. S. nevypověděl nic o tom, že by viděl obviněnou odcizit mu jeho tašku s platební kartou, není tedy zřejmé, proč soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí, že poškozený K. S. na fotografiích z bankomatu poznává osobu obviněné, která se měla pokusit poškozenému M. způsobit výběrem z jeho účtu pomocí platební karty jiného škodu, aniž je to před soudem prvního stupně prokázáno, ale je zde tvrzeno, že je to tatáž osoba, která mu dne 5. 2. 2013 odcizila jeho tašku s věcmi. Podle obviněné poškozený S. vypovídal rozdílně od obviněné a nevypověděl nic o tom, že by obviněnou znal, označil ji za neznámou ženu, přičemž nebyla vyvrácena obhajoba obviněné, že ji sám svěřil platební kartu, neboť ji chtěl za milenku. Nebylo také prokázáno, že neúspěšné pokusy o výběry peněz prostřednictvím platební karty poškozeného S. skutečně prováděla sama obviněná. Rovněž výpověď poškozeného M. před oběma soudy podle názoru obviněné nepodporuje závěr o tom, že by to byla obviněná, která se měla dopustit jednání, jež směřovalo k odcizení jeho platební karty a následně k neúspěšným výběrům finančního hotovosti z jeho bankovního účtu pomocí bankomatu. Pokud měl soud za prokázané, že po přepadení poškozeného M. mu platební kartu odcizili dva neznámí muži, přičemž nebyl prokázán jakýkoli podíl obviněné na tomto přepadení, nemůže obviněnou z tohoto skutku vinit, zvláště když nebylo ani prokázáno, že by obviněná po tomto přepadení získala platební kartu poškozeného.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že Raiffeisen bank potvrdila (č. l. 46 spisu), že vystavila platební kartu VISA na jméno M. M. Dne 13. 2. 2013 byly zahájeny úkony trestního řízení (č. l. 43 spisu) proti neznámému pachateli, který poškozenému v době od 22:00 hod. dne 30. 1. 2013 do 03:00 hod. dne 31. 1. 2013 v B. odcizil kabelku s telefonem, peněženkou s finanční hotovostí, doklady a s platební kartou, vydanou Raiffeisen bank, a. s. Pachatel za pomoci platební karty poškozeného se dne 30. 1. 2013 pokusil v čase 22:34 – 22:35 hod. o 3 výběry finančních částek ve výši 4.000,- Kč z bankomatu ČSOB na ul. O. , viz výpis (č. l. 47 spisu). Soud provedl dokazování fotografiemi z předmětného bankomatu (č. l. 49 – 50 spisu), poškozený K. S. v hlavním líčení uvedl, že žena na fotografiích je totožná s tou, která mu dne 5. 2. 2013 odcizila tašku s věcmi (srov. č. l. 73 spisu) [srov. str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu]. Obviněná ve své výpovědi nepopřela to, že se předmětného večera setkala s poškozeným M. M. (jehož poměrně přesně popsala, jako osobu jménem M. , který bydlí sám někde v garsonce v K. , s nímž se již několikrát předtím intimně sblížila); ani to, že měla v rukou jeho platební kartu, s níž se pokusila provést několik výběrů peněz. Obviněná rovněž nepopřela, že se ve druhém případě setkala s K. S. , ani to, že prostřednictvím jeho platební karty prováděla zčásti úspěšné a zčásti neúspěšné výběry peněz z jeho účtu (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). M. B. uvedla, že jí M. (poškozený M. M. ) řekl, aby si šla vybrat deset tisíc korun, a aby si za to koupila něco hezkého na sebe. Měl jí dát platební kartu a na lísteček jí měl napsat PIN. Kdyby to byla pravda, obviněná by nesporně dne 30. 1. 2013 v čase od 22:34 do 22:35 na ulici O. v B. nezadala pokyn k výběru třikrát 4.000,-Kč, ale jednou 10.000,-Kč, kterou by jí bankomat nesporně, zejm. v případě správně zadaného PIN kódu, vydal. Z jednání obviněné však vyplývá to, že zadala pro výběr částku, o které se domnívala, že by mohla být jednak na účtu poškozeného, jednak by byla pod denním limitem, a tudíž by ji mohla být vyplacena – pro případ, že by alespoň na jeden ze tří pokusů uhodla správný PIN poškozeného. To se jí ovšem nepovedlo, a po třetím nesprávném zadání PINu s ní bankomat komunikaci přerušil. Rovněž ve druhém případě se obviněná usvědčuje ze lží sama. Tvrdí, že jí poškozený (K. S. ) předal svou platební kartu, aby si vybrala z bankomatu peníze; neřekl jí kolik, ona si proto vybrala 13.000,-Kč. Pak je předala v restauraci poškozenému a on jí z nich dal 10.000,-Kč. Když jí ten večer dal svou platební kartu podruhé, pokusila se s její pomocí vybrat peníze z bankomatu na S. O. kolem 00:30 hod. dne 6. 2 2013. Ve skutečnosti, jak bylo prokázané výpisem platebních transakcí (č. l. 18 spisu), však obviněná nakládala s platební kartou K. S. tak, že dne 5. 2. 2013 večer nevybrala z účtu najednou 13.000,- Kč, jak sama uváděla, ale opatrně, jako černou skříňku, sondovala hned několik bankomatů, zjevně s představou, že rozdělením několika nižších výběrů v krátkém čase u bankomatů více bank nebude včas zaznamenáno překročení denního limitu. Ve 20:49 hod. vybrala prvních 5.000,-Kč (GE Money bank – M. ul. ), za dvě minuty poté, ve 20:51 hod. druhých 5.000,- Kč (tentokrát již z Bankomatu Volksbank). Poté, kdy si myslela, že účet poškozeného snese i větší výběr, se (pět dalších transakcí u stejného bankomatu Volksbank) ve 20:52 hod. pokusila o výběr 10.000,-Kč – neúspěšně, a v téže minutě se ještě pokusila o výběr částky 5.000,- Kč - opětovně neúspěšně. Přesto nadále zkoušela své štěstí, tentokrát v čase 20:53 hod. pokusem o výběr 3.000,-Kč, bankomat jí peníze vydal. Není však pravdou, že by se M. B. poté vrátila s penězi do restaurace za poškozeným. Naopak plynule pokračovala ve své snaze získat co nejdřív a co nejvíc peněz, a proto v čase ve 20:53 se pokusila – bez úspěchu – vybrat 1.000,- Kč, ve 20:54 hod. dalších 500,- Kč. Zde nastala časová prodleva mezi dalším výběrem, (odpovídající přesunu obviněné v nočních hodinách z centra B. do místní části S. O. ), který se udál o cca hodinu a půl později z bankomatu Czech Savings Bank (s nímž bylo následně manipulováno až do 0:04 hod. dne 6. 2. 2013 celkem 10x). Z tohoto jednání obviněné je tak zcela zřejmé, že její obhajoba o šlechetných mužích, kteří jí opakovaně vnucují platební karty, neodpovídá skutečnosti a z těchto důvodů nalézací soud obhajobě obviněné – v jejím komplexu – neuvěřil (srov. str. 6 – 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z tohoto skutkového zjištění nalézacího soudu ohledně časových údajů o výběrech z bankomatů dne 5. 2. 2013 vyplývá, že měla dostatek času před přesunem do části S. O. , resp. v rámci tohoto přesunu, zanechat odcizenou tašku K. S. v baru U rytíře na S. ul. v B. , nehledě k tomu, že toto jednání (odložení odcizené tašky) není předmětem posuzování přečinu krádeže podle §205 tr. zákoníku, přičemž zmíněné časové souvislosti hodnocené nalézacím soudem nepodporují její obhajobu a nezakládají ani žádnou možnost alibi obviněné. Z těchto důvodů bylo zcela nadbytečné, aby byl prokazován konkrétní časový okamžik zanechání odcizené tašky K. S. v baru U rytíře, jak požadovala v dovolání obviněná M. B.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na základě hodnocení provedených důkazů, a to včetně vlastní výpovědi obviněné M. B. zejména ve vztahu k výpovědím poškozených M. M. a K. S. , jakož i dalším důkazům podrobně rozebraným v odůvodnění uvedeného rozsudku, zejména písemným dokladům o prováděných výběrech z bankomatů, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. uzavřel, že obviněná jednala s cílem a záměrem zmocnit se peněz obou poškozených. Tento závěr je podle soudu prokázán časy a zejména způsobem výběrů (pokusů o výběr) peněz, dále fotografiemi z bankomatu, na nichž je zachycena podoba obviněné při výběrech peněz z účtu M. M. , přičemž podle těchto fotografií obviněnou poznal i poškozený K. S. Nalézací soud má za to, že z okolností případu, kdy si obviněná vybrala a vytipovala (podle svých předchozích zkušeností) osamělé a „společensky unavenější“ muže pod vlivem alkoholu, je důvodný i závěr, že to byla právě a pouze obviněná, kdo se zmocnila nejen platebních karet poškozených, ale i dalších jejich osobních věcí, které měli tito muži ve svých příručních taškách. Ve vztahu k poškozenému M. M. je tento závěr subtilnější, ale nikoliv nepodložený důkazy, neboť poškozený připustil, že se ženou – podle fotografií z bankomatu obviněnou M. B. – seděl večer v restauraci Lamplota, poté ve 22:35 hodin obviněná s kartou poškozeného vybírala peníze na ul. O. , teprve po půlnoci byl alkoholem ovlivněný poškozený přijat k ošetření v nemocnici. Nesporná je podle soudu situace v případě poškozeného K. S. , neboť v případě, že poškozený byl celý večer ve společnosti obviněné, s níž se nerozloučil, pouze si odskočil na toaletu, a po návratu z ní na místě již nebyla ani obviněná, ani jeho věci, tak lze s jistotou tvrdit, že věci poškozenému odcizila právě ta osoba, která poté prostřednictvím jeho platební karty shora prokázaným způsobem vybírala (pokoušela se vybrat) jeho peníze, tudíž M. B. (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí plně odkázal na rozhodnutí nalézacího soudu, s jehož závěry se plně ztotožnil, a poté zapsal, že na jedné straně není důvodu nevěřit poškozeným, když na druhé straně je třeba konstatovat, že věrohodnost obviněné je výrazně snižována její osobou a sklonem k páchání obdobné trestné činnosti. V konkrétním případě pak nelze pominout ani to, že se jedná o dva podobné případy dvou mužů, kteří se navzájem neznají a u kterých se obviněná hájí stejným způsobem a jsou dány značné pochybnosti, že by se oba k obviněné zachovali v podstatě stejně a sami jí nabídli bankovní kartu, aby si mohla vybrat peníze podle libosti, čímž je tedy i podle názoru Nejvyššího soudu zpochybněna její obhajoba, že jí oba muži předali platební karty dobrovolně. Odvolací soud proto správně na základě přezkoumání odvoláním obviněné napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího dospěl k závěru, že soud prvního stupně na základě správně zjištěného skutkového stavu, jednání obviněné kvalifikoval jednak jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 3 – 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné dodat, že předestřená odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů jsou plně podporována předloženým spisovým materiálem. Podle úředního záznamu založeného na č. l. 14 spisu bylo vytěžením kamerového systému zjištěno, že v 19:42:02 hodin dne 5. 2. 2013 přichází k bankomatu poškozený K. S. a snaží se opakovaně zadat PIN. Ihned za ním, z jeho levé strany, stojí podezřelá, která mu nahlíží přes rameno. Na poškozeném bylo vidět, že je v podnapilém stavu a nemůže zadat správný PIN, přičemž podezřelá mu střídavě nahlíží přes levé a pravé rameno, v 19:44 hodin přichází k bankomatu podezřelá a pracuje s klávesnicí sama. Následně ve 20:51:11 hodin přichází podezřelá opět k bankomatu, kde 6x po sobě vkládá kartu, zadává PIN a následně vybírá finanční hotovost. Podle kamerových záznamů se zcela jistě jedná o stejnou osobu, která se k poškozenému připojila již v restauraci Lamplota a na kamerovém záznamu je vidět, že měla možnost shlédnout PIN. Výběry učiněné obviněnou prostřednictvím platební karty poškozeného K. S. jsou založené na č. l. 18 spisu. Pokusy o výběry z debetní platební karty poškozeného M. M. jsou patrné z výpisu poskytnutého Raiffeisen bank, a. s., na č. l. 47 spisu. Dovolatelka je dále usvědčována ze spáchané trestné činnosti prostřednictvím fotografií z kamerového systému ATM ČSOB (srov. č. l. 49 – 50 spisu), přičemž to byl právě poškozený K. S. , který na těchto fotografiích, byť se jedná o fotografie dokládající výběry prováděné platební kartou poškozeného M. M. , u hlavního líčení ztotožnil obviněnou M. B. jako ženu, která mu odcizila jeho tašku včetně platební karty (srov. č. l. 73 spisu). Dovolatelka je však usvědčována především svědeckou výpovědí poškozeného K. S. , který popřel, že by jí dával svou platební kartu a umožňoval jí z ní výběr v bankomatu, jak sama ve své výpovědi uváděla, když současně nepopírala, že s jeho platební kartou při výběrech manipulovala. PIN mohla zjistit jen tak, že se mu dívala přes rameno (srov. č. l. 2 – 3 a 73 spisu). Svědek M. M. u veřejného zasedání uvedl, že při odchodu z restaurace na Ř. nám. mu najednou ochrnuly spodní končetiny, a jak vyšli s obviněnou ven, po nějaké chvíli tato byla pryč a svědek upadl na zem. Zůstal ležet na místě, po nějaké době zahlédl napříč přes náměstí ve tmě siluetu osoby. Tato osoba k němu přiběhla a sebrala mu příruční tašku. Osoba, která mu sebrala tašku, byla paní B. , která se nad ním sklonila (srov. č. l. 114 p. v. spisu). Svědek výslovně uvedl, že obviněné B. nepředal svou platební kartu a rozhodně popřel, že by jí napsal PIN (č. l. 115 spisu). Také tento svědek obviněnou M. B. tedy jednoznačně usvědčil, že to byla ona sama, která mu odcizila příruční tašku, a proto nejsou důvodné námitky obviněné, v rámci nichž z hlediska „zamlžení“ její trestní odpovědnosti zejména poukazuje na tvrzené napadení tohoto poškozeného „dvěma muži“, kteří mu měli podle obhajoby odcizit i předmětnou platební kartu. Žádný takový závěr však ani jeden z nižších soudů neučinil, neboť nalézací soud, pouze konstatoval, že ze spisu vyplývá, viz úřední záznamy PČR, že poškozený, když byl přivezen dne 31. 1. 2013 k ošetření do Nemocnice u Svaté Anny uváděl, že byl napaden dvěma muži, kteří jej shodili na zem a kopali až do bezvědomí, naproti tomu neuvedl ničeho k osobě obžalované. Ke stavu poškozeného ošetřující lékař poznamenal do lékařské zprávy, že jeho dech byl cítit alkoholem. Podle poškozeného se měl útok stát dne 30. 1. 2013 kolem 18.45 hodin. Do nemocnice byl však přivezen až dne 31. 1. 2013, časový rozpor poškozený nevysvětlil. Nalézací soud na základě toho učinil závěr, že podle něj je vyloučeno, aby 31. ledna 2013 poškozený ležel po napadení bez povšimnutí a bez pomoci uprostřed B. cca od 19.00 do 24.00 hod. Teprve ve druhém úředním záznamu (č. l. 54 spisu) k dotazu PČR poškozený připustil, že ve večerních hodinách pobýval s nějakou ženou v podniku Lamplota a uvedl, že jí nesděloval PIN ke své platební kartě (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud, který osobně poškozeného M. M. vyslechl, pak v odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že svědek M. uvedl, že to byla obžalovaná, která mu odcizila tašku a také platební kartu, kterou jí rozhodně sám nedal, a stejně tak jí ani neuvedl PIN a ani jí ho nenapsal na papírek, jak uvádí obžalovaná. Za této situace pak ani odvolací soud nemá důvodu nevěřit svědkům a poškozeným S. a M. a v návaznosti na to zpochybňovat závěry soudu prvního stupně a jeho velmi podrobné a pečlivé hodnocení provedených důkazů. Zde nelze podle odvolacího soudu než odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, kde soud prvního stupně podrobně rozvádí výpověď obžalované, když v této souvislosti hodnotí i ostatní důkazy, a to nejen výpovědi poškozených, ale celkový průběh událostí od okamžiku, kdy se obžalovaná zmocnila předmětných platebních karet a dále, kdy a za jaké situace a v jakém časovém sledu se pokusila vybírat částky či tyto vybírala, když nepomíjí ani výši částek (str. 3 usnesení odvolacího soudu). Ve své výpovědi ve veřejném zasedání odvolacího soudu svědek M. M. také vysvětlil zmíněný rozpor o svém přepadení dvěma muži a to tak, že „nakonec zjistil, že dva mladíci, kteří mu chtěli pomoct, se jej snažili postavit, ale nešlo to. Tak jej tam nechali a odešli pryč. Až poté mu pomohl neznámý občan ukrajinské národnosti“ (č. l. 115 spisu). Nejvyšší soud k tomu uvádí, že tím poškozený dostatečně vysvětlil zmíněné nesrovnalosti, které byly nepochybně zapříčiněny jeho opilostí, přičemž tyto nesrovnalosti s ohledem na shora uvedené přesvědčivé zhodnocení důkazů oběma nižšími soudy nemohou jejich závěry žádným způsobem zpochybnit, zvláště když se přihlédne i k výpovědi samotné obviněné, jak na to bylo již opakovaně shora poukázáno. Není proto ani tato dovolací námitka obviněné důvodná.
Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud, že by skutková zjištění učiněná nalézacím soudem byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v rozsudku soudu prvního stupně, když naopak zhodnocení důkazů tímto soudem učiněné v tomto rozhodnutí odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V dostatečné míře se nalézací soud vypořádal i s výpověďmi svědků M. M. a K. S. , které hodnotil ve spojení s výpovědí obviněné M. B. , která je v této věci velmi podstatným důkazem, a také v návaznosti na ostatní ve věci provedené důkazy, jak na to bylo již shora v podrobnostech poukázáno. K tomu je třeba zdůraznit, že všechny tyto provedené důkazy byly nalézacím soudem správně hodnoceny jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, aniž by jednotlivé skutečnosti, které se z nich podávají, byly vytrhávány ze souvislostí, jak naopak činí v podaném dovolání obviněná. Vady v tomto směru nevykazuje ani napadené usnesení odvolacího soudu, který postupoval v souladu s ustanovením §254 tr. ř.
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku položila také otázku, zda byly identifikovány platební karty obou poškozených jejich označením jmény a čísly tak, jak to požaduje třetí výrok rozsudku soudu prvního stupně a tedy i usnesení soudu odvolacího. V tomto ohledu Nejvyšší soud odkazuje dovolatelku na vyjádření Československé obchodní banky, a. s., kde je přesně specifikováno číslo účtu klienta K. S. a rovněž i číslo jeho platební karty (č. l. 16 spisu). Číslo debetní karty poškozeného M. M. je potom zřejmé z č. l. 46 spisu, tedy z vyjádření Raiffeisen bank, a. s. Z těchto údajů je tedy v návaznosti na shora uvedená odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů rovněž podle Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že šlo v obou případech o nepřenosné platební karty identifikovatelné podle jména každého z obou poškozených i čísla vztahujícímu se k oběma jejich kartám.
Dovolatelka se ve svém mimořádném opravném prostředku taktéž tázala, proč je popis skutků proti oběma poškozeným podle návrhu na potrestání užší (co do počtu zde popsaných skutků) ve srovnání s popisem skutků podle rozsudku soudu prvního stupně a tedy i usnesení soudu odvolacího. Oproti tvrzení obviněné a jejího obhájce v dovolání je ze skutkové věty návrhu na potrestání (č. l. 62 – 63 spisu) zřejmé, že jí bylo ve vztahu k poškozenému K. S. kladeno za vinu, že mu způsobila škodu ve výši 15.680,- Kč a současně se mu pokusila způsobit škodu v celkové výši 37.700,- Kč, ve vztahu k poškozenému M. M. jí bylo kladeno za vinu, že mu způsobila škodu ve výši 2.100,- Kč a současně se mu pokusila způsobit škodu v celkové výši 12.000,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 11 T 48/2013, byla shodně uznána vinnou, že poškozenému M. M. způsobila škodu ve výši 2.100,- Kč a současně se mu pokusila způsobit škodu v celkové výši 12.000,- Kč, avšak pokud jde o poškozeného K. S. , byla uznána vinnou, že mu způsobila škodu ve výši 15.680,- Kč, ale pokusila se mu způsobit škodu pouze ve výši nejméně 10.000,- Kč. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku vyzdvihl, že jedinou významnou změnu oproti návrhu na potrestání soud učinil ohledně částky, o kterou se měla obviněná obohatit. Je nesporné, že na účtu K. S. od 21:00 hod. dne 5. 2. 2013 (poté co obviněná z něj odcizila 5.000 a 5.000 a 3.000,- Kč), již vyjma částek ve stokorunách nebyla větší částka, tudíž se obviněná ve skutečnosti nemohla obohatit o celkovou částku ve výši 37.700,-Kč. Proto v tomto směru upravil skutkovou větu tak, že podle představ obviněné – viz podrobně její způsob provedení pokusů o výběr jednotlivých částek po 21:00 hod. dne 5. 2. 2013 – se pomocí téže platební karty poškozeného pokusila o výběr částky ve výši nejméně 10.000,- Kč (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení poznamenal, že pokud nalézací soud na rozdíl od návrhu na potrestání neposoudil věc obviněné i podle třetího odstavce §205 tr. zákoníku s tím, že nedospěl, že by způsobila či se pokusila způsobit škodu větší, postupoval maximálně v její prospěch a i kdyby měl krajský soud v tomto směru jiný názor, nemohl by rozhodnout v neprospěch obviněné, neboť věc byla projednávána toliko z podnětu odvolání podaného obviněnou a v takovém případě nelze její postavení žádným způsobem zhoršit (srov. str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto nemá tuto námitku dovolatelky rovněž za opodstatněnou, neboť z uvedeného je zřejmé, že v rozsudku nalézacího soudu došlo naopak k zúžení rozsahu odsouzení obviněné M. B. oproti návrhu na potrestání (č. l. 62 – 63 spisu), a nikoli naopak, jak tvrdí obviněná v dovolání.
Dovolatelka konečně také namítala neúplnost protokolace o průběhu veřejného zasedání, neboť z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 3 To 294/2013, výslovně nevyplývá, co bylo předmětem odvolacího řízení, a protokolace věrně nezachycuje to, že se odvolacího řízení účastnil obhájce, jak se obviněná vyjadřovala k výpovědi poškozeného M. , jaké otázky kladl poškozenému M. obhájce obviněné a jak se k nim poškozený vyjadřoval, a konečně jak zdůvodnil obhájce svůj závěrečný návrh. K první námitce ohledně předmětu odvolacího řízení Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že již z uvozující části napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že předmětem odvolacího řízení bylo projednání odvolání obviněné M. B. , čemuž odpovídá jak výrok tohoto usnesení, tak i jeho celé odůvodnění, v rámci něhož se odvolací soud zabýval námitkami obviněné uplatněnými v podaném odvolání. O předmětu odvolacího řízení tak nevznikají žádné pochybnosti. K druhé námitce o neúplnosti protokolace veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu Nejvyšší soud vyslechl obsah zvukového nosiče CD č. MS 412-13 (č. l. 117 spisu) a porovnal jeho záznam s obsahem protokolu o veřejném zasedání (č. l. 114 – 116 spisu), a zjistil, že pokud se týká účasti obhájce obviněné M. B. , vyjádření obviněné k výpovědi poškozeného M. M. , jakož i otázek, které kladl poškozenému M. obhájce obviněné, a odpovědí poškozeného na tyto otázky, listinný protokol zcela odpovídá zvukovému záznamu. Pouze v případě odůvodnění závěrečného návrhu obhájce je protokol stručnější, neboť doslovně nezachycuje jeho odkaz na podaná odvolání (jak obhájce, tak obviněné B. ) a hodnocení jak provedených důkazů, tak závěrů soudu prvního stupně, nicméně je zde zapsáno, že výpověď svědka M. , který byl slyšen před odvolacím soudem, považuje obhájce za účelovou, a zejména je zde také zachycen závěrečný návrh obhájce, a to aby byla jeho klientka zproštěna obžaloby. Uvedené zestručnění písemného protokolu oproti zvukovému záznamu není zkrácením práva na obhajobu, zvláště když je k dispozici kompletní zvukový záznam. S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem je zcela zřejmé, že ani tyto posledně uvedené námitky obhajoby nejsou důvodné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 3 To 294/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 11 T 48/2013, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který odvolání obviněné M. B. zamítl jako nedůvodné postupem podle ustanovení §256 tr. ř., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, a po shora uvedeném posouzení dovolacích námitek Nejvyšším soudem, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněné M. B. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.