ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.521.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 521/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2014 o dovolání obviněného V. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 120/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 3 T 120/2012, byl obviněný V. Č. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tyto přečiny byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanáct) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. P. a Zdravotní pojišťovna Škoda, Husova 302, Mladá Boleslav, odkázáni s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Krajský soud v Hradci Králové, který projednal odvolání obviněného V. Č. jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1, písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného V. Č. uznal vinným, že dne 6. března 2011 kolem 03.00 hod. v H. K., na P. n. před restaurací Roosters Cocktail – bar poté, co jako člen pořádkové služby vyvedl před restauraci hosta V. P. a ten se pokusil otevřít dveře do baru, po prudkém odstrčení jmenovaného dalším členem ochranky oběma rukama do hrudníku, obviněný V. Č. udeřil jmenovaného pěstí do levé části obličeje tak, že napadený v důsledku tohoto úderu upadl na zem a způsobil mu tak kromě zhmoždění měkkých tkání hlavy a obličeje také podvrtnutí krční páteře a uzavřenou zlomeninu vzdáleného konce vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků s dobou léčení v trvání nejméně tří měsíců, čímž spáchal přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tento přečin byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. P. a Zdravotní pojišťovna Škoda, Husova 302, Mladá Boleslav, odkázáni s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Nutno zkraje zmínit, že odvolací soud shora konstatovaným rozsudkem rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 bylo již jeho druhým rozhodnutím v projednávané věci obviněného V. Č., neboť Nejvyšší soud ještě předtím rozhodoval usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, podal obviněný V. Č. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Pertota dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud nově zjistil, že poškozený P. se pokojně snažil vracet zpět do baru, když v tom mu security ve složení Č. a P. měli násilím zabránit. Podle dovolatele nelze souhlasit se soudem, že by stačilo pouhé uzamčení skleněných dveří (str. 9 dole). Soud pouze sporadicky ve výčtu skutkového děje na str. 5 uprostřed uvádí, že snaha poškozeného o otevření dveří nesvědčí o jeho vůli vrátit se do baru. Přitom ale i sám poškozený v předchozích výpovědích uvedl, že se do baru vrátit chtěl, a to pod záminkou (možná i pravdivou) informování svých dvou kolegů o tom, že bar opustil. V tomto shledává obviněný rozpor mezi důkazy a zjištěním soudu, když toto je velmi důležité pro spoluzavinění celé situace poškozeným a tím pádem pro výši a druh trestu, ba dokonce pro kvalifikaci skutku jako trestného činu vůbec. Jako zcela nadbytečné považuje obviněný například vyjádření soudu na str. 7 odst. 2, kde uvádí, že poškozený se nesnažil vrátit do baru, aby tam dále pospával. To nikdo ze zúčastněných osob nikdy netvrdil a netvrdí. Spíše to svědčí o nesprávném pochopení celé situace soudem.
Pokud se týká role J. P., dovolatel namítl, že soud zcela účelově a naprosto nesprávně posoudil coby důkaz zápis obhájce obviněného ze schůzky se svědkem P. Svědek P. se v záznamu doznává k úderu, resp. k tomu, že ránu dal on. Soud však hledá skulinky, jak tuto výpověď nepoužít, a dovozuje, že svědek P. nejprve intenzitou nedosahující trestného činu udeřil poškozeného do hrudi a teprve poté, o zlomek sekundy později, udeřil již intenzitou trestní poškozeného přímo obviněný, což dovolatel považuje za fabulaci soudu. U svědka P. navíc není nijak zmíněn úřední záznam o jeho telefonátu na Policii České republiky, kde se rovněž doznává.
Obviněný nadále nesouhlasí s dovozením úmyslu nepřímého podvrtnutí krční páteře (způsobené až pádem na zem, nikoliv ránou) a zlomenině předloktí. Pachatel, ať už jím byl nebo nebyl obviněný, může odpovídat pouze za ránu malé intenzity (viz znalecký posudek) do obličeje, ale právě s ohledem na onu malou intenzitu (a poškozeným tvrzené i soudem převzaté střízlivosti poškozeného) již nemohl přepokládat, že poškozenému vzniknou takováto zranění a už vůbec ne nutnost léčit se na psychiatrii, jak nově poškozený uvedl.
Dále soud uzavřel, že neshledal žádný důvod pro tendenční výpověď poškozeného, když poškozený obviněného nezná a nemá poznatky ani místní ve vztahu k H. K. Toto uzavřel poté, co odmítl vyslechnout svědka obhajoby pana T. T., který byl navržen právě za účelem prokázání účelovosti tvrzení poškozeného a prokázání toho, že si poškozený zjišťoval podrobnosti o poměrech obviněného, a to ve vztahu k majetku jeho rodiny za účelem jednodušší úhrady náhrady škody (tu uplatňuje poškozený již ve výši přesahující 500.000 Kč !!!).
Okrajově již obviněný uvádí, že pokud soud odvolací přehodnotil výtržnictví na hrubou neslušnost, pak by i přečin ublížení na zdraví mohl a měl přehodnotit na hrubou neslušnost a s ohledem na nepředvídatelnost následků na přestupek proti občanskému soužití.
Pokud se týká výše a druhu trestu, odvolací soud uvádí, že na obviněného stačí působit pouhou pohrůžkou trestu. Pokud je toho názoru, pak neměl obviněného odsuzovat, ale upustit od potrestání, v krajním případě využít některý z moderních druhů trestů, po jehož vykonání se hledí na osobu jakožto neodsouzenou, např. obecně prospěšné práce. Přesto vydal rozsudek odsuzující obviněného k odnětí svobody s podmíněným odkladem. Tím spíše tak měl postupovat, když o osobě obviněného zjistil, že již činnost security po delší dobu nevykonává, naopak rozhodl se pro kancelářské povolání. Sám totiž došel k nevhodnosti dřívější obživy, ačkoliv se jednalo pouze o brigádní výpomoc. Dále obviněný s ohledem na veškeré obtíže spojené s trestním řízením, vývoj v trestním řízení, sílu důkazů v trestním řízení a změnu způsobu jeho života navrhl i svážení aplikace ustanovení §46 tr. zákoníku o upuštění od potrestání.
Obviněný i nadále nesouhlasí s aprobací rekognice in natura, když se opět dovolává toho, že byla provedena nesprávně. Dovolatel současně poukázal na to, že odvolací soud zcela opomenul splnit příkaz Nejvyššího soudu v tom směru, že nevážil vliv fotorekognice na rekognici in natura. Ve zbytku vyšel dovolatel z předchozí argumentace, v níž uvedl, že dne 3. 5. 2011 byla provedena prvá tzv. fotorekognice podle §104b odst. 4 a §158a tr. ř., když ta byla uznána i státním zastupitelstvím jakožto nesprávná a nezákonná. Druhá rekognice in natura ze dne 27. září 2011 však již nikoliv, ačkoliv se v ní objevilo až neuvěřitelné množství vad a pochybení. Rekognice provedená v tomto řízení podle §104b odst. 4 a §158a tr. ř. má zásadně tři fáze, když se však stále jedná o jeden procesní úkon. Je jím výslech poznávající osoby v postavení svědka, následné ukázání poznávaných osob kvůli jejich určení a dále druhý výslech pro doplnění konkrétností. V tomto případě však všechny tři fáze byly provedeny chybně. Obhájce obviněného se domáhal u policejního orgánu účasti na rekognici, a sice jmenovitě i na její první fázi. Policejním orgánem mu však bylo znemožněno účastnit se této fáze. Další vadou první fáze provedené rekognice byl absolutní nedostatek výslechu před samotným ukázáním poznávaných osob. Další vadou první fáze rekognice, jakož i všech ostatních fází, je nedostatek přítomnosti nezúčastněné osoby ve smyslu §104b odst. 1 tr. ř. V protokolu z rekognice je za nezúčastněnou osobu označena paní L. K. Obviněnému je známo, že paní K. je manželkou vrchního komisaře nprap. L. K., který pracuje na stejném místě a se stejnými osobami, na kterém byla rekognice prováděna a kteří rekognici prováděli. Nadto sama paní K. je pracovnicí Policie České republiky rovněž pracující na daném pracovišti. Ve druhé fázi došlo k tomu pochybení, že v místnosti s poznávanými osobami byly při jednom aktu poznávání 3 osoby, které mohly předmětný skutek spáchat. Jelikož v místnosti byly 3 ztotožňované osoby a pouze 3 osoby další, byl porušen zákon a tím i zmařena rekognice. Další vadou byla očividná nesourodost ztotožňovaných osob. Další vadou rekognice je skutečnost, že dalším dvěma prověřovaným, a tak i možným obviněným pánům F. P. a J. P. nebylo poskytnuto příslušné poučení a nebyla jim dána možnost zvolit si pořadové číslo mezi ztotožňovanými osobami. Třetí fáze rekognice, tedy výslech svědka po provedení rekognice, zcela absentuje.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud taková jsou a pozbyla podkladu; dále aby věc buď přikázal Okresnímu soudu nebo Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí podle ustanovení §265 1 odst. 1 tr. ř. nebo na základě svého oprávnění podle ustanovení §265m odst. 1 věta prvá tr. ř. věc sám rozhodl tak, že se věc podle ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. postupuje příslušnému orgánu k dalšímu projednání. Obviněný požádal, aby bylo ve věci nařízeno veřejné zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného V. Č. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že z obsahu dovolacích námitek obviněného je zřejmé, že jsou totožné s těmi, které uplatnil v předchozím dovolání vzhledem k právnímu posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Problematika naplnění subjektivní stránky u jednotlivých úmyslných trestných činů ublížení na zdraví je poměrně složitá, a proto je jí v judikatuře věnována značná pozornost. Obviněnému je třeba přisvědčit, že při právním posuzování jednání pachatele, kterým útočil proti zdraví jiného, není možné vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla tímto útokem způsobena, neboť je třeba identifikovat vlastní úmysl pachatele. Pro hodnocení úmyslu pachatele jsou důležité okolnosti, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Veškeré okolnosti činu byly zjištěny, neboť se jednoznačně podařilo určit pohnutku i účel činu, kdy obviněný byl zaměstnán jako člen pořádkové služby v restauraci Roosters Coctail – bar, kdy tři hodiny po půlnoci dne 6. 3. 2011 se snažil vyvést před restauraci hosta poškozeného V. P., který v restauraci usínal, a poté, co se tento chtěl vrátit zpět do baru, snažil se mu v tom zabránit, a to tak, že V. P. udeřil pěstí do levé části obličeje až upadl na zem a došlo tak u něj ke zhmoždění tkání obličeje, podvrtnutí krční páteře a uzavřené zlomenině vzdáleného konce vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků, kdy doba léčení takovýchto zranění trvala nejméně tři měsíce. Způsob provedení činu byl tedy jednoznačně zjištěn, a to včetně části těla, kam byl směřován útok s tím, že byť intenzita útoku ze strany obviněného, respektive rány, kterou uštědřil poškozenému, byla vyhodnocena jako malá, nevylučuje to, aby i v důsledku takové intenzity útoku došlo ke zranění, které bylo objektivizováno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Znovu je třeba připomenout, že obviněný sám popisoval ve své výpovědi, že poškozeného vyvedl před bar proto, že v důsledku alkoholové únavy opakovaně usínal v baru. Musel proto subjektivně počítat s tím, že pokud takto údajně alkoholem ovlivněnou osobu udeří silně pěstí do hlavy, může tato osoba ztratit rovnováhu a upadnout a způsobit si tak i další zranění. Kromě přímého zranění způsobeného samotným pádem je totiž obecně známou skutečností, že alkoholová indispozice se projevuje v problémech s udržením rovnováhy a napadený může i po ráně menší intenzity upadnout a samotným pádem si způsobit zranění další, třeba i závažnější než to, které bylo způsobeno samotným zásahem. Pro uvedenou věc je zcela nepodstatné, že poškozený alkoholem ovlivněn zřejmě v takové míře nebyl a že se na jeho stavu zásadní měrou podílela únava, neboť obviněný subjektivně vnímal poškozeného jako osobu indisponovanou, kdy právě pro jeho indispozici se jej snažil vyvést z baru. Jestliže tedy ranou byť malé intenzity takto útočil na poškozeného, musel být srozuměn s tím, že může upadnout, neboť v takovém případě nejde o žádný neobvyklý průběh události. Navíc poškozený od počátku a v podstatě beze změny ve své výpovědi uváděl, že ho sice vyváděli dva muži, přičemž první z nich ho pouze vystrčil ven z baru, kdy to napoprvé ustál a neupadl, zatímco druhý muž jej udeřil do levé části obličeje do tváře a částečně i do zubů, ale tento úder již neustál, a proto začal padat na záda, instinktivně za sebe položil pravou ruku, na níž pak upadl a zlomil si ji v oblasti vřetenní kosti. Z toho jednoznačně vyplývá, že útočníkem z hlediska popisované události byl pouze druhý muž, který poškozenému úderem pěstí na jeho hlavu způsobil popsaná zranění, přičemž již pro předcházející útok ze strany prvního člena ochranky mohl počítat s tím, že rovnováha poškozeného byla narušena již prvním zásahem a v důsledku kombinace ať již alkoholové nebo jiné indispozice a onoho odstrčení není vyloučeno, že poškozený může upadnout. Proto soudy správně uzavřely, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví, neboť skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudy, s těmito znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku evidentně koresponduje.
Pokud jde o námitku obviněného, že skutek měl být posouzen pouze jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pak tento názor je třeba odmítnout. Zjištěná porucha na zdraví poškozeného, kterou mu přivodil úmyslným jednáním obviněný, zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nepochybně vykazuje. Celkový rozsah a charakter zranění, které poškozený v souvislosti s útokem obviněného utrpěl a skutečnost, že doba léčení trvala nejméně 3 měsíce, svědčí pro závěr, že se již prokazatelně jednalo o ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona.
Převážná část dalších námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaných dovolacích důvodů opřel, v uvedeném ohledu nemohla obstát. Šlo především o výhrady, jimiž obviněný napadl způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Primárně se tak domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž teprve z takto tvrzených nedostatků, tedy až sekundárně dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Pro dovolací řízení je však směrodatný skutkový stav zjištěný v dvouinstančním procesu soudy. Pokud obviněný tvrdí, že není pachatelem přisouzené trestné činnosti, pak i touto námitkou se snažil skutkový stav zjištěný soudy nahradit jinou, a to svou vlastní verzí skutkového stavu, která však prokázána nebyla. Soudy obou stupňů se s otázkou pachatelství obviněného vyrovnaly odpovídajícím způsobem, neboť za stěžejní označily výpověď samotného poškozeného V. P., který žádné pochybnosti o pachatelství obviněného neměl. Pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. však nelze podřadit ani námitky o druhu a výměře uloženého trestu. Námitky proti výroku o trestu je možné uplatnit pouze prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu, a to dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem pouze z hledisek nastavených tímto dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky proti trestu, který obviněný považuje za nepřiměřený, tedy není možné podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu odpovídající výměře.
Názory na zákonnost provedené rekognice byly vyjádřeny již v dovolání nejvyššího státního zástupce ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 1 NZO 5016/2012, kterým v zásadě přisvědčil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1413/2012. Procesní principy pro provedení tohoto důkazu nebyly žádným způsobem porušeny, a proto soudy obou stupňů nepochybily, pokud i k tomuto důkazu v rámci svých hodnotících úvah přihlédly. Obviněný v dovolání uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak pouze ve vázanosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože dovolání obviněného z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněné, je třeba je obdobně hodnotit i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným V. Č. vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly alespoň zčásti uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný V. Č. opětovně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného V. Č.
Dovolatel také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož odvolací soud rozhodoval rozsudkem, tj. o vině a trestu obviněného V. Č., nenastala tak skutečnost předpokládaná ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., že by řádný opravný prostředek dovolatele byl zamítnut nebo odmítnut, a proto uplatnění tohoto dovolacího důvodu obviněným nebylo případné.
Nejvyšší soud již v úvodních částech odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal na to, že odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, rozhodoval poté, co bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013, rozhodnuto tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 To 61/2013, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí odvolacímu soudu uložil, aby si ujasnil, zda šlo v případě jednání obviněného V. Č. o výtržnost či hrubou neslušnost, přičemž při posuzování naplnění znaků přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku měl zvažovat komplexně celou událost, když poškozený, což sám nepopírá, byl nejprve opakovaně upozorněn službou security, aby v baru nespal, přičemž poté, co byl nenásilně vyveden z baru ven, se do něj opět snažil dostat, a to podle svých vlastních slov, aby upozornil své kolegy, že byl vyveden, ačkoliv tito jej, jak se podává z jejich výpovědí, viděli odcházet v doprovodu mužů z ochranky baru (srov. str. 11 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013). Podle Nejvyššího soudu ani z předloženého spisového materiálu a ani z odůvodnění zrušeného předchozího usnesení odvolacího soudu nebylo zřejmé, na základě jakých skutečností odvolací soud v rozporu se zjištěním nalézacího soudu dovodil, že k napadení poškozeného V. P. mělo dojít před dalšími nejméně třemi osobami. Z provedených důkazů bylo zřejmé pouze to, že s poškozeným V. P. byli venku pouze dva pracovníci security, kteří proti němu zasahovali (srov. str. 12 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013).
Odvolací soud v souladu se zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu uvedl, že k násilnému jednání došlo v časných ranních hodinách dne 6. 3. 2011 v 03.00 hod. před vstupem do baru na veřejném prostranství. Vzhledem k ustálené judikatuře, na kterou Nejvyšší soud odkázal ve svém kasačním rozhodnutí, odvolací soud po vyhodnocení konkrétní situace, kdy na místě prokazatelně nebyly přítomny další osoby, resp. incident nikdo další (na místě byly údajně přistavené dva taxíky) a to ani kamarádi poškozeného neviděli, (neboť zaznamenali poškozeného již ležet na zemi), nebyl naplněn znak skutkové podstaty, že by jednání bylo spácháno „veřejně“. Jak Nejvyšší soud připomněl, ne každé fyzické napadení občana, i když k němu došlo na místě veřejnosti přístupném, musí naplňovat skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku. Po zvážení okolností činu, času a místa, kde k jednání došlo a s přihlédnutím k osobě obviněného, který je dosud trestně bezúhonný, nebyly z žádných důkazů zjištěny jeho sklony k násilnému chování a je evidentní, že v konkrétním případě se u něho jednalo o exces, když svou úlohu strážce klidného průběhu zábavy překročil, aniž se zajímal, čeho se host domáhá, a zachoval se k němu hrubě neslušně. Odvolací soud tedy neuznal naplnění všech znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a uvedenou právní kvalifikaci proto pominul (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud nemá výhrad k tomuto postupu odvolacího soudu, neboť odvolací soud plně respektoval, co mu bylo Nejvyšším soudem uloženo, a v tomto směru se dostatečně zabýval rozhodnými skutečnostmi jak z hlediska zjištění skutkového stavu, tak z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud se týká přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud především ve svém zrušujícím usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013, vytkl odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval subjektivní stránkou tohoto trestného činu, když poukázal na to, že podle ustálené judikatury k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, publikovaný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1962, sp. zn. 9 Tz 46/62, publikované pod č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí rovněž uzavřel, že pokud se týká námitky dovolatele ohledně intenzity jeho rány do horní poloviny těla poškozeného a s tím souvisejícím úmyslem ublížit mu na zdraví, soudy nižších stupňů se nevypořádaly s tím, že podle znalkyně MUDr. Lenky Zátopkové šlo pouze o tupé násilí malé intenzity, navíc, jak znalkyně rovněž uvedla, vznik závažnějších úrazových změn byl možný, avšak jen velmi málo pravděpodobný. Odvolací soud ve svém novém rozhodnutí měl zvážit intenzitu útoku, který měl vést obviněný V. Č. proti poškozenému V. P., když ze znaleckého posudku MUDr. Lenky Zátopkové vyplývá, že jeho intenzita byla malá, tedy, že nebyla velká, ale dokonce ani střední. Kromě toho měl odvolací soud učinit pokus o doplnění zdravotnické dokumentace poškozeného s ohledem na její nedostatečnost, jak uvádí znalkyně ve svém posudku (srov. str. 9 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013).
Odvolací soud u veřejného zasedání konaného dne 16. 1. 2014 vyslechl znalkyni MUDr. Lenku Zátopkovou (srov. č. l. 316 – 322 spisu). V odůvodnění svého rozhodnutí potom uvedl pouze stručný přepis obsahu její výpovědi, aniž by ji však hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zejména nezhodnotil její závěry ohledně intenzity úderu pěstí, kterým dovolatel zasáhl poškozeného, neboť znalkyně i ve své doplňující výpovědi uvedla, že síla úderu do obličeje poškozeného byla malá, na což lze usuzovat z toho, že popsáno je zhmoždění obličejového skeletu a jeho měkkých tkání, nevznikla tam závažnější poranění, např. zlomeniny obličejového skeletu (srov. č. l. 316 – 322 spisu). Odvolací soud dále poznamenal, že doplnil dokazování lékařkou zprávou ze dne 4. 12. 2013 Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie ve Vysokém nad Jizerou.
Odvolací soud se samotným útokem ze strany dovolatele částečně zabýval až při hodnocení naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž obviněný V. Č. ve svém dovolání vyjádřil, že nesouhlasí s dovozením úmyslu nepřímého k podvrtnutí krční páteře a zlomenině předloktí. Odvolací soud k tomu konkrétně uvedl, že při vedení zcela zbytečného a situaci nepřiměřeného útoku pěstí proti citlivé části těla – obličeji, navíc proti osobě, která se vyvedení z baru bez jakéhokoliv protestu či bránění podrobila a jevila se obviněnému fyzicky indisponována, musel obviněný vědět, že může zranění i pád na zem způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn a zranění mající charakter ublížení na zdraví tak skutečně způsobil. Odvolací soud tak nevycházel toliko z toho, jaká újma vznikla na zdraví poškozeného, ale hodnotil i okolnosti, za kterých k útoku došlo. Úder pěstí obviněného, byť nevedl k vážnému zranění v obličeji, kam byl cílen, byl evidentně dostatečně razantní, aby následující po prudkém odstrčení druhým členem ochranky, přivodil pád poškozeného k zemi a měl za následek jeho zranění, jaké je objektivně zjištěno. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku). Obviněný se svědkem J. P. mohli situaci vyřešit zcela v klidu např. uzamčením dveří, jak podle vlastního tvrzení po vyvedení hostů dělali i dříve. Zvolený způsob napadení, jako agresivní reakce na tvrzené „přetlačování“, fakticky toliko na snahu poškozeného o pouhé otevření dveří, což ostatně poškozený vysvětlil věrohodně snahou o informování kamarádů, nelze hodnotit jako přiměřený a nutný, neboť případnému nežádoucímu vniknutí vyvedené osoby, čímž zákrok zdůvodnili, mohli zamezit prostým uzamčením dveří. U členů tzv. ochranky (security) se kromě fyzické zdatnosti k zásahům proti nevhodnému násilnému chování hostů, musí očekávat také schopnost reagovat na situaci vhodným způsobem, tj. takticky a vždy podle pravidel slušného chování. Obviněný jako osoba, která měla dbát na klidný průběh zábavy, jednal neadekvátně a zbytečně impulzivně, ač si měl počínat uvážlivě situaci a zdrženlivě s respektem k hostům. Jednání bylo v popsané situaci hrubě neslušné (srov. str. 9 – 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
K tomuto hodnocení provedenému odvolacím soudem Nejvyšší soud uvádí, že pokud se týká razance, se kterou měl obviněný V. Č. působit na poškozeného V. P., odvolací soud její intenzitu (sílu) nevyhodnocuje v závislosti na tom, co uvedla znalkyně MUDr. Lenka Zátopková, ale v závislosti na tom, co nastalo, když se nad rámec rozhodných okolností z hlediska úmyslného zavinění obviněného zabývá také tím, jak by správně měli postupovat členové tzv. ochranky (security) v případech, jako byl tento a v souvislosti s tím činí závěr, že šlo o jednání „hrubě neslušné“ (str. 10 rozsudku odvolacího soudu), což je znakem přečinu výtržnictví, kterým však obviněného vinným neuznal a nikoliv přečinu ublížení na zdraví. Aniž by Nejvyšší soud zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že obviněný jednal neadekvátně a zbytečně impulzivně, ač si měl počínat uvážlivě k situaci a zdrženlivě a s respektem k hostům, považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně zdůraznit, že podstatné je zejména zvážit, zda úmysl obviněného V. Č., ať už přímý nebo nepřímý (§15 tr. zákoníku) při zasažení poškozeného úderem, který vedl proti němu, a to v návaznosti na tvrzené jednání dalšího člena tzv. ochranky (prudké odstrčení), směřoval ke zranění poškozeného, které dosahuje ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, ke kterému v důsledku popsaných okolností skutečně došlo, nikoliv to, jak by správně měla řešit případnou agresi hostů tzv. ochranka (security) baru. Přitom je třeba se zabývat vedle „útoku pěstí proti citlivé části těla – obličeji“ především silou (intenzitou) úderu, kterou popisuje znalkyně MUDr. Lenka Zátopková jako malou, čímž se opětovně odvolací soud, ač mu to bylo uloženo v předchozím zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu (str. 9 usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013), konkrétně ve svém rozhodnutí při hodnocení úmyslného zavinění obviněného V. Č. nezabýval, byť ji při citaci výpovědi uvedené znalkyně uvádí, a naopak aniž by se náležitě vypořádal s malou intenzitou úderu tvrzenou znalkyní, uzavřel, že úder byl evidentně dostatečně razantní, aby následující po prudkém odstrčení druhým členem ochranky, přivodil pád poškozeného k zemi a měl za následek jeho zranění, jaké je objektivně zjištěno. Z toho je zřejmé, že vychází především z výsledku tedy pádu poškozeného a jeho objektivně zjištěného zranění. Uvedenou malou silou (intenzitou) úderu je třeba se zabývat nejen z hlediska, že tento úder vedl k pádu poškozeného na zem a následně k jeho zranění v důsledku tohoto pádu, ale i z hlediska úmyslného zavinění u obviněného V. Č. Přitom je nutné brát v úvahu, že na pádu poškozeného V. P. se mohla podílet rovněž opilost, únava či jiná jeho fyzická indispozice, o které se nakonec odvolací soud také v odůvodnění týkajícího se subjektivní stránky zmiňuje, ale kterou dostatečně nevyhodnocuje z hlediska zavinění obviněného, nýbrž jen z hlediska, zda „zvolený způsob napadení“ byl přiměřený a nutný (viz str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Z těchto důvodů je tedy hodnocení subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nedostatečné, neboť pouhá vědomost o možnosti obviněného, že může pád na zem i zranění způsobit k naplnění, byť nepřímého, úmyslu nepostačuje. Vedle složky vědomostní (intelektuální) je třeba se totiž zabývat i složkou volní, kterou trestní zákoník vyjadřuje u přímého úmyslu slovem „chtěl“ a u nepřímého úmyslu pojmem „byl srozuměn“. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu tak vyjadřuje jeho kladný vztah ke způsobení následku relevantnímu pro trestní právo. Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku, třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska trestního práva. V ustanovení §15 odst. 2 tr. zákoníku je pak stanoveno, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Z těchto hledisek Nejvyšší soud považuje za nutné k tomu zdůraznit, že pro posouzení naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu obviněným V. Č. není rozhodující hodnocení přiměřenosti a nutnosti zákroku obviněného z hlediska zamezení nežádoucímu vniknutí vyvedené osoby (poškozeného) znovu do baru, ale je třeba se zabývat vedle toho, že obviněný měl vést úder pěstí do obličeje zejména zmíněnou intenzitou úderu, který při tomto zákroku vedl obviněný proti poškozenému, a to samozřejmě s přihlédnutím ke všem jinak v podstatě správně odvolacím soudem zmíněným okolnostem případu, jak na ně bylo již Nejvyšším soudem shora poukázáno.
K námitkám obviněného týkajícím se rekognice Nejvyšší soud především odkazuje na své již opakovaně citované předchozí zrušující usnesení, ve kterém ve shodě s oběma nižšími soudy posoudil rekognici podle fotografií ze dne 3. 5. 2011 jako nezákonnou. Pokud jde o rekognici in natura ze dne 27. 9. 2011, Nejvyšší soud neshledal v jejím provedení takové procesní pochybení, které by zakládalo její nezákonnost, aby nemohla být provedena v hlavním líčení a zhodnocena ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. V podrobnostech tak Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění svého předchozího usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012, v této projednávané věci, v rámci něhož jsou také odmítnuty již opakovaně uplatněné námitky obviněného V. Č. ohledně rekognice in natura.
Dále Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013, také zdůraznil, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval vysvětlením, zda rekognice podle fotografií mohla ovlivnit a v jakém směru rekognici in natura (srov. str. 15 tohoto usnesení Nejvyššího soudu). K tomu je třeba znovu zopakovat, že Nejvyšší soud se ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012, zaobíral pouze procesním postupem orgánů činných v trestním řízení při provádění rekognice in natura, což nic nemění na tom, že samotné hodnocení tohoto důkazu již bylo povinností obou soudů nižších stupňů. Soudy nižších stupňů tak byly názorem Nejvyššího soudu zavázány pouze v tom směru, že rekognice in natura nevykazuje takové procesní vady, které by měly za následek její procesní nepoužitelnost jako důkazu v hlavním líčení, nikoli v tom směru, jak ji mají hodnotit, a to i ve vztahu k přechozí rekognici podle fotografií. Podle názoru Nejvyššího soudu hodnocení kteréhokoli důkazu, tedy i provedené rekognice poškozeným nemůže být „pouze řečnickým cvičením“ jak uvedl odvolací soud ve svém usnesení ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 10 T 61/2013, ale musí odpovídat ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Podle ustálené judikatury jestliže rekognici in natura předcházelo označení oné osoby podle fotografií, je k tomu nutno přihlédnout při hodnocení jejího významu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 7 To 141/2000, publikované pod č. 55/2001 v časopise Soudní rozhledy).
Nejvyšší soud proto znovu ukládá odvolacímu soudu, aby se zabýval hodnocením provedené rekognice in natura, přičemž musí vysvětlit, na základě jakých okolností případu v návaznosti na hodnocení rekognice provedené nalézacím soudem, dříve dospěl k závěru, že má za to, že poškozený V. P. mohl být ovlivněn rekognicí podle fotografií ze dne 3. 5. 2011 či zda tomu tak nebylo (srov. str. 17 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013). Pokud odvolací soud v napadeném usnesení opětovně neprovedl, co mu bylo uloženo Nejvyšším soudem, nevysvětlil, a ani se nezabýval tím, zda rekognice podle fotografií mohla ovlivnit a v jakém směru rekognici in natura porušil ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. Námitky obviněného uvedené v tomto směru v dovolání jsou tedy důvodné.
Kromě toho Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013, odvolacímu soudu vytkl, že nepřípustně s ohledem na ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. hodnotil záznam o rozhovoru dožádané osoby – svědka J. P. – ve smyslu článku 6 usnesení představenstva České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku (č. l. 142 - 143 spisu), aniž by jím byl v průběhu řízení proveden důkaz. Zde je nutno zmínit, že nalézací soud skutečně v rámci konání hlavního líčení postupem podle ustanovení §213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí záznam o rozhovoru dožádané osoby na č. l. 142 – 143 spisu (srov. č. l. 214 spisu), avšak Nejvyšší soud ve svém posledním zrušovacím rozhodnutí vytýkal odvolacímu soudu, že nepostupoval ve smyslu ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., tedy napadal tím postup nikoliv soudu prvního stupně, ale postup soudu odvolacího, který hodnotil předmětný záznam nad rámec hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by tento důkaz provedl ve veřejném zasedání (srov. §263 odst. 7 tr. ř.). Nejvyšší soud současně uložil odvolacímu soudu, aby se pokusil vyslechnout svědka J. P. (srov. str. 12 – 13 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013).
Odvolací soud přečetl podle §213 tr. ř. jako listinný důkaz záznam obhájce Mgr. Tomáše Pertota ze dne 14. 11. 2011 o rozhovoru s dožádanou osobou J. P., založený na č. l. 142 spisu (srov. č. l. 331 spisu). Odvolací soud se rovněž pokusil vyslechnout J. P. jako svědka. Ačkoliv obhajoba se tohoto důkazu dožadovala s tvrzením, že vypovídat bude, jeho svědecký výslech nemohl být proveden, neboť po zákonném poučení odmítl vypovídat (srov. č. l. 323 spisu). Toto odmítnutí podle odvolacího soudu nutno mít za důvodné, neboť po řádném poučení při výslechu svědka v přípravném řízení uvedl, že se vyvádění hosta v kritické době neúčastnil a odlišnou výpovědí by si mohl přivodit trestní postih. Ze stejného důvodu nebylo možno provést konfrontaci svědka J. P. s obviněným V. Č. (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud k obsahu záznamu sepsaného se svědkem J. P. poznamenal, že jej nelze považovat, jak se snaží tvrdit obviněný, za doznání viny ke konkrétnímu zranění poškozeného. Jeho obsah není zdaleka jednoznačný, ale v užití výrazů (ránou může být označen i úder či strčení do hrudníku) a v popisu děje v podstatě velmi neurčitý (mluvnicky užívány i expresívní výrazy, např. .. „normálně se vyved ven a bylo to v pohodě,…otevřel dveře a měl ji a mezi dveřmi ji dostal….spadnul až po tý ráně…rval ty dveře, že půjde dovnitř a pak ji dostal a spadnul…já jsem mu dal ránu, je to možné že spadnul na ruku, fakt nevím...“), a proto je vedle nezpochybnitelné identifikace poškozeným P. jeho důkazní význam pochybný (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud toto hodnocení důkazního významu záznamu sepsaného s J. P. jako nejednoznačného s následným závěrem odvolacího soudu, že jeho důkazní význam je pochybný, nepovažuje za odpovídající obsahu tohoto záznamu, neboť v tomto směru nebyla hodnocena všechna rozhodná tvrzení J. P. vyplývající z tohoto záznamu. V záznamu o rozhovoru dožádané osoby ve smyslu článku 6 usnesení představenstva České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku ze dne 3. 11. 2011 dožádaná osoba J. P. konkrétně na otázku, jak se celý incident odehrál, odpovídá: „To bylo jednoduchý. Ten člověk tam prostě chrápal. Normálně se vyved ven, to bylo v pohodě. Problém vzniknul v tom, že ten člověk měl tam nějaký kamarády. Otevřel prostě ty dveře a já říkám ne, prostě dovnitř nepůjdete a zavřel jsem ty dveře. Třikrát. Otevřel je po čtvrtý nebo po třetí a měl ji a mezi těma dveřma ji dostal“. Na otázku, zda poškozený V. P. nějak spadl na ruku, J. P. odpověděl: „On spadnul až po tý ráně pěstí. Nebylo to, že bychom ho schválně napadli, nebo že bychom si na něm něco schválně vylejvali, nějaký komplexy, to ne, ale vzniklo to tím, že on se neustále vracel dovnitř, pořád držel ty dveře a rval ty dveře, že půjde dovnitř. Pak ji dostal a spadnul.“ Na otázku, kdo mu dal ránu, odpověděl: „Já jsem mu dal ránu“. Na poslední otázku, zda potom obviněný spadl na ruku, odpověděl „Je to možný. Já fakt nevím. S tou rukou to už nevím přesně, ale pravděpodobně na ni spadnul“ (srov. č. l. 142 – 143 spisu). Nejvyšší soud předně podotýká, že předestřený záznam je třeba hodnotit jako celek, nikoliv vytrhávat pouze jeho části, jak to činí odvolací soud na str. 6 dole odůvodnění svého rozsudku. Přitom odvolací soud zcela opomněl vyhodnotit poslední část záznamu, kde svědek P. v zásadě uvádí, že dal poškozenému ránu pěstí, po níž spadl. Potom není zřejmé, proč odvolací soud rovněž na str. 6 odůvodnění svého rozsudku dovozuje, že ránou může být označen i úder či strčení do hrudníku, když svědek P. do uvedeného záznamu vypověděl, že mu dal „ránu“ a že šlo o ránu „pěstí“ (srov. slova „On spadnul až po tý ráně pěstí.“, a to ve spojení s odpovědí na otázku „A ránu mu dal kdo? Já jsem mu dal ránu.“ – č. l. 142 a 143 spisu). Ačkoliv odvolací soud již provedl v rámci veřejného zasedání důkaz předmětným záznamem, dospěl ke stejnému hodnocení, jaké provedl již ve svém rozsudku zrušeném Nejvyšším soudem, aniž by se zabýval výpovědí J. P. do tohoto záznamu jako celkem a všemi skutečnostmi, které vyplývají z této výpovědi. To znamená, že odvolací soud se musí náležitě vypořádat i se všemi skutečnostmi vyplývajícími z výpovědi svědka J. P. učiněné do uvedeného záznamu, na které zde bylo Nejvyšším soudem poukázáno, neboť jen takové hodnocení odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud opakovaně poukazuje na ustálenou judikaturu k posuzování procesu dokazování a k hodnocení důkazů. Podle této judikatury k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.). Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, uveřejněný pod č. 210, ve sv. 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Důkazy provedené před soudem musí jím být – právě pro účely jejich hodnocení – správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány, pokud se týká ve vlastním vyhodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64, ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) Těmto požadavkům ze shora podrobně rozvedených důvodů odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku nedostál.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení mu předcházejícího ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. ř. shledal, že jsou naplněny alespoň dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto k podanému dovolání obviněného V. Č. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 10 To 61/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytýkaných vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Hradci Králové vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal a zejména se bude znovu zabývat tím, co mu již bylo opakovaně Nejvyšším soudem uloženo a vytknuto, tedy posoudí, zda mohla rekognice podle fotografií ovlivnit a v jakém směru rekognici in natura, čímž se odvolací soud přes jasný a jednoznačný pokyn Nejvyššího soudu a v rozporu s ustanovením §265s odst. 1 tr. ř. v napadeném rozsudku vůbec nezabýval. Dále se odvolací soud bude muset znovu také komplexně vypořádat s výpovědí svědka J. P., kterou učinil do záznamu o rozhovoru dožádané osoby ve smyslu článku 6 usnesení představenstva České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku ze dne 3. 11. 2011 (č. l. 142 – 143 spisu). V návaznosti na to se bude odvolací soud také zabývat i úředním záznamem o telefonátu svědka J. P. na Policii České republiky, na nějž poukazoval obviněný V. Č. ve svém dovolání. V neposlední řadě bude muset odvolací soud náležitě vyhodnotit sílu (intenzitu) úderu, který vedl obviněný V. Č. proti poškozenému V. P., jak o něm zejména hovoří znalkyně MUDr. Lenka Zátopková, a v závislosti na tom se také náležitě ve smyslu shora uvedených pokynů Nejvyššího soudu vypořádat s naplněním subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku obviněným V. Č.
Kromě výše uvedeného odvolací soud vyslechne svědka T. T., který by se měl podle dovolatele, jak uvedl ve svém mimořádném opravném prostředku, vyjádřit k věrohodnosti poškozeného V. P. Obviněný V. Č. totiž ve svém dovolání namítal, že odvolací soud uzavřel, že neshledal žádný důvod pro tendenční výpověď poškozeného, když poškozený obviněného nezná a nemá poznatky ani místní ve vztahu k H. K.. Toto uzavřel poté, co odmítl vyslechnout svědka obhajoby pana T. T., který byl navržen právě za účelem prokázání účelovosti tvrzení poškozeného a prokázání toho, že si poškozený zjišťoval podrobnosti o poměrech obviněného, a to ve vztahu k majetku jeho rodiny za účelem jednodušší úhrady náhrady škody. Konečně se také Krajský soud v Hradci Králové, pokud obviněného V. Č. opětovně uzná vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, vypořádá s návrhem dovolatele, který ve svém dovolání navrhoval upuštění od potrestání, případně využití některého z „moderních“ trestů, čímž měl zřejmě na mysli aplikaci některého z alternativních trestů, jejichž uložení připouští trestní zákoník.
Nejvyšší soud již jen zvlášť důrazně připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud, vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným V. Č. v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.