ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.383.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 383/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2014 o dovolání obviněného Ľ. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 44 To 552/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 109/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ľ. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 4 T 109/2011, byl obviněný Ľ. B. uznán vinným pod bodem 1. přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2. přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18-ti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost zaplatit podle svých sil a možností dlužné výživné a řádně platit běžné výživné ve zkušební době podmíněného odsouzení.
Městský soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného Ľ. B. , rozhodl rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 44 To 552/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ľ. B. uznal vinným pod bodem 1. přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2. přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že
1. v době od 15. 9. 2009 do 19. 7. 2011 v P. ani jinde, když bylo zjištěno, že je schopen vykonávat pracovní činnost na poloviční úvazek a vědom si této povinnosti, řádně nepřispíval na výživu své dcery D. B. , alespoň částkou nejméně 1.000,- Kč měsíčně, ačkoli je tak povinen činit přímo ze zákona o rodině, a za uvedené období dluží částku ve výši nejméně 11.500,- Kč, neboť v květnu 2011 zaplatil částku 11.500,- Kč,
2. v době od srpna 2011 do 22. 2. 2013 v P. ani jinde, když bylo zjištěno, že je schopen vykonávat pracovní činnost v rámci omezení daného částečnou invaliditou 1. stupně a vědom si této povinnosti, řádně nepřispíval na výživu své dcery D. B. , alespoň částkou nejméně 1.000,- Kč měsíčně, ačkoli je tak povinen činit přímo ze zákona o rodině, a za uvedené období dluží částku ve výši nejméně 19.000,- Kč.
Za tyto přečiny byl odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců, přičemž podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost zaplatit podle svých sil a možností dlužné výživné a řádně platit běžné výživné ve zkušební době podmíněného odsouzení.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 44 To 552/2013, podal obviněný Ľ. B. prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Kryštofa Koschina dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel konkrétně namítal, že pokud je v rozsudku odvolacího soudu uvedeno: ač je schopen práce, a vědom si této povinnosti, řádně nepřispíval na výživu dcery, zde dokonce přímo ve výroku s odkazem na rozsudky civilních soudů, je toto skutkově i právně chybné. V době, o kterou se jednalo, tedy mezi daty 15. září 2009 a 19. července 2011, byl dovolatel práce neschopný a následně vyjmenoval všechny zdravotní úkony včetně jejich datace. Dovolatel byl zavázán k platbám výživného z pohledu jakéhosi imaginárního zjištění částkou 1.000,- Kč měsíčně. Dovolatel zdůraznil, že pokud by mu byla nabídnuta odpovídající práce, jistě by ji přijal. Z doplňující zprávy úřadu práce, kterou vyžádal soud prvého stupně, vyplývá, že mu žádná konkrétní práce nabídnuta nebyla a již vůbec ne, že by nějakou práci odmítnul. Soudy nižších stupňů podle dovolatele neobjasnily, zda se skutečně jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil. Soudy navíc nezhodnotily, zda se stíhaného jednání dopustil zaviněně. Soudy ani neposoudily, zda tu nejsou okolnosti vylučující vinu obviněného. Dovolatel dále namítl, že důkaz znaleckým posudkem MUDr. Jana Boháče je nesprávný, jeho výpověď před soudem označil za nevěrohodnou, rovněž jako i celý uvedený znalecký posudek. Dovolatel rovněž vyslovil nesouhlas s interpretací odvolacího soudu jeho výpovědi ze dne 6. 8. 2013. Dovolatel konečně také zdůraznil, že se běžně s dcerou stýká, tráví s ní dovolenou, přičemž ji v této době plně zajišťuje.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 44 To 552/2013, pokud jim bylo rozhodnuto o vině a trestu L. B. , zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a vydání nového rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ľ. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Je třeba uvést, že jak soud prvého stupně, tak soud druhoinstanční provedl dokazování v rámci pokynů rozhodnutí Nejvyššího soudu, které v této věci uložilo provést znalecké zkoumání práceschopnosti obviněného. Toto bylo učiněno s jasným výsledkem, kdy znalec jednoznačně uvedl, že pracovní schopnost obviněného ze somatického hlediska byla omezena pouze krátkodobě po operačních zákrocích. V druhém období, které je obviněnému kladeno za vinu, že obviněný ztratil schopnost věnovat se své původní profesi, protože neabsolvoval nové školení a vědomostní testy pro vydání oprávnění z inspektorátu bezpečnosti práce, jež se musí obnovovat každé tři roky, a podle vyjádření znalce psychiatra MUDr. Otakara Boháče se netýkala jiného pracovního uplatnění, které je méně náročné na koncentraci pozornosti, vizuální motorickou koordinaci a schopnosti učení. Pracovní omezení, která vyplývají ze znaleckého posudku MUDr. Boháče, se dají podřadit pod omezení vzniklá tím, že obviněnému byl přiznán částečný invalidní důchod prvého stupně. Je třeba upozornit na to, že jestliže přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy, konkrétně provedený důkaz znaleckým posudkem. Naopak je však nutno konstatovat, že skutkové závěry soudů jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušným ustanovením hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy, tedy provedený důkaz – znalecký posudek znalce MUDr. Boháče hodnotily. Tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Lze uzavřít, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a státní zástupkyně má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
S ohledem na skutečnosti uvedené výše státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný Ľ. B. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Nejvyšší soud již jednou ve věci obviněného Ľ. B. rozhodoval, a to usnesením ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1049/2012, kterým podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 44 To 150/2012, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 4 T 109/2011, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc obviněného Ľ. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud Obvodnímu soudu pro Prahu 4 uložil, aby se vypořádal s otázkou, zda byl obviněný Ľ. B. s ohledem na své zdravotní problémy schopen v období, kdy neplnil svou vyživovací povinnost, vykonávat práci ve svém oboru či jakoukoliv práci jinou. Jelikož se jedná o odbornou otázku, měl nalézací soud přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, popř. zdravotnická odvětví různá se zaměřením na posudkové lékařství, který se také měl vyjádřit k tomu, zda pracovní neschopnosti vystavované obviněnému odpovídaly jeho tehdejšímu zdravotnímu stavu, zda tento zdravotní stav mu skutečně bránil v pracovní činnosti, popř. zda obviněný splňoval požadavky invalidity 1. stupně již před datem 31. 10. 2011, tj. zejména ve stíhaném období. V návaznosti na tyto odborné závěry měl nalézací soud posoudit ve vztahu k rozhodnému období dostupnost vhodného zaměstnání pro obviněného. Z tohoto hlediska měl vyžádat od příslušného úřadu práce zprávu, zda a jaké práce byly obviněnému nabídnuty, a zda z jeho strany byly příp. nabídky úřadu práce odmítnuty či nikoliv, a poté se měl náležitě vypořádat s obhajobou obviněného, že si práci hledal na internetu, u známých i na úřadu práce, který mu však žádnou práci nenabídl. V neposlední řadě se měl nalézací soud znovu zabývat výší a druhem jednotlivých dávek pobíraných obviněným v období, za nějž byl uznán vinným neplacením výživného, a jejichž výši i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného označila za minimální. V rámci předběžné otázky podle ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. pak, jestliže by bylo zjištěno, že obviněný mohl a měl plnit vyživovací povinnost vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a s ohledem na své majetkové a jiné poměry, měl znovu nalézací soud posoudit možnou výši vyživovací povinnosti, kterou byl obviněný schopen hradit na nezletilou dceru D. B. k rukám její matky. Nalézací soud také neměl opomenout, že obviněný Ľ. B. zřejmě zčásti výživné plnil, což dosud nebylo dostatečně zohledněno a náležitě ve výroku o vině vyjádřeno.
Nalézací soud na základě pokynů Nejvyššího soudu doplnil dokazování zejména o znalecký posudek MUDr. Jana Boháče, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání a posudkové lékařství ze dne 18. 2. 2013 (č. l. 189 a násl. spisu), kterého rovněž vyslechl v rámci hlavního líčení konaného dne 17. 4. 2013 (č. l. 227 a násl. spisu), a také o znalecký posudek MUDr. Otakara Boháče, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 244 a násl. spisu), který byl také vyslechnut u hlavního líčení (č. l. 268 a násl. spisu), a dále o zprávu Úřadu práce ze dne 27. 3. 2013 (č. l. 219 spisu).
Nejvyšší soud předesílá, že nalézací soud se v návaznosti na doplněné dokazování vypořádal se všemi pokyny, které mu byly uloženy Nejvyšším soudem v jeho shora citovaném zrušovacím usnesení. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se předně zabýval předběžnou otázkou podle §9 tr. ř., zda byl obviněný s ohledem na své zdravotní problémy schopen v období, kdy neplnil svou vyživovací povinnost, vykonávat práci ve svém oboru či jakoukoli jinou práci. Z odborných posudků znalců vyplynulo, že obviněný byl v předmětném období schopen práce minimálně na poloviční úvazek, kdy jeho zdravotní stav nezakládal uznání invalidity v žádném stupni a jeho zdravotní stav v této době ani žádnému stupni invalidity neodpovídal. Subjektivní potíže obviněného jej neomezovaly natolik, aby nemohl vykonávat činnost ve svém či jiném oboru, byť s jistými omezeními (srov. str. 9 – 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K otázce dostupnosti možného vhodného zaměstnání pro obviněného v rozhodném období nalézací soud shledal, že obviněný byl veden na úřadu práce jako nezaměstnaný a v rámci individuálního akčního plánu mu byly předkládány sjetiny zaměstnavatelů z portálu MPSV, konkrétnější údaje o nabídce zaměstnání se nepodařilo soudu získat. Přesto soud dospěl k závěru, že obviněný měl možnost si vhodné zaměstnání najít, kdy sám uvádí, že v jeho situaci pro něj byly na Internetu jen nabídky na pozici vrátný, hlídač či úklid, ale na tyto nereagoval, neboť se necítí na to, že by je mohl vykonávat. Z výpovědi obviněného je patrné, že se opravdu nesnažil najít si vhodné zaměstnání, třeba s nižším příjmem, na částečný úvazek či jako brigádník. Obviněný sice tvrdí, že má o práci zájem a že se jí nevyhýbá, přesto se soudu jeví aktivity obviněného vyvíjené ke snaze získat vhodné zaměstnání jako značně pasivní, zůstávají pouze v teoretické rovině, kdy obviněný uvedl, že na úřad práce nosil jen potvrzení o pracovní neschopnosti. V roce 2011 byl obviněnému přiznán částečný invalidní důchod z invalidity 1. stupně, kdy soud poukazuje na to, že u tohoto stupně invalidity se předpokládá zapojení postiženého do pracovní činnosti, míra poklesu pracovní schopnosti u obviněného byla stanovena na 35%. Za dané situace nalézací soud shledal, že obviněný byl schopen pracovní činnosti minimálně na poloviční úvazek a měl dostatečné možnosti k plnění zákonné vyživovací povinnosti ve výši stanovené soudem nebo hrazení výživného alespoň zčásti, kdy obviněný nehradil žádné výživné, pouze jedenkrát v květnu 2011 uhradil k rukám svědkyně částku 11.500,- Kč a jednou zaplatil dceři školu v přírodě ve výši 3.500,- Kč a jednou 200,- Kč na družinu, kdy dluh na výživném činí k 15. 2. 2013 celkem 69.000,- Kč. Nalézací soud poukázal na to, že není podstatné, zda byl obviněný reálně schopen platit výživné ve stanovené výši, neboť tuto neschopnost sám vyvolal svým jednáním. Tedy tím, že se bez důležitého důvodu vzdal výdělečné činnosti, obviněný měl slevit ze svých představ o ideálním zaměstnání a volit i méně atraktivní nabídky, nebyl totiž v situaci, kdy by si mohl dovolit ucházet se jen o některé nabídky, ale měl se snažit zajistit si jakékoli pracovní místo, jehož prostřednictvím by mu plynul pravidelný měsíční příjem, ze kterého by výživné mohl hradit. Soud s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu přesto přezkoumal reálnou možnost obviněného řádně platit výživné a zjistil, že obviněný byl od 14. 2. 2009 do 13. 2. 2010 v pracovní neschopnosti, po tuto dobu pobíral nemocenskou ve výši 2.284,- Kč za měsíc září 2009, 4.590,- Kč za měsíc říjen 2009, 4.743,- Kč za měsíc listopad 2009, 4.743,- Kč za měsíc prosinec 2009, 4.224,- Kč za měsíc leden 2010 a 1.536,- Kč za měsíc únor 2010. Od 1. 11. 2010 byl obviněný veden v evidenci žadatelů o dávky pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení), za měsíc listopad 2010 obdržel příspěvky ve výši 5.649,- Kč (1.216,- Kč + 4.433,- Kč), za měsíc prosinec 2010 a leden 2011 obdržel příspěvky ve výši 1.418,- Kč měsíčně, v únoru 2011 ve výši 1.520,- Kč, od 2. 6. 2010 byl obviněný veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, podpora v nezaměstnanosti mu byla vyplácena za měsíce červen 2010 až leden 2011 v celkové výši 24.060,- Kč. Od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011 byl obviněnému snížen příspěvek na bydlení z částky 5.269,- Kč na 3.259,- Kč. Soud s ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k závěrům znaleckých posudků zhodnotil schopnost obviněného pracovat jako sníženou tak, že je schopen práce na poloviční úvazek. Soud přihlédl ke zdravotnímu stavu obviněného, k jeho majetkovým a jiným poměrům a rozhodl tak, že obviněný si byl vědom své povinnosti a řádně nepřispíval na výživu své dcery D. B. , alespoň částkou nejméně 1.000,- Kč (srov. str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dále poznamenal, že je dozajista pozitivní, pokud se obviněný snažil dceři umožnit pobyt na škole v přírodě, když tento pobyt uhradil. Nicméně takovéto náklady nemohou suplovat hrazení řádného běžného výživného. Obviněný je schopen vykonávat práci minimálně na poloviční úvazek, ač tato musí být přizpůsobena jeho zdravotnímu stavu a je na obviněném, aby činil kroky směřující k zajištění takového zaměstnání. Pracovní neschopnost, ve které se obviněný nacházel a následně ani částečný invalidní důchod nezbavují obviněného povinnosti přispívat na výživu nezletilé dcery D. Obviněný neprojevil žádnou snahu při úhradách výživného, když na výživu nezletilé D. nepřispěl měsíčně žádnou, a to ani alespoň minimální částkou, ač měl zdroj příjmů zajištěn alespoň formou nemocenských dávek či následně dalších státních příspěvků. Z provedeného dokazování nevyplývají žádné skutečnosti, které by obviněnému vážným způsobem bránily v plnění vyživovací povinnosti vůči dceři D. , a to alespoň v částečné výši. I když soud nepochybuje o tom, že obviněný má řadu dalších výdajů, které je třeba hradit, nemůže toto být polehčující okolností, která by obviněného mohla, byť jen částečně, vyvinit ze spáchání stávající trestné činnosti (srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud potvrdil, že doplněné dokazování hodnotil soud prvního stupně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu a dospěl ke správnému závěru, že obviněný Ľ. B. byl v inkriminovaných obdobích od 15. 9. 2009 do 19. 7. 2011 a od srpna 2011 do 22. 2. 2013 i přes určitá zdravotní omezení schopen vykonávat soustavnou práci, přinejmenším na částečný pracovní úvazek a z odměny za tuto práci byl povinen alespoň částečně plnit svoji vyživovací povinnost vůči nezletilé dceři D. B. , byť v omezenější míře, než bylo stanoveno občanskoprávními rozhodnutími. Soud prvního stupně nepochybil, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku citoval závěry znaleckého posudku z odvětví posudkového lékařství, podle nichž zdravotní stav obviněného doložený dostupnou zdravotnickou dokumentací nikdy neodpovídal dlouhodobé pracovní neschopnosti, pracovní neschopnost byla indikována pouze dvakrát a byla krátkodobá v trvání 3 – 5 týdnů, další subjektivně udávané potíže neměly větší objektivní podklad a nebránily obviněnému v pracovní činnosti odpovídající jeho kvalifikaci. Znalec MUDr. Jan Boháč dále ve svém posudku uvedl, že invalidita I. stupně byla obviněnému Ľ. B. přiznána 25. 11. 2011, v době od 15. 9. 2009 do 19. 7. 2011 nebyl obviněný uznán invalidním v žádném stupni a jeho zdravotní stav v této době ani žádnému stupni invalidity neodpovídal. Podle znalce z odvětví posudkového lékařství tedy v období dvaceti dvou měsíců, které se týká prvního přečinu, zdravotní postižení obviněného somatického charakteru odůvodňovaly pouze dvě krátkodobé pracovní neschopnosti v trvání několika málo týdnů. Soud prvního stupně při posouzení pracovní schopnosti obviněného vycházel ze závěru znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, podle něhož u obviněného Ľ. B. byla zjištěna přetrvávající somatoformní bolestivá porucha s nálezem parciální funkční kognitivní deteriorace, avšak tento zdravotní stav nebránil obviněnému vykonávat pracovní činnost a byl mu opakovaně doporučen zkrácený pracovní úvazek. Znalec MUDr. Otakar Boháč dále uvedl, že obviněný byl v obou inkriminovaných dobách schopen vykonávat práci v rámci své původní kvalifikace na poloviční úvazek s omezením termínovaných prací s větším stresem. Takovýto postup nalézacího soudu hodnotí odvolací soud jako správný a odpovídající okolnostem případu (srov. str. 4 – 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Prezentované závěry obou soudů nižších stupňů jsou podle Nejvyššího soudu dále podporovány předloženým spisovým materiálem, z nějž se podávají tyto další skutečnosti. Ze znaleckého posudku MUDr. Jana Boháče, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání a posudkové lékařství ze dne 18. 2. 2013 (č. l. 189 a násl. spisu) se podává, že ve většině vyšetření a nálezů výrazné subjektivní potíže nekorespondují s klinickým vyšetřením a objektivními nálezy. Pokud bylo provedeno artroskopické vyšetření, jsou popisované odchylky minimální, v podstatě odpovídají věku obviněného a vyžadovaly by délku pracovní neschopnosti nejvýše v týdnech. Doloženému zdravotnímu stavu neodpovídá ani doporučení úlev – viz lékařská zpráva MUDr. Uskoby ze dne 26. 8. 2011 založená na č. l. 45 spisu), ve které MUDr. Uskoba v srpnu 2011 doporučuje trvale nepřetěžovat levé rameno (ačkoliv po artroskopickém ošetření byl odstraněn zdroj potíží), pravé zápěstí (když zlomenina předloktí byla zhojena v dobrém postavení a známky Sudeckova syndromu jsou uvedeny – skvrnitá poróza skeletu – jen při jednom vyšetření), obě kolena (když vyšetření RTG popisuje pouze počínající artrotické změny a malé poškození menisku bylo ošetřeno artroskopicky), tedy režim bez dlouhé chůze, dlouhého státní, běhů, skoků, těžkých břemen, častých kleků, dřepů, vysokých schodů, nezvedat břemena nad úroveň ramen, bez práce s otřesy či nárazy či vibrujícími stroji. Nebyl žádný posudkově medicínský důvod k popsaným režimovým opatřením trvale, pokud by došlo ke vzniku kloubních potíží, byly by řešitelné v rámci krátkodobé pracovní neschopnosti, nikoliv v řádu měsíců až let, když takovou délku předpisy o nemocenském pojištění ani neumožňují. Posudkově nejvýznamnější je u obviněného somatoformní bolestivá porucha. Jde o poruchu patřící do somatoformních poruch, u kterých základním projevem jsou opakované a různé somatické (tělesné) stesky, které nelze vysvětlit tělesnou poruchou. To vede k nadměrné konzumaci zdravotní péče, ale i ke zhoršení kvality života. Pacienti dlouho odmítají připustit psychogenní podklad svých potíží, jsou pro ně, a mnohdy i pro okolí, přijatelnější stesky tělesné. U přetrvávající somatoformní bolestivé poruchy – dg. F45.4 uváděná i ošetřujícím psychiatrem MUDr. Bečkou – si pacient stěžuje alespoň půl roku na somaticky nevysvětlitelné bolesti velké intenzity, které jsou neustále středem jeho pozornosti. V závěru tohoto znaleckého posudku znalec uvádí, že podle dostupné zdravotnické dokumentace neodpovídal nikdy doložený zdravotní stav dlouhodobé pracovní neschopnosti. Navíc, pokud podle Úřadu práce pan B. od 2. 6. 2010 do 1. 2. 2011 pobíral podporu v nezaměstnanosti, nemohl být v této době zároveň v pracovní neschopnosti. Znalec nepotvrdil, že by zdravotní stav skutečně bránil obviněnému v pracovní činnosti. Krátkodobá pracovní neschopnost byla indikována pouze v souvislosti s artroskopickými operacemi ramenního a kolenního kloubu, a to v délce asi tří týdnů. Dále byla pracovní neschopnost indikována při léčbě trombózy PDK, a to v délce 3 až 5 týdnů. Další subjektivně udávané potíže neměly větší objektivní podklad a nebránily obviněnému v pracovní činnosti odpovídající jeho kvalifikaci (srov. č. l. 203 spisu). Obviněný byl poprvé projednán orgánem sociálního zabezpečení dne 27. 4. 2010, nebyl uznán žádný stupeň invalidity a tento závěr byl potvrzen dne 29. 11. 2010 v rámci námitkového řízení. Invalidita prvního stupně byla přiznána 25. 11. 2011 pro komplikaci operace kolenního kloubu. Tedy v době od 15. 9. 2009 do 19. 7. 2011 nebyl obviněný uznán invalidním v žádném stupni a jeho zdravotní stav v této době ani žádnému stupni invalidity neodpovídal. Obviněnému byla při prvním posouzení míra poklesu pracovní schopnosti stanovena na 20%, v rámci námitkového řízení na 30%. Obviněnému tedy zbyl poměrně značný pracovní potenciál, který mohl uplatnit i v rámci své původní kvalifikace. Z možných pracovních omezení přichází do úvahy termínovaná práce s větším stresem a s větší fyzickou zátěží. Obecně lze podle znalce konstatovat, že u invalidity prvního stupně, která byla přiznána až následně, se pracovní zapojení předpokládá (srov. č. l. 204 spisu). MUDr. Jan Boháč u hlavního líčení uvedl, že nejvíc ovlivňující pracovní schopnost obviněného je choroba, která se jmenuje somatoformní bolestivá porucha, pro kterou byl také uznán invalidním v 1. stupni. Hlavním příznakem této choroby jsou chronické bolesti, nevysvětlitelné tělesným postižením, tedy většina vyšetření provedených k objasnění příčiny potíží je negativní ne s malými odchylkami. Somatoformní bolestivá porucha je onemocnění psychické. Psychická onemocnění – obecně se u nich nedoporučuje v pracovní rekomandaci práce termínovaná, stresující a v kontaktu s větším množstvím lidí a také termínovaná z hlediska těch somatických potíži uváděných v dokumentaci chirurgické i ortopedické, ta doporučená omezení, tzn. šetřit horní končetiny, dolní končetiny a páteř tak, jak je uvedl ošetřující lékař MUDr. Husková, ty znalec posoudil tak, že pro ně není odpovídající medicínský korelát a že by byly řešitelné pouze v rámci krátkodobé pracovní neschopnosti (srov. č. l. 227). Invalidní důchod 1. stupně předpokládá určitá pracovní omezení. V tomto posuzovaném případě byl psychiatricky vyšetřován opakovaně, neprokázalo se žádné organické postižení mozkových funkcí, šlo pouze o funkční poruchy, takže z tohoto pohledu by svoji dosavadní práci vykonávat mohl, také o tom svědčí některá vyšetření psychiatrická. I když klient uvádí opakovaně ošetřujícím lékařům nespavost, tak žádné organické známky postižení centrálního nervového systému vyšetřeními prokázány nebyly (srov. č. l. 228 spisu).
Podle znaleckého posudku MUDr. Otakara Boháče, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, při kritickém hodnocení informací o postupu v léčbě posuzovaného je patrné, že formálně přijímá rady ošetřujících lékařů a psychologů k postupnému řešení nahromaděných psychosociálních problémů, ale sám v tomto směru projevuje malé úsilí. Kladnou motivaci udává jen slovně, ale praktické kroky v tomto směru znalec nenalezl. Znalec také nenachází v průběhu posledních 3 let prakticky žádný pokrok v psychiatrické léčbě. Zdá se být pravděpodobné, že spolupráce s lékaři a psychology je ze strany posuzovaného převážně formální, a kontakty s nimi často využívá jako podklady k získání osobních výhod (srov. č. l. 248 spisu). V závěru svého znaleckého posudku znalec uvedl, že obviněný netrpí a ani v minulosti netrpěl závažnou duševní poruchou chorobného charakteru, ale byla u něj zjištěna přetrvávající somatoformní bolestivá porucha. Jedním ze sekundárních projevů je zde parciální funkční kognitivní deteriorace ve smyslu snížené koncentrace pozornosti a její distribuce, snížené schopnosti vybavení informací z bezprostřední paměti, narušení kognitivní flexibility, vizuálně motorické koordinace a schopnosti učení. Ostatní kognitivní funkce včetně intelektu dotčeny nejsou. Nebyly zjištěny příznaky organické demence. V případě somatoformní bolestivé poruchy nejde o zdravotní stav, který by mu zabránil vykonávat pracovní činnost. Byl mu opakovaně doporučen zkrácený pracovní úvazek. Obviněný mohl z psychiatrického hlediska v době od 11. 6. 2009 do 19. 7. 2010 [pozn. jedná se o zřejmou chybu v psaní (tzv. překlep), správně měl znalec uvést dobu do 19. 7. 2011, neboť zadání pro znalce znělo, aby posoudil a zodpověděl, zda a jaký druh prací s ohledem na zdravotní stav mohl vykonávat obviněný v období od 15. 9. 2009 do 31. 10. 2010, od 31. 10. 2010 do 19. 7. 2011 a od srpna 2011 do 22. 2. 2013 (srov. č. l. 244 spisu)] a od srpna 2011 do 14. 6. 2012 vykonávat práci v rámci své původní kvalifikace na ½ úvazek s omezením termínovaných prací s větším stresem (srov. č. l. 249 spisu). U hlavního líčení znalec potvrdil, že u obviněného nejde o zdravotní stav, který by mu bránil vykonávat pracovní činnost, obviněný mohl z psychiatrického hlediska vykonávat práci v rámci své původní kvalifikace na poloviční úvazek, s omezením termínovaných prací s větším stresem (srov. č. l. 269 spisu). Obviněný byl schopen soustředit se na svou původní profesi po kratší dobu, a to minimálně 4 hodiny, jako by žádnou poruchu neměl, potom přichází únava (srov. č. l. 270 spisu).
Ze zprávy Úřadu práce – krajská pobočka pro hl. m. Prahu ze dne 27. 3. 2013 vyplynulo, že obviněný je v evidenci uchazečů o zaměstnání na tomto úřadu práce od 2. 6. 2010 dosud. Nebyla vystavena žádná doporučenka do zaměstnání. Uchazeč dokládá kontakty se zaměstnavateli v rámci individuálního akčního plánu, jsou mu předávány sjetiny zaměstnavatelů z portálu MPSV (srov. č. l. 219 spisu).
S ohledem na závěry učiněné soudy nižších stupňů a s ohledem na skutečnosti a okolnosti případu, které vyplynuly z předloženého spisového materiálu, je zřejmé, že obhajoba obviněného Ľ. B. , jak ji uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, není důvodná. Soudy jednoznačně v souladu s tím, co konstatovali znalci MUDr. Otakar Boháč a MUDr. Jan Boháč, stanovily, od kdy do kdy byl dovolatel práce neschopný, do jaké míry byl následně jeho pracovní potenciál v důsledku stanovení částečné invalidity snížen, přitom bylo bráno v potaz, jakým zdravotním zákrokům se dovolatel podrobil a jakým způsobem a jak dlouho probíhala jeho následná rekonvalescence. Nalézací soud se také v souladu s pokyny Nejvyššího soudu vypořádal s předběžnou otázkou podle ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. a správně na základě doplněného dokazování vyhodnotil, že dovolatel s ohledem na své majetkové a jiné poměry mohl a měl plnit vyživovací povinnost ke své dceři, a to ve výši 1.000,- Kč měsíčně, což i podle názoru Nejvyššího soudu odpovídá ustanovením §85 a násl. tehdy platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se týká znaleckého posudku MUDr. Jana Boháče a jeho výpovědi před soudem, tuto nemá Nejvyšší soud za nevěrohodnou, jak namítal dovolatel, neboť na zcela správných závěrech znaleckého posudku, které si znalec rovněž dokázal obhájit, když byl u hlavního líčení vyslýchán obviněným a jeho obhájcem, nemůže ničeho změnit to, co mu dovolatel vytýkal jak u hlavního líčení konaného dne 17. 4. 2013, tak i v podaném dovolání, a sice, že znalec říkal, že léčba zlomeniny ruky nebo podobně trvá několik týdnů až měsíců a sám ve zprávě (pozn. ve znaleckém posudku) udává, že měl mít dovolatel neschopenku max. 5 týdnů, takže jeho výpověď si odporuje s tím, co napsal (srov. č. l. 230 spisu), neboť podle Nejvyššího soudu při srovnání s tím, co znalec popisuje na str. 15 znaleckého posudku (č. l. 203 spisu), a tím, co vypověděl u hlavního líčení (č. l. 229 – 230 spisu), zde není žádný nesoulad, a proto i výpověď znalce MUDr. Jana Boháče má za věrohodnou. Jestliže dovolatel zdůrazňoval, že se s dcerou běžně stýká, tráví s ní dovolenou, přičemž ji v této době plně zajišťuje, Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že za výživné ve smyslu ustanovení §196 tr. zákoníku o trestném činu zanedbání povinné výživy nelze považovat příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která mají povahu dárků, či jiných podobných plnění nesměřujících k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině, platného v době, pro kterou je dovolatel trestně stíhán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 172/1996, publikovaný pod č. 17/1997 Sb. rozh. tr.). Zajištěním, které dovolatel poskytuje své dceři v době, kterou tráví společně, nelze nahradit hrazení řádného běžného výživného. Dovolatel je povinen platit měsíčně stanovenou, resp. v rozhodnutích obou nižších soudů přiměřeně sníženou částku výživného, přičemž cokoliv poskytne své dceři v uvedené společně strávené době, nelze započíst na běžné výživné. Skutečnost, že se u něj například dcera stravuje v době dovolené, tak nemůže mít žádný vliv na snížení výživného.
Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by odvolací soud, jak namítal dovolatel, jakkoliv pochybil či že by chtěl za každou cenu obhájit svou pravdu, jestliže v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že Úřad práce České republiky – krajská pobočka pro hl. město Prahu k dotazu soudu prvního stupně sdělil, že obviněnému Ľ. B. , který je v evidenci uchazečů o zaměstnání od 2. 6. 2010, nebyla vystavena žádná doporučenka do zaměstnání, uchazeč dokládá kontakty se zaměstnavateli v rámci individuálního akčního plánu a jsou mu předávány sjetiny zaměstnavatelů z portálu Ministerstva práce a sociálních věcí. Ze zprávy uvedeného úřadu práce sice nevyplývá, že by obviněnému byly poskytnuty nějaké konkrétní nabídky práce, na které obviněný nereflektoval, ale na druhé straně obviněný v rámci své výpovědi učiněné v hlavním líčení konaném dne 6. 8. 2013 sám uvedl, že si na internetu našel nabídky práce se zdravotním postižením, např. vrátný, hlídač nebo úklid, na tyto nabídky však nereagoval, protože mu jeho nepříznivý zdravotní stav nedovolil tyto práce vykonávat. Takovýto postoj obviněného je však v rozporu se závěry obou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, obviněný svoje zdravotní potíže neúměrně zveličuje, vyhýbá se i takové práci, která je fyzicky nenáročná a nedochází při ní ke stresovým situacím. U obviněného je už několik let dána zjevná nechuť pracovat, prostředky k obživě si opatřuje pouze ze sociálních dávek a příspěvků, případně si půjčuje peníze od své sestry. Takovýto způsob života by sám o sobě nebyl v rozporu s trestním zákoníkem, pokud by obviněný neměl vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři. Obviněný se dokonce se svou dcerou pravidelně stýká, své vyživovací povinnosti si je přitom plně vědom, a pokud se úmyslně vyhýbá jakékoliv práci, ačkoliv jeho zdravotní stav neodpovídá tomu, že by byl plně invalidní, obviněný si úmyslně neopatřuje další zdroj příjmu, ze kterého by mohl alespoň částečně přispívat na výživu a další potřeby své nezletilé dcery (srov. str. 5 – 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto k těmto námitkám obviněného uzavírá, že úvahy odvolacího soudu odpovídají jak výpovědi samotného obviněného Ľ. B. , tak i znaleckým posudkům MUDr. Jana Boháče a MUDr. Otakara Boháče, jejichž podstatný obsah, stejně jako svědecké výpovědi znalců, byly již shora zachyceny a konstatovány.
Nejvyšší soud nemůže souhlasit s názorem dovolatele, který ve svém dovolání tvrdí, že odvolací soud se schoval za rozsudky civilních soudů. Odvolací soud jednak dostatečně zdůraznil, ve kterých směrech považuje úvahy nalézacího soudu za správné a na základě jakých důkazů tak činí, a jednak jednoznačně v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že soud prvního stupně měl upravit popis skutkového děje, který je uveden v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 15. 9. 2011 a v návrhu na potrestání téhož zastupitelství ze dne 26. 2. 2013. Nalézací soud sice v popisu obou skutků vyčíslil dlužné výživné na nižší částky tak, aby dluhy odpovídaly nově stanovené výši 1.000,- Kč měsíčně, nesprávně však ponechal v popisu skutkového děje odkaz na občanskoprávní rozhodnutí, kterým bylo výživné stanoveno ve výši nejdříve 1.500,- Kč měsíčně a od 1. 3. 2010 ve výši 2.000,- Kč měsíčně. Jestliže na str. 12 napadeného rozsudku jsou soudem prvního stupně citována příslušná ustanovení zákona o rodině, která upravují vyživovací povinnost rodičů k dětem, pak pro zdůvodnění vyživovací povinnosti v popisu skutku postačí odkaz na zákon o rodině a je nadbytečné citovat data a spisové značky rozhodnutí, kterým byla vyživovací povinnost stanovena v občanskoprávním řízení, když navíc částky uvedené v rozhodnutích opatrovnických soudů neodpovídají tomu, jak nalézací soud stanovil výši výživného v rámci posouzení předběžné otázky. Odvolací soud proto toto pochybení soudu prvního stupně napravil tím, že podle §258 odst. 1 písm. b) a podle §259 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku o vině shora uvedeno (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Není proto ani tato námitka obviněného důvodná, poněvadž odvolací soud naopak uvedená občanskoprávní rozhodnutí z výroku o vině vypustil a správně vycházel z výše výživného, které důvodně stanovil nalézací soud po vyřešení předběžné otázky, ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., jak mu uložil v předchozím shora citovaném usnesení Nejvyšší soud.
Námitky obviněného ohledně absence jeho úmyslu ve vztahu k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, jsou vyvraceny závěry nalézacího soudu, spočívajícími v tom, že svým jednáním naplnil jak po subjektivní, tak i po objektivní stránce skutkovou podstatu přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst.1 tr. zákoníku, když úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší čtyř měsíců. Naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy bylo shledáno ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný dlouhodobě řádně neplatí výživné na svou nezletilou dceru. Z trestné činnosti je obviněný usvědčován jednak svojí vlastní výpovědí, když se k trestné činnosti doznal, zejména pak výpovědí svědkyně D. V. , k jejímž rukám mělo být výživné na dceru D. podle rozhodnutí soudu hrazeno. Tato svědkyně u hlavního líčení uvedla, že výživné ze strany obviněného nebylo hrazeno vůbec, toliko dodatečně zaslal v měsíci květnu 2011 jednorázově na dlužné výživné bez bližší specifikace částku 11.500,- Kč (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší soud dodává, že o úmyslném zavinění dovolatele především svědčí to, že ačkoliv znalec MUDr. Otakar Boháč u hlavního líčení potvrdil, že obviněný Ľ. B. byl schopen vykonávat svou původní kvalifikaci na poloviční úvazek s omezením termínovaných prací s větším stresem, tento přesto v podstatě ukončil své odpovídající pracovní zapojení a poté se ani aktivně nesnažil najít si práci jak ve svém oboru, tak případně i v oboru jiném. O úmyslu dovolatele neplatit výživné na jeho nezletilou dceru svědčí rovněž již citovaná svědecká výpověď její matky D. V. , která také uvedla, že dovolatel neuhradil vůbec nic, ani se ji nepokusil kontaktovat. Vždy odejde, a když se s ním chce bavit mezi dveřmi, tak na ni zvýší hlas a řekne jí, že nechce nic řešit. Kromě toho, když se D. V. odstěhovala s dcerou do pronajatého bytu, bylo jí obviněným sděleno, že na tom asi není tak špatně a že už od něj neuvidí ani korunu (srov. č. l. 285 spisu), a toto své tvrzení nakonec svým dalším jednáním, které je mu kladeno za vinu v zásadě naplnil. Je tedy možno uzavřít, že dovolatel měl tedy možnost najít si vhodné zaměstnání, neboť podle znalců je schopen práce na poloviční úvazek, avšak nic pro to ani ve smyslu uvedených znaleckých posudků úmyslně neudělal, a proto svou zákonnou vyživovací povinnost na nezletilou dceru D. úmyslně neplnil.
Z těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry obou nižších soudů i ohledně úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k neplacení výživného na jeho dceru D. B. [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž po posouzení i všech dalších shora uvedených dovolacích námitek obviněného Ľ. B. dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 44 To 552/2013, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 4 T 109/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který znovu rozhodl o vině a trestu obviněného Ľ. B. , přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ľ. B. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.